U emigrantského úřadu v Tel Avivu se jednoho dne přihlásí nový
příchozí – japonský rabín.
Úředníci jsou zaskočeni. Žádný z nich ještě japonského rabína nikdy
neviděl, ba ani o něm neslyšel. Ale dotyčný má všechny papíry a všechna
potvrzení v pořádku. Uchází se o místo rabína – po dlouhém hledání
je mu svěřena obec v malém městečku v Negevské poušti.
O pár měsíců později navštíví starosta toho městečka příslušné
úřady v Jeruzalémě. Ty se samozřejmě zajímají, jak si nový rabín
vede.
Starosta na něj pěje chválu: „Výborný člověk! Milý, přátelský,
zdvořilý…“
„Ale? – Není pro vás dost ortodoxní?“
„To ano, je, i když má i docela dobré moderní nápady…“
„Nestará se dost o obec?“
„Ale to se stará! Vede modlitby, má krásná kázání, oddává,
pohřbívá, jeho výklady Talmudu svědčí o jeho velké učenosti…“
„Hm, podle vašeho tónu soudím, že je tam přece jen nějaké „ale“.
„No právě. Jak víte, nemáme mohela – ale i to on umí, takže nám
ušetří náklady. Jen pár žen a starších lidí se děsí a ostatním
vstávají vlasy na hlavě.“
„Proč? Nedodržuje při obřízce čistotu? Mrzačí děti?“
„To zrovna ne, ale obřezává tak nějak – po japonsku. Zvedne nůž, pak
provede nějaký karate pohyb odshora dolů s výkřikem ´Ha! Ha! Banzai!“ a
odřízne předkožku. No a právě na tuto metodu si lidé nemohou tak nějak
zvyknout.“