Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Pochopení této identity, této nerozlišenosti, která je výrazem neuvědomělosti, je podstatné k pochopení vzniku mýtů a náboženských či metafyzických představ včetně různých duchovních bytostí.

je to stav jednoty objektu a subjektu, kdy třeba malíř maluje obraz v hlubokém zanícení... stává se jedním s obrazem a obraz má v sobě vtisknuté nitro (subjekt) svého autora.

Nebo když muzikant hraje... on a nástroj sjou v jednotě a splývají. Lze takhle i psát, pohroužit se do psaného textu...

Ano, i to je stav identity. Ten může být také záměrně navozovaný (např. při uměleckém tvoření, v bojovém umění pro navození max. koncentrace, nebo při kontemplaci), ale pro náboženství má význam přirozený stav identity. Viz Jungovo definice:

O identitě mluvím v případě psychologické totožnosti. Je to vždy nevědomý fenomén, neboť vědomá identita by znamenala vždy vědomí dvou věcí, které jsou navzájem totožné. Jejím předpokladem je tedy oddělení subjektu a objektu, což by ovšem znamenalo zrušení fenoménu identity. Předpokladem psychologické identity je nevědomost o ní. Je charakteristická pro primitivní mentalitu a je vlastním základem participation mystique. Ta totiž není nic jiného než zbytek prapočáteční psychické nerozlišenosti subjektu a objektu, tedy primordiálního nevědomého stavu. Mimoto je charakteristická pro raně infantilní stav ducha, a konečně je charakteristická pro nevědomí dospělého kulturního člověka, které, dokud se nestalo obsahem vědomí, existuje trvale ve stavu identity s objekty. Na identitě s rodiči spočívá identifikace (viz) s rodiči; kromě toho na ní stojí možnost projekce a introjekce (viz).

Identita je v první řadě nevědomá totožnost s objekty. Není to ztotožňování, není to identifikace, je to apriorní totožnost, která vůbec nikdy nebyla předmětem vědomí. Z identity vychází onen naivní předsudek, že psychologie jednoho je stejná jako psychologie druhého; že všude platí tytéž motivy; že co je příjemné mně, musí samozřejmě těšit také druhého; že co je pro mě nemorální, musí být nutně nemorální také pro druhého; atd. Z identity vychází obecně rozšířená snaha zlepšit na druhém to, co bychom měli změnit u sebe. Na identitě spočívá též možnost sugesce a psychické „nákazy“. Mimořádně jasně vychází identita najevo v patologických případech, např. v paranoidním vztahovém bludu, v němž člověk u druhého jako samozřejmost předpokládá svůj vlastní subjektivní obsah. Identita je však také možnost vědomého kolektivismu, vědomého sociálního zaměření, které došlo svého nejvyššího vyjádření v ideálu křesťanské lásky k bližnímu.

Fylogeneticky totiž směřujeme od sebe-nevědomého stavu k sebe-vědomému, stále více a více se rozšiřujícímu, takže od onoho počátku, o němž referují mýty, se náš přirozený stav identity už dost vytratil, ačkoliv pořád je přítomen ve významné míře.

no to je hezké, ale co s tím? Jsou to informace stylem, voda teče, strom roste.

Samozřejmě je původně zde jednota... vidíme to na malých dětech. Kdo vychovával děti, má vznik identity v přímém přenosu.

My si taky pamatujeme náš život od momentu, kdy jsme se "vyloupli" z celku a začali žít subjektivní identitu.

Co s tím - identita coby nerozlišení vnitřního a vnějšího je "prostředím" pro vznik mýtů a metafyziky. Viz ještě Jungovo vymezení pojmu Konkretismus.

Pojmem „konkretismus“ rozumím určitou svébytnou vlastnost myšlení a cítění, která je protikladem abstrakce. Konkrétní vlastně znamená „srostlý“. Konkrétně myšlený pojem je pojem, který si představujeme jako srostlý či slitý s jinými pojmy. Takový pojem není abstraktní, není myšlen odděleně a sám o sobě, nýbrž ve vztahu a směsi. Není to pojem diferencovaný, dosud vězí ve smyslově zprostředkovaném názorném materiálu. Konkretistické myšlení se pohybuje ve výhradně konkrétních pojmech a názorech, má trvalý vztah ke smyslovosti. Právě tak ani konkretistické cítění se nikdy neodlučuje od svého vztahu k smyslovosti.

Primitivní myšlení a cítění je výhradně konkretistické, vždy se vztahuje ke smyslovosti. Primitivova myšlenka nemá oddělenou samostatnost, protože ulpívá na materiálním jevu. Pozvedá se nanejvýš na stupeň analogie. Rovněž primitivní cítění se vždy vztahuje k materiálnímu jevu. Myšlení a cítění se zakládají na percepci a jen málo se od ní odlišují. Konkretismus je tedy archaismus (viz). Magický vliv fetiše se neprožívá jako subjektivní citový stav, nýbrž percipuje se jako magické působení. To je konkretismus citu. Primitiv nezakouší myšlenku božství jako subjektivní obsah – posvátný strom je pro něj sídlem boha, ba přímo bohem samotným. To je konkretismus myšlení. U kulturního člověka spočívá konkretismus myšlení např. v neschopnosti myslet si něco jiného než smyslově podávaná bezprostředně názorná fakta nebo v neschopnosti rozlišovat subjektivní cítění od smyslově daného objektu cítění.

