Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

a co tě tam překvapilo zaujalo?

Celé to prostředí a jak je těžké přežít. Jsi v úplně jiném světě, všechny tvé tendence jsou tam velice zesílené a máš sníženou volní schopnost (obecně všechny funkce vědomí mají sníženou schopnost vzhledem k jeho slabé intenzitě či jasnosti). V polodepresi neustále bojuješ o vyrovnanost a "o slovo". Jsi konfrontován se sebou samým, poněvadž všechny duševní síly, které jsou normálně slabé nebo se s nimi dovedeš snadno vypořádat, tu nabývají obrovských rozměrů (intenzity) a nedají se zvládnout vůlí tak, jak to znáš a jsi zvyklý.

A existuje tam třeba od někoho jiného pomoc?

Tak lidi ti můžou pomáhat materiálně nebo tak, že budou shovívaví k tvým podivnostem v chování (zvýšené afektivitě nebo snížené intelektuální schopnosti). Že budou chápaví, když budou vědět, v jakém se nacházíš stavu. Ale do prostoru tvé psychiky ti nikdo jiný nevstoupí, tam seš sám.

No myslíš to tak, že v tom prostoru toho podsvětí ti lidé pomáhají?
Nebo ty si myšlenkově v tom podsvětí, ale fyzicky si zde na zemi?

Fyzicky jsi normálně na zemi a psychicky jsi ve stavu, který se odborně nazývá abaissement du niveau mental (snížení duševní úrovně), Carl Jung ho trefně nazývá "sestupem do nevědomí", a tradičně se chápal a popisoval metafyzicky jakožto "sestup do podsvětí".

jak jsem pochopil tento stav je pro tebe nepříjemný boj o přežití. A přineslo ti to do normálního stavu nějaké výhody-poučení?

Tak z popisu toho stavu je zřejmé, že člověk v něm má dost ztížené fungování (ve společnosti, v práci...) a tedy hůře zvládá požadavky, které na něj život klade. Vlastně díky tomu Jungovi jsem se v tom stavu dovedl orientovat a mohl jsem jakž takž uspokojivě fungovat. Jinak takový stav je typický u psychóz, což vypovídá o jeho účinku.
Jasně že přineslo, získal jsem díky němu vhled do fungování psychiky a pochopil jsem to, co jsem vždycky pochopit chtěl.

zní to tak trochu jako deprese. Snacha má bipolární poruchu. Ve stavu deprese je zcela vyřízená a leží, což je ten příjemnější stav. Když ji to přejde tak je k nevydržení, pořád něco organizuje, nakupuje, chce podnikat a zejména mluví a mluví. Někdy celou noc... budí děti i syna a mluví o svých plánech nebo dává manažerské pokyny k zlepšení fungování. Takže se to musí vydržt než upadne do apatie. To rodina zase může fungovat.

všichni máme nějaké stavy a na tyto stavy je nejlepší sebereflexe, tedy vědět o tom a pokud o tom nevím, mít partnera který to ví a řekne. a nedělat žádné závěry...prostě to vzít jak to je. Můj názor je takový, že každý to nějak má a pokud je upřimný tak tím i prošel či prochází. Jen kompenzovat to někdo umí lépe a někdo hůře. Ti co byli v dětství hodně honení, to většinou umí kompenzovat lépe, mají v sobě určitou zabéčenost a vytrvalost.

Bipolarni poruse se drive rikalo manicka deprese a je dedicna a prozatim nevylecitelna..

co vím, tak manio-depresivní porucha se tomu říkalo. V té manické fázi člověk doslova řídí celý svět.

Ve větší či menší depresi člověk permanentně je, jak jsem psal, to je dáno homeostází, která je tu narozdíl od běžného stavu vědomí zesílená a jaksi okamžitá. Apatie je tu taky, ta je součástí deprese. Lze je výrazně snížit, pokud člověk pochopí, co a proč se děje, nebo pokud následuje instinkt, jenž se ho z toho snaží vyvést.

