Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

To, co popisuješ, že ti může způsobit pýcha, ti ve skutečnosti může úplně stejně způsobit jakékoliv přemýšlení o čemkoliv jiném, než o tom, kam šlapeš, pod co nebo na co lezeš, kam strkáš ruce, co zrovna počítáš nebo plánuješ… Efekt je stejný, ať přemýšlíš o tom, jak jsi skvělý a jak se někde blýskneš, nebo o tom, jaká jsi kapka v moři a komu zase zítra pomůžeš. Takže nesouhlas.

Člověk samozřejmě nesestává jen z rozumu, ale taky nesestává jen z citu. Můžeš sice cítit, že tvá víra je správná, ale nemůže ti to někdo nařídit. Taky to cítit nemusíš a logické a kritické uvažování ti jasně říká, že bůh je nesmysl. Pokud si někdo myslí, že může někomu přikázat „koukej cítit, že je to tak správně, nebo skončíš v pekle,“ pak není vševědoucí, ale blbej. A to přece váš bůh být nemůže, ne? Požadovat víru je jedna z největších hovadin, které lze vymyslet. Víra na vyžádání je naprostý nesmysl. Můžeš uvěřit z nějakých vlastních důvodů, nebo proto, že ti někdo nábožnými řečmi vykecal díru do hlavy, nebo proto, že jsi vyrůstal ve věřícím prostředí, kde o tom, jestli je to pravda nikdo nepochybuje, ale nemůžeš uvěřit na příkaz. To můžeš maximálně tak předstírat. Nikdo rozumný nemůže po někom, komu nadělil rozum vybavený logikou, požadovat, aby uvěřil něčemu, co se tisíce let pouze traduje.

V každém případě souhlasím s tvým postřehem, že rozum protestuje. Takže musí být tím citem, nebo jak to chceš nazývat, potlačen, aby ten cit převážil.

Tak ano, nesoustředěnost má skoro ve všech případech stejný efekt, ale já měl na mysli případy, kdy jsi soustředěný a zároveň pyšný.

Tak předně, kritické a logické uvažování neříká, že Bůh je nesmysl. S tím citem se to nemá jako třeba s hudebním sluchem, že by to byla vrozená schopnost, kterou když někdo nemá, tak má prostě "smůlu". Má se to s ním spíš jako s láskou k bližnímu či s pokorou, jež člověk sice nemusí mít ve své vrozené povaze, tzn. nemusí k nim mít přirozený sklon, ale přesto je má ve svých rukou a prací na sobě je v sobě může vypěstovat. Podobně v sobě může každý probudit i onen cit, bude-li k tomu ochotný. Věřících, co se jim zažehla víra v dospělém věku, je taky nemalé množství, soudě podle výpovědí. Závisí jen na ochotě-neochotě, přístupnosti-nepřístupnosti, receptivnosti-panovačnosti. Logicky vzato přece nelze spasit, tj. zachránit člověka, který o tu záchranu nestojí.

Rozum může být potlačen, anebo taky nemusí, když se mu uznají hranice (podobně by klidně mohl protestovat třeba proti lásce nebo pokoře) a víra se nesnaží dosazovat na jeho místo, nýbrž předmět víry je brán jako něco, co je zahaleno jistou mírou tajemství, co je vnímáno či bráno jako nějak pravdivé. V takovém případě nedochází ke kolizi, když se rozumu i víře vymezí pole působnosti.