Konkretismus je pojem, který spadá pod obecnější pojem participation mystique (viz). Jestliže participation mystique představuje směšování individua s vnějšími objekty, potom konkretismus představuje směšování myšlení a cítění s percepcí. Konkretismus způsobuje, že předmět myšlení a cítění je vždy zároveň i předmětem percipování. Toto směšování zabraňuje diferenciaci myšlení a cítění a zadržuje obě tyto funkce ve sféře percepce, tzn. vztahu ke smyslovosti. Proto se z nich nikdy nemohou vyvinout čisté funkce a stále následují percepci. Tak vzniká převaha faktoru percepce v psychologické orientaci.

Mýty jsou "projektivní" směsicí psychického a fyzického dění, metafyzika je psychické dění pojímané konkretisticky (a nikoliv symbolicky).

metafyzika je psychické dění pojímané konkretisticky (a nikoliv symbolicky).

nebo tedy ani ne tak psychické dění, jako spíš psychické obrazy (kteréžto ale stejně vyjadřují nějaké vnitřní dění či proces).

Pro úplnost heslo Konkretismus z "modrého" slovníku:

(lat. concretio: zhuštění, tělesnost)
Jako konkretismus se označuje určité pojetí způsobu existence toho, co nahlížíme v imaginacích, snech a vizích nebo co pojmenováváme pojmy a symboly. Konkretisticky chápány, případně pojímány jsou sny a vize tehdy, jestliže člověk věří, že přitom vidí něco, co je schopno samostatné existence: reálné (konkrétní) věci a osoby. Na dnešní rovině vědomí chápeme sny a vize obrazně (symbolicky): jako výtvory nevědomí, ve kterých se znázorňují nenázorné – většinou psychické – záležitosti. V dřívějších fázích evoluce vědomí jsou takřka všechny výtvory nevědomí pojímány konkretisticky (apercipovány), protože jsou vnímány ještě výlučně v projekci (percipovány). Z tohoto způsobu apercepce vzešel dualistický archaický obraz světa s jeho rozlišováním mezi vezdejším světem a zásvětím. Věřilo se, že zásvětní bytosti mohou ve snu navštívit duši, ukázat se člověku ve vizi (zjevení) nebo vůbec přechodně přenést jeho duši do zásvětí (uchvácení). Definitivně je tento druh konkretismu překonán – a tím archaické vidění světa v průběhu zkoumání nevědomí. Rozhodující objev pochází od Junga, totiž důkaz, že také při vizi spontánní dojem klame. Rozhodující pro překonání archaického světového názoru je tento důkaz proto, že statek víry v náboženstvích – i v křesťanství – vznikl především z (konkretisticky chápaných) vizí.

Jiný druh konkretismu – pojmový konkretismus – existuje ve fyzické větvi evoluce vědomí. Když se Řekové (kolem roku 600 př. n. l.) naučili vytvářet a používat pojmy (abstrakta), kladli již velmi záhy otázku po jejich způsobu existence. Platón chápe abstrakta ještě konkretisticky: jako ideje (řec. eidos), které existovaly už před vznikem věcí a nacházejí se v jakémsi nebi idejí (viz archetyp). Tehdy se také ještě věřilo, že nikoli člověk, ale kosmos myslí, a člověk na tom participuje. V dějinách filozofie se Platónův pojmový konkretismus označuje obvykle jako realismus (lat. res: věc). Překonán byl již v generaci po Platónovi následující Aristotelem. Ten zastával názor, že pojmy existují jen v našich hlavách stejně jako ve věcech, ze kterých jsou abstrahovány. Toto pojetí se později označovalo jako nominalismus (lat. nomen: jméno, slovo, označení). Aristotelovo hledisko zprvu nebylo – kvůli rearchaizaci následující po řecké klasice – obecným vědomím přijato. K vypořádání mezi oběma pojetími došlo teprve ve scholastice – v takzvaném sporu o univerzálie. Nominalismem byl vytvořen trvalý předpoklad vzniku přírodních věd – a tím konečně objevení nevědomí a hlubinné psychologie.

Není tím řečeno, že by náboženská víra byla špatně, poněvadž ve výsledku je jedno, jestli ty psychické faktory jsou brány v potaz napřímo, anebo v projekci. Neboli ve výsledku je jedno, jestli člověka ke správné činnosti přivede znalost principu svého fungování, anebo příběh, co ten princip obrazně vystihuje.

jen bych chtěla doplnit, že ke správné činnosti nebo ke správnému vnitřnímu nastavení (cítění, vnímání)

Ano, přesně tak to bylo myšleno.