Ne smutek ne. Každý v každém okamžiku projikujeme bezděčně a
nevědomě svou osobnost či svou psychologii ven do světa, je to normální,
ačkoliv to vytváří iluzi, jenže v jejím případě takovéto projikování
bránilo v léčbě (to je v psychoterapii známá věc, že pacient projikuje
na terapeuta, takové projekci se říká přenos). Jenom to udržovalo její
patologický stav, protože tím sebe hledala v druhých, namísto toho, aby se
hledala "u sebe", uvnitř. Terapie by se stejně měla ubírat tím směrem, aby
ona stáhla ty projekce. Aby sebe viděla či vnímala "na sobě" a ne na
druhých.