Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Večerníčky

Den 11. 9:30 Raněný na rozcestí

Ujeli den cesty, když se před nimi objevila křižovatka. Nebylo by na tom nic zvláštního, až na to, že u rozcestníku seděl muž s ranami na tváři, které krvácely.
Vida je, pokoušel se vstát, avšak marně. Skupinka našich bojovníků dojela až k němu…
„Prosím, pomozte nám,“ zaúpěl muž v šatech potřísněných krví.
„Co se stalo?“ optala se Agátka.
„Na hrázi jezera, do něhož ústí řeka Krita, se objevili nemrtví – kostlivci a zombie – vstali z posvátného pohřebiště, které je nedaleko odtud. Všichni naši padli, jen já se zachránil. Teď míří nemrtví na sever, na osadu Traglich, ale tam žádný bojovník není, kdo by ji mohl bránit. Všichni muži totiž odjeli do pevnosti Geldit, jak nařídil král...“
„Raději jsi měl padnout, jen zbabělec utíká!“ obořil se na něj Urlich.
„Urlichu, vidíš, že taky bojoval...“ ozvala se Agátka, která se se soucitem jí vlastním věnovala muži a ošetřovala jeho rány směsicí bylinek, jež měla pro takovéto případy schované v mošně na koni.

Den 11. 9:45

„Vydáme se tím směrem... snad se nám podaří osadu uchránit,“ zavelel Seraf.
„Pravda, osadu padnout nenecháme! Ještě štěstí, že jsme tudy projížděli. Jak daleko je to k jezeru?“ otázal se Urlich.
„Den cesty... a do... osady... Traglich... asi tak čtyři dny ostrou jízdou,“ povídá muž polykaje vodu, již mu Agátka podala na osvěžení.
„A kolik těch nemrtvých je?“ zeptala se Agátka a měla obavy… oprávněné, jak hned odpověděl muže.
„Asi čtyři tucty...“
„A safra, to je dost, ale co… život je stejně krátký,“ pokusil se Urlich o vtip, ale každý z bojovníků okamžitě věděl, jak složité bude nemrtvé porazit. A taky se vlastně nikdo z nich s nemrtvým ještě nesetkal.

Den 11. 10:10
Po poradě s elfy se celá skupinka rozjela směrem k jezeru. Zraněného muže vzali s sebou, Seraf si ho vzal k sobě a komentoval to slovy: „Mě kůň necítí, jsem jako pírko, tak teď bude mít konečně pocit, že někoho veze na hřbetě.“

Den 11. 11:00 Přepadeni

Cesta byla nesnadná, plná popadaných stromů. Bylo vidět, že se tu přehnala před nedávnem vichřice. A tu zpoza jednoho spadlého stromu zaútočil kostlivec…
„Pozor, už jsou tu!!!“ vyhrkl Urlich, sesedl obratně z koně a jal se sekery. Agátka i Seraf spolu s elfkami taktéž. Obě elfí ženy po kostlivci vystřelily, ale bez jakéhokoliv účinku. Tak použily kouzla vyrůstajících kořínků ze země, které alespoň kostlivce zastavily a propletly se mezi jeho nohama, ale ne na dlouho…
„Urungutum tágrum!“ pronesla starší z elfek a připoutala kostlivce magickými kořínky k zemi.
„Atara teres!“ zaznělo od kostlivce a vyprostil se z nich.
Agátka na nic nečekala a hned se do něj spolu se Serfem i Urlichem pustila. Podařilo se jim useknout kostlivci hlavu, ale jeho tělo bojovalo dál… dokonce i jeho jednotlivé části!
„Tak už chcípni, neřáde!!!“ klel Urlich.
Museli ho rozsekat úplně na kousíčky – pomalu na jednotlivé kosti, pak byl už konec. Každopádně to byla zlá zkušenost, pokud to takto bude s každým kostlivcem… Co ho asi drží pohromadě, že útočí bez hlavy, bez ruky, bez nohou??? Jaká síla?!? A pak, Agátčina kouzla na něj fungovala jen z části. Meteory se osvědčily, i paprsek světla, ale další kouzla už ne. A jak to bude asi se zombí?

Den 11. 11:20

Urlicha kostlivec ošklivě zasáhl do holeně a hnisalo to, jak jed, který byl na zbrani kostlivce, postupoval do krevního oběhu. Agátka se dala do ošetřování Urlicha, kterého se začala zmocňovat horečka. Ostatní se pustili do prohledávání okolního lesa, zda tu ještě není nějaký kostlivec, či zombí, kteří by je mohli nečekaně překvapit…

Den 11. 12:25

Na nic podezřelého nenarazili a tak se asi za hodinku vrátili k Agátce a Urlichovi. Urlich byl na tom velmi špatně, celé tělo mu žhnulo horečkou a ta ne a ne ustoupit, i když se Agátka snažila seč mohla.
Seraf si sedl na kmen stromu a uvažoval polohlasně, ale spíš jen tak pro sebe, aby si utříbil myšlenky: „Když bude nutné každého rozsekat na kousíčky, tak to chce nějaký plán jak tu celou tlupu porazit.“
Elfky to zaslechly a přisedly si k Serafovi. „To kouzlo kořínků zapůsobilo, tím bychom mohli začít, co dál? Znáš něco podobného z dob dřívějších?“
„Právě si to v hlavě přehrávám a probírám se svými zážitky, je toho opravdu dost, tak vydržte…“ na chvíli se odmlčel, a pak dodal: „No, něco by se našlo, ale to jsem bojoval s gobliny. To není tak docela stejné, ti byli živí. Kostlivec - to je jiný level,“ a pověděl elfkám svůj příběh o nastolení míru v Belttetu před dávnými věky. I o tom, jak bojoval s temnými elfy.

Den 11. 12:40

„Ano, ten příběh známe – takže to jsi byl ty?“
„Ano...“
„Ale to tě tenkrát povolaly Sestry meče, že.“
„Přesně tak to bylo. Teď je to podobné… Agátka k nim patří taky a snad ví víc, než tušíme… Agátko?!?“ obrátil se Seraf na Agátku s otázkou.
„Ano, Serafe?“
„Co nám můžeš říct k tomu co tě vedlo mě povolat?“
„Prvně jen zvědavost, jakési takové nutkání, ale místo toho se mi vždy objevilo něco jiného...“ a popsala to, co se jí stávalo při pokusech vyvolat Serafa.
„To je zajímavé… říkáš harpie a nižší démoni?!“ pronesla jedna z elfek – ta mladší.
„Ano, tak jsem to viděla, ale kdo ví… třeba to tak není.“
„Rozhodně to nebudeme podceňovat, předem vyzbrojený a poučený, je vždy připravený… To je zas z naší zkušenosti,“ podotkla elfka - ta starší a ještě dál něco povídala...

Den 11. 13:00

Konečně se rozpovídaly, pomyslela si Agátka. Dál se rozhovor točil kolem taktiky, a jak přechytračit kostlivce. Ale moc se nemohli shodnout na nějakém větším plánu. Seraf navrhoval najít úžlabinu a tam je vlákat, Agátka měla velké oči, že jich meteority pobije hodně a elfky se klonili k postupnému útoku. Prostě zmatek, byli bez velitele, bez někoho, kdo to bude řídit, a tak najít společnou řeč bylo obtížné, protože každý z nich byl jiného ražení a s jinými zkušenostmi. Nicméně se dohodli na tom, že je třeba jednat co možná nejrychleji a tudíž delší setrvání na místě by je mohlo zdržet.
„Tak víte co? Já tu zůstanu s Urlichem, než ho ta horečka přejde a vy zatím jeďte za nemrtvými ať je stihnete dřív, než dorazí do osady...“ prohodil zraněný muž.
„To je moudré, však ty bys nám nebyl stejně k ničemu, sotva se hýbeš…“ a Seraf se podíval na starostlivou Agátku, která právě zavazovala Urlichovu nohu.
„Dobrá, rozdělám zde oheň a utábořím se tu s Urlichem na chvíli, jak mu bude líp, tak za vámi vyrazíme.“
„Dobře, dohodnuto… naši cestu poznáte podle rozbitých kostí...“ zavtipkoval Seraf, i když si tak v duchu říkal, jaká je to čeká práce, a co vše asi tak budou muset vynaložit za sílu, ke zdolání té bandy nemrtvých…
„Agátko, nasedat… jedeme!“
„Ještě chviličku… jen co to dováži, už končím...“ a zanedlouho i Agátka vysedla do sedla a celá skupinka, těchto čtyř odvážných bojovníků, se tryskem hnala směrem k jezeru.

Den 11. 14:00 Na pohřebišti

Cesta rychle ubíhala. Jezdci jeli tryskem směrem k jezeru. Tam, na úpatí skály, se tyčila posvátná socha. Byli na pohřebišti. Sesedli z koní a šli se podívat, jak to tam vypadá.
Procházeli se mezi náhrobky… Bylo tu tísnivé ticho, takové až srdce svírající. Pojednou se u jednoho z náhrobků začala zvedat zem…

Den 11. 14:17

„Pozor, tady se ještě jeden klube ven! Na něj!“ vykřikla Agátka.
Co se však stalo nečekal nikdo. Kostlivec se mezitím vyhrabal asi do poloviny těla a pak zaúpěl: „Pomozte mi prosím...“
„Jak ti máme pomoct?“ otázal se Seraf, vida, že kostlivec nechce útočit.
„Kdosi mě probudil z věčného spánku a teď mi v těle, vlastně v kostech, tepe život...“
„Kdo tě povolal a jak?“ zeptala se mladší z elfek – Diana.
„Odpočíval jsem spánkem spravedlivých. Za svůj život jsem nezkřivil nikomu ani vlásek na hlavě, spíše naopak. Snažil jsem se, aby se všichni měli dobře...“ procedil kostlivec mezi zuby.
„A dál?“ netrpělivě na to Agátka.
„Pak se do naší osady vehnala tlupa zuřivců a přepadli nás. Celou vesnici vypálili, moji rodinu zabili před mýma očima a mě nechali ať se na to dívám. Měl v tom prsty jeden neslavný mág zvaný Šakar. Pak do vesnice vjela královská jízda a osvobodili nás, ale ještě předtím než se tak stalo, tak tento temný mág na naši vesnici uvalil kletbu. Že až přijde čas, tak mu budeme muset všichni sloužit.“
„Znám tu pověst,“ zamyslela se starší z elfek – Eleonor. „Praví, že až se zde objeví Seraf se svojí družinou, tak nemrtví vstanou ze svých hrobů a budou Šakarovi sloužit. Ale je tomu už velmi, velmi dávno. Těžko bude Šakar ještě žít, leda by přišel na to, jak ošálit smrt.“
„Zajímavé,“ podotkl Seraf. „A co ty kostlivče, máš jméno?“
„Jmenuji se Zachariáš.“
„Dobrá Zachariáši, umíš zacházet s mečem a štítem?“
„Ano, umím, mám vše u sebe v hrobě...“
„Skvělé… pojedeš s námi, souhlasíš? Na nemrtvé, kteří se chystají napadnout osadu nedaleko odtud.“
„Alespoň budu k užitku, když už nemůžu věčně odpočívat...“

Den 11. 14:32

„Tak se pustíme do kopání lidi, ať to má Zachariáš lehčí. Nechat zde ty zbraně, by byla velká škoda.“ A tak se dali do kopání rýčem a zrezlou lopatou, kterou našli v přídomku u pohřebiště. Jen co vše vykopali a osvobodili i Zachariáše z jeho podzemního vězení, tak si ještě na chvíli odpočinuli, až po hodné chvíli se zase vydali na cestu… směr osada Traglich.
„Nasedat a jedem...“ zavelel Seraf, který si vzal Zachariáše k sobě do sedla.

