Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Protože pokud to nejsou schopni sami rozlišit, poslechnou svého duchovního pasáčka i v tom zlém.

To samé se týká ateistů, co to neumí rozlišit, ne? Tomu taky může kdokoli cokoli nakukat. Duchovní, resp. náboženství učí lidi rozlišovat dobro od zla.

Slepá víra je horší než ateismus. Ateismus je postoj založený na kritickém myšlení a odmítnutí přijímat tvrzení bez důkazů. Naproti tomu slepá víra znamená vzdát se schopnosti rozlišovat, přijímat dogmata bez otázek a tím se stát snadno manipulovatelným. Morálka a schopnost rozlišovat dobro od zla nevychází z víry samotné, ale z rozumu, empatie a zkušenosti.

No s tím by se dalo vcelku souhlasit.
Dalo by se říci, že víra je též vrchol a dokonalost v morálce, kdežto fanatická ideologie ateizmu je největší světové zlo.

Píšeš o víře v pivo, nebo v becherovku?

Píši o ateistické víře

Zdejší ateisti si jen hrají na ateisty, protože jsou pravý opak kritického myšlení a přijímají hromadně tvrzení bez důkazů. Jsou to Iracionální antiateisté

Slepá víra je horší než ateismus.
To jako, že ateismus je špatný, ale slepost teistů ještě špatnější?

Slepý člověk je politování hodný. Člověk který má zrak a vnímání ovlivněné ideologií natolik, že nevidí pravdu, tedy realitu je pochopitelně také politování hodný. ... odpusť jim, neboť nevědí, co činí.
Tedy jim odpouštím.

To jsem neřekl (nenapsal) doslova, zkus vnímat i drobné nuance:-)

Ateismus je postoj založený na všem možném, tak jako teismus. Ne nutně na kritickém myšlení. Může být i slepou vírou. Slepou víru máme ovšem v nějaké věci každý. Každý něco naivně nepodloženě předpokládáme. A přesto se tím nevzdáváme schopnosti rozlišovat ani se tím nestáváme snadno manipulovatelnými.
Píšu, že náboženství to učí člověka rozlišovat a motivuje ho k dobrému, správnému jednání.

Ty máš uniformu, ateista je v civilu.

To prosté „jak to chci od ostatních, tak to dělám jim“ je tak jednoduchá pomůcka, že ji nepochopí jen výjimky. „Vysvětlení“ jako v dnešní době od patriarchy Kyrilla, to tak snadno prokouknout nejde, když takovou pomůcku nemáš. Kde je tam to „učení lidí rozlišovat dobro od zla“?

Ta "pomůcka" pochází od Krista a je jádrem křesťanství. I když má určitá omezení, tak je to dobré vodítko k mravnosti. Ale bible a jiné náboženské knihy nemají jenom jeden slogan coby pravidlo, ale mravně správné jednání popisují více zeširoka a konkrétně ho specifikují. Slouží k tomuto účelu i ty příběhy, ze kterých náboženské knihy sestávají (co jsou některými brány jako zápis skutečných událostí).

Protože pastýř zakazuje svým ovcim používání jejich mozků s odůvodnění, že jen on pastýř ví co ovce smí a co nesmí. V kat církvi ta perverzita došla tak daleko, že ovce musí pravidelně doznávat své činy, přestože v jejich myslí to jejich vševěda ví. Tak proč na sebe žalovat svému ovčákovi? Účelem je "skleněná" společnost dozorovaná na každém kroku ovce. Nevím, jestli se ovce musí doznat, jak mrhají toaletním papírem po "velké straně" a jestli nezanedbávají povinné drhnutí rukou mýdlem.

Slušnému člověku nemusí nikdo vytyčovat pěšinku životem, s výhružkou, že chybný krok vede k záhubě jejich neexistující duše.

Účelem je naučení se odpovědnosti a pokoře. Něco, co ty nedovedeš pochopit.

Víš které zvíře je pokorné? Spráskaný pes, nebo kůň.
Pokora není zvířecí ani lidskou vlastností, musí být vynucena fyzickým, u lidí ještě psychickým násilím.

To se mýlíš. Pokora neboli nepovýšenost je přirozený stav člověka. Ten stav, k němuž vede náboženství. V tomto stavu je psychika vyrovnaná a jaksi jednolitá, neexistují konflikty jednotlivých funkcí, nedochází ke fragmentaci (vzniku komplexů). V důsledku toho mizí prožitek strasti.

Takhle jak to píšeš, tak na pokoru nahlíží pýcha; pokora je totiž pýchou chápána jako slabost a nemohoucnost (chudost ducha). Přitom z hlediska podstaty, z psychologického hlediska, je to přesně naopak: pokora představuje sílu, a pýcha slabost a nemohoucnost. Umět se zbavit své pýchy, umět vládnout sám sobě totiž vyžaduje vnitřní sílu. Pýcha je prostým následováním pudových tendencí, uspokojováním svých žádostí a choutek. Pyšný člověk je ve stejné pozici jako člověk závislý na alkoholu nebo cigaretách. Pokorný člověk je ten, kdo se ze své závislosti dovedl vymanit a požívá zasloužené svobody. A k tomuto cíli směřuje člověka náboženství.

