Den 11. 9:30 Raněný na rozcestí
Ujeli den cesty, když se před nimi objevila křižovatka. Nebylo by na tom
nic zvláštního, až na to, že u rozcestníku seděl muž s ranami na
tváři, které krvácely.
Vida je, pokoušel se vstát, avšak marně. Skupinka našich bojovníků dojela
až k němu…
„Prosím, pomozte nám,“ zaúpěl muž v šatech potřísněných krví.
„Co se stalo?“ optala se Agátka.
„Na hrázi jezera, do něhož ústí řeka Krita, se objevili nemrtví –
kostlivci a zombie – vstali z posvátného pohřebiště, které je nedaleko
odtud. Všichni naši padli, jen já se zachránil. Teď míří nemrtví na
sever, na osadu Traglich, ale tam žádný bojovník není, kdo by ji mohl
bránit. Všichni muži totiž odjeli do pevnosti Geldit, jak nařídil
král...“
„Raději jsi měl padnout, jen zbabělec utíká!“ obořil se na něj
Urlich.
„Urlichu, vidíš, že taky bojoval...“ ozvala se Agátka, která se se
soucitem jí vlastním věnovala muži a ošetřovala jeho rány směsicí
bylinek, jež měla pro takovéto případy schované v mošně na koni.
Den 11. 9:45
„Vydáme se tím směrem... snad se nám podaří osadu uchránit,“
zavelel Seraf.
„Pravda, osadu padnout nenecháme! Ještě štěstí, že jsme tudy
projížděli. Jak daleko je to k jezeru?“ otázal se Urlich.
„Den cesty... a do... osady... Traglich... asi tak čtyři dny ostrou
jízdou,“ povídá muž polykaje vodu, již mu Agátka podala na
osvěžení.
„A kolik těch nemrtvých je?“ zeptala se Agátka a měla obavy…
oprávněné, jak hned odpověděl muže.
„Asi čtyři tucty...“
„A safra, to je dost, ale co… život je stejně krátký,“ pokusil se
Urlich o vtip, ale každý z bojovníků okamžitě věděl, jak složité bude
nemrtvé porazit. A taky se vlastně nikdo z nich s nemrtvým ještě
nesetkal.
Den 11. 10:10
Po poradě s elfy se celá skupinka rozjela směrem k jezeru. Zraněného muže
vzali s sebou, Seraf si ho vzal k sobě a komentoval to slovy: „Mě kůň
necítí, jsem jako pírko, tak teď bude mít konečně pocit, že někoho veze
na hřbetě.“
Den 11. 11:00 Přepadeni
Cesta byla nesnadná, plná popadaných stromů. Bylo vidět, že se tu
přehnala před nedávnem vichřice. A tu zpoza jednoho spadlého stromu
zaútočil kostlivec…
„Pozor, už jsou tu!!!“ vyhrkl Urlich, sesedl obratně z koně a jal se
sekery. Agátka i Seraf spolu s elfkami taktéž. Obě elfí ženy po kostlivci
vystřelily, ale bez jakéhokoliv účinku. Tak použily kouzla vyrůstajících
kořínků ze země, které alespoň kostlivce zastavily a propletly se mezi
jeho nohama, ale ne na dlouho…
„Urungutum tágrum!“ pronesla starší z elfek a připoutala kostlivce
magickými kořínky k zemi.
„Atara teres!“ zaznělo od kostlivce a vyprostil se z nich.
Agátka na nic nečekala a hned se do něj spolu se Serfem i Urlichem pustila.
Podařilo se jim useknout kostlivci hlavu, ale jeho tělo bojovalo dál…
dokonce i jeho jednotlivé části!
„Tak už chcípni, neřáde!!!“ klel Urlich.
Museli ho rozsekat úplně na kousíčky – pomalu na jednotlivé kosti, pak
byl už konec. Každopádně to byla zlá zkušenost, pokud to takto bude s
každým kostlivcem… Co ho asi drží pohromadě, že útočí bez hlavy, bez
ruky, bez nohou??? Jaká síla?!? A pak, Agátčina kouzla na něj fungovala jen
z části. Meteory se osvědčily, i paprsek světla, ale další kouzla už ne.
A jak to bude asi se zombí?