Den 11. 15:30 Cesta k osadě

V průběhu cesty k osadě se naše nebojácná skupinka potkala asi s tuctem nemrtvých a celkem dobře se s nimi vypořádala. Kostlivci padali jeden za druhým, tak jak na ně po cestě naráželi. Nejvíce jich skolil Seraf, který se ujal vůdcovství, vida, že Agátka se drobet bojí a ani jedna z elfek se do toho nijak zvlášť nehrne. Přesto jim však nějakého nechal, aby si taky ověřily svoji zručnost s mečem i kouzly. Ale jen na oko. Bedlivě je při tom sledoval, a když se zdálo, že je toho na ně už moc. Zasáhl jen jednou, když se Agátka pustila do čtveřice kostlivců zcela sama.
„Tu máš ty hromado kostí!“ vykřikla Agátka na jednoho z kostlivců.
„Kara, kara tůra!“ zaznělo od jednoho kostlivce, nejspíš vůdce a ostatní se na Agátku vrhli ze všech stran, ač se je elfky snažily zastavit svými kouzly.
Tu se tedy do souboje přidal i Seraf, aby jim ulehčil. Boj neměl dlouhého trvání. Během chvilky byli kostlivci rozprášeni...

Den 11. 16:50

K osadě Traglich to bylo už jen půl dne cesty, když tu se zjevila zombí. Shnilé maso na nich viselo a vůbec to nebyl nijak hezký pohled.
„Tak tu je máme! Vidíte je? Jsou tam u toho stromu před námi,“ zaznělo od Serafa.
„Ano! Jsem zvědavá, jaká kouzla na ně zapůsobí,“ ozvala se Eleonor.
„Zkusíme nejdříve ta, která jsme použili na kostlivce, třeba zaberou,“ pronesla k El Diana.
„Uvidíme, uvidíme...“ si jen tak pro sebe mumlala El.
„Rozprášíme je stejně jako ty kostlivce!“ vyhrkla Agátka a rázně kopla koně do slabin, aby se tryskem rozjela k místu, kde byla zombí.
„Počkej Agátko, nemůžeš na ně sama!“ halekal za ní Seraf a též se rozjel kupředu.
Ale Agátka jako by nic neslyšela a jela rychle vpřed, nehledíc na nic. Obě efky také nemusel nikdo pobízet, vidouce, že oba dva už vyrazili, též se pustily za nimi.
Zombí se pomalu kolíbala kupředu, krůček po krůčku, jako by zvažovala každičký krok.
Agátka dojela až k nim a saltem seskočila ze sedla, rovnou doprostřed nich a už se oháněla magickým mečem…

Den 11. 17:10

Jen co zasáhla první zombí do ruky a usekla ji, tak z ní začala tryskat zeleně fosforeskující tekutina, která při dopadu na zem spalovala trávu.
„Pozor, mají v žilách jed!“
A už i Seraf bojoval s další zombí a též elfky se pustily do boje svými kouzly.
El vztáhla ruce k nebesům a pak je dala k sobě jako by měla v rukou balón. Mezi jejíma rukama se objevila modrá žhnoucí koule a tu namířila na nejbližší zombí se slovy „Estekarés tátrum,“ načež nohy zombí zkameněly a zastavilo se.
„Výborně El, to je ono!“ a Diana na další zombí použila kouzlo kořínků. Neuměla to, co její družka Eleonor, ještě neměla takové znalosti. Přeci jen byla o dost mladší.
Boj teprve začínal, když se na obzoru objevil jezdec. Mladý muž, vyzbrojený štítem s rudou orlicí, přesně takovým, jaký měla Agátka a v ruce třímal meč...

Den 11. 17:20

Onen jezdec vjel se svým koněm doprostřed toho chumlu a bil se hlava nehlava. Zombí padaly jak hrušky… Za nedlouho bylo po boji.
„Kdo jsi?“ otázal se Seraf.
„Poslední potomek již zaniklého panství na západě země. Jmenuji se Lukas. A jak vidím, přišel jsem v pravý čas, že. Ještě tohoto kostlivce, co je za vámi, skolím!“
„To ne! Ten patří k nám!!!“
„Cože?!?“
„Ano, Zachariáš je... to je na dlouhé vyprávění a my teď nemáme čas. Každopádně ti děkujeme, dost jsi nám pomohl. Odkud přijíždíš?“
„Z osady Traglich.“ odvětil Lukas
„Tam máme namířeno. Jsou tam nemrtví?“
„Již ne, ale sháním se po příteli, který touto cestou jel přede mnou se skupinou jezdců. Měli přede mnou několik dní náskok.“
„Potkali jsme jediného muže a ten je teď u posvátného pohřebiště s naším nemocným přítelem.“
„Takže všichni byli poraženi až na něj?“
„Nejspíš.“
„A jak se jmenuje?“
„Nepřišlo nám podstatné se ptát, měli jsme jiné starosti.“
„Vy jste mi tedy divná banda...“
„Stalo se, pojeď s námi… zavedeme tě tam.“
„Cestu sice znám, ale společností nepohrdnu.“
„Dohodnuto, do sedel!“ zavelel Seraf a celá skupina se hnula směrem k pohřebišti.

Den 11. 18:10

Mezitím se princ Kronut dostal až do Královských loděnic. Před nimi si však udělal malou zastávku, aby se převlékl. Chtěl vědět, jak strážní hlídky dbají o kontroly před branami města. Teprve potom sedl na koně a uháněl k městu. Jelo se mu hezky. Cesta byla rovná, podél vody nalevo a se skalami vpravo. Před branami města ho zastavila hlídka...
„Stůj! Kdo jsi?“
„Pocestný. Jdu doplnit zásoby na cestu,“ odvětil Kronut a na pokyn strážce sesedl z koně.
„Budiž. Kam máš namířeno pak?“ s přísnýma očima na něj strážný.
„Podél vody až do Přístavního města za přítelem, který stůně...“
„Dobrá, ještě prohlédneme tvá zavazadla...“
„Proč? To tak děláte u všech?“
„Ano! Všichni musí ukázat co vezou. Hle, co ten meč?!“
„Na cestách už není bezpečno.“
„Budiž, ale přesto ho zde necháš. Do města se nesmí nosit žádné zbraně.“ Strážný byl neoblomný, přestože se ho princ snažil umluvit.
„Co nadělám...“ a na oko projevil lítost.
„Zde je propustka – platí do rána.“
„Nezdržím se přes noc. Zajdu na tržiště, pokoupím, pak do krčmy na korbel piva a zase pojedu dál.“
„Dobře, tím líp.“
„Jak vidno, tak svoji funkci zastáváš dobře. Pohleď, co zde mám...“ ukázal princ na svoji nataženou ruku, na které se zaleskl prsten s drahokamem.
„Vítej princi Kronute. Proč ta utajená návštěva?“
„Dávejte bedlivý pozor, koho pouštíte do města.“
„To je přece naše povinnost.“
„Ano, splnili jste ji výtečně, přesto dbejte o ještě větší důslednost…“ princ nasedl znova na koně a vyrazil směrem k tržišti zkontrolovat ceny a také, zda někdo nepodvádí.

Den 11. 18:20

Na tržišti pak sesedl z koně a jal se prohlížet jednotlivé stánky...
„Vezmu si tady ty potky,“ ukázal princ na vzácné ovoce.
„Kolik?“ otázal se ho kupec.
„Tak asi deset, dvanáct.“
„To bude drahé.“
„Mně na ceně nesejde, chci je tak jako tak,“ a sledoval, zda a jaké kupec vybere, některé byly měkčí jiné ještě málo zralé, ale kupec vybral ty nejlepší. Jak vidno byl to opravdový poctivec.
„Tady to je, je to zlatka a tři stříbrňáky.“
„Zde jsou,“ řekl princ a podával kupci peníze. Byl spokojen, že bylo všechno v naprostém pořádku.
Zkusil i místní krčmu, zda hostinský točí dobře pivo a také práci šenkýřky a pak už si to namířil ke svému sídlu. A po očku sledoval ruch ve městě. Bylo to dobré. Žádná šarvátka. Jen děti skotačily a hrály si na bojovníky. Při tom se princ na chvíli zamyslel. Co z nich vyroste? Budou jako já, či jako Sestry meče, případně jejich mužské protějšky? Kdo ví, kdo ví…
U své rezidence ukázal strážím prsten, shodil kápi a ti ho bez okolků vpustili do jeho sídla. Byl unaven a tak se natáhl na postel a přemýšlel, co asi dělají ti tři, které opustil – Seraf, malá Agátka a zavalitý Urlich s tou svojí sekerou, která byla pomalu větší než on. Jak to asi dopadlo s elfy? Otázek byla spousta a tak přemýšlel a přemýšlel, až nakonec usnul…

Den 10. 5:30 Rozmluva s Urlichem

Na cestě byli už několik dní. Brzy ráno dorazili do malé osady s názvem Vestet, která byla mezi Přístavním městem a Královskými loděnicemi…
„Vítejte princi, čím mohu posloužit?“ optal se hostinský, když skupinka vešla do hospody.
„Něco osvěžujícího by nebylo?“ otázala se Agátka.
„Ale jistěže...“ na to hostinský a už naléval tekutinu do džbánu.
„Pro mě jedno pivo a co ty Serafe?“
„Já nepotřebuji nic, nejím ani nepiji. Jediné co dělám je to, že objímám stromy a čerpám z nich energii, ale jestli vás to potěší, tak si taky dám jedno pivo. Už za ty stovky let ani nevím, jak chutná.
Skupinka si sedla kolem kulatého stolu, ťukli si na zdraví a odpočívali nohám… přece jen, jet v sedle několik dní není žádná maličkost.
„Jak daleko je to ještě do loděnic?“ optala se Agátka.
„Přibližně stejně, jak cesta z Přístavního města sem,“ odvětil princ a vytáhl mapu, aby se do ní Agátka mohla podívat.

Den 10. 6:15

„Héééj, hospodóóó… nalévaj!!!“ ozvalo se od vchodu.
Ve dveřích se objevil malý stařík s pleší, v jedné ruce sekeru a v druhé štít. Dlouhé šedivé vlasy, co měl po stranách byly spleteny zlatou nití do copánků a ozdobeny drahými kameny.
„Nehulákej tak Urlichu, máme tu hosty!“
„Zdravím vespolek,“ a přisedl si ke skupince.
„I my vás zdravíme,“ dal se do hovoru princ.
„Co tak hlučně?“ zaznělo od pultu, kde hostinský právě točil korbel piva..
„Ále, mám chuť na pořádné pivo a taky kus pečeného,“ a oči se mu zaleskly.
„Zas máš co oslavovat? Koho jsi tentokrát skolil k zemi?“
„Elfa!“
„Cože!?“
„No, vážně,“ a odebral se ven ke svému koni… „podívej se co mám,“ zaznělo ode dveří.
Ale to hostinskému bylo jedno, dál točil korbel s pivem a nevěnoval mu pozornost, až se Urlich naštval a hodil ten úlovek na pult…
“Hele… elfí luk i šípy.“
„Pravda… kde si k tomu přišel? Les zapomnění je odtud daleko, tam jsou elfové, ale že by byli tady, o tom pochybuji.
„No skutečně. Na jednoho jsem narazil ve skalách. Je jich tam víc…“
„To je víc než podezřelé,“ vmísil se do hovoru princ.
„Jejdanánky, zdravím princi, nějak jsem si ani neuvědomil, že jste to vy.“
„To nic pane, ale zajímají mě ti elfové. Jak jsou daleko odtud?“
„Tak půl dne ostré jízdy.“
„To se sem museli dostat přes loděnice.“
„Tak to vám neřeknu, jen že za humny je jich jako much a jsou celkem nervózní...“
„To je opravdu divné,“ a Agátka už tušila, že je to výsledek toho, co se děje v poušti.
„Co jsem mluvil s tím poraženým, tak prý jsou vytlačováni zběhy, kterými se to v jižní provincii jen hemží.“
„To nedokážou šlechtici udělat pořádek?!“ mrzutě na to princ.
„O to by ani tak nešlo, ve městech je nepotkáte, právě proto, že se stahují do lesů, kde se dá dobře skrýt.“
„Tak to je nemilé,“ poznamenal Seraf, ale pak pokračoval: „elfové mě znají, vypravím se tam a pokusím se zjistit, co se děje a ty Agátko půjdeš se mnou - jako doprovod.

