,
Výchova ve dvou "pravdách".
Ale i tohle většina dětí zvládne, pochopitelně s pomocí rozumných a
inteligentních rodičů, nebo pěstounů.
Z vlastní zkušenosti . můj děd mi vyprávěl pohádky k večeru (černá
hodinka) a na dobrou noc.
Pro mladé : černá hodinka je dob večerního stmívání, než se zapálí
petrolejka.
No a zřejmě jsem se coby tříletý třásl strachy nad sežráním Karkulky a
tak mi děd vysvětlil, že příběh pohádky se ve skutečnosti nestal a stát
nemůže. Že vodníci, jezinky, ježíškové, draci, ježibaby, paní Smrtka,
andělé, mikuláši a ani čerti neexistují, že pohádka je jen jako-by.
Pozděj mi také vysvětloval svět pobožných katolíků, že ti věří také
v existenci neskutečných bytostí a dějů i v dospělosti.
Zkrátka, jako dítě jsem byl konfrontován s pohádkami, s románovými postavami a s realitou a měl tak školu života ve které jsem se učil rozpoznat pravdu od lži, výmyslu a ideologie. Jsem za to dědovi vděčný. Děd byl antikomunista a tak se doma mluvilo také jinak, než se mluvilo ve škole. Babička říkala, že "to, co se doma upeče, se také doma sní". Žil jsem prakticky současně v několika světech - v komunistickém, antikomunistickém, ateistickém a pohádkovém.
