Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Vtipy a anekdoty >> Židovské anekdoty

„Hele táto,“ řekne Sára svému muži Kohnovi, „musíme dceři do pokoje pořídit rolety. Večer, když se svlíká, Roubíček odnaproti ji okukuje.“
„Ale Sáro, to chce rozum, jaképak rolety. Vyměníte si pokoje a rolety bude kupovat Roubíček.“

Goldberg: „Poslyš, Sára, ty se mi v těch nových brýlích ale vůbec nelíbíš.“
Sára: „Ale já nemám žádné nové brýle!“
Goldberg: „Ale já jo!“

„Dobrý den, Grün, smím jim představit svou nevěstu?“
Grün si odtáhne ženicha stranou a šeptá:
„Hej, vždyť je těhotná!“
Ženich: „Co je mi do dítěte? Není moje!“

Starý pan Hirš, šnorer, jde šnorovat k Roubíčkovým:
„Haint iz purim,
morgen iz ojz
git mir a grošn
und varft mit arojs.“
Roubíček se kroutí:
„Kouknou, když jsem jim minule dal dvacet korun, tak jsem jich pak hned viděl, jak jdou do lahůdek a tam se cpou lososem s majonézou. To na nás hrajou, že sou nebich, když si můžou špendýrovat lososa s majonézou?“
Nato Hirš povídá:
„Když nemám dvacet korun, nemůžu si dát lososa s majonézou. Když mám dvacet korun, nesmím si dát lososa s majonézou. Tak mi teda, himmel, řeknou, kdy si můžu si dát lososa s majonézou?“

Potká Roubíček Silbersteina a ptá se:
„Copak jsou tak zasmušilej, Silberstein?“
„Jak nebejt zasmušilej, když se mi žení synátor...“
„Ale svatba přece není důvod ke smutku! A jakpak se nevěsta jmenuje?“
„Břetislav!“
„V tom případě jich, Silberstein, chápu, to moc židovský jméno néjni.“

Mandelbau je kvůli vloupání na soudním jednání.
„Jedné věci nerozumím,” říká soudce, “v bytě se nacházelo mnoho vzácných věcí. Proč jste vzal jen bezcenné pitomosti?”
“Já už to nevydržim, pane soudce!” říká očividně zdrcený Mandelbaum. “Moje manželka mi kvůli tomu dělala scény - a teď s tím začínejte ještě i vy.”

S Mojšem Schlauchbruchem to jde ke konci. Zavolá svého syna:
“Árone, voní to tady po jablečném štrůdlu, přines mi kousek.”
Áron pospíchá do kuchyně, a hned se vrátí:
“Mame říká, že to nejde. Ten štrůdl je pro pro smuteční hostinu!”

Před bankou stojí šnorer, a jakmile vyjde bankéř, vztáhne k němu ruce a říká:
„Pane, já už jsem tři dny nejedl!“
A bankéř na to:
„To já znám. To se musíte trochu nutit!“

„Já vám říkám, pane Mendl, jsou to teď časy. Každý týden dosazuju do obchodu tisíc korun,“ naříká si Geduldiger.
„Tak proč ten obchod nezavřete, pane Geduldiger?“ táže se nechápající Mendl.
„Nesmysl! A z čeho bych asi tak byl živ?“ namítá Geduldiger

Potkají se Kohn a Silberstein.
„Co nového?“ ptá se Kohn.
„Pořídil jsem domů slona.“
„Slona? K čemu slona?“ diví se Kohn.
„No slon je báječná investice. Nemusím sekat trávu a prořezávat stromy na zahradě. Nevypouštím vodu z bazénku, slon ji nasaje a umyje mi auto. Také zalévá zahradu. Výborně v noci hlídá, je vidět a nikdo se k nám neodváží! Ani tchýně. Jen s mým svolením!“
„Hm, poslechnou, Silberstein, prodaj mi toho slona!“
„No, nerad! Ale že jsou to oni, maj ho mít. Nějak to už holt bez něj musím přečkat.“
Po měsíci se znovu potkají a Kohn hned spustí:
„No to jsem si dal, že já jich poslechl! Tráva podupaná, stromy poničené, auto prošláplé. Žena mne opustila. V noci se nevyspím, celou noc ten zatracený slon troubí!“
„Nepěkně mluvěj o tom sloníkovi, Kohn! Takhle ho neprodaj!“ podotkne Silberstein.