Tady je pro zajímavost a úplnost plné znění toho Jungovo vyjádření k tomu stavu, z něhož byl výcuc v tom Sněžníkovi (je to ve stati O znovuzrození):

Oslabení osobnosti. Příkladem změny osobnosti ve smyslu oslabení je to, co je v psychologii primitivů známé jako „ztráta duše“. Zvláštní stav, který tento termín popisuje, je v mysli primitiva vysvětlován předpokladem, že duše odešla, stejně jako pes, který přes noc uteče od svého pána. Úkolem šamana je pak uprchlíka přivést zpět. Tato ztráta často nastává náhle a projevuje se celkovou malátností. Tento jev úzce souvisí s povahou vědomí primitiva, kterému chybí pevná soudržnost našeho vědomí. My máme kontrolu nad svou vůlí, ale primitiv ji nemá. Potřebuje složitá cvičení, aby se dokázal vzchopit k jakékoli činnosti, která je vědomá a záměrná, a ne jen emocionální a instinktivní. Naše vědomí je v tomto ohledu bezpečnější a spolehlivější, ale občas se něco podobného může stát i civilizovanému člověku, jen to nepopisuje jako „ztrátu duše“, ale jako „abaissement du niveau mental“, což je Janetův výstižný termín pro tento jev. Jedná se o oslabení napětí vědomí, které lze přirovnat k nízkému barometrickému tlaku, předzvěsti špatného počasí. Tonus povolil a subjektivně se to projevuje apatií, rozmrzelostí a depresí. Člověk již nemá žádnou chuť ani odvahu čelit úkolům dne. Cítí se jako olovo, protože žádná část jeho těla se nechce hýbat, a to proto, že již nemá žádnou volnou energii. Tento dobře známý jev odpovídá ztrátě duše u primitivů. Apatičnost a ochablost vůle mohou zajít tak daleko, že se celá osobnost takřka rozpadne a vědomí ztratí svou jednotu; jednotlivé části osobnosti se osamostatní a uniknou tak kontrole vědomé mysli, jako je tomu v případě anestetických oblastí nebo systematické amnézie. Ty jsou dobře známé jako hysterické jevy „ztráty funkce”. Tento lékařský termín je analogický se ztrátou duše u primitiva

Abaissement du niveau mental může být výsledkem fyzické a duševní únavy, tělesné nemoci, prudkých emocí a šoku, z nichž ten poslední má obzvláště škodlivý vliv na sebevědomí člověka. Abaissement má vždy omezující vliv na osobnost jako celek. Snižuje sebedůvěru a podnikavost a v důsledku rostoucího egocentrismu zužuje duševní obzory. Nakonec může vést k rozvoji v podstatě negativní osobnosti, což znamená, že došlo k deformaci původní osobnosti.

jo to jsem četla v slovníku. Jen si nejsem jistá, co si s takovou informací počít. K čemu může být dobrá.

No je to osvětlení toho stavu snížené intenzity vědomí, který se dá nazvat sestupem do nevědomí a tradičně je pojímán jako "sestup do podsvětí" nebo jako "ztráta duše" (a nebo třeba ještě jinak, např. plavba po nočním moři nebo temná noc duše).
Taky to dává vhled do toho, jak vznikali náboženské pojmy.

a není to výmluva?

výmluva z čeho?

aby nemusel dělat to co je potřeba, raději se zabývá sám sebou a svými stavy. Učitel musí učit, lékař léčit, řidič autobusu řídit a dávat pozor na cestu. člověk který se zabývá svými stavy je sebestředně zaměřený jen na své utrpení a vlastně se v tom vyžívá.

a to by se mělo vztahovat k čemu, co jsem psal?
Jinak člověk je nucen se zabývat svými stavy, protože ty jsou součástí reality. Psychické překážky, jako třeba strach nebo deprese, jsou stejně reálné věci jako fyzické překážky. Čím je člověk starší, tím více sobě rozumí a je to dáno tím, že se během života zabýval sebou samým. Člověk, co si nevšímá a neuvažuje nad svou zkušeností, ten taky nic neví.