Den 11. 11:20
Urlicha kostlivec ošklivě zasáhl do holeně a hnisalo to, jak jed, který byl na zbrani kostlivce, postupoval do krevního oběhu. Agátka se dala do ošetřování Urlicha, kterého se začala zmocňovat horečka. Ostatní se pustili do prohledávání okolního lesa, zda tu ještě není nějaký kostlivec, či zombí, kteří by je mohli nečekaně překvapit…
Den 11. 12:25
Na nic podezřelého nenarazili a tak se asi za hodinku vrátili k Agátce a
Urlichovi. Urlich byl na tom velmi špatně, celé tělo mu žhnulo horečkou a
ta ne a ne ustoupit, i když se Agátka snažila seč mohla.
Seraf si sedl na kmen stromu a uvažoval polohlasně, ale spíš jen tak pro
sebe, aby si utříbil myšlenky: „Když bude nutné každého rozsekat na
kousíčky, tak to chce nějaký plán jak tu celou tlupu porazit.“
Elfky to zaslechly a přisedly si k Serafovi. „To kouzlo kořínků
zapůsobilo, tím bychom mohli začít, co dál? Znáš něco podobného z dob
dřívějších?“
„Právě si to v hlavě přehrávám a probírám se svými zážitky, je toho
opravdu dost, tak vydržte…“ na chvíli se odmlčel, a pak dodal: „No,
něco by se našlo, ale to jsem bojoval s gobliny. To není tak docela stejné,
ti byli živí. Kostlivec - to je jiný level,“ a pověděl elfkám svůj
příběh o nastolení míru v Belttetu před dávnými věky. I o tom, jak
bojoval s temnými elfy.
Den 11. 12:40
„Ano, ten příběh známe – takže to jsi byl ty?“
„Ano...“
„Ale to tě tenkrát povolaly Sestry meče, že.“
„Přesně tak to bylo. Teď je to podobné… Agátka k nim patří taky a
snad ví víc, než tušíme… Agátko?!?“ obrátil se Seraf na Agátku s
otázkou.
„Ano, Serafe?“
„Co nám můžeš říct k tomu co tě vedlo mě povolat?“
„Prvně jen zvědavost, jakési takové nutkání, ale místo toho se mi vždy
objevilo něco jiného...“ a popsala to, co se jí stávalo při pokusech
vyvolat Serafa.
„To je zajímavé… říkáš harpie a nižší démoni?!“ pronesla jedna z
elfek – ta mladší.
„Ano, tak jsem to viděla, ale kdo ví… třeba to tak není.“
„Rozhodně to nebudeme podceňovat, předem vyzbrojený a poučený, je vždy
připravený… To je zas z naší zkušenosti,“ podotkla elfka - ta starší
a ještě dál něco povídala...
Den 11. 13:00
Konečně se rozpovídaly, pomyslela si Agátka. Dál se rozhovor točil
kolem taktiky, a jak přechytračit kostlivce. Ale moc se nemohli shodnout na
nějakém větším plánu. Seraf navrhoval najít úžlabinu a tam je vlákat,
Agátka měla velké oči, že jich meteority pobije hodně a elfky se klonili k
postupnému útoku. Prostě zmatek, byli bez velitele, bez někoho, kdo to bude
řídit, a tak najít společnou řeč bylo obtížné, protože každý z nich
byl jiného ražení a s jinými zkušenostmi. Nicméně se dohodli na tom, že
je třeba jednat co možná nejrychleji a tudíž delší setrvání na místě
by je mohlo zdržet.
„Tak víte co? Já tu zůstanu s Urlichem, než ho ta horečka přejde a vy
zatím jeďte za nemrtvými ať je stihnete dřív, než dorazí do osady...“
prohodil zraněný muž.
„To je moudré, však ty bys nám nebyl stejně k ničemu, sotva se
hýbeš…“ a Seraf se podíval na starostlivou Agátku, která právě
zavazovala Urlichovu nohu.
