Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

komanc - ty si myslis, ze kdyz jsi se s necim nesetkal tak to je ucelove vymyslene?

zapomněl si, že když umíráš si sám, kdežto věřící je s Bohem.
Rozdíl je radikální -věřící umírá v klidu ateista? to je rutika jako na jatkách- řev zmítaní v posteli.
Kněz dokáže člověka připravit na smrt ateista nikoliv.

Tobě fakt mrdlo v kouli :-)))))
Kdes vzal, že umírám sám? .-)))))))))))))­))))))))
Ateista se na smrt dokáže připravit sám, nepotřebuje pohádky :-)))))))))))

Ano přesně buddhisté toto umí ještě dříve než první katolický kněz všem věřícím toto co píše Jonáš lhali až do teď.Kdyz mnich budhisticky ví že už je konec jde naposledy meditovat,sklidni mysl aby se připravil na svou další cestu.

To umí i ateista.Dávno víme, že člověk (většina lidí) se nebojí smrti, ale max bolesti při ní.
A ateista je smířen s tím, že po smrti se "v prach obrátí, ze kterého i vzešel" a vůbec mi to nevadí, mám za Zemni pokračování.
Jo, jasně, sám počítám, že v těch úplně posledních okamžicích se mi úplně nebude chtít, možná i k Bohu se mylenkou obrátím, ale pokud zemřu bz bolestí, bude to v pohodě :-)))))

nemá sysl bazírovat na tom se po thle planetě ploužit nebo jezdit na kriplkárce, slintat, pochcávat a posrávat se a jen zatěžovat život blízkým, to je nepřirozené a kontraproduktivní

a věřící? ten se bude hryzat celé umírání, jestli se faklt někde nezapomněl kát, vyzpovídat, omodlit, jestli ho boží soud nesrazí do peklíčka, prostě furt ve stresu .-)))))

přitom smrt není zlá. :-)))

Ateista nevěří na Boha, a tím tedy ani na peklo, takže se po smrti nemá vůbec čeho bát :-)))))

Smrt je jako usnutí a věčný spánek - žádné starosti více, jen klid. Ještě si ani jeden umrlý na smrt nestěžoval.

Čeho se lidé bojí je bolestivé a zdlouhavé umírání. Proti bolesti existují opiáty a narkóza, ale proti zdlouhavém trápení a pokračující destrukci orgánů nic nemáme, teda kromě absolutní demence.

Zažil jsem skon už několika lidí ... a nikdo z nich nevolal po knězi. Prostě na věky usnuli vyčerpáním těla.
A také četl, třeba skon císaře Rakousko-Uherska v pamětech jeho komorníka, žádný kněz, jen doktoři byli přivoláni když František Josef pomalu ztrácel vědomí. Lékaři mu dali povzbuzující injekce, po nich se na pár minut opět probral, ale k ránu mu přestalo tlouct srdce. Dneska by ho napojili na mašiny a udržovali v koma několik měsíců. Tohle si žádný soudný člověk nepřeje.

A taky slyším jako včera moji babičku, která mi o svých dva a devadesátinách povídala "nepřej si hochu žít tak dlouho jako já, všichni tví známí a přátelé budou už léta po smrti. To pak není život, to je jen utrpení.". O bohu, o nebi o posmrtném setkání s dědou a se sourozenci ani píp. Do kostela páchla snad jen dvakrát do roka.

A ten bůh stojí u hlavy umárajícího, nebo u jeho nohou? Pomni Dařbujána a Padrholu.

Už se těšíš?
Kněz ti bude mumlat modlitby do ucha, naolejuje ti pupík a až vydechneš naposled, tak se k tobě na minutu nakloní, pak se prudce narovná a zvolá "je to jonatáne tvá poslední vůle? ". Pak přitiskne své ucho na tvá ústa a po chvíli se narovná a praví k okolostojícím dědicům, "Náš milý jonatán je už na pravdě boží a veškerý majetek, hnutelnosti i nehnutelnosti i peníze odkázal církvi svaté do mých rukou. Vy jste svědkové, že to udělal dobrovolně a bez nátlaku. Tady mi to podepíšete".

Dříve než lidé měli mnoho tedy i masa na talíři i řezník než zabil krávu pokaždé se za ní pomodlil je to jaká si mantra a úcta kterou měli ke zvířatům,dnes je svět urychlený a zvíře umírá vystrašené a pak tuto negaci sniž.Modlitba u jídla je taky mantrou tedy vzdání Boha a poděkování že zvíře umřelo pro nás samotných.