Radka je občas mimo a nedokáže v hlavě analyzovat texty příspěvků,
myslí si něco jiného, než to co někdo napsal.
To je topické jednání ženské-obviní tě z toho co si nikdy neřekl.
Myslí si, že když něco řekneš ve skutečnosti si chtěl říci úplně něco jiného.

ale tak to se stane, že si člověk něco mylně vyloží, chyby děláme každý, kór u tématů, které jsou obtížně pochopitelné. Omyl není něco, co by se dalo vyčítat, horší už je to se situací, kdy člověk chápat není ochotný, protože případné pochopení by kolidovalo se zastávaným osobním přesvědčením a proto k němu člověk není otevřený a přístupný. Ale to není případ Ratky.

a není spíše obviněním tvůj příspěvek? Obviňuješ mě.

ještě bych se zeptal- Býváš v těchto stavech v podsvětí i když s námi diskutuješ?
pokud ano, jak často případně jak dlouho?

Né, z toho už jsem dávno pryč. Začal jsem neurvale žrát a pozvolna se zase zvyšovala intenzita vědomí až do normálu.

O by vysvetlovalo hodne

možná ještě menší osvětlení.

Jinak deprese není nutně něco chorobného, nýbrž je to součást psychické dynamiky a někdy je prostě záhodno vědomí utlumit. Viz zde.

asi záleží jak negativně ovlivňuje okolí. S mámou která leží v posteli, nevaří, neuklízí, nedovede děti do školy je to složitější. Má to výhodu, že děti se učí žít i v složitějším prostředí.
Tedy za sebe mohu říct jen tolik, že jsem ráda že jsem již stará a nemusím řešit stavy své mysli.

vlastně jak ovlivňuje vnitřní psychickou situaci, protože aktivita člověka ve vnějším světě je zároveň aktivitou v tom vnitřním světě a jakákoliv negativita vůči okolí je tak zároveň negativitou vůči svému vnitřnímu ne-já, svému nevědomí, které řídí veškeré organické funkce, takže i tu homeostázi, která pak člověka jakoby trestá za jeho zlo.

Deprese jsou casto nasledek chemicke nerovnovahy v mozku. Treba nedostatek dopaminu, noradrenalinu, serotoninu, v mozku probihaji chemicke reakce a kdyz nektera z nich nefunguje tak, jak ma, projevi se to napr. depresi, nebo jinou dusevni poruchou, bohuzel mediicina prozatim vetsinu z nich nezna. Deprese je choroba a to hrozna...z endogenni deprese se nelze dostat bez odpovidajicich allopatickych leku..casto trva i dva roky, nez se podari najit ucinny lek.

Můj známý má takovou depresi. Dřív parťák do nepohody, turista, vyrážel s námi na hory, na vodu, na běžky, dobře hraje na kytaru... Před časem se rozešel s přítelkyní, zemřela mu mamka, o kterou se staral. Nikoho z rodiny už nemá. Bydlí sám. Je v důchodu, má teď hodně času, ale neužívá si to. Je letargický, nikam se mu nechce, pomoc odmítá, nic mu nedává smysl. Nikdy bych neřekl, že to potká zrovna jeho.

Jsou dva druhy deprese..exogenni a endogenni, endogenni je dedicna, probiha ve fazich, exogenni je nasledkem nejake zivotni krize, nebo soku, je jednorazova, muze byt nasledkem nejake hormonalni poruchy, nebo nejake tragedie, ci traumatu, nebo nahle zivotni zmeny..v mnoha pripadech se takovy clovek z toho casem dostane za pouziti nejakych slabych antidepresiv jako treba akozliku lekarskeho, nebo serotoninu, ktery zlepsuje naladu, v tezkych pripadech je nutna i hospitalizace .

nepotřebuje si jen odpočinout? Já jsme po smrti maminky taky taková bez chuti a nálady. Muž mi nadává e se mnou nic není, když mu řeknu ž emi umřela máma před dvěma měsíci, tak se diví že jsem smutná. Vždyť bych měla mít radost, že mám konečně klid a že jsme volná. MOhu si dělat co chci. Proč se furt tvářím jak kakabus.

A tak si myslím, že mám (asi) depresi taky, jen ji umím dobře kompenzovat. To co potřebuji je, aby ten druhý prostě akceptoval že jsme protivná, že chci být v klidu. at mi dá pokoj.