„Dobrá, rozdělám zde oheň a utábořím se tu s Urlichem na chvíli, jak
mu bude líp, tak za vámi vyrazíme.“
„Dobře, dohodnuto… naši cestu poznáte podle rozbitých kostí...“
zavtipkoval Seraf, i když si tak v duchu říkal, jaká je to čeká práce, a
co vše asi tak budou muset vynaložit za sílu, ke zdolání té bandy
nemrtvých…
„Agátko, nasedat… jedeme!“
„Ještě chviličku… jen co to dováži, už končím...“ a zanedlouho i
Agátka vysedla do sedla a celá skupinka, těchto čtyř odvážných
bojovníků, se tryskem hnala směrem k jezeru.
Den 11. 14:00 Na pohřebišti
Cesta rychle ubíhala. Jezdci jeli tryskem směrem k jezeru. Tam, na úpatí
skály, se tyčila posvátná socha. Byli na pohřebišti. Sesedli z koní a
šli se podívat, jak to tam vypadá.
Procházeli se mezi náhrobky… Bylo tu tísnivé ticho, takové až srdce
svírající. Pojednou se u jednoho z náhrobků začala zvedat zem…
Den 11. 14:17
„Pozor, tady se ještě jeden klube ven! Na něj!“ vykřikla Agátka.
Co se však stalo nečekal nikdo. Kostlivec se mezitím vyhrabal asi do poloviny
těla a pak zaúpěl: „Pomozte mi prosím...“
„Jak ti máme pomoct?“ otázal se Seraf, vida, že kostlivec nechce
útočit.
„Kdosi mě probudil z věčného spánku a teď mi v těle, vlastně v
kostech, tepe život...“
„Kdo tě povolal a jak?“ zeptala se mladší z elfek – Diana.
„Odpočíval jsem spánkem spravedlivých. Za svůj život jsem nezkřivil
nikomu ani vlásek na hlavě, spíše naopak. Snažil jsem se, aby se všichni
měli dobře...“ procedil kostlivec mezi zuby.
„A dál?“ netrpělivě na to Agátka.
„Pak se do naší osady vehnala tlupa zuřivců a přepadli nás. Celou
vesnici vypálili, moji rodinu zabili před mýma očima a mě nechali ať se na
to dívám. Měl v tom prsty jeden neslavný mág zvaný Šakar. Pak do vesnice
vjela královská jízda a osvobodili nás, ale ještě předtím než se tak
stalo, tak tento temný mág na naši vesnici uvalil kletbu. Že až přijde
čas, tak mu budeme muset všichni sloužit.“
„Znám tu pověst,“ zamyslela se starší z elfek – Eleonor. „Praví,
že až se zde objeví Seraf se svojí družinou, tak nemrtví vstanou ze svých
hrobů a budou Šakarovi sloužit. Ale je tomu už velmi, velmi dávno. Těžko
bude Šakar ještě žít, leda by přišel na to, jak ošálit smrt.“
„Zajímavé,“ podotkl Seraf. „A co ty kostlivče, máš jméno?“
„Jmenuji se Zachariáš.“
„Dobrá Zachariáši, umíš zacházet s mečem a štítem?“
„Ano, umím, mám vše u sebe v hrobě...“
„Skvělé… pojedeš s námi, souhlasíš? Na nemrtvé, kteří se chystají
napadnout osadu nedaleko odtud.“
„Alespoň budu k užitku, když už nemůžu věčně odpočívat...“
Den 11. 14:32
„Tak se pustíme do kopání lidi, ať to má Zachariáš lehčí. Nechat
zde ty zbraně, by byla velká škoda.“ A tak se dali do kopání rýčem a
zrezlou lopatou, kterou našli v přídomku u pohřebiště. Jen co vše
vykopali a osvobodili i Zachariáše z jeho podzemního vězení, tak si ještě
na chvíli odpočinuli, až po hodné chvíli se zase vydali na cestu… směr
osada Traglich.
„Nasedat a jedem...“ zavelel Seraf, který si vzal Zachariáše k sobě do
sedla.
Den 11. 15:30 Cesta k osadě
V průběhu cesty k osadě se naše nebojácná skupinka potkala asi s tuctem
nemrtvých a celkem dobře se s nimi vypořádala. Kostlivci padali jeden za
druhým, tak jak na ně po cestě naráželi. Nejvíce jich skolil Seraf, který
se ujal vůdcovství, vida, že Agátka se drobet bojí a ani jedna z elfek se
do toho nijak zvlášť nehrne. Přesto jim však nějakého nechal, aby si taky
ověřily svoji zručnost s mečem i kouzly. Ale jen na oko. Bedlivě je při
tom sledoval, a když se zdálo, že je toho na ně už moc. Zasáhl jen jednou,
když se Agátka pustila do čtveřice kostlivců zcela sama.
