Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

no to spěje, takhle zmizelo několik kultur po sobě... byly nahrazeny většinou nějakými barbary

Zvětšiny věřících kultur

... z dlouhodobého hlediska ale víme, že společný světonázor, který utužuje společenství pomůže přežít..?
kokotina viz ateistický komunizmus v Rusku

tam začal rozklad zdola. Stejně jako u nás. Lidé ateismus nepřijali. U nás po revoluci se vyrojila mraky esoteriků, kteří psobili i za komunistů ale víceméně v pozadí. Zaplnili prázdnotu pro regulerní seriozní víře. Mylsím že hodně lidí touží po víře, víře v dobro, lásku etc. Esoteriky a různé rozvoje osobnosti etc... jsou víceméně náhražky. Protože si nechtějí připustit, že úplně obyčejná víra by jim třeba stačila. nechtějí být svíčková babka z horní dolní :-)) Ale nakonec to nejjednodušíí, základní je stálé...

myslím, že esoterici, homeopati ap. zaplnili díru po nemožnosti oblbování manipulativních lidí za peníze za komunistů, kteří tohle vůbec nepřipouštěli

to je možné. zažila jsem tu dobu. Byla to doba neuvěřitelných týpků a ženštin :-)) v televizi vystupovali věštci a věštkyně. hádalo se z karet. lidé byli hladoví po nějakých duchovních zážitcích... církev byla šedá myš.

Dnes se to cele jaksi zklidnilo.

protože u uvedených naprostá většina lidí záhy pochopila, že je to jen zkomercionalizované zneužívání lidských emocí, dobře zaplacené.

někteří mají problém dodnes to prokouknout, víz působení šmejdů na pudy

jj souhlasím, jen než o víře bych spíš mluvil o spiritualitě. To je obsáhlejší a ucelenější pojem než víra. Člověk má spirituální (duchovní) potřeby, a náboženství, ezoterika, i ty rozvoje osobnosti aj. představují různé cesty k jejich naplnění. V posledních dvou desetiletích už to začla popisovat i akademická psychologie.

z Lexikonu psychologie:

Přirozený mentální vývoj člověka nesměřuje k evolučně usměrněné spiritualitě, ale ke kultivovanosti, jejíž přirozenou složkou je duchovní život ve smyslu zájmu o pěstování takových kulturních hodnot, jaké nabízí duchovní produkce kultury především v kategoriích náboženství, filosofie, vědy a umění. Spiritualita znamená obohacení přirozeného způsobu života o jeho vývojově vyšší složky, které mu nabízejí duchovní hodnoty té které kultury, respektive subkultury; náboženství je jedním z aspektů duchovního života.

Významné dílo A. A. Buchera (2007) přináší širší pohled na spiritualitu, když uvedený autor rozlišuje následující kvalitativní aspekty spirituality:

• spiritualita jako sounáležitost, být jedno s něčím;
• spiritualita jako vztah k bohu nebo nějaké vyšší bytosti;
• spiritualita jako vztah k druhému;
• spiritualita jako sounáležitost s přírodou;
• spiritualita jako sebetranscendence;
• spiritualita jako vztah k sebejá (zum Selbst);
• spiritualita jako praxe, speciálně jako modlitba a meditace;
• spiritualita jako paranormální zkušenosti a schopnosti.

Shrnutí těchto možných aspektů spirituality pak podává Bucherův model spirituality, k němuž jeho autor poznamenává: „Spiritualita se projevuje jako mnohovrstevnatý, na fasety bohatý fenomén. Jako jaderná komponenta kvalitativních studií vyvstává pojem ‚spojenosti’ (‚connectednes­s’).“ Zdá se, že tu autor tohoto modelu vystihl to, co je společné mentálním obsahům všech forem spirituality, ona uvedená „spojenost“, tj. hluboká kontemplace (zahloubání se, ponoření se směřující k „uchopení“ smyslu, nezřídka skrytého) ve vztahu k objektu, ať už je jím bůh, umělecké dílo, příroda či lidský příběh. V tomto smyslu je to široké pojetí hluboce vnitřního, smysl nahlížejícího duševního vztahu. Bucherův model spirituality reprezentuje výše uvedená struktura „sounáležitosti“.

A. A. Bucher komentuje svůj model takto: „Spiritualita spočívá podle tohoto modelu v tom, že člověk se může transcendovat a rozvíjet sounáležitost, a to jak s vyšší duchovní bytostí, tak i ve vztahu k přírodě a sociálnímu spolusvětu. V míře, v níž Já se v této sounáležitosti transcenduje, děje se také realizování Sebejá, které je víc než Já.“