Tak jestliže by měl člověka k víře v Boha nutit strach, tak by ten strach potom musel být permanentní, když je permanentní i ta víra v Boha. Kromě toho jsi ty sám o permanentním strachu psal tady (mimochodem tam jsi právě popsal ekleziogenní neurózu).
Tu bázeň máš vysvětlenou třeba tady:
https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%A1ze%C5%88_Bo%C5%BE%C3%AD
A to neznamená mít z něj strach, jak je tam vysvětleno:
Spojení „bázeň Boží“ („bázeň před Hospodinem“, „bát se Hospodina“ a podobně) navazuje na prastaré přesvědčení, že základem moudrého života a jednání musí být přiměřené sebehodnocení člověka. Jakožto konečná, omezená bytost se člověk musí bránit sklonu k pyšnému a svévolnému jednání, jak to vyjadřují různá přísloví, například české „Pýcha předchází pád“ nebo staré řecké „Sytost – pýcha – pád“
Tedy mít bázeň Boží, bát se Boha, znamená vědět že Bůh se na nás dívá, ať už jsme kdekoliv a děláme cokoliv. Mít před Pánem Bohem bázeň, neznamená pak strach a hrůzu z Boha, ale vědomí jeho pohledu, což je dědictvím Božího lidu. Až teprve vědomí Boží existence vede jednotlivce k hluboké úctě vůči Bohu. (vždyť nemůžeme mít v úctě někoho, o kom pochybujeme, že vůbec existuje)
nebo tady:
Již několik uvedených míst ukazuje zřetelně, že „bázeň Boží“ neznamená to, co bychom si pod tím představovali dnes, a že „láska k Bohu“ je rovněž pojem, který vzhledem k soudobé mnohoznačnosti slova „láska“ potřebuje bližší vysvětlení. Kráčet „v bázni Boží“ znamená prostě ve Starém i Novém zákoně vést svůj život tak, jak víme, nebo jak podle náboženské tradice myslíme, že to Bůh od nás očekává, tedy dbát zákona, resp. přikázání. Postavy jako Kornelius jsou v pozdním Starém zákoně, resp. židovských epigrafech a ve Skutcích apoštolů, nazývány „ti, kdo se bojí Boha“, pohané, kteří zcela nebo částečně dodržují židovské nebo raně křesťanské předpisy. Odborníci na Starý zákon poukazují na to, že v hebrejštině Starého zákona i v řečtině Nového zákona má „bázeň“ v této konkrétní souvislosti stejně oslabený význam: nejde o to bát se, nýbrž ctít Jahveho, resp. zaujímat mravní postoje, které Jahve žádá. Ve Starém zákoně existují místa, kde lze stěží rozlišit lásku k Bohu a bázeň Boží; např. v Deuteronomiu 10,12 Bůh říká: „Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší, abys dbal na Hospodinova přikázání a nařízení, která ti dnes udílím, aby s tebou bylo dobře.“ Tato dlouhá věta je začátkem odstavce, který popisuje vztah mezi Bohem a jeho lidem Izraelem narážkou na vazalské smlouvy starého Orientu. Podobně se praví na začátku Žalmu 112: „Blaze muži, který se bojí Hospodina, jenž má velikou zálibu v jeho přikázáních!“ Dále se říká, jak Bůh člověku, který takto smýšlí a jedná, dá vše, co si žádá. Podobně mluví Žalm 128: „Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo chodí po jeho cestách!“ A končí příslibem: „Uvidí syny svých synů, pokoj s Izraelem.“ Bázeň Boží tedy není stav strachu nebo mentalita otroka, nýbrž postoj, který člověk zaujímá nikoli ze strachu před trestem, nýbrž proto, že Bohu přísluší úcta a poslušnost. Velmi zřetelné je to ve Třetí knize Mojžíšově (25,17), v odstavci, který končí slovy: „Budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ Odstavec pojednává o tom, jak se má řádný Izraelita, dbalý Božích příkazů, chovat při koupi a prodeji.
