Permanentní negativní či problémový psychický stav je samozřejmě nemocí. Situace, kdy je všechno v pořádku, snad není nemocí.
Permanentní negativní či problémový psychický stav je samozřejmě nemocí. Situace, kdy je všechno v pořádku, snad není nemocí.
jasně. ale my se bavili o strachu a to snad nemoc není, ne? ten snad má sem tam každý zdravý člověk. a podobné emoce, negativní, které ale nejsou nemocí, ale "utěšit" je lze i bez léků.
Strach jako takový ne, ale pokud je permanentní nebo téměř permanentní nebo pravidelně se opakující, tak to potom je chorobný stav. To platí o všech negativních emocích, i o stresu. Chorobnost spočívá v nadměrné míře výskytů či neadekvátnosti takové emoce.
No ale já se bavil o prostém strachu. Který mnozí ateisté prostě zvládnou i bez berličky jako něco nejen normálního, ale dokonce užitečného.
Ratka ale popsala situaci nějakého téměř permanentního stavu, kdy na ní "padala" odpovědnost a z toho pak pramenil strach a úzkost nebo něco takového. "Prostý" strach, tj. strach, který se objeví čas od času, zvládnou všichni bez berličky.
Strach z odpovědnosti je řesně ten strach, který nemusí mít patologické příčiny a člověk se té zodpovědnosti snaží zbavit. Zažíváme ho každý opakovaně během celého život. A nejspíš každý bychom se zodpovědnosti rádi zbavili.
Ratka to nepopsala jako strach z odpovědnosti, ale jako stav přehnaného pocitu odpovědnosti a z toho vyplývající celkem přirozenou reakci.
Přesný předěl, nebo hranice mezi normálním a nenormální neexistuje.
Podobně jako neexistuje mezi nemocí a mocí.
Asi jde o to, jak samostatně dokáže subjekt zvládat dennodenní rutinu a
své poninnosti. Nebo jinak vyjádřeno, nemocný člověk je odkázán na pomoc
jiných lidí.
Tak přesné předěly neexistují nikde v přírodě. Ale chorobnost je obecně chápána jako porušení nějaké funkce (ať už tělesné nebo psychické), tj. nesprávná funkčnost nějakého orgánu, mající za následek problémový stav. Tak bych to asi definoval. A je potom jenom naší konvencí, jak škálu míry těchto porušení budeme klasifikovat. V psychologii se třeba poruchy dělí na lehké (neurotické), kdy člověk ještě dokáže sám fungovat, jenom to má ztížené, a těžké (psychotické), kdy fungovat nedokáže (buďto permanentně anebo nárazově v různých chvílích/obdobích). Ale to my jsme si takto stanovili.