Albert Einstein se v nebi rozkoukával už nějakej čas, ale teprve nedávno
se konečně osmělil a zaklepal na dveře kanceláře Pánaboha...
„Herein,“ ozvalo se zevnitř.
Einstein vstoupil a Pánbůh mu podal ruku: „Ach, Herr Doktor, jdou dál... co
pro nich můžu podniknout?“
Einstein se rozpačitě pousmál: „Prosím jich, nejvyšší, já mám děsnou
potíž...“
„Potíž?“ udivil se nejvyšší. „Tady? V ráji? Potíž?“
„Ano, prosím jich, já nevím, jestli to vědí, ale já jsem kdysi dávno,
ještě než jsem přišel sem, vymyslel teorii všeho, v podstatě vlastně
takovou teorii světa, ale nedovedu to spočítat...“
„A kvůli tomu se rozčilujou? udivil se pámbů. „Jdou se mnou tady k
tabuli...“
A pámbů vzal křídu a začal psát vzorce, až zaplnil tabuli odshora dolů:
„Tak tady to maj.“
Einstein na to chvíli koukal a pak, rudej až za ušima, řekl: „Dík, ale,
prosím jich, mám takovej divnej pocit, ne, že bych snad pochyboval, ale: zdá
se mi, že se jim tam vloudilo několik chyb...“
A pámbů pokrčil rameny: „Já vím.“