Jenže když někoho pokoříš, tak ho ponížíš, a nikoliv srovnáš z povýšenosti na sobě rovného…

Ono záleží na tom, před čím máš být pokorný a co se vlastně pod tou pokorou myslí. Mně třeba připadá jako velmi nepokorné, dokonce vyloženě namyšlené, věřit tomu, že celá Země, a vlastně celý vesmír, je tu jen proto, abych měl já, coby člověk, kde žít. A že jako člověk jsem zlatým hřebem celého vesmíru, tím jediným, co všemocného stvořitele zajímá, a proto mohu se vším ostatním zacházet bez jakéhokoliv kompromisu, bez jakékoliv hranice, s jediným zřetelem na prospěch člověka (který dlouhodobě stejně nikdy správně neodhadneme)…

Já nemluvím o pokoření někoho. Já mluvím o pokoře jakožto mentálním postoji nepovyšování se. Pokorný člověk nezná pocit ponížení. Pokud někdo prožívá pokoření (poníženost, méněcennost, nedostačivost...), pak je to důsledek jeho pýchy.

Ano to jsi popsal pyšné smýšlení.

Já jsem tu nespornou příbuznost se slovem pokoření uvedl jen jako pochybnost, jestli pokora opravdu znamená jen nepovyšovat se, nebo také ponížit se. Proto pak píšu, že záleží na tom, k čemu jsi pokorný. Taky si myslím, že existuje něco jako lidská důstojnost, jejíž pošlapání znamená ponížení pro kohokoliv, aniž by musel být pyšný. Protože pokud by opravdu šlo ponížit jen pyšné, pak by nemělo vadit, že se o jejich ponížení někdo snaží – přece dobře jim tak, ne?

Tady se tím míní pokora ve svém srdci či pokornost srdce, tak jako se říká "má pokorné/pyšné srdce". Pokora je tu opakem pýchy (nadutosti), a vždy byla brána za ctnost. Psychologicky se jedná o situaci, kdy si člověk/Já neklade nároky na svou velikost (význam, důležitost). Je to tedy sebepojetí či sebeobraz, z něhož vychází postoj vůči světu, který je nenadřazujícího se charakteru. Nutno podotknout, že svého nadřazování si člověk nebývá vědom a nikde ho u sebe nevidí. Jako jeho indikátor tu můžou sloužit ony pocity méněcennosti, malosti, či poníženosti (např. pocit uražení či když se tě něco dotkne).

Důstojnost coby hrdost? To je vznášení nároků na svou velikost. Ponížit lze z principu jenom toho, kdo se činí velikým.

Snažit se někoho ponížit není závadné v případě, že není vedeno touhou se nad něj povýšit. Což je vedeno prakticky téměř vždy.

Tyhlety psychické zákonitosti koneckonců zachycuje v různých formách náboženství. Např. v 36. kapitole Tao te ťing se uvádí:

Ten, kdo se cítí splasklý,
musel být někdy nafouklý.
Ten, kdo se cítí bezbranný,
musel někdy nosit zbraň.
Ten, kdo se cítí znevážen,
musel být někdy důležitý.
Ten, kdo pociťuje bezpráví,
musel mít někdy výsady...

V tom není ani jeden atom náboženství.
Jde o sociologii, tedy o lidské vztahy a jejich funkce a role ve společnosti. Jde také o přirozenou náhodnost a přirozenou instabilitu okolí člověka a i jeho vnitřku.

Tao te ting je náboženský text. Sociologie v tomto úryvku není ani atom. Je to čistá psychologie, když vysvětluje důvody toho, proč se člověk cítí, tak jak se cítí (konkrétně popisuje autoregulaci psychicky).

Ano. A navíc, k pocitu bezpráví nepotřebuješ zažít výsady, stačí zažít rovnoprávnost.

Čili když si nárokuješ nějaké právo, nějakou výsadu.

Rovné právo není výsada.

Jak to že ne? Rovné právo mezi lordy nebo mezi králi nepředstavuje výsadu?

A co rovné právo mezi slimáky na záhonku těsně před postřikem? Taky výsada?

Příroda právě žádná práva neuděluje, takže pokud si člověk nárokuje nějaké právo, tak si nárokuje nějaké postavení (nějakou výsadu oproti přírodě) a tudíž nějakou svou velikost. A jsme zase u té pýchy. Bezpráví tak pociťuje jen ten, kdo si nárokuje nějakou výsadu.

