Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Změnilo se hodně. My přecházeli hranice v roce 1992. Od té doby se změnilo hodně. Přesto mám v hlavě (dodnes) vpečetění, že nás přijali vlídně a pamatuji si že to vůbec nebylo jednoduché.

Není to jednoduché ani pro dnešní cizince, kdo to nezažije na vlastní kůži tak neví jaké to je přijít do cizí země a adaptovat se tam. Pokud někdo žije zavřený v lágru třeba léta, nebo se schovává jako ilegál, zákonitě mu jebne.

Žádný emigrant to nemá lehké, to je fakt. Manželka a má maličkost jsme měli štěstí, pomohli nám hodní lidé, takže jsme nemuseli do lágru. Přijeli jsem v pátek, já měl v pondělí už zaměstnání a maželka ve středu. Pochopitelně nic moc, ze začátku. Za půl roku jsme si značně polepšili, dostali pracovní povolení, povolení k pobytu a cestovní pasy pro bezestátní lidi podle ženevské úmluvy. Srandu jsme zažili při naší první okružní jízdě akorát na Jugoslávské a poté na Řecké hranici kdy celníci prohlíželi tyhle pasy lupou a telefonovali asi z ředitelstvím a kroutili hlavami, něž do nich vrazili razítka a my směli dál. Krásné to časy. Zažili jsme třeba Benátky, Veronu, San Maríno ... bez návalu turistů. Kapučíno za 50lir, to už dávno není pravda. Naposledy v Itálii, ve Florencii, uličky plné otravných černochů s ručníky na chodníku, na něm nějaký nabízený šmejd. Pak hvizd píšťalky, černoši jako kouzelným proutkem zmizí i s ručníkama, protože se blíží karabinieři a jak ti přejdou je vše při starém. V Caorle podobné, jseš na pláži, čteš si, nebo povídáš s lepší polovičkou a každých pět minut odmítáš černochy nabízené zboží. Zajímavé, že v Sieně, nebo v Pise to takové nebylo.

Já například nedostala pracovní povolení v Rakousku vůbec, jelikož manžel musel dokazovat že mě jako rodinného příslušníka uživí. A povolení k pobytu jsme dostali teprve když si pracovník imigračního přišel prohlédnout pronajatý byt. A to se opakovalo každý rok, žádost o povolení k pobytu a žádost o povolení k práci. Mě tuto žádost pokaždé se smíchem odmítli, a kroutili hlavou nade mnou. Nakonec jsem to vyřešila tak že jsem pracovala jakože svobodné zaměstnání, kde jsem nemusela mít povolení... s požehnání městského úřadu v Bregenci, kde zaškrtli kolonku školení.

I úředníci jsou jen lidé, mají sice své direktivy, ale i dost svobody v posuzování případu. My měli v tomto směru štěstí - vlastně díky paní náhodě.

Vy jste možná odešli ještě před revolucí. My až po. To bylo pak přesně podle předpisu. Proto se divím, že jsou najednou tak benevolentní, protože ty předpisy měli hodně přísné. A to nejen v Rakousku, v Německu se celé kolečko opakovalo.