Syn neměl čas a tak mě poslal na přednášku pro rodiče o digitálních technologiích, jak nastavit pravidla a hranice etc. Byla jsem tam jediná babička. To co jsem si odnesla bylo, že když děti hrají nebo jsou na sítích, jsou plné dopamínu a jsou šťastné. Když nehrají a nemají mobil, jejich mysl je prázdná, šedivá, bez dopaminu. Tedy vnímají ten obrovský rozdíl mezi štěstím u počítače a šeivou nicotou bez něj. Takhle se vytváří závislost a děcko by mělo chápat jak to funguje. V 11 letech by mohlo pochopit že šeď bez dopaminu je něco normálního, není to žádná tragedie... prostě jsme živí, máme povinnosti, uděláme co je potřeba a jako odměnu můžeme dělat pár hodin nějakou šťastnou věc... třeba hrát hru na počítači. A takhle je to i v životě. Ti co se naučí pohybovat ve sterotypní šedi, ti nezoufají. Doveodu se těšit i z maličkostí.

nejsi na sex to je celé

Mám také přítele trpící depresí a pod. Má ale jednu zálibu a tou se udržuje při životě.
Také mi kdysi dávno položil otázku Hamleta. Já mu řekl "co nemusíš udělat dnes, odlož na zítřek.".
Nechci zacházet do detailů.

Ondi - nebo -- Jak se dneska chovas tak budes zitra zit.

zapomel jsem se pod svuj vyrok podepsat --- Kiwiboy

Ondi - ja to beru jinak -- Co nemuzes udelat dneska klidne odloz na pozitri a budes mit dva dny volno.

Tak choroba je obecně něco, co je stále přítomno nebo se to dostavuje v pravidelných intervalech. Pokud se deprese dostaví čas od času, tak není chorobou. Je to dokonce součástí tzv. normality, že se člověku sem tam přihodí.
Jinak jo, psychické stavy jsou stavu mozku, stavy jeho chemické konfigurace. Jenom je snad otázka, co je tady příčinou a co následkem.

To ale mluvime o dvou ruznych stavech. Ty mluvis o melancholickem stavu, kdy je clovek smutny, apaticky a nema chut do zivota. Ja mluvim o nemoci, kdy clovek neni schopny se obleci, nemuze vykonavat sve povolani a mysli na sebevrazdu, krome toho ma velice casto i psychosomaticke bolesti...a to dlouhodobe, nepomuze zadna psychoterapie, proste nic. Pak se ale podari najit allopaticky lek a behem nekolika dni se vsechno zmeni, dostavi se opet chut do zivota, myslenky na sebevrazdu jsou pryc a zivot jakoby zazrakem pokracuje dal stejne jako predtim. Jako kdyz mavne proutkem..zazila jsem to a proto vim, jak ostatni posuzuji cloveka, ktery onemocnel depresi.

Já bych řekl, že je to jedno a to samé, a rozdíl je jen v intenzitě. Hádam tak i z toho, že lékaři mluví jednou o depresi a jednou o hluboké depresi. Co vím, tak u každé těžké psychické choroby je potřeba nejprve podat medikament, aby byla zmírněna do té míry, v níž je možné uplatnit psychoterapii.

Ne vzdy nejdrive se zkousi tranquilizer.­.vselijaka psychopharmaka a k tomu psychotherapi­e...kdyz zustanou bez ucinku, pak zkousi antidepressiva, respektive neuroleptika(bi­polarni porucha). Vetsinou to dlouho trva, nez najdou lek, ktery zapusobi, kdyz nepusobi, dava se lithium...ale taky nepusobi u vsech. Taky jsem si dlouho myslela, ze je to stav mysli , ale je to opravdova nemoc a ti, kteri ji onemocneli, jsou k politovani...okoli se na ne diva jako na slabochy a oni neskutecne trpi a nemuzou si pomoci.

Neříkám, že by deprese nebyla nemoc, některé její formy nepochybně jsou, a to i když jsou psychogenní.

tomu se říká manodepresivní stavy. to tomu člověku nezávidím ani trochu. Radši bych přišel o obě končetiny než toto