nemyslel jsme jištění jednoho druhým
v takových místech bývají ukotvena bezpečnostní lana, ke kterým se lze
jistit
jako když se někdo na střeše přiváže ke komínu nebo nečemu
takovému
to nejde všude jsou metry sněhu, na hřebenu se jde přes ledové seraky (navátý firn) v mačkách. Tam se nemáš jak jistit, jen roztáhneš ruce a kráčíš... hřeben má tak 800 metrů. Zkusím se podívat po nějakém obrázku.
Tady je krásně vidět, takže po tom hřebenu procházíš od jednoho vrcholu na druhý
první a poslední fotka ukazuje jak to na hřebenu při přechodu od Dôme
du Gouter, kde se přenocuje,
vypadá
Minuly tyden se tam zrovna nekdo zabil..ty jsi horolezec? Spoulpracovala jsem s jednim ceskym horolezcem, porad jsem mu rozmlouvala, aby se na to uz vykaslal, mel totiz uz zmrzacenou nohu, vypravil se pak s jednou ceskou skupinou do tech mist, o kterych hovoris a uz se nevratili, zustala po nem zena male dite.
spíše vysokohorský turista. ale už nechodím na čtyřtisícovky... ubývá mi sil i vytrvalost. a také postřeh.
Horolezci, ci vysokohosrsti turisti jsou pro me temer nepochopitelni, je to vasen..ale stejne jde o ten adrenalin..
u mě o soustředění. Jsem velice roztěkaná, pořád mi odbíhají myšlenky na všechny strany. A když se jde na takovou cestu, všecko se sváže do jednoho jediného bodu. Nic jiného neexistuje. Možná i adrenalín, ale ten je víceméně pomocník na cestě, aby se ta pozornost a síly pořád udržovaly v dostatečné míře. člověk pak není unavený.
Jestli tomu spravne rozumim, tak jsi ve stavu soustredeni a zaroven uvolneni, to je nejlepsi stav pro komunikaci se svym vnitrnim hlasem.
my chodili jen dva. Já a manžel. I proto jsme se rozhodovali za sebe, spolu a byli jsme opatrní. Díkybohu za vše.