Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

a ty plamenné meče mohou znamenat čištění ohněm... jak Ježíš několikrát vzpomenul

Zajímavý je třeba Keilův a Delitzschův komentář k tomuto verši:

Oblečen v tomto znamení milosrdenství byl člověk vyhnán z ráje, aby nesl trest za svůj hřích. Slova Jehovy: „Člověk se stal jako jeden z nás, zná dobro i zlo“, neobsahují žádnou ironii, jako by se člověk povýšil do pozice autonomie podobné té Boží; neboť „ironie na úkor ubohé pokoušené duše by se hodila spíše Satanovi, než Pánu“. Podobnost s Bohem se vztahuje pouze na poznání dobra a zla, v čemž se člověk skutečně stal podobným Bohu. Aby poté, co do jeho přirozenosti pronikl spolu s hříchem zárodek smrti, „nejedl také ze stromu života a nežil navěky (חי zkráceno z חיי rovná se חיה, jako v Genesis 5:5; 1 Samuelova 20:31), Bůh ho vyhnal z rajské zahrady.“ S וישׁלּחהוּ (vyhnal ho) přechází vyprávění od slov k činům Boha. Z גּם (také) vyplývá, že člověk ještě nejedl ze stromu života. Kdyby pokračoval ve společenství s Bohem poslušností Božímu příkazu, mohl by z něj jíst, protože byl stvořen pro věčný život. Ale poté, co upadl hříchem do moci smrti, ovoce, které přinášelo nesmrtelnost, mu mohlo jen ublížit. Neboť nesmrtelnost ve stavu hříchu není ζωὴ αἰώνιος, kterou Bůh zamýšlel pro člověka, ale nekonečné utrpení, které Písmo nazývá „druhou smrtí“ (Zjevení 2:11; Zjevení 20:6, Zjevení 20:14; Zjevení 21:8).
Vyhnání z ráje bylo tedy trestem uloženým pro dobro člověka, jehož účelem bylo vystavit ho smrti tělesné, aby byl uchráněn před smrtí věčnou. Aby zabránil přístupu ke stromu života, „Bůh umístil cherubíny na východní straně zahrady a před nimi postavil ohnivý meč, který se otáčel sem a tam“ (מתהפּכת, pohybující se rychle). Slovo כּרוּב cherub nemá v semitštině vhodnou etymologii, ale nepochybně pochází ze stejného kořene jako řecké γρύψ nebo γρυπές a bylo předáno od předků našeho rodu, i když jeho původní význam již nelze zjistit. Cherubové jsou však bytosti vyššího světa, které jsou zobrazeny jako obklopující Boží trůn, a to jak ve vizích Ezechiela (Ezechiel 1:22, Genesis 10:1), tak v Zjevení Jana (Jan 4:6); ne však jako nosiči trůnu nebo držitelé trůnu, ani jako tvořící vůz trůnu, ale jako zaujímající nejvyšší místo jako živé bytosti (חיּות, ζῷα) v říši duchů, stojící po boku Boha jako nebeského Krále, když přichází k soudu, a hlásající majestát Soudce světa. V této roli je Bůh umístil na východní stranu ráje, ne „aby obývali zahradu jako dočasní zástupci člověka“, ale „aby střežili cestu ke stromu života“, tj. aby znemožnili člověku návrat do ráje a pojídání ovoce ze stromu života. Proto se po jejich boku objevil plamen meče, který se zdánlivě neustále pohyboval sem a tam a představoval pohlcující oheň božského hněvu a ukazoval, že cherubové jsou služebníci soudu. S vyhnáním člověka z rajské zahrady zmizel ráj ze země. Bůh neodebral stromu života jeho nadpřirozenou moc, ani nezničil zahradu před jejich očima, ale jednoduše jim zabránil v návratu, aby ukázal, že by měla být zachována až do konce časů, kdy bude hřích vymýcen soudem a smrt zrušena Vítězem nad hadem (1. Korinťanům 15:26) a kdy na nové zemi strom života opět rozkvete v nebeském Jeruzalémě a ponese ovoce pro vykoupené (Zjevení 20:1-15 a 21).

Nejsou tam proto, aby "očistili“ člověka, ale aby zabránili přístupu k tajemství věčného života.

Tak co bylo záměrem? Svedl je had (dal jim informace) a pak se Bůh bál, aby nešli dál?

Kdyby se bál, tak by tam ty stromy neumisťoval. Ovoce ze Stromu věčného života si člověk musí zasloužit, jak je psáno ve Zjevení (a možná i jinde). Samozřejmě celé je to alegorický příběh. Příběh o tom, jak člověk nabyl vědomí sebe sama (na což je tam dost narážek). Takže co bylo záměrem? Nejspíš dokončení tvorby člověka, který se jaksi "dodělat" musí sám, protože to dokončení vede přes vzpouru vůči Bohu.

Vlastně by se nabízelo, že ovocem toho stromu je Kristus, jestliže říká "já jsem ta cesta, pravda i život" (míněno věčný), on je ale spíš ten, kdo nám k tomu stromu vyšlapal cestu, či ten, kdo nám to ovoce podává.

Pak by ten strom nedal hlídat, nedávalo by to smysl.
Pokud je to alegorie pak jde o informace, kterých se nemělo lidem dostat, už v té době znali dobro a zlo, ale tohle byla nadstavba ve smyslu "co je pro ně dobré, co je pro nás dobré," aby lidé znaly.
Vzpomněl jsem si na jeden příběh o Adapovi. Adapa byl moudrý kněz města Eridu, obdařený bohem Ea velkou moudrostí, ale nikoli nesmrtelností. Podle mýtu se jednou rozhněval na boha větru a zlomil mu křídla, čímž narušil řád světa. Za tento čin byl povolán před nejvyššího boha Anua, aby se zodpovídal. Ea mu poradil, aby odmítl vše, co mu Anu nabídne, protože by to mohlo být nebezpečné. Když mu však Anu skutečně nabídl pokrm a nápoj nesmrtelnosti, Adapa je poslušně odmítl, a tím navždy ztratil možnost stát se nesmrtelným.

Hlídat ho nechal, aby se ho člověk nezmocnil (bez toho, že by si ho zasloužil).
Tomu dál nerozumím. Kdyby skutečnosti, co ten příběh vystihuje, chtěl někdo před lidmi utajit (kdo? proč?), tak by zabránil tomu, aby ten příběh vznikl.