No jo, zastřelenému jelenovi dávají bohovi za odměnu dodnes pichlavé jehličí do huby. Časy sa mněnijů, zvyky lidí ne.

Takže opět je zajištění pocitu bezpečí a ochrany založeno na důvěře v lidi a v nějaký státní bezpečnostní systém a důvěře v sebe. To je významné, poněvadž víra v Boha je také založena na důvěře (mohli bychom se možná bavit o tom, jak dalece či zda vůbec je důvěra racionálním aktem). Je fakt, že v dnešní době už máme vytvořený nějaký systém záruk (i když nic nezaručuje, ke zločinům i nehodám stále dochází), takže je namístě otázka, o co by se opíral tvůj pocit bezpečí a ochrany, kdyby tyto neexistovali, tak jako tomu bývalo v dřívějších staletích/tisí­ciletích.

Co se týče pocitu smyslu života, opět je to tedy založeno na vnějších stimulech a k tomu už jsem se vyjádřil, že to není úplně ideální, poněvadž pocit smyslu tvého bytí je odkázán na vnější stimuly a je tedy stimulován zvenčí. (I když musím uznat, že je pěkné, že jsi zmínil i ušlechtilé aktivity.)

Pokud jde o ten pocit bezpečí, uvedl jsem, že v prvé řadě spoléhám na sebe a také, že jej v určitých situacích nepovažuji za primární potřebu. Větší starost mám často o bezpečí svých blízkých, např. vnoučat.
Smysl života je vždy založen spíš na vnitřních pocitech, v tom, co ty sám považuješ za dúležité. Vnější stimuly tě jen můžou nebo nemusí ovlivnit. Záleží na tom, jak je přijmeš.
Třeba víru v Boha lze považovat jen za takový vnější stimul. Kdyby tě s ní nikdo neseznámil, kdyby ses s ní nikdy nesetkal, tak prostě v Boha nevěříš. Pokud by ses narodil v muslimské zemi, byl bys velmi pravděpodobně muslimem a věřil jen Mohamedovu učení.

Ono by ti stejně při absenci bezpečnostních záruk nic jiného nezbylo, než se spoléhat na sebe, na nějaké své schopnosti, instinkty, intuici apod. No a to je právě to, co v principu dělá věřící. Jenom to takto explicitně nenazývá ani nechápe, nýbrž zdroj svých schopností a vnitřních impulzů k jednání (instinkt, intuice) nepřiřazuje sobě, nýbrž něčemu mimo něj. Svoje schopnosti v pokoře chápe jako mu propůjčené.
O situacích, kdy se dobrovolně vystavuješ ohrožení, není řeč.

Samozřejmě že je smysl života založen na vnitřním pocitu, vždyť také mluvím o pocitu smyslu života. Jde jenom o to, co je toho pocitu zdrojem. Může být výsledkem nějaké mé aktivity, kterou považuji za bytostně smysluplnou (a kvůli ní mi stojí za to žít), anebo může vyvstávat spontánně, sám od sebe. Myslím, že obojí každý v nějaké míře známe. Taky je dobré si všimnout, že tyhlety pocity nemáme úplně ve své moci, poněvadž se stává, že se smysluplnost nějaké činnosti sama od sebe vytratí. Proto je lepší nechat onen pocit vybudovat "zevnitř" svým postojem k životu, vztahu k lidem a jiným objektům, a chápání sebe sama, k čemuž právě (mimojiné) vede náboženství.

Svůjpostoj k životu je schopen si každý vybudovat sám bez Boha :-))))))

Vzdyt to taky tak je, jenze s Bohem to jde snadneji, vsechny neuspechy muzes svadet na Boha, ze ten to tak chtel, nemusis se pak zabyvat s tim, kde jsi udelal chyby, je to , aspon tato verze , snadnejsi. Jakmile si ale myslis, ze ucelem je stat se lepsim, nez jsi, pak vis, ze Buh ti dava volbu, vsechno, co si pokazis, jde na tve triko, Buh jen prihlizi a obcas zvedne prst na vystrahu..odmenou je ti pak nakonec to, ze si uvedomis, ze jsi udelal neco dobreho, ze tvuj zivot nebyl az tak zbytecny..treba jsi nekomu pomohl, aby se mel on lip..

Nebo ti nechá ujet vlak, který musí vykolejit, protože strovůdce je nepokřtěným ateistou.
Podobně to vnímali i lovci mamutů, kdo se z nich modlil dostal mamuta a kdo se nemodlil dostal blechy.