„Tu máš ty hromado kostí!“ vykřikla Agátka na jednoho z kostlivců.
„Kara, kara tůra!“ zaznělo od jednoho kostlivce, nejspíš vůdce a
ostatní se na Agátku vrhli ze všech stran, ač se je elfky snažily zastavit
svými kouzly.
Tu se tedy do souboje přidal i Seraf, aby jim ulehčil. Boj neměl dlouhého
trvání. Během chvilky byli kostlivci rozprášeni...
Den 11. 16:50
K osadě Traglich to bylo už jen půl dne cesty, když tu se zjevila zombí.
Shnilé maso na nich viselo a vůbec to nebyl nijak hezký pohled.
„Tak tu je máme! Vidíte je? Jsou tam u toho stromu před námi,“ zaznělo
od Serafa.
„Ano! Jsem zvědavá, jaká kouzla na ně zapůsobí,“ ozvala se Eleonor.
„Zkusíme nejdříve ta, která jsme použili na kostlivce, třeba zaberou,“
pronesla k El Diana.
„Uvidíme, uvidíme...“ si jen tak pro sebe mumlala El.
„Rozprášíme je stejně jako ty kostlivce!“ vyhrkla Agátka a rázně
kopla koně do slabin, aby se tryskem rozjela k místu, kde byla zombí.
„Počkej Agátko, nemůžeš na ně sama!“ halekal za ní Seraf a též se
rozjel kupředu.
Ale Agátka jako by nic neslyšela a jela rychle vpřed, nehledíc na nic. Obě
efky také nemusel nikdo pobízet, vidouce, že oba dva už vyrazili, též se
pustily za nimi.
Zombí se pomalu kolíbala kupředu, krůček po krůčku, jako by zvažovala
každičký krok.
Agátka dojela až k nim a saltem seskočila ze sedla, rovnou doprostřed nich a
už se oháněla magickým mečem…
Den 11. 17:10
Jen co zasáhla první zombí do ruky a usekla ji, tak z ní začala tryskat
zeleně fosforeskující tekutina, která při dopadu na zem spalovala
trávu.
„Pozor, mají v žilách jed!“
A už i Seraf bojoval s další zombí a též elfky se pustily do boje svými
kouzly.
El vztáhla ruce k nebesům a pak je dala k sobě jako by měla v rukou balón.
Mezi jejíma rukama se objevila modrá žhnoucí koule a tu namířila na
nejbližší zombí se slovy „Estekarés tátrum,“ načež nohy zombí
zkameněly a zastavilo se.
„Výborně El, to je ono!“ a Diana na další zombí použila kouzlo
kořínků. Neuměla to, co její družka Eleonor, ještě neměla takové
znalosti. Přeci jen byla o dost mladší.
Boj teprve začínal, když se na obzoru objevil jezdec. Mladý muž,
vyzbrojený štítem s rudou orlicí, přesně takovým, jaký měla Agátka a v
ruce třímal meč...
Den 11. 17:20
Onen jezdec vjel se svým koněm doprostřed toho chumlu a bil se hlava
nehlava. Zombí padaly jak hrušky… Za nedlouho bylo po boji.
„Kdo jsi?“ otázal se Seraf.
„Poslední potomek již zaniklého panství na západě země. Jmenuji se
Lukas. A jak vidím, přišel jsem v pravý čas, že. Ještě tohoto kostlivce,
co je za vámi, skolím!“
„To ne! Ten patří k nám!!!“
„Cože?!?“
„Ano, Zachariáš je... to je na dlouhé vyprávění a my teď nemáme čas.