Den 10. 6:45

„Princi a co vy?“ zaznělo od Urlicha, který už měl pomalu skoro celý džbán vypitý... padlo to do něj jako nic.
„Já se pojedu podívat do Královských loděnic, jak to funguje tam. Přeci jen je mám pod správou, tak aby se nestalo snad něco horšího a nevypukla válka mezi námi a elfy. To už by asi bylo moc. Už tak se v pevnosti Geldit držíme jen díky přímluvě Sester meče u Tróna.“
„Vy jste mi nějací hodně ukvapení,“ poznamenal Urlich, „takováto rozhodnutí vyžadují čas a dobře to promyslet… tím, že se do toho vrhnete po hlavě a navíc rozdělíte síly, tak je to spíš mladická nerozvážnost.“
„No, máme vás, pojedete s námi, jste pro?“ nesměle na to Agátka.
„Proč ne?! Bít se umím a vám jistě moje pomoc pomůže...“
„Domluveno tedy, já pojedu podél pobřeží dále na jih do Královských loděnic, tam mi nic na cestě nehrozí a kdyby něco, bít se umím. Vy se vydejte na západ do Údolí smutku a pak dolů na jih k Lesu zapomnění. Setkáme se u Hraniční pevnosti, tam, kde končí poušť a začíná naše země. Před pevností, na úpatí hory, je malý stanový tábor, tam vás budu čekat..“
„Tak na to si dám ještě jedno, člověk se před bojem potřebuje hodně posilnit a pivo je to nejlepší… Héééj, hostinskýýý, ještě jeden korbel,“ zahalekal Urlich.
„Moc nepijte, ať nemáte mžitky před očima,“ to Agátce dělalo hodně velkou starost.
„Nic se neboj, mladinká. Já toho snesu hodně.“

Den 10. 7:15

Princ už dopil a zvedaje se od stolu pronesl ke skupince: „Tak já jedu a vy taky brzo vyrazte, mám takový pocit, že nám bude každá minuta dobrá...“
„Taky si myslím!!! Ještě jeden korbel na chuť a zvedáme se...“ na to Urlich.
„Serafe, jak ti pivo chutná?“ zvědavě se Agátka zeptala.
„Popravdě, nějak v tom nevidím zálibu, jak tady Urlich, ale každému, co jeho jest.“
„To chce ještě jeden, u prvního chuť zdaleka není tak poznat,“ snažil se Serafa donutit, k ještě jednomu korbelu, Urlich.
„Opravdu, už ne…“
„Dobrá tedy, přemlouvat tě nebudu. Ostatně stejně piješ pomalu, tak bychom tu seděli až do zítřejšího rána.“
„Ani ne… spíš vychutnávám a snažím vzpomínat, jak chutnalo a jak chutná teď.“
„No, to je jedno… stejně už mám dopito, tak vzhůru na cestu!“
„Na shledanou…“ slušně pozdravila Agátka spolu se Serafem.
„Mějte se blaze a zase přijďte, budu rád,“ pokýval hlavou hostinský, když je vyprovázel.
Odvázali koně, nasedli a vyrazili do Údolí smutku… na elfy.

Den 10. 8:40 Skalní úžlabina

Agátka jela v čele, za ní Seraf a nakonec Urlich. Projížděli právě skalní úžlabinou. Sem tam museli podjet pod převisem a jindy sesednout z koně, aby se vůbec protáhli…
„Tak... tady jsem na toho elfa narazil,“ poznamenal Urlich a ukázal na vyvýšeninu vzdálenou ani ne padesát kroků. „Buďte ve střehu, kdykoli se tu může objevit další...“
Sotva to dořekl, zpoza skály se vynořil elf s lukem a za ním další a další. A již šípy letěly vzduchem. Agátka některé chytila a jiným se vyhnula, Pro Serafa byly šípy neškodné, tedy alespoň se to zdálo. Šípy ostřeloval elfy a vždy zasáhl. Urlich se mezi tím škrábal na vyvýšeninu, aby s nimi zatočil po svém, se svou sekerou.
Agátka použila kouzla a seslala na tuto nevhodnou společnost déšť meteoritů a blesků. Zasáhla několik elfů meteority a půl tuctu jich těžce zranila.
Elfové vidouce, že je s nimi asi ámen, jak se Urlich blížil, a když Agátka vytasila magický meč, počali ustupovat a krýt se za skály, odnášejíce raněné. Agátka a Seraf však nelenili a pustili se za nimi. Každý z jedné strany.
„Nesmí uniknout!“ zavolala Agátka na Urlicha.
„Však už jsem nahoře… tak pojďte lesní verbeži!“ a už jeho sekera zařinčela o meč jednoho z elfů. Seraf se mu snažil jít na pomoc a Agátka taky. Tři zdolali, ale další elfové prchali cestičkou podél hory, kamsi pryč od tohoto místa.
„Za nimi!!!“ vykřikl Urlich a už se hnal tam, kudy se před chvíli snažili uniknout elfové.

Den 10. 9:10

Za nedlouho je dohnali a vyřídili si s nimi účty po svém… Svázali jim ruce i nohy a položili na vyvýšeninu na skále.
Pak Seraf promluvil: „Vy už mě neznáte?“
„Nebyli jsme si jistí, zda jsi to ty a ne nějaký další nemrtvý.“
„Nemrtvý?“ vmísila se do hovoru Agátka.
„Ano. V našem Lese zapomnění vstávají z hrobů a vyhánějí nás, spolu s temnými mágy, kteří vzývají démony. A taktéž zběhové nám dělají nepříjemnosti a vytlačují nás...
„Budiž, ale proč útočíte na pocestné?“ zeptal se Seraf.
„V těchto dobách se nedá nikomu věřit. Usídlili jsem se kousek za horou a chráníme si přístupové cesty k našim současným obydlím, co to jen jde. Ještě nemáme vybudované palisády, tak proto tohle všechno,“ vysvětloval vysoký elf s rozpuštěnými světlými vlasy, už poněkud klidněji.
„Je třeba si o tom celém popovídat blíže. Zavedeš nás k vašemu vůdci?“
„Rád,“ odpověděl elf, vida, kdo jsou.
Postupně je tedy všechny rozvázali a vydali se cestičkou do osady elfů. Pěšina, kterou šli, byla na jedné straně ohraničena horou a na straně druhé pak příkrou propastí. Jediný chybný krok vedle a byl by konec. Po asi půlhodince dorazili do osady...

Den 10. 9:55 Ve vesnici elfů

„Stát!“ zaznělo od elfa, jenž držel stráž u vstupu do osady.
„Chceme si promluvit s vaším vůdcem,“ poklidně pronesl Seraf.
„A co ti ranění, kteří jdou za vámi?“
„Nešťastná shoda okolností,“ podotkla Agátka a v ruce se jí zaleskl meč.
„Ty jsi Sestra meče?“
„Ano a doprovázím tady Serafa a ještě jednoho bojovníka.“
„S tím mečem tě dovnitř nepustím!“
„Já ho zas nikomu nedám, ani nikam neodložím.“
„Jak je libo, tak zůstaneš tu a ty taky,“ poukázal elf na Urlichovu sekeru.
„Co se dá dělat,“ povzdychl si Urlich, taky se totiž nechtěl zbraně vzdát. Přece jen, být v osadě elfů, ať již v ní, nebo v její blízkosti, bylo vždy nebezpečné pro každého. Elfové byli zvláštní, někdy byli mírumilovní a jindy krvelační. Nikdy se nikomu nepodařilo zjistit, proč je to jednou tak a podruhé onak a tak se jim lidé spíše vyhýbali.
Elf, který je vedl do osady ujistil Agátku i Urlicha, že se netřeba bát o Serafa, u nich byl vždy v úctě. Už z dávnověku. Postupně pak kolem nich do vesnice procházeli elfové s raněnými, kteří na tom byli hodně špatně, ale na druhou stranu neměli útočit, myslela si v duchu Agátka. Mají co si zasloužili…

Den 10: 10:10

Serafa elf dovedl až před hlavní stan, kde pobýval už viditelně starý elf, kolik mu mohlo být se nikdo nedokázal odvážit říct. Snad tisíc let, nebo víc? Ten, když Serafa uviděl, tak se zvedl a uklonil.
„Vítej Serafe. Čeho si žádáš?“
„To se spíš ptám já vás. Proč nemůžete žít v míru spolu s lidmi?!“
„Je toho mnoho, co nevíš, za ta století, co jsi tu nebyl se hodně změnilo. Lidé nás nemají v oblibě a vyhýbají se nám. Obchod vázne a ke všemu ti nemrtví.“
„Ano, už jsem slyšel od tvého pobočníka“ a ukázal na elfa, který ho doprovázel.
„Temní kněží nás taktéž vyhnali se svými kouzly ven z lesů, spolu se zběhy, již se teď potulují v Jižní provincii. Chvíli jsme s nimi bojovali, ale bylo nás málo, proto jsme se raději stáhli.“
„Jak to že málo? Vás je mnohem víc než lidí...“
„Bylo tomu tak, než temní mágové zamořili spolu s nemrtvými naše prameny mládí jedem. Už se z nich napít nemůžeme a tak stárneme. Je nás stále méně. Ani v lesích už nemáme takový klid, jako kdysi. Mnoho nás padlo i v boji proti zběhům, kteří se šikují na jižní hranici lesů a dělají výpady na naše obydlí, aby drancovali a odvlékali mladé elfy do otroctví. Les už zdaleka není bezpečný pro nikoho, ani pro nás. Proto ten přesun do skal. A byť zde nejsme zdejší, tak už jsme si tak nějak zvykli na podmínky, které tu vládnou. Je tu teď rozhodně více bezpečno, než v Lese zapomnění,“ a pokračoval ještě dál…

Den 10. 10:25

„To jsou velmi důležité zprávy co mi tu říkáš. Souhlasí to s tím, co víme. Můžeme vám být nějak nápomocní?“ otázal se Seraf.
„Něco by se našlo, snad zkusit zabít, či zajmout vůdce zběhů...“ na chvíli se stařičký elf odmlčel a vzpomínal: „Počkej chvíli, jen co si vzpomenu… Už to mám… Jmenuje se Jat. Usídlil se v Lese zapomnění u vchodu do podzemní jeskyně na severovýchodě.“
„To naše skupina zvládne.“
„Nedej se mýlit, je jich tam jako much.“
„Dobrá, dáme si pozor a něco vymyslíme, jak na ně.“
„Dám ti dva elfy, ti tě povedou a budou při tobě i bojovat, pokud k boji dojde.“
„Děkuji, hned se vydáme na cestu, jen co budou připravení… Nicméně to musím ještě říci svým spolubojovníkům, kteří čekají před vesnicí. Vaše stráž je odmítla pustit.“
„Ano, ano, pravda… málem bych zapomněl, Sestra meče je ta maličká, že? Dávej na ni pozor, může být hodně důležitá. Cosi mi říká, že ty a ona jste v jakémsi duševním spojení. To si jen tak lehce šepotaly stromy, než jste se k nám dostali.“
„Pravda, povolala mě na tento svět, asi věděla proč.“
„Chraň ji a nedej, aby zhynula… zde jsou bojová křídla… ber… budou se ti hodit.“
„Děkuji za tak vzácný dar, vážím si toho.“
„Tak na shledanou… snad se ještě potkáme, rád jsem tě viděl.“
Seraf jen pokýval hlavou na znamení pozdravu, otočil se a došel ke svým druhům, kteří ještě stále byli před vesnicí. Stráž byla neoblomná, i když Agátka zkoušela kde co. Po chvíli se k nim taktéž přidaly i dvě středně vzrostlé elfí ženy, nejlepší lukostřelkyně. Jejich oblek kopíroval barvu lesa. Z čeho však byl vyroben, bylo pro Adélku záhadou. A i když se jich ptala, tak neřekly ani slovo, jen pozvedly levé obočí. Nedostala z nich nic. Divné nátury, pomyslela si.