Kritické a logické uvažování říká, že není žádný logický důvod, aby bůh musel existovat, a že není nic, z čeho by jeho existence vyplývala. Cit (fakt nevím, jestli je to tu to pravé slovo) je subjektivní a co je za ním, to jím nepoznáš. Rozum pracuje hlavně s věděním. Pokud je rozumný, pozná, co ještě ví a co už se jen domnívá, nebo co prostě neví. A hlavně do neprobádana nic nedosazuje. To dělá potřeba mít „jistotu“, třeba i falešnou, a ta nemá s rozumem nic společného. Kdo tu potřebu má, a zároveň má dost rozumu, tak ví, že jeho víra je jen víra. Kdo tu potřebu má, ale rozumu málo, myslí si, že za vírou je rozum

Ty chceš taky rozum odněkud vykazovat? Proč by se měly rozumu vymezovat hranice? Aby nepřišel na něco, co chceš před ním schovat? Proti lásce nebo nepovýšenosti rozum nemá důvod protestovat, obojí je příjemné a prospěšné, a to nejen danému jednotlivci. Rozumný rozum ví, že neví všechno, takže jistá míra tajemství také vždycky bude. Ovšem co je to nějak pravdivé, to vážně netuším. Pokud má být nějaká pravdivost založena na tom, že k tomu nepustím rozum, aby náhodou nevysvětlil, že to prostě pravda není, tak takovou „pravdivost“ fakt nepotřebuju. Každý si to v sobě může nastavit, jak chce, ale měl by vědět, co nastavil.

Logicky vzato lze z ostrova mimo lodní trasy zachránit i trosečníka, který nevěří, že ho někdo zachrání. Veškerá logika říká, že tam nikdo nepřijede. A on třeba dorazí pyšný a nafoukaný miliardářský synek s tatínkovou luxusní jachtou, kterou si bez dovolení vypůjčil a nechce, aby ho papá moc rychle našel…

Ten "cit" coby zdroj náboženského "cítění" bych spíš označil za "touhu" po všemocném ochránci zaručujícímu věčnou existenci. K tomuhle cíli poskytnutí věčného života směřují asi všechna náboženství. I ta budhistická nirvána má konec konců také věčnou blaženost v nějakém duchovním koktajlu.

Jsou kultury, který přísně zakazují poznání, třeba slovem TABU. Vymezují striktně prostor zvědavosti a bádání.
Třeba pohádka o dědu Vševědu líčí, obtíže se dostat do domu dědy Vševěda, ve kterém hrozí zvědavému člověku okamžitá smrt.
Náboženské poučení "nebuď zvědavej, budeš brzo starej" směřuje k poučce o zakrácení života poznáním. Nic lepšího si náboženská mafie nemohla vymyslet.

Jestli ten cit nemáš, tak ho nemáš jak posoudit. Je úžasný, jak ateisté vidí do hlavy teistům. Paradoxem je, že ateisté vyčítají teistům fantazírování, ale sami se fantazírování pravidelně dopouštějí.

Ano, není žádný logický důvod, aby bůh musel existovat, a není nic, z čeho by jeho existence vyplývala, jenže tím není řečeno, že Bůh je nesmysl. Je to konstatování pouhé neodůvodněnosti existence Boha, nikoliv odůvodněnosti, proč je jeho existence nesmyslná, proč existovat nemůže. Veškerá zkušenost s Bohem je psychické povahy (ať už se jedná o tento cit - pocit či tušení, že je něco "nad námi", něco přesahujícího, co se nás nějak dotýká, anebo ať se jedná přímo o zážitek božského), nikoliv povahy smyslové, takže existence Boha jakožto činitele existujícího ve vnějším světě (třeba nějakém tom duchovním, metafyzickém), bude vždycky jen předmětem víry. Nicméně lze zkoumat tyto psychické jevy a objevit jejich psychického činitele, který tam nějaký nutně být musí, ať už existuje Bůh jako vnější činitel nebo ne.

Rozum přece proti lásce má důvod protestovat, protože pod jejím vlivem člověk jedná iracionálně. Hýří pod jejím vlivem nesmyslně svými zdroji a dokonce si pod jejím vlivem třeba i bere život. Rozum přece nemá jak posoudit, co je příjemné či obecně co jak člověk prožívá, k tomu nemá prostředky, to posuzuje cit, funkce citu. Takže pokud nechceš rozumu vymezovat hranice (resp. jestli si nejsi vědom jeho hranic), tak ho musíš používat důsledně, pustit ho všude a zaplácnout jím i funkci citu. Odmítnout lásku jako iracionalitu a vše posuzovat výhradně rozumem jako pan Spok.