Každopádně ti děkujeme, dost jsi nám pomohl. Odkud přijíždíš?“
„Z osady Traglich.“ odvětil Lukas
„Tam máme namířeno. Jsou tam nemrtví?“
„Již ne, ale sháním se po příteli, který touto cestou jel přede mnou se
skupinou jezdců. Měli přede mnou několik dní náskok.“
„Potkali jsme jediného muže a ten je teď u posvátného pohřebiště s
naším nemocným přítelem.“
„Takže všichni byli poraženi až na něj?“
„Nejspíš.“
„A jak se jmenuje?“
„Nepřišlo nám podstatné se ptát, měli jsme jiné starosti.“
„Vy jste mi tedy divná banda...“
„Stalo se, pojeď s námi… zavedeme tě tam.“
„Cestu sice znám, ale společností nepohrdnu.“
„Dohodnuto, do sedel!“ zavelel Seraf a celá skupina se hnula směrem k
pohřebišti.
Den 11. 18:10
Mezitím se princ Kronut dostal až do Královských loděnic. Před nimi si
však udělal malou zastávku, aby se převlékl. Chtěl vědět, jak strážní
hlídky dbají o kontroly před branami města. Teprve potom sedl na koně a
uháněl k městu. Jelo se mu hezky. Cesta byla rovná, podél vody nalevo a se
skalami vpravo. Před branami města ho zastavila hlídka...
„Stůj! Kdo jsi?“
„Pocestný. Jdu doplnit zásoby na cestu,“ odvětil Kronut a na pokyn
strážce sesedl z koně.
„Budiž. Kam máš namířeno pak?“ s přísnýma očima na něj
strážný.
„Podél vody až do Přístavního města za přítelem, který
stůně...“
„Dobrá, ještě prohlédneme tvá zavazadla...“
„Proč? To tak děláte u všech?“
„Ano! Všichni musí ukázat co vezou. Hle, co ten meč?!“
„Na cestách už není bezpečno.“
„Budiž, ale přesto ho zde necháš. Do města se nesmí nosit žádné
zbraně.“ Strážný byl neoblomný, přestože se ho princ snažil
umluvit.
„Co nadělám...“ a na oko projevil lítost.
„Zde je propustka – platí do rána.“
„Nezdržím se přes noc. Zajdu na tržiště, pokoupím, pak do krčmy na
korbel piva a zase pojedu dál.“
„Dobře, tím líp.“
„Jak vidno, tak svoji funkci zastáváš dobře. Pohleď, co zde mám...“
ukázal princ na svoji nataženou ruku, na které se zaleskl prsten s
drahokamem.
„Vítej princi Kronute. Proč ta utajená návštěva?“
„Dávejte bedlivý pozor, koho pouštíte do města.“
„To je přece naše povinnost.“
„Ano, splnili jste ji výtečně, přesto dbejte o ještě větší
důslednost…“ princ nasedl znova na koně a vyrazil směrem k tržišti
zkontrolovat ceny a také, zda někdo nepodvádí.
Den 11. 18:20
Na tržišti pak sesedl z koně a jal se prohlížet jednotlivé
stánky...
„Vezmu si tady ty potky,“ ukázal princ na vzácné ovoce.
„Kolik?“ otázal se ho kupec.
„Tak asi deset, dvanáct.“
„To bude drahé.“
„Mně na ceně nesejde, chci je tak jako tak,“ a sledoval, zda a jaké kupec
vybere, některé byly měkčí jiné ještě málo zralé, ale kupec vybral ty
nejlepší. Jak vidno byl to opravdový poctivec.
„Tady to je, je to zlatka a tři stříbrňáky.“
„Zde jsou,“ řekl princ a podával kupci peníze. Byl spokojen, že bylo
všechno v naprostém pořádku.
Zkusil i místní krčmu, zda hostinský točí dobře pivo a také práci
šenkýřky a pak už si to namířil ke svému sídlu. A po očku sledoval ruch
ve městě. Bylo to dobré. Žádná šarvátka. Jen děti skotačily a hrály
si na bojovníky. Při tom se princ na chvíli zamyslel. Co z nich vyroste?
Budou jako já, či jako Sestry meče, případně jejich mužské protějšky?
Kdo ví, kdo ví…
U své rezidence ukázal strážím prsten, shodil kápi a ti ho bez okolků
vpustili do jeho sídla. Byl unaven a tak se natáhl na postel a přemýšlel,
co asi dělají ti tři, které opustil – Seraf, malá Agátka a zavalitý
Urlich s tou svojí sekerou, která byla pomalu větší než on. Jak to asi
dopadlo s elfy? Otázek byla spousta a tak přemýšlel a přemýšlel, až
nakonec usnul…