Den 10. 10:55

„Tak co? Jak jsi pořídil?“ optal se Urlich Serafa.
„Pojedeme do Lesa zapomnění, vyčistit jedno doupě těch zlořádů.“
Agátka vidouc Serafova bojová křídla si ihned vzpomněla na ten svůj sen, kde Serafa poprvé uviděla. Byla to přesně ta křídla, která viděla. Už tušila, že ten její sen se nejspíš promění ve skutečnost.
„Kdo ti dal ta křídla, Serafe?“
„Ten stařičký elf, Agátko...“
„Víš, měla jsem sen a viděla jsem tě právě s těmito.“
„Hmmm… to je zajímavé, že by se sen promítal do skutečnosti?“ překvapeně na to Urlich.
„To je právě to, čeho se bojím nejvíce,“ a Agátka zapátrala v paměti na veškeré sny, co se jí zdály, a které byly spojené se skutečností, ale na žádný si nevzpomněla.
„Čeho se bát?!? Moje sekera vždycky ví, kam zasáhnout.“
„Nech být, Urlichu. Pokud protivníků bude hodně, tak si s nimi těžko poradíme...“ podotkla Agátka.
„Nechme řečí a pojďme, čas kvapí a lumpové nepočkají!“ zaznělo od Serafa.
Nasedli na koně a vzhůru do Lesa zapomnění. Směr doupě zběhů.

počínaje zítřkem... výzva 86 normostran do neděle... celkem 154800znaků.. myslím, že budu mít co dělat, abych vás uspokojil...

Den 9. 8:15 Dopis

Před branou Přístavního města sesedla a zeptala se, zda znají Serba, tedy toho, jemuž měla doručit dopis.
„Kdo to je?“ otázala se stráž.
„Tkadlec, mám mu doručit psaní,“ odpověděla Agátka.
„Jó, Serb. Ten bydlí v přístavní uličce. Dáš se směrem na sever přes tržiště až ke kostelu, pak zahneš doprava na Viniční ulici a půjdeš ještě asi tak sto kroků a po pravé straně uvidíš jeho vývěsní štít.“
„Moc děkuji.“
„Rádo se stalo,“ odvětili strážní a Agátka se vydala tím směrem.
Ve městě bylo rušno a na tržišti také. Lidé sem proudili ze všech stran, jelikož Přístavní město byla tepna pro zámoří. Cesta ke tkalci trvala asi tři čtvrtě hodinky, jelikož se Agátka musela s koněm prodírat celkem hustým davem. Až na Viniční se to trochu protrhalo a mohla jít jakž takž rovně a nevyhýbat se kde komu.

Den 9. 8:35

Obchod tkalce i jeho dílnu našla bez problémů. Přivázala koně, vešla a zvonek na dveřích zacinkal.
Zpoza závěsu se pak po chvilce objevil vychrtlý muž.
„Dobrý den mé dítě, co bys potřebovala?“
„Mám vám doručit dopis z osady před městem, je to od tamního kupce, prý se znáte.“
„Ano, známe... on mi posílá dopis?“
„Tu je...“
Muž si vzal pergamen, rozlomil pečeť a pustil se do čtení, Agátka si mezitím prohlížela obchod.
„To je zajímavé, to je zajímavé...“ slyšela polohlasně od tkalce, což jí nedalo a zeptala se…
„Copak vám píše, smím-li se zeptat?“
„Jeho žena stůně, což v tuto dobu není nic neobvyklého, ty plískanice člověka dokáží složit.“
„A co je na tom tak zajímavého?“
„To, že už leží týden a ne a ne se vyléčit a taky to, že přijel jakýsi Faset, který mu skoupil skoro všechny potky.“
„Tak to je opravdu zajímavé, takže si asi hodně vydělal,“ dedukovala Agátka.
„Ano, ale co s nimi bude dělat?“
„Tak to taky netuším. Mimochodem, můžete mi ukázat tuto látku blíž?“ a Agátka ukázala na plátno, které bylo nejvýše a sedal na něj prach.
„Ano, můžu, vydrž vteřinku, jen si vezmu zezadu stoličku...“

Den 9. 8:50

Tkadlec po chvíli sundal plátno a rozložil ho na stůl, načež povídá: „Nikdo ho už léta nechtěl, tak je takové... no... znáš to, už není nejnovější.“
„Ty ornamenty se mi líbí,“ a přitom si v duchu povídala, jaké to má štěstí… ty ornamenty podporovaly její magické schopnosti, jak se dočetla v jedné z knížek v klášteře Sester meče. „Mohl byste mi doporučit krejčího tu ve městě, chci si z toho nechat ušít róbu.“
„Hm, hm, hm,“ a tkadlec odměřoval plátno, načež k ní obrátil zrak a řekl: „Ale jistě že… mám kontakty na kde koho, stačí jít ještě touto ulicí dál a pak doleva a tam už na něj narazíš.“
„Děkuji, kolik to tedy bude?“
„Naměřil jsem patnáct loktů, to by ti mělo stačit, a je to za osm stříbrňáků, ale slevím ti za ten doručený dopis a dám ti je za sedm.“
„Tu jsou,“ a vysázela stříbrňáky z měšce na stůl.
„Plátno je tvé a nezapomeň, doleva, ne vpravo!“
„Nezapomenu.“
„Tak tedy na shledanou.“
„Děkuji, mějte se.“
Nemělo smysl sedat na koně, zas tu bylo plno lidí a jak se prodírala uličkami, tak na sobě viděla tázavé pohledy. Proč to? Co se tu zase děje, mumlala si tak v duchu pro sebe a šla směrem k dalšímu obchodu, tedy ke krejčímu...

Den 9. 10:10 Souboj u krejčího

Krejčí byl zrovna v pilné práci. Naskytl se jí obraz, jak bere míry vysokému muži v kožených botách a dlouhém koženém plášti.
„Mohu?“
„Vydrž, vidíš, že mám práci!“ odsekl bezvlasý mužíček a jal se opět do měření.
Agátka si sedla na stoličku u dveří. Čekala až bude hotov a vtom si povšimla, jak zpoza kabátu muže vykukuje část meče. Byl to přesně ten samý, který ji koňská hlava vzal. Jak se asi dostal sem? Byl ten lapka rychlejší než ona? Vždyť musel projít i tou osadou před městem. A tu jí svitlo.
„No, jasně!“ přímo vykřikla.
Najednou se všechny oči v krámě obrátily na ní. Pochopila, že ten muž, který skoupil potky, byl vlastně ona koňská hlava a tento byl kupec onoho meče. Jenže co teď? Jak ho získat? Šla na to oklikou.

Den 9. 10:15

„Vy asi musíte být hodně zámožný, když si necháváte ušít tak nákladné šaty,“ poznamenala k vysokému muži v plášti a posunkem ukázala na velmi drahé plátno.
„Co je ti do toho?!“ odsekl muž.
„Ajaj, tady to bude zavánět nepříjemnostmi,“ mumlala si pro sebe.
„Celkem hodně. Docela by mě zajímalo, odkud máte ten meč a kde jste k němu přišel?!“ a už tasila ten koupený, protože v očích onoho muže bylo vidět zlost a nevraživost.
„Co ti je po tom? Je můj tak se o to nestarej...“
„Starám se, právě proto, že mi byl ukraden. Jste ochoten ho prodat?“
„Pomátla jsi se? Tohle na prodej není. Musela by sis ho vybojovat.“
Agátka ho chtěla získat stůj, co stůj a tak s bojem souhlasila.
„Tady prosím ne, jděte na ulici...“ vložil se do rozhovoru krejčí, vida, že se ti dva budou bít.
„Tady nebo na ulici, skoncuji s ní hnedle!“
„To se ale zapotíte!“
„S tebou, ty mládě? Pche.“
„Do zbraně!“
„Ukaž co v tobě je, ty nedochůdče...“ načež se muž chopil meče.
Agátka na nic nečekala a zaútočila jako první, vědoma si toho, že kdo útočí první má výhodu…

Den 9. 10:40

Muž se bránil a vypadalo to, že má navrch, ale Agátka se nedala nijak odradit. Výpady Agátky byly čím dál nečekanější a zuřivější. Muž se jen s vypětím všech sil pokoušel odrážet útoky. Tu ho to zasáhlo do ramene, tu do ruky. Měl jediné štěstí, že měl na sobě pod pláštěm zbroj. To Agátka zjistila až v průběhu boje. Agátku muž nezasáhl ani jednou. Ta vždy odrazila svižně protiútok a její meč opět zařinčel o mužův. Muž využíval šatů a házel je na Agátku, aby jí tím znepříjemnil boj. Agátka však stále víc získávala převahu a nakonec muže zatlačila do kouta. Jelikož nevěděl kam už ustoupit, tak se vzdal.
„Dej mi ten meč, jinak tě předhodím vlkům!“ rozhodně na to Agátka.
Muž se tedy podrobil: „Tady ho máš a už mě nech,“ a pomalu jí ho podával.
To bylo divné, jistě věděl, jakou má hodnotu, jen tak by se ho nevzdal… když vtom, jí kdosi udeřil zezadu něčím po hlavě. Byl to krejčí. Praštil ji kusem dřeva, na kterém bylo plátno. Agátka se zapotácela, čehož podrobený muž využil, v rychlosti sebral meč a už byl z krámu venku.
„Proklatě. Hezky jste mi pomohl,“ vyjela na krejčího.
„Říkal jsem, že to tu nestrpím...“
„Tak vám tedy pěkně děkuji, šlo tu o magický meč!“
„Já vím, ukazoval mi ho.“
„Cože?!?“
„Byl to samotný princ Kronut, jen si s tebou tady tak hrál, aby vyzkoušel tvé dovednosti Sestro meče… Uspěla jsi. Meč je v dobrých rukou, neměj strach.“
„A nešijete na mě zas nějakou boudu?“
„Ne, to není můj styl. A pak, jen se běž podívat za dveře mého krámku. Princ tam na tebe čeká. Změřím si tě později, až budeš mít čas.“
„Tomu tak budu věřit, nejdřív mě praštíte do hlavy a teď děláte jakoby nic.“
„Však uvidíš...“

Den 9. 11:20

A skutečně. Hned za dveřmi stál princ i s ochrankou - Sestrami meče.
„Vítáme tě v Přístavním městě, dítě, a prosím odpusť mi ten malý žertík,“ promluvil princ.
„To byl pěkně povedený žertík. Co můj meč?“
„Tu je, vezmi si ho...“ a jedna ze sester vystoupila a podávala meč Agátce.
„Tak z toho jsem úplně zmatená. Proč ten souboj?“
„Abychom věděli, jak si na tom stojíš a zda se dokážeš bít, i když dopis, který se k nám dostal od Sester meče z Královského města mluvil jasně, že jsi vycvičená. Jen jsme chtěli mít jistotu.“
„Dopis? Já taky jeden pro vás mám, princi.“ načež vytáhla z mošny pergamen a podala mu ho.
„Na to se podívám až na hradě, ne všude je tu bezpečno, i když tu jsou Sestry meče,“ otočil se k ženám. Ty Agátku vybídly, aby vzala koně a šla s nimi.
Cesta na hrad proběhla v poklidu, žádné davy lidí, právě proto, že princ si tu získal velikou vážnost, i za své působení zde. Lidé se shlukovali po krajích, aby tato skupinka mohla projít bez potíží. Ale přesto ty pohledy na Agátce visely čím dál víc. A tak si tím lámala hlavu, až se nakonec zeptala sester.
„Sestry, můžete mi vysvětlit, proč se na mě každý dívá?“
„To je zbrojí a věkem. Nikdy ještě neviděli mladou Sestru meče. Tak proto.“
„Takže jim připadám moc mladá?“
„Přesně tak. Málokdy se stane, že Sestra meče je poslána někam dál, než je z ní mladá bojovnice. Oproti nám jsi ještě dítě.“
„Aha, tak proto.“
„Ano. A nevleč se za námi jako nějaký pacholek. Hezky do čela a ať ti nic neunikne.“
Co by mi tak mělo uniknout, myslila si po cestě Agátka, ale i tak dávala na vše bedlivý pozor.