Pokud ovšem záchrana toho trosečníka spočívá na jeho vlastní aktivitě, na tom, že musí něco udělat, a on to neudělá, tak zachráněn nebude.

rozum si rozhodně nemyslí, že cit nemá právo na existenci, naopak. je nerozumné potlačovat cit ad hoc.

Otázka je, co podle tebe musí udělat.

Kdybys ztroskotal ty a na ostrově už by byl jiný trosečník a řekl ti, že tam potkal mluvící myš, která mu sdělila, že světovými moři plave bernardýn mořské služby se soudkem Cpt. Morgana na krku, který obeplavává pusté ostrovy a na zádech z nich vozí trosečníky domů, a že jediné, čím si tuto záchranu lze zasloužit, je upřímná a nezištná víra, že je to pravda – uvěřil bys? No, možná by ses k tomu i dokázal dostatečně „vychovat“. Jenže bys to dělal pro svou záchranu, tedy zištně. A tím by sis v posledních okamžicích zdůvodnil, proč se na tebe ten čokl vybod… Co se týče racionality, je to mezi tím psiskem a všemohoucím vševědem zhruba tak plichta.

Zaujalo mne to slovo "plichta", které znám ze svého mladiství jako označení nerozhodné situace (jako šachový pat).
Jaký má asi etymologický původ? Čistý germanismus to asi není. Nejvíc mi ta "plichta" připomíná německé slovo "pflicht" (= povinnost).

Ta scénka s bernardýnem mi připomněla román Jacka Londona Tulák po hvězdách (pro neznalé: vězeň utíká od reality věznění do světa hezkých snů). Vězeň praktikuje vědomě autosugesci coby "záchranu" svého rozumu toužícího po svobodě.

Nikdo taky netvrdí, že víra v Boha má být záchranou tohoto druhu. Takovéhle analogie jsou založené na té chybě, že berou víru v Boha jako intelektuální akt, jako variantu víry v existenci mimozemského života. Idea Boha je přitom koncipovaná tak, že Bůh je něco, co se dotýká lidské podstaty. Něco, na čem máme svým životem podíl. Proto je víra v Boha záležitostí citu. Je to stejné jako s instinktem: člověk je na něm kriticky závislý a jestliže s ním přeruší kontakt, tak brzo život ztratí, protože přestane vnímat vitální a autoregulační signály těla a v život ohrožujících situacích se bude chovat neefektivně až hloupě. Instinkt poskytuje ochranu a spojení s ním představuje vpravdě záchranu, protože život není v základu ničím jiným, než permanentním procesem přizpůsobování se prostředí či podmínkám. Toto spojení se neuskutečňuje rozumem, ten nemá jak to udělat (ten je jen nástroj, který vezme vstupní data, provede na nich logické operace, a předloží výsledek), nýbrž citem, důvěrou a receptivností, otevřením se jeho působení.
A na stejném principu funguje i záchrana, kterou nabízí Bůh (záchrana duše). Ten, ačkoli je tradičně představován jako metafyzické bytí, tak se primárně projevuje a působí v lidské psychice - právě zde se s ním člověk setkává i zakouší plody jeho přízně či nepřízně, a zde s ním navazuje spojení. A to lze opět uskutečnit prostředky citu, ne rozumu.

Spíš emocí, než citu. A neřekl bych, že nutně nkladných a žádoucích emocí.
Instinkt není zdaleka tak důležitý, mnohdy instinkt právě zabije.

Bůh nic nenabízí, když neexistuje. Je to +jen "naděje", a úplně stejná "naděje" je, že naděje s názvém "Bůh" poskytuje naději s názvem "záchrana".

Bůh je čistě psychologická záležitost. Není to cit ani emoce (to nejsou psychologické záležitosti)