,
ještě jsem našel jeden (a docela se sem hodí 
)
Rozpuštění animy znamená, že člověk získal vhled do hnacích sil nevědomí, ale nikoli že bychom tyto síly sami zneškodnili. Mohou nás kdykoli v nové formě znovu napadnout. A bezpochyby to učiní, je-li ve vědomém zaměření mezera. Moc stojí proti moci. Když si já osobuje moc nad nevědomím, reaguje nevědomí subtilním útokem, v tomto případě dominantou mana-osobnosti, jejíž enormní prestiž způsobí, že já je vyobcováno. Proti tomu se dá ochránit jedině plným přiznáním vlastní slabosti vůči silám nevědomí. Tím proti nevědomí nestavíme žádnou moc, a tedy nevědomí neprovokujeme.
Čtenáři se to možná bude zdát směšné, když o nevědomí hovořím tak říkajíc osobním způsobem. Nechci tím probouzet předsudek, že si nevědomí představuji jako osobní. Nevědomí sestává z přírodních pochodů, které leží mimo to, co je lidsky osobní. Jen naše vědomí je „osobní“. Když mluvím o „provokování“, nemám tím na mysli, že by nevědomí bylo do jisté míry uraženo a – jako staří bohové – ze žárlivosti nebo ze msty člověku učinilo příkoří. Myslím tím spíš cosi jako psychickou dietní chybu, která vyvede mé zažívání z rovnováhy. Nevědomí reaguje automaticky jako můj žaludek, který se obrazně řečeno na mně mstí. Když si osobuji moc nad nevědomím, tak je to psychická dietní chyba, nepřípadný postoj, jemuž by se člověk měl v zájmu svého vlastního blaha raději vyhnout. Mé nepoetické přirovnání je ovšem příliš mírné vzhledem k dalekosáhlým a zničujícím morálním účinkům rušeného nevědomí. V této souvislosti bych už raději mluvil o pomstě uražených bohů.
Odlišením já od archetypu mana-osobnosti je tedy člověk nucen – přesně jako když jde o animu – uvědomit si ony nevědomé obsahy, které jsou pro mana-osobnost specifické. Historicky je mana-osobnost vždy obdařena tajným jménem nebo zvláštním věděním či výsadou zvláštního jednání (Quod licet Iovi, non licet bovi. Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.), krátce: individuální hodností. Uvědomění obsahů, které tvoří archetyp mana-osobnosti, znamená pro muže, že se podruhé a skutečně osvobodí od otce, pro ženu, že se osvobodí od matky, a tím poprvé pocítí vlastní individualitu. Tato část procesu zase přesně odpovídá záměru konkretizujících primitivních iniciací až po křest, totiž oddělení se od „tělesných“ (nebo „zvířecích“) rodičů a znovuzrození „in novam infantiam“ (do nového dětství), do stavu nesmrtelnosti a duchovního synovství, jak to formulovala některá antická mysterijní náboženství včetně křesťanství.
1