Bezpráví ale pociťuješ (nebo aspoň já) jedině od lidí. Právě proto, že příroda žádná práva nedává. A rovné právo mezi lidmi není výsada. Když nechci mít větší práva než ostatní, není to pýcha.

Bezpráví můžeš pociťovat i od přírody, když ti příroda zkříží tvé plány. Lidi v takovém případě mluví o nespravedlivém osudu nebo že život není fér. Takový pocit vyplývá z představy, že mám na něco nárok, že mám nějakou výsadu. A nehraje roli, odkud by měla pocházet, byť třeba od pravidel (práva) platících v lidské společnosti.
Hezky to vyjádřil Thomas Carlyle, když říká, že štěstí je nepřímo úměrné množství našich očekávání, to znamená tomu, kolik si podle svého mínění zasloužíme; tedy že je rovno tomu, co máme, děleno tím, co očekáváme:

Určitým odhadem a zprůměrováním našich snah dojdeme k nějakému druhu průměrného pozemského údělu; a ten, jak si domýšlíme, nám od přírody a nezpochybnitelně náleží. Je to prostá výplata mzdy, odměna, kterou si zasloužíme; a nevyžaduje ani poděkování, ani stížnost; pouze to, co by snad přebývalo nad tuto míru, nazýváme Štěstím; a každý nedoplatek zase nazýváme Bídou. A teď posuďte, že své zásluhy oceňujeme sami a jakou má každý z nás zásobu Domýšlivosti – divíte se, že váhy se často nakloní na nesprávnou stranu ... Říkám ti, Zabedněnče, všechno pochází z tvé Marnivosti; z toho, že si domýšlíš, že si všechny ty odměny zasloužíš. Představ si, že zasloužíš pověsit (což je nanejvýš pravděpodobné), zastřelení se ti pak bude zdát štěstím...

... hodnota Zlomku Života se nezvýší ani tak zvětšením čitatele, jako spíše zmenšením jmenovatele, takže pokud mě Algebra neklame, Jednička dělená Nulou dává Nekonečno. Učiň ze svých požadavků na mzdu nulu a svět se ti složí k nohám. Dobře učinil Nejmoudřejší našeho času, když napsal: „Teprve když se zřekneme nároků, můžeme prohlásit, že Život začíná.“

Právě na tomhle psychologickém poznání je založen ten verš z Tao te ting.
A na různých dalších podobných psychologických poznání je založeno celé náboženství.

Sorry, od přírody nic neberu jako bezpráví. Bezpráví (jak si ho vykládám) musí někdo způsobovat schválně, nebo přinejmenším vědomě. Což příroda nedělá. Takže jedině od člověka.

Ty možná ne, ale spousta lidí jo. Není nic neobvyklého slyšet, že život není fér.
Ale i to bezpráví ze strany lidí, kdy jsou porušena tvoje lidská práva, je pořád stejná situace, kdy vznášíš nároky ohledně toho, že ti něco náleží. Pokud bys je nevznášel, bezpráví bys nepociťoval.

Ano, život není fér. Fér je lidský koncept, od ničeho jiného než od lidí férovost nečekám. A co ty – jsi natolik pokorný, že bys nepociťoval jako bezpráví, kdyby ti někdo jen tak pro nic za nic naložil tak, že už by ses nikdy nepostavil na nohy? (hypotetický příklad) Nebo jsi tak pyšný, že bys to tak pociťoval?

Tady nejde o to, jaký kdo jsme, ale o ten princip fungování psychiky. Pocit bezpráví je vždy nutně vázán na vznášení nároku, že mi něco náleží.

Poznat, co je bezpráví a postavit se proti němu je vysoce morální vlastnost. Například když někdo silnější šikanuje slabší, když mocný vládce omezuje práva prostých lidí, když větší stát napadne menší - jako třeba Rusko Ukrajinu. Bezpráví je omezování lidských práv a svobod. Opakem bezpráví je úsilí o spravedlnost.
Věřící si představují, že spravedlnosti dosáhnou až v posmrtném životě. Ateisté by ji chtěli už v tomto životě, protože ten je jediný skutečně jistý.

Samozřejmě, ale tady byla řeč o bezpráví coby pocitu křivdy, co v člověku samovolně vyvstává.

Bezpráví, hlavně gravitace, když zakopnu a nabiji si frgolu, Také adheze je bezpráví, zejména v zatáčce, ve který si někdo zláme vaz.
Svět, příroda, tedy fyzika má své hranice a své vlastnosti. Když si postavím barák v záplavovém území tak je to ignorace přírodních zákonů. vlastní hloupost a neznalost, ne bezpráví, když mi povodeň zničí barák.

Jsou lidi, co to jako bezpráví vnímají. Nadávají na nespravedlivý život či osud. Třeba že zrovna onemocní a tím přijdou o pracovní pozici, na kterou podle nich mají nárok apod.