Pak ale tedy potvrzuješ, že Bůh je jen berlička.
Já si ale myslím, že já jako ateista nemám s uvedeným vůbec žádný problém: světské průsery si vyžere ateista stejně jako věřící, žádný Bůh mu nepomůže. a duchovní průsery si ateista v podstatě ani nepřipustí (míněno průsery vůči Bohu, ne vůči morálce).akorát že ateista to vezme jako průser, které se běžně stávající, věřící utíká ke zpovědnici ve víře, že když se z toho vykecá, tak se z toho i vylže :-)))))
Já uvedené nepotřebuji, proto nepotřebuji veřit v Boha a proto v jeho existenci nevěřím.

Být lepším - jak lepším? proč lepším? nějekaj mustr "lepšosti" si vytváíme my sami. i věřící, ten jen za pomoci Boha. Nikdo nevíme, co znamená udělat se lepším, v tom abstraktním pojetí bez exaktních hodnotících kriterií, nikdo nevíme, proč se máme dělat lepší, nikdo nevíme, co je lepší ......
pomioc druhému - který by bz pomoci třeba zemřel hlady - ale za 5 let zavraždí několik dětí - jak se s tím náledně porvat - ty mu pomáhala, zachraňovala ho, dělala ho šˇatstnějším - a on se ti takhle odvděčil, všechno tvé štěstí z pomoci mu je v prachu a poznáváš, že jsi pomohla zlu, nebo s pomocí Boha si namluvíš, že "to jsi přeci nemohla vědět" (a budeš mít pravdu,ale k čemu ti ta pravda v dané chvíli je?)

proto já nepoměřuji smysl života NIČÍM LIDSKÝM (míněno žádnými touhami a pocity člověka samotného v jeho vlastním úseku života), protože to je prostě naprosto subjektiní záležitost ....

Nevim, jestli jen, ale berlicka je. Lide se k nemu utikaji, kdyz je jim zle, kdyz uz veskera pomoc selze, je to i pochopitelne, kazdy ma strach i kdyz si mysli, ze ne. Jenom zaryti ateisti a ignoranti si nepripusti, ze by jeste nad nimi nekdo mohl byt, kdo by mel moc je zachranit.

My ateisté zvětšiny nerozporujeme, že nad náimi je ještě NĚCO, ale ne NĚKDO¨Něco, co je naším základním kamenem, ale nemusíme se před tím modlit a nemá to schopnosti snámi dodnes nakládat.

Myslím, že o to, jestli je něco nad námi vůbec nejde. I ateisté a materialisté ví, že proti přírodě (smrštím, povodním, zemětřesením ... a válečným jatkám, tedy proti šílenství lidí) je člověk bezmocnej.
A proti přírodě je bezmocnej i bůh, bohové, bohyně i duchové.

Takže jestli nškdo dojde k závěru, že když se za povodně modlí a rozvodněný potok mu nepodemlel základy domu, tak byla modlitba účinná jako placebo v medikaci. Vemze-li si povodeň ten barák i přes s modlení, tak je pochopitelně po ruce vysvětlení potvrzující existenci boha - bůh zničil barák za trest. Pochopitelně to takhle postiřný nevidí, ale pobožní sousedé jsou o božím trestu přesvědčeni a určitě nějaká paní řekne, že jedna paní povídala, že povodní postižený byl bohem porestaný zato, že si dal v pátek párek s hořčicí.

Můj přítel na Slovácku, pobožná rodina, v dětství ministroval, je praktikujícím katolíkem, mi povídal, že když se jeho dceři narodilo postižené dítě, tak se mu doneslo, že se šušká, že je to určitě boží trest za nějaký zločin proti bohu. Dcerka ty pomluvy a křivé pohledy soudružek katoliček nevydržela a odstěhovala se do jiné obce.

Milující bůh a milující katolíci v praxi.

Je jasné, že pobožní nacházejí smysl svého života v praktikování svého náboženství. Ty lidi, kteří praktikují jiné náboženství za zatracené, ateisty považují příma za boho-vrahy a upírají jim smysl jejich životů.

Proto je téma "smysl života" polemikou a nikdy diskuzí !!!

To je snad trochu pritazene za vlasy, nevim, kdo je jak a jak moc pobozny , myslim si, ze vetsine lidi je jedno, cemu veri, nebo neveri ten druhy clovek, ze ji taky malokdo praktikuje do puntiku, spis si lide veri tak nejak pro sebe a na kneze, farare moc nedaji, nebo nechodi do kostela vubec.

Nemluv za věřící, je to vždy stejné jako když Visitor nebo jonatán mluví za ateisty.