Den 9. 12:15 Zkouška postřehu

Cesta rychle ubíhala, prošli náměstím a namířili si to nahoru k hradu, jenž se tyčil na skále obklopené vodou…
„Jak jsi vlastně o ten meč přišla, Agátko,“ zeptala se jedna ze Sester meče, která teď šla po jejím boku.
„V noci na mě zaútočili lapkové – v hostinci, kde jsem přespávala.“
„A kolik jich bylo?“
„Teď si nevzpomínám pět nebo šest a k tomu jejich vůdce. Sotva jsem se probrala po děsivém snu, už stáli u mé postele. Museli mi něco namíchat do nápoje, jelikož jsem tvrdě spala a nepostřehla ani vrznutí dveří.“
„Tak to jsi měla štěstí, že tě nezabili. Byla by tě škoda.“
„To ano, ale víc než můj život je přednější, aby se tento meč nedostal do špatných rukou,“ a osahala si meč v pochvě, aby se ujistila, že ho tam stále má.
„Tak jest, je třeba být vždy ve střehu...“

Den 9. 12:35

Zrovna, když zahýbali za roh dalšího domku, tak se v dáli objevil muž s lukem a vystřelil na prince šíp. Agátka to zpozorovala a vykřikla: „Princi, pozor!!!“
Naštěstí šíp chytla do dlaně, těsně před princovým tělem a tak odvrátila možnou katastrofu. Sestry jen mlčky přihlížely, jako by o nic nešlo.
„Dobře si vedeš. Další zkoušku máš za sebou,“ poznamenal princ Kronut, vida tázavý pohled Agátky.
„Princi Kronute, není to nebezpečné, když takto ohrožujete svůj život jen proto, abyste zjistil, co dokáži a co ne?“
„Vůbec ne, však se na ten šíp podívej blíž.“
Agátka tedy šíp začala zkoumat, prvně pevnost hrotu. Zjistila, že je z jakéhosi materiálu, který je měkký a dá se ohnout…
„Tak takhle to je, je to jen neškodná napodobenina.“
„Přesně tak, jsme jediní výrobci těchto šípů a používají se pouze jen pro zkoušky nováčků jako jsi ty. Běžný zásah způsobí malou modřinu, ale já mám na sobě kroužkovou zbroj pod pláštěm, jak už víš, tak by se vůbec nic nestalo.“
„Z čeho je to dělané?“
„Špička je slisovaná sláma, natřená barvivem, aby vypadala jako skutečný hrot. Zkus ho zapálit uvidíš sama...“
„To netřeba, stačí mi vaše vysvětlení.“
„Podívej se i na pírka, jak jsou dělaná.“
„Pravda, odlišně. Má to nějaký význam?“
„Ano, šíp letí rychleji, než ty běžné a dokáže přesně zasáhnout i na velkou vzdálenost. Právě takové možná někdy uvidíš i v Lese zapomnění, pokud se tam někdy dostaneš. Používají je jen elfové a sem tam i Sestry meče.“
„Tak s elfy jsem se ještě nesetkala...“
„I ty brzy poznáš, ale nepředbíhejme. Prvně dorazíme do hradu a tam se uvidí, co s tebou dál.“

Den 9. 13:00

Dále už se po cestě nestalo nic. Prošli přes padací most a na první nádvoří hradu. Byl to majestátní hrad, vévodil širokému okolí. Bylo vidět, že si už taky prošel nejednou bitvou, jelikož část hradeb byla zbořená, ale už se zase opravovaly. Na hradbách pracovala asi stovka vězňů a z blízkého kamenolomu vozili na hradby kámen. Takže tu bylo celkem rušno. Ale jen na vnější straně hradu. Ve vnitřní části byl klid.
Na nádvoří se připravovali jezdci k odjezdu a Agátce to nedalo, aby se nezeptala: „Kam jedou?“
„Do pevnosti Geldit uprostřed pouště. Je jich tam víc než třeba.“
„Ano už jsem slyšela, že král Heras povolal veškeré muže do zbraně.“
„Tak jest.“
„Toto je naše elita, vynikající bojovníci a také záloha tu, v těchto končinách.“
„A nebudou zde potřební?“
„Kde že, na udržení pořádku stačí bohatě biřici a Sestry meče,“ odvětil princ.
Došli až ke klášteru Sester meče a tam se princ Kronut s Agátkou rozloučil na krátký čas, aby si odpočinula po cestě.

Den 9. 18:00 Vyvolání Serafa

Agátka seděla u stolu spolu se sestrami v jídelně a zrovna jedla večeři. Kolem to vypadalo jako uskupení zbrojnošů, ale s tím rozdílem, že tohle byly bojovnice... tak se tu pilo a hodovalo o sto šest. A ač Sestry neholdovaly alkoholu, tak si nezadaly ani s největšími pijany – tedy některé… byly prostě unikum už samy o sobě. Heslo: jez do polo syta, pij do polo pita, budeš mít dlouhá léta, charakterizovalo každou hostinu. Ale i tak nic nepřišlo nazmar. Co se nesnědlo hodilo se dobytku a slepicím, ty sezobaly všechno na co přišly. Také tu byli psi, pro které vypečené lahůdky, které spadly ze stolu, byly výtečnou pochoutkou. Ano a v tom byl rozdíl oproti Dukártovu sídlu, tam byli pro změnu bojoví vlci, ale až za hradbami města, společně s tlupami lapků a zlodějů…
Po jídle se šla Agátka, spolu se Sestrami meče, modlit do kaple k bohu Trónu, aby dal sílu vojsku, jež bylo v pevnosti Geldit…

Den 9. 18:20

„Tróne, ty jenž vládneš nebeské i zemské říši...“ začínala modlitba představené kláštera. Prostě takové to klasické modlení k ničemu… to v Agátce vzbuzovalo obavy, že se tu sestry jen modlí a nic jiného nepodniknou. Chtěla být uprostřed akce a tak se pomalu nenápadně vytratila a šla zkoumat onen zdejší klášter blíže. Procházela podloubím a nahlížela do všech dveří, některé byly zamčené, jiné ne... tak nahlídla, ale když viděla jen palandu a truhlu, šla zas dál… Až na samém konci se při otevření dveří objevila knihovnu. To je přesně to, co potřebovala. Třeba tu najde návod na to, jak přimět Serafa sestoupit z nebeského prachu.

Den 9. 20:00

Hledala dlouho, hodně dlouho, až si pak nakonec musela zapálit svíčku. Prohlédla několik desítek knih, ale nikde nic konkrétního nebylo. Jen samé povídání o tom, jaký je a za co bojuje, ale jak ho vyvolat nikde nebylo a tak byla šťastná, že alespoň ví to málo, co se dozvěděla v Královském městě.
V knihovně nikdo nebyl, ale přesto pro jistotu zašla za regály plné knížek a tam znova zkoušela rituál. Tentokrát se povedl! Použila jiné svíčky, tak to bylo asi tím, jak si tak dumala pro sebe. Z oblaku, jenž se před ní vytvořil, se vynořil Seraf…
„Zdravím tě mé dítě, s čím ti mohu pomoci?“
„Ono se to povedlo...“ vyhrkla Agátka
„Proč jsi mě zavolala?“
„Goblini útočí na pevnost Geldit, která je odsud daleko, v poušti a mám takový pocit, že to není jen tak, že se něčeho bojí… Měla jsem vidění, že na město goblinů útočí nemrtví a mocnosti podzemí...“
„Podíváme se, jak to ve skutečnosti je… veď mě.“
„Musím si osedlat koně a i ty ho jistě budeš potřebo-vat...“ dumala nahlas Agátka, když neviděla posvátná křídla.
„Pojďme tedy a neztrácejme čas.“
„Musím princi oznámit svůj odchod, i Sestrám meče, ale nevím co jim říci.“
„Že tě pocestný požádal o pomoc...“
„Teď? V tuto hodinu a zde?“
„Ano.“
„Dobře tedy, vydrž a nikam nechoď, jdu za představenou kláštera…“
„Půjdu s tebou!“
„To raději ne.“
„Neboj se...“
A tak se oba, Agátka i Seraf vydali ke světnici, kde byla představená kláštera. Ta když uviděla Serafa, jen spráskla ruce a hluboce se uklonila až k zemi. „Co tě k nám přivádí, Serafe?“
„Tady tvoje mladá bojovnice mě zavolala.“
„Agátko, proč to?“ obrátila se tak trochu vyčítavě na Agátku.
A Agátka opět zopakovala to, co již řekla Serafovi - o pevnosti Geldit a městě goblinů a o tom, co se tam teď děje.
„To musí vědět princ, pojďte se mnou,“ a už je vedla za princem.

Den 9. 21:00

Princ Kronut právě uléhal na lože, když se ozvalo klepání na dveře…
„Kdo je?“
„Sestry meče.“
„Vstupte.“
„Zdravím princi a omlouvám se, že jsme vás vyrušily.“
„To nic, co potřebujete?“ ospalým hlasem na to princ, už byl po celém dnu znaven a sotva viděl na oči. To, co mu však sestra představená řekla, ho okamžitě postavilo na nohy.
„Tak nemrtví? Seraf! No... to jsou mi novinky a to vše ty Agátko?!“
„Ano, prosím...“ zaznělo provinile od Agátky.
„Dobře, že jste mi to řekly, vyšleme posla ke goblinům, ale prvně se musíme podívat do pevnosti, na koně!“ u dveří se zastavil a poručil strážím: „Sežeňte Lika a ať mě čeká u vjezdu do města… My jdeme ke koním,“ a namířili si to po schodech dolů ke stájím. Princ spěchal, asi věděl víc než Agátka a představená kláštera dohromady.
„Proč ten úprk?“ otázala se Sestra meče.
„Zdál se mi v nedávné době sen - taky o nemrtvých...“
„Takže to vypadá, že skutečně asi budeme bojovat na dvou frontách, s nemrtvými a gobliny...“
„Ano… nejspíš se tomu nevyhneme.“
Osedlali koně a hnali se k hlavní bráně. Tam už je čekal Lik – velitel stráží.
„Nazdar Liku, předávám ti velení nad městem.“
„Copak se děje, princi?“
„Musím neodkladně odjet a ty tu dávej velký pozor.“
„Jsem opatrnost sama, však už mě princi znáte...“
Rozloučili se tedy, jak s Likem, tak s představenou kláštera a tato malá skupinka se vydala na cestu směr pevnost Geldit.

