Z knihy Slovník základních pojmů psychologie C. G. Junga:
Sen
Nezávislá, spontánní manifestace nevědomí. Sny jsou fragmenty bezděčné
psychické aktivity, jichž jsme si vědomi jen do té míry, do jaké jsme je
schopni dodatečně v bdělém stavu reprodukovat.
Sny nejsou ani záměrné, ale ani nahodilé výplody mozku, jsou to přirozené fenomény které nejsou ničím jiným, než za co se vydávají. Nelžou, hovoří pravdu, nic nezkreslují, nic nezastírají ... Snaží se o vyjádření něčeho, co já neví a čemu nerozumí. (GW 17, odst. 189.)
Sny zobrazují v symbolické podobě současnou situaci naší duše z pohledu nevědomí.
Jelikož se smysl snu většinou neshoduje s tendencemi vědomí, ale vykazuje podivné odchylky, musíme předpokládat, že nevědomí, matrice snů, má samostatnou funkci. Označuji ji jako autonomii nevědomí. Sen nejen neposlouchá naši vůli, ale staví se dokonce velice často do křiklavého protikladu vůči záměrům vědomí. (Výbor I, „O podstatě snů“, str. 227.)
Jung sice přiznává, že v některých případech je funkcí snu splnit přání a ochránit spánek (což je klasická hypotéza Freudova), nebo poukázat na infantilní usilování po moci (názor Adlerův), ale sám se zaměřuje více na symbolický obsah snů a jejich kompenzační roli při duševní autoregulaci: podle něho sny poukazují na ty aspekty nás samých, kterých si normálně nejsme vědomi, odkrývají nevědomé motivace uplatňující se ve vztazích a přinášejí nové pohledy na konfliktní situace.
V tomto ohledu existují tři možnosti. Je-li postoj vědomí k životní situaci ve značné míře jednostranný, staví se sen do protikladu. Blíží-li se stanovisko vědomí relativně „středu“, sen se spokojí s variantami. Pokud je však stanovisko vědomí „korektní“ (adekvátní), pak sen s těmito tendencemi koinciduje a podtrhává je, aniž ztrácí vlastní autonomii. (Výbor I, „O podstatě snů“, str. 227-228.)
Z Jungova pohledu je sen vnitřním dramatem.
Celé vytváření snu je samou svou podstatou subjektivní a sen je divadlo, v němž je snící scénou, hercem, nápovědou, režisérem, autorem, obecenstvem a kritikem. (Výbor I, „Obecná hlediska psychologie snu“, str. 199.)
Tato koncepce umožňuje interpretovat sny na subjektivní úrovni. Při výkladu na subjektivní úrovni je na snové obrazy pohlíženo jako na symbolická vyjádření jednotlivých prvků osobnosti snícího, na rozdíl od interpretace na objektivní úrovni, při které jsou snové obrazy vykládány jako obrazy osob a situací vnějšího světa.
Mnoho snů má strukturu klasického dramatu. Nacházíme v nich expozici (místo, čas a osoby), zobrazující výchozí