Den 8. 11:00 Obchodník a prsten

Ještě před Přístavním městem byla taková malá osada s obchůdkem. Agátka se v ní zastavila. A zašla do obchodu, zda tam není něco, co by ještě potřebovala a také proto, že chtěla prodat ten svůj původní štít a poohlédnout se po svém meči…
„Dobré odpoledne,“ pozdravila Agátka, když vešla do obchodu.
„Dobré, dobré, co to bude? Máme všeho dostatek, jen se porozhlídněte,“ vyzýval kupec Agátku.
„Zaprvé chci prodat tento štít,“ a ukázala jej kupci.
„Hm, hm, hm, vypadá dobře, kde jsi k němu přišla?“
„Jsem Sestra meče, tento pochází od nás.“
„Á, slyšel jsem, že máte kvalitní výzbroj, ale ještě jsem se s žádnou nesetkal.“
„To víte, jsem spíše stráží u šlechticů a panovníků.“
„Ano, to vím, prý jste v boji nejlepší,“ opáčil zavalitý muž za pultem.
„Popravdě, nás muži nemají moc rádi.“
„Jak se to vezme, jste dobré, ale na druhou stranu, to naše ego, však to jistě znáš… Ukaž podívám se na ten štít zblízka.“
Agátka podala štít muži a zatím si prohlížela obchod…

Den 8. 11:15

„Hm, hm, hm, dobrý úchyt nezničený, na štítu pomalu ani šrám, kolik za něj chceš?“
„Támhle ten meč...“
„Ten je ale dražší… teď tak přemýšlím, ty žádný nemáš?!?“
„Byla jsem v noci přepadena bandou lapků a vzali mi ho.“
„To je nadělení,“ ustaraně na to muž.
„Ano, je, ale co se dá dělat. Tak co, prodáte mi ho? Doplatím zbytek.“
„Dobře tedy a ještě něco?“
„Nějakou ochranu proti elfím kouzlům...“
„Ty nemáš drahokam?“
„Bohužel ne, byl zakován právě do toho meče.“
„Už tomu rozumím, byl to tedy magický meč!“
„Ano,“ smutně na to Agátka.
„Tak o to je to větší ztráta, ale abys neřekla, že nejsem dobrák, tak ti přidám k tomu tady tento magický prsten. Je to památka na jednu kouzelnici od nás. Nikomu z nás se nehodí a jen tu leží, tak ať má využití, my ovládat magii neumíme,“ pronesl zkroušeně muž, „jsme závislí na ostatních.“
„Děkuji mnohokrát a kolik jsem tedy dlužná?“
„Čtyři stříbrňáky a pak tu mám jeden dopis pro přítele Serba v Přístavním městě. Když ho doručíš, tak jsme srovnaní. Souhlasíš?“
„To se mi jeví jako dobrý obchod.“
„Takže domluveno, tu je,“ a podal ruličku papíru s pečetí Agátce. Ta si jej dala ihned do mošny, aby ho neztratila a dívala se po obchodě dál.
„Víte co, dejte mi ještě několik kusů potek.“
„To bude drahé, máš vůbec dost peněz?“
„Stačí hrst.“
„Za zlaťák jsou tvoje.“
„Tu je a moc děkuji.“
„Není zač a pozdravuj mého přítele.“
„Budu, na shledanou.“

Den 8. 11:45

Když vyšla ven, uviděla, jak kolem jejího koně stojí děti a hladí si ho. Jedno mu dávalo zrovna jablko – což pro jejího koně byla pochoutka.
„Ty jsi bojovnice?“ optala se holčička, která stála Agátce nejblíže a jako první si jí všimla.
„Ano i ne.“ stroze na to Agátka.
„Vypadáš legračně,“ řekla další.
„Můžeš nás na chvíli povozit?“ žadonil chlapeček, který hladil krásně spletenou hřívu grošáka.
„Dobře, ale jen chvíli, pak už musím do města...“ a vysadila chlapce i obě holčičky do sedla. Ale aby to nebylo jen marné vození do kolečka, tak si to namířila směrem k městu, děcka se pak vrátí zpět, říkala si v duchu pro sebe. Což se také stalo. Ještě se pak s ní rozloučili. Agátka poté vysedla do sedla a mírným poklusem mířila k Přístavnímu městu…

Den 7. 7:15 Cesta v dešti

Do Přístavního města to trvalo tři dny jízdy. Na cestě v tomto nečase stejně nikoho nepotká, je to tak lepší, ale přesto bude informovat prince, že jeden magický meč je v rukou zloduchů. Kdo ví, ke komu se dostane a jak to změní rovnováhu sil v již tak rozpadajícím se království… A co její ochranný drahokam proti elfím kouzlům? Jak se asi teď bude bránit jejich magii, když se s nimi setká? Tyto otázky jí letěly hlavou a neustále o tom přemýšlela, celou cestu až do Přístavního města. Jela celou noc a celý den, aby tam byla co možná nejrychleji a pokud možno nikoho na cestě nepotkala. Takovéto počasí se jí hodilo a jak se zdálo, i její kůň byl víc než spokojený. Pršelo jen lehce a tak se lépe dýchalo, než za parných dní. To ji osvěžovalo, i koně.

Den 7. 17:20

K večeru si dala jednu zastávku u starého mohutného dubu, jenž byl při cestě. Strom se tyčil do obrovské výše a jeho větve poskytovaly trochu toho pohodlí. Byla tu i ztrouchnivělá lavička, takže se zdálo, že kdysi tu na cestách lidé odpočívali. Kde je tomu však konec?! Sedla si tedy na ni, trochu se tam posilnila a zase vyrazila dál. Ano, nespala, ale pro ni to nebylo nic zvláštního. Byla totiž taková malá sovička, den jí nedělal moc dobře, zato noc, to byla ve svém živlu. A jaká byla ona, takový byl i kůň. Jela pomalu, žádný spěch, ale přesto chtěla být v přístavním městě o den dříve, co kdyby bylo jejich služeb třeba. Už se těšila i na prince Kronuta a byla zvědavá, co jí dá za úkol…

Den 6. 13:30

Jen co se doléčila, vyrazila. Prvně si to namířila do stájí pro dobrého koně. Vybrala si grošáka a podkoní ji k němu dal i ošuntělé staré sedlo, což ale Agátce vůbec nevadilo. Jen jí připomněl: „Moc ho netahej za uzdu, má tendenci se vzpínat!“
Ale Agátka tohoto nedbala a jen co vyskočila do sedla, tak zatáhla, načež se grošák vzepjal na zadní a snažil se Agátku shodit. Zkrotila si ho velmi rychle, uměla už krotit koně, sestry ji to učily, ale jinak než lidé. Ne hrubou silou, ale milým slovem, pošeptala tedy grošákovi něco do ucha, tak jak se naučila u sester, načež se kůň hned uklidnil. Pak si na něj naložila svá zavazadla. Pravda, moc toho neměla, magický meč, štít, přikrývku, čutoru s vodou a pecen chleba. To by mělo stačit každému na tři dny cesty a po cestách se dá nakoupit, není třeba sebou cokoli dalšího vláčet, i když...

Den 6. 15:20

Sestry jí daly z pokladnice peníze na cestu a ona se mohla vypravit vstříc novým dobrodružstvím.
Matka představená ji poslala do Přístavního města za princem Kronutem, že se má hlásit u něho, jako členka jeho gardy. Takže do míst, kde se relativně nic nedělo, avšak opak byl pravdou…
Jen co se vypravila na cestu, tak z hostince U pírka – doupěte zlodějů, ji začal sledovat jeden lapka spolu s dalšími kumpány. Co mají asi v úmyslu? Přepadnout ji? Sebrat jí peníze a utéci, nebo dokonce zabít? Nebo je to jen náhoda, že vyrazili ve stejnou dobu a stejným směrem?

Den 6. 16:20 Hostinec v Temném lese

Agátka se vydala na cestu a za ní oni lapkové v těsné závěsu. Nepovažovala to za nic důležitého, takových cestujících bylo na cestách plno, byl zde neustálý ruch. A proto zpomalila, aby se k nim připojila, přeci jen, cestovat samotnou jí moc nelákalo.
„Dobrý den,“ pozdravila, „kam jedete?“
„Na severní křižovatku do hostince, a ty dítě?“ řekl chlapík s ryšavými vlasy a s hlavou podobnu koni.
„Do Přístavního města,“ odvětila zdvořile Agátka a teprve teď si více všimla onoho muže. Jeho výraz byl děsivý, na jedné půlce tváře se smál a na druhé měl krvelačný obličej. To ji trochu vylekalo, ale říkala si, že když zdvořile odpověděl, tak nebude takový lump, jak na první pohled vypadal.

Den 6. 18:10

Po asi dvou hodinách fádního rozhovoru, a cestou planinami, se všichni usnesli, že se ubytují v nedaleké vesničce Temný les, koně si tak odpočinou a jezdci taktéž. Bylo totiž už k večeru, tak se nabízel i nocleh. A ač Agátka zprvu nechtěla, tak se přece jen nechala onou tlupou lapků zlákat. Ostatně, byli to pocestní tak jako všichni ostatní, což se ale mělo tuto noc změnit.
Objednali si pokoje a šli se ubytovat. Agátka měla malou komůrku, hned vedle oněch zloduchů. Ti, jen co se ubytovali, šli dolů do hostince, aby se oddávali pivu a kořalce.

Den 6. 18:25

Agátka alespoň měla čas na kouzla a zkoušela se znova Serafa vyvolat a opět se jí ukázalo, to co předtím. Co to asi tak může být? A proč se jí ukazuje právě tohle a ne a ne vyvolat Serafa? Už přestávala doufat a tu chvíli někdo zaklepal na dubové dveře…
„Okamžik!“ vykřikla Agátka ke dveřím a rychle poklidila svíčky, načež pak šla otevřít.
Za dveřmi stála služebná, po domácky oblečená, kolem pasu zástěru a v ruce měla džbánek…
„Je libo džbán s limonádou, milé dítě?“
„Ano, budu velmi ráda.“
„Můžu ti to postavit na stolek?“
„Ano,“ a vzala do ruky meč. Teprve teď se na něj podívala podrobněji. Zkoumala každičký jeho detail, přes zdobení, usazení kamene i jeho ostrost a již nevěnovala pozornost služebné. Služebná si toho meče všimla a hned se s ní dala do hovoru.
„Ty asi patříš k řádu Sester meče, že ano?!“
„Ano, je tomu tak, jedu na zkušenou do Přístavního města.“
„Hm, hm, hm, tam se nic neděje, nechtěla bys nám vypomoci?“
„Proč ne,“ a usmála se na služebnou.
„Kolem naší vesnice se pohybují bojoví vlci, kteří nám škodí a přepadají pocestné. Když je zabiješ, dostaneš odměnu.
„To zvládnu vyřídit ještě před nocí.“
„Odměna tě nemine.“
„Jak je libo a teď mě už nechte, musím se připravit.“
„Tak tedy na brzkou shledanou.“
„Zatím.“
Agátka si to okamžitě namířila do stájí pro koně a vyrazila směrem Frestet. Slunce se klonilo k obzoru a cesta lesem, jež vedla k této zřícenině a do Severní provincie, ubíhala bez problémů.
Mezitím však v hostinci lapkové chystali past. Mimo to, že jí prošmejdili pokoj, a četli psaní pro prince, jež Agátka nechala v šuplíku stolku, také navrtali dírku do stěny, aby ji mohli tajně v noci pozorovat. Přeci jen, Pro většinu lapků a zlodějů byly Sestry meče trnem v oku.

Den 6. 18:50

Agátka dojela pod zříceninu, sesedla z koně a namířila si to přímo po cestě k ní. Bojoví vlci se objevili skoro okamžitě. Bylo jich celkem šest. Rudé zuřivé oči, na hřbetu zbroj, hlava zabalená do tvrdé kůže… Nehezký pohled, ale to Agátce bylo jedno. Zaútočili téměř v mžiku, takže jejich útok tak tak že odvrátila. Využila teď poprvé umění ovládání magického meče. Oháněla se jím a dělala výpady… Bojoví vlci však toto znali a vyhýbali se a napadali ji postupně, jako by byli dobře vycvičení na takové situace, ale Agátka už to také znala a tak tuto větší smečku celkem zvládla, jen se drobet udýchala… využila i magie, tedy přesněji sloupu světla, na vůdce smečky, který by nejagresivnější. Celý černý, jen rudé oči mu žhnuly.
Poté, co zápas skončil, se šla Agátka podívat do zříceniny, zda tam třebas něco nenalezne. Říkalo se, že v zříceninách bývají ukryté náhodné magické předměty a sem tam i zbroj padlého bojovníka.
Měla štěstí, našla tam lepší štít, než měla a tak si ho hned vzala. Byl na něm erb rudě červené orlice, jak sedí na kousku větve a chystá se vzlétnout. To byl erb jednoho, už dříve zaniklého, panství na západě země. Avšak kvůli válkám se toto panství rozpadlo a dostalo se do rukou několika dalších šlechticů.

Den 6. 19:45

Do hostince se dostala až pozdě k večeru a čekalo ji tam milé uvítání, ale to bylo jen naoko, protože celá tlupa doufala, že ji ti bojoví vlci zabijí…
„Škoda,“ pronesl jeden lapka.
„Do čerta s ní,“ zaznělo zas tiše u stolu.
„Ale co, nachystáme past a tak jako tak přijde o život a o kořist se rozdělíme,“ řekla koňská hlava potichu ke svým kumpánům.
Agátka to nezaznamenala, jelikož stůl oněch kumpánů byl až vzadu, stranou od ostatních.
„Teď se podíváme co dělá,“ pravil další.
Agátka vešla do pokojíčku, nalila si limonádu. Její chuť byla příjemná i osvěžující zároveň. Byla po boji o něco více unavená. Zapálila svíčku, pronesla u ní modlitbu, pak ještě cosi hledala v batohu. Nenašla však, co hledala, tak se svlékla a šla si lehnout, načež usnula spánkem spravedlivých.

Den 6. 22:30 Noční souboj

Agátka spala jak zabitá a to nejen po tom souboji s bojovými vlky, ale taky kvůli tomu, že jí do limonády namíchali uspávací prostředek. A ač spala, tak měla neklidné sny. Byla v goblinském městě a viděla je bojovat s neviditelným nepřítelem. Došlo i na ni. Ucítila, jak ji cosi udeřilo do ruky, až to zabolelo. Z ruky jí náhle vytryskl pramen krve. Nikoho neviděla a proto zkusila kouzlo světelného paprsku a stoupla si do něj a tu, jak se nepřítel přiblížil, jej uviděla. Byla to krvelačná harpyje, která byla o půl těla větší než Agátka. Vyděšeně se probudila, právě včas. Lumpové už stáli u její postele a chystali se ji zabít. V mžiku sáhla po dýce, kterou měla za opaskem. První útok odrazila ještě v posteli a propíchla prvního zlosyna. Vyskočila z postele a snažila se dostat ke svému meči. Musela si cestu probojovat s dalšími kumpány, kteří jí stáli v cestě.
„Neutečeš!“ zaznělo od koňské hlavy, který stál u vchodu do místnosti.
„Tvé dny jsou sečteny,“ vykřikla Agátka a vrazila dýku dalšímu lumpovi do hrudi.
„Pchá, nás je dost, všechny nepřemůžeš,“ vykřikl další.
„A tahle je pro tebe!“ čepel však narazila na drátěnou zbroj útočníka a jen se svezla dolů.
„Nevyjdeš odtud živá!“ vykřikl další, když se meteorům vyhýbal, ale marně, i jeho zasáhl kousek.
Ještě zbývali dva a koňská hlava, ale s těmi si už poradila. Koňská hlava, jak uviděl že už je vše v trapu, tak sebral meč a vypadl z pokoje na chodbu.
Agátka, když to viděla, tak se zuřivě pustila do těch zbývajících dvou, jen ať ještě stihne tu koňskou hlavu dostat… především však magický meč, to v těchto končinách byla velká vzácnost. Skolila tedy ty lapky, vzala si ze zásuvky doporučení pro prince a hned se dala po stopách koňské hlavy…

Den 6. 23:00

Ten na nic nečekal, sedl na koně a nocí uháněl pryč. Naštěstí tu noc velice mírně pršelo a tak se dalo jet podle koňských stop.
Agátka se dostala až na Severní křižovatku, tam však stopa končila. Co teď? Jet do Přístavního města, nebo směr severní panství, do míst kde vládne Dukárt? Beze zbraně? Tam je nebezpečno. Či snad zpět do hostince? Rozhodla se pro Přístavní město, tak jako tak se tam musí hlásit, ale bez meče? „Snad se to bude dát nějak nahradit, takováto velká ztráta, ale jak to princi vysvětlím?“ přemýšlela nahlas.

Den 5. 14:00 Hurá na cestu!

Jak den míjel, tak se Agátka uzdravovala rychleji. Navštívil ji v lazaretu i Petřík a donesl jí kytici pomněnek, kterou jí dal do vázičky na stolku vedle postele. Chvíli si s ní povídal o tom, co se děje ve městě, a že král povolal všechny muže do zbraně na obranu proti goblinům na jižní straně Belttetu, pod pohrůžkou natažení na skřipec. Zdálo se, že lid je stresován rozhodnutím krále, avšak muži to chápali a sami dobrovolně vstupovali do řad vojáků. Sami se hlásili a před kasárnami se tvořily fronty. Každý chtěl napomoci.

Den 5. 16:30

Zastavil se za ní i Jiřík, kovářův starší syn, který Petříka znal a dozvěděl se že Agátka stůně. Osobně pro ni vyrobil Magický meč, dle návodu Sester meče a svého otce. Tedy meč s růžovým drahokamem, který nosila celou dobu na krku a jenž byl dán každému dítku v království, jako ochrana před možnými kouzly elfů. Agátka si toho nesmírně vážila a moc děkovala. Dala mu dokonce i pusu, byť takovou letmou a Jiřík si už dělal v duchu plány, jak ji jednou pojme za manželku. Už byla vážená i u svých sester díky tomu, že prošla testem a tak se mohla pustit sama do světa na zkušenou.

Den 4. 5:55

Usnula až vyčerpáním, to už nebe naznačovalo, že vyjde slunce a první paprsky lemovaly vrcholky přilehlých hor a osvěcovaly ledový příkrov, jenž zakrýval jejich špičky…
Jen co usnula, tak se jí o tom obřadu zdálo, ale místo onoho obrazu bitvy u Gelditu uviděla Serafa – božskou bytost. Měl na sobě bílo zelenou zbroj Sester meče a v ruce magický meč, jenž zářil tmavě fialovým světlem, které přecházelo do zářivě modré. Na zádech měl Hněv havrana, legendární bojová křídla po již dávno zapomenutém Serafovi a jeho blankytně modré nárameníky Bouře nebes dobře doplňovaly jeho zbroj. Na nohou měl Kritovy boty, jež dobře chránily spodní končetiny a na rukou Rukavice spravedlnosti, jež byly odolné proti jedům. Celkově to byl božský vzhled, o jakém se smrtelníku ani nezdálo. A ač to byla chvilka, co jej Agátka viděla, zapamatovala si každičký detail jeho vzhledu. Především však jeho vlasy. Měly krásně zlatou barvu, která se třpytila ve slunci a hrála duhovými barvami, jak na ně dopadaly sluneční paprsky.

Den 4. 7:00 Zkouška

Agátku probudil hlas zvonice, který svolával sestry ke snídani. Ač Agátka naspala málo, cítila se po spánku svěží. Vyskočila z postele jako laňka, protáhla se, oblékla si úbor, snědla jednu potku na dodání energie a šla do jídelny...
„Dobrý den, Jaselko.“
„Zdravím tě, mé dítě,“ odpověděla tak trochu nepřítomně Jaselka.
Agátka si toho všimla a dumala nad tím, co má asi Jaselka na srdci, že nevnímá okolí. Vzala ji za ruku a pevně ji stiskla. Jaselka se díky tomu probrala ze zamyšlení a změřila si Agátku.
„Ty jsi zase ponocovala, že?!“ káravě pronesla.
„Trochu, nemohla jsem usnout. Víš, jak teď svítí ten blankytně modrý měsíc, tak mi to připomíná den a jen těžko usínám. Až zas vyjde ten rudě červený, budu spát jak zabitá,“ a rozesmála se.
„Měla bys mít pravidelnost ve spánku!“ pokárala Jaselka Agátku, která na ni provinile pohlédla. „Spánek je důležitý, jen Seraf nespí, nepotřebuje to, ale všechny ostatní bytosti, včetně lidí, spánek potřebují, jak jídlo sůl. To si zapamatuj!“
„Dobře Jaselko, a co budeme dneska po snídani dělat?“
„Zase se budeš učit umění s magickým mečem, už jsi se toho naučila dost, tak si tě vyzkoušíme, jak si v tom dobrá.“
„Jejda, takže test?!“
„Ano, budou přítomny starší Sestry meče a ty tě ohodnotí i vyzkouší a já taktéž.“
„Tak to abych se hodně posilnila u snídaně,“ a v duchu děkovala té náhodě, že si na tržiti koupila potky, teď se budou hodit. Jen o tom nesmí vědět Jaselka a sestry, považovaly by to za ne fér jednání, dopovat se takto potajmu.
Snídaně byla pestrá. Bylo zde zastoupeno vše kromě potek, které se daly koupit jen na tržišti za vysokou cenu. Agátka teď bude mít o hodně větší šanci projít zkouškou, kterou sestry již připravovaly. Skládala se z boje, během přes překážky a bojovými kouzly.

Den 4. 7:45

Po snídani Jaselka dala Agátce chvíli na přípravu a pak se měla dostavit na vnitřní nádvoří kláštera, kde měla zkouška proběhnout. Starší sestry už stály podél podloubí a uprostřed nádvoří byla nachystána trať překážek. Byly tam překážky, přes které se muselo přeskočit, jedna zeď ze dřeva, kterou musela Agátka zdolat a kašna sloužila jako brod vodou, na jehož dně měla vylovit stříbrňák. Bylo to nesnadné, jelikož kašna byla dosti nepřístupná i hluboká zároveň, takže se Agátka musela ponořit s celou zbrojí a plavat s ní ve vodě, což bylo vysilující. Nakonec ji čekal magický boj. Ten sestával z kouzel magického štítu na ochranu proti střelným zbraním, padajících meteoritů na cíl a sloupu božského světla do cílové oblasti, jež zraňovalo každého útočníka. Na konec byla připravena střelba z luku a test postřehu, kdy měla zachytit do dlaně letící šíp. Byly to tedy opravdu těžké zkoušky, ale Agátka byla již připravená, aby to zvládla. Ostatně byla nejlepší ve všem ze svých vrstevnic, jen v tom plavání se jí moc nedařilo, což se projevilo okamžitě, jen co se ponořila pro stříbrňák. Zbroj ji táhla ke dnu, což bylo dobré, alespoň na dně byla rychleji, ale dostat se ven bylo málem nad její síly. Tu ztratila nejednu drahocennou minutu, než se nakonec vyškrábala z kašny ven.

Den 4. 11:15

Jaselka i ostatní sestry ji bedlivě sledovaly, jak si vede. Některé s úžasem, nad ladností jejího pohybu, ale jiné s pohrdáním, obzvláště za tu kašnu. Boj s mečem a štítem zvládla na jedničku a tak se mohlo přistoupit ke kouzlům. Čtyři sestry si stouply kolem dokola Agátky, každá na jednu světovou stranu, aby tak zastupovaly všechny živly. Před první z nich zaplápolal oheň, druhá vytvořila vítr a tak dále. Agátka čekala na pokyn až bude moci reagovat. Jaselka kývla a všechny sestry na ni vypustily naráz svá kouzla, teď to bylo na Agátce, v několika sekundách se musela ubránit všem živlům a odrazit je. Napoprvé i napodruhé se to povedlo, avšak napotřetí ji zasáhl úlomek meteoritu do hlavy a ona padla na zem jak pytel brambor. Co se dělo dál už si nepamatovala…

Den 4. 16:10

Probudila se až v lazaretu za přítomnosti Jaselky, která se teď tvářila příliš ustaraně, spolu s těmi dalšími čtyřmi sestrami, jež na ni útočily.
„Co se stalo?“ optala se nechápavě Agátka a podrbala si ovázanou hlavu.
„Zasáhl tě úlomek meteoritu,“ odvětila jedna ze sester.
„A prošla jsem?“
„Ano, prošla! To co jsme se sestrami zkusily bylo už pro straší sestry, ale věřily jsme, že ty to zvládneš, jelikož už toho znáš velmi mnoho. Přecenily jsme však tvoje síly. Odpustíš nám?“
„Nic se nestalo, sestřičky. Jsem ráda, že jsem prošla zkouškou, ani nevíte jak.“
Následně se rozhovor točil kolem délky pobytu a léčení, načež Jaselka rozhodla, že u ní sestry zůstanou přes noc. Bylo tu riziko, že kouzlo ještě bude působit, tak aby zamezily možnému nechtěnému účinku a rozšíření jizvy na hlavě Agátky.

Den 3. 15:00 Zasedání velké rady

Starý král Heras seděl v čele stolu, vedle něj na pravé straně byl jeho syn Kronut a po levici měl král svoji manželku Editu. Kolem dokola posedávali šlechtici, tak jak určoval zasedací pořádek velké rady. Všichni se sešli u kulatého stolu na znak rovnoprávnosti a stejné váhy i práv a povinností každého člena rady. Dukárt seděl na levém křídle stolu spolu se šlechtici Severního panství, na pravé straně pak šlechtici Jižního panství. Za králem stály čtyři Sestry meče a držely stráž. Po stěnách byly rozvěšené květiny a nezapálené pochodně. Mohutné dubové dveře byly zavřeny a čekalo se jen na to, kdy královský pobočník zahájí zasedání velké rady. Celkem bylo přítomno dvanáct mužů – šlechticů, i s královským synem Kronutem, jenž zastupoval Přístavní město a Královské loděnice a dvě ženy, královna Edita a představená kláštera Sester meče – Jaselka, která seděla naproti králi.

Den 3. 15:45

„Zahajuji zasedání velké rady,“ oznámil královský pobočník, načež předal slovo králi.
„Vítám vás po dlouhé době opět zde, v královském městě,“ začal král. „Uplynula dlouhá doba, co jsme se neviděli. Tématem tohoto zasedání je postup goblinů, na jihu země, směrem k našim hranicím. Prosím Kronuta o objasnění situace,“ a obrátil se na svého syna.
„Je vážná. Byl jsem několik měsíců v pouštní pevnosti Geldit, která je na území goblinů. Drobné šarvátky vyústily v lítý boj o každý metr země, kterou tam spravujeme...“
„Tak tam pošleme víc vojáků a zaženeme tu verbež zase zpět, co záleží na nějakém goblinu! Poženeme je až za hranice jejich domovů, a nebudeme šetřit ani jednoho!“ zazněl prudký a odhodlaný hlas Dukárta.
„Spíš bychom se měli podívat na to, proč vlastně útočí,“ ozvala se královna Edita, „pošleme k nim posla s mírovou nótou. Jistě ji přijmou... dlouho jsme žili vedle sebe v míru, tak se snad vše brzy vyřeší a zase bude na čas klid.“
„Jen ať zaplatí za vojáky, kteří zemřeli!!! Žádné vyjednávání!!!“ zaznělo od šlechticů ze Severní provincie.
„Uklidněte se,“ snažila se zmírnit napětí Jaselka, „jistě k tomu mají důvod, z ničeho nic se to přeci neděje.“
„Taky si myslím,“ odvětil Kronut a něco pošeptal svému otci.
Král se nato zvedl a pravil: „Hlasujme, kdo je pro vyslání posla a kdo proti!“
„Nač hlasovat, oni byli první kdo zaútočil, tak ať platí!“ zase se ozvalo zleva.
„Tak a dost! Mírněte se! Jsme tu na poradě, ne na tržišti!“ vylítla ostrá slova k levé straně od Kronuta.
Poté se levá strana zklidnila a mohlo se přikročit k hlasování. Stav osm ku šesti jasně rozhodl o tom, že se vyšle spěšný posel do města goblinů. Jakmile Dukárt uslyšel výsledek, zvedl se, opustil radu a práskl za sebou těžkými dubovými dveřmi. Ostatní šlechtici zůstali a dál projednávali podrobnosti.

Den 3. 16:55

Rada skončila asi za hodinu. Posel byl vyslán okamžitě. K městu goblinů bylo daleko, čím dřív dorazí, tím líp. Král byl z toho vyčerpán, ta situace na hranicích ho zmáhala. Nebyl nejmladší, polovinu vlasů už neměl a chystal se na odpočinek, ale šlechtici ze severní země chtěli království rozvrátit, tak zatím, tak říkajíc, zůstal v sedle - už přesluhoval. Myslel si totiž, že jeho syn Kronut nezvládne udržet zemi pohromadě, ještě byl podle něj mladý, i když mu jeho žena neustále říkala, aby mu vládu nad zemí svěřil. Přes to všechno se však nedal přemluvit a stál si za svým. Výsledek toho byl ten, že se Severní provincie víc a více oddělovala od království a Dukárt získával na síle, což mu Jaselka neustále připomínala. Rovnovážný stav se v zemi narušoval čím dál víc a síla Severní provincie rostla. Postupem doby se do Jižní provincie stahovali žoldáci, kteří utekli z boje s gobliny, a přepadali pocestné. Severní provincii zase ovládli lapkové a zloději, kteří přepadali obchodní cestující a drancovali vesnice blíž a blíž ke Královskému městu. Vliv Dukárta se tedy zvětšoval a každý se třásl před jeho mocí. Princ Kronut se teprve před pár dny vrátil z pevnosti Geldit, kde velel vojsku na obranu země. Jako svého zástupce v pevnosti pověřil Theodora – starého, ale zkušeného vojáka a stratéga, u kterého se kdysi sám učil. Ten vedl vojsko vždy dobře, takže se nemusel obávat ztracení pevnosti, ani nějakým větším zabráním území gobliny, pokud ovšem všechno bude jako teď a nebudou se útoky stupňovat a Horda - společenstvo goblinů, se nevydá směrem k hranicím země ve větším počtu…

Den 3. 17:20 Posel a Agátka

Agátka se procházela po tržišti a rozhlížela se, co by si tak dala k snědku. Byla zde jablka, hrušky, mrkev, kterou měla ráda, melouny, různé cizokrajné ovoce a malé plody potky, šťavnaté jako jahody, takže si jich pár nabrala. Hned si na nich pochutnávala. Vypadaly jako malé půlměsíce zbarvené do růžova a ve tmě svítily slabým oranžovým světlem. Lidé je měly rádi pro jejich osvěžující účinky, avšak o tom, že jsou výbornou zásobárnou energie pro kouzla, věděly jen Sestry meče. Po chvíli na sobě pocítila sílu, což ji uspokojilo. Petřík, syn žalářníka, chtěl taky na ochutnání a tak mu jeden po smlouvání dala - výměnou za prak. Pro něj byly potky něco neobyčejného. Tatínek je nekupoval a on neměl žádné peníze, aby si je mohl koupit…
„To je úžasné, cítím se jako znovuzrozený,“ povídá Agátce.
„Však víš, nekupuji nic špatného, však mě znáš,“ odvětila Agátka, avšak teď její pozornost upoutal muž s královskými znaky v sedle vraníka. Pomalu projížděl tržištěm směrem ven z královského města. U brány se zastavil a chvíli si povídal se stráží. Agátka nelenila a hned šla za ním, aby zjistila, kam jede. Přece jen, královský posel to bylo něco, málokdy měla možnost se s nějakým setkat. I když zde ve městě byl čilý ruch a poslové sem proudili ze všech stran, ven jezdili jen ojediněle.

Den 3. 17:45

„Dobrý den, kampak jedete,“ otázala se nesměle Agátka muže. Muž si ji změřil přísným pohledem, protože se právě vmísila do hovoru dost neomaleně, s drzostí sobě vlastní. Ale přešel to, když viděl úsměv i zvědavost v jejích očích.
„Nejsi ty nějaká moc zvědavá?“
„Jsem, hodně. Moc poslů nepotkávám. Zajímá mě, co dělají...“
„Předávají zprávy, dítě,“ načež se na Agátku usmál.
„A vy jedete kam, smím-li se zeptat?“
„Na jižní hranici Belttetu,“ suše odpověděl posel.
„A proč?“
„Doručit zprávu od krále,“ bylo vidět, že je krapet nervózní.
„Jujky, tak to musí být důležité poslání!“
„Ano to je a dost řečí, už musím,“ a muž popotáhl uzdu koně, aby se rozjel.
„Tak tedy na shledanou a šťastnou cestu!“
„Děkuji! Hyjé Draku,“ kůň se vzepjal a tryskem se rozjel. Zůstala po něm jen hromádka uprostřed brány, jak si ulevil.
Agátka se dlouho dívala za oním poslem a přemýšlela, co to tak může být za zprávu, načež jí vypadl z úst právě ukousnutý kousek potky.
„Pro pána krále, dávej pozor, padá ti to z pusy!“ na to Petřík a zvedl ten kousek, otřel o gatě a šup s ním do pusy.
„Jo, to je nadělení, ale ani ne tak ten kousek, to nevadí, byť je to vzácnost pro mě, nýbrž ta důležitá zpráva. Musím se na to poptat Jaselky, ta bude vědět víc,“ a namířila si to zpět do kláštera. Petříka nechala osamoceného u brány a už mu nevěnovala pozornost. Chtěl jít s ní, ale Agátka byla jak tryskomyš. Ani se nenadál a byla fuč i s potkami...

Den 3. 21:00 Vidění

Byla už noc a Agátka zkoušela vyvolat Serafa. Trpělivě čekala až všichni usnou, aby mohla začít s kouzly, o nichž se dočetla v knihovně. Zprvu rozmístila svíčky do kruhu a další do kříže uvnitř kruhu. Do každé čtvrtiny dala po jednom ze živlů země. Oheň, vodu, zemi, vzduch - to nechala prázdné a pak začala odříkávat vyvolávací formuli - postupovala podle knihy, již si tajně vzala v zakázané sekci knihovny.

Den 3. 21:25

Dlouho se nedělo nic, ale pak svíčky uprostřed kruhu naráz všechny zhasly a nad kruhem se vytvořil bělostný oblak. Oblak se ustálil, trochu se protáhl do výšky a vypadal teď jak protáhlé oválné zrcadlo. Pak se uprostřed začal rozplývat a tam, kde byla před chvílí jen bílá clona, se začal objevovat obraz…
Agátka zprvu nechápala, co to je, ale jen co se obraz rozšířil, spatřila pevnost Geldit a lítý boj goblinů s vojáky. Pevnost tak tak odolávala hordám goblinů, jež se na ni valily. Zástup goblinů byl nekonečný, sahal až za obzor daleko do pouště…
„Ježkovy oči!“ vyjekla hrůzou.
Tu se obraz dal do pohybu a obrovskou rychlostí letěl přes duny i řady goblinů dál - hluboko do pouště. Zastavil se ve městě goblinů, ale jen na okamžik. Tu pro změnu bojovali goblini, ale ne s vojáky, nýbrž s neviditelným nepřítelem. Nebylo vidět nic, jen to, jak se goblini ohání svými zbraněmi kolem sebe, byl to chaos. Byl slyšet jen nářek, jak někdo gobliny zabíjel, ale protivníka vidět nebylo…
Celá zmatená a vystrašená rychle odříkala rušící kouzlo a oblak, tedy to vidění, které jí bylo takto umožněno, se rozplynulo. „Teď rychle poklidit svíčky, aby nikdo nevěděl, co jsem tu dělala,“ vyvstalo jí v mysli, načež svíčky uložila do postranní truhly vedle postele, svlékla se, hodila na truhlu župan a uložila se do postele, avšak usnout se jí hned nepodařilo. Neustále se v myšlenkách vracela na ta místa, která viděla a přemýšlela, co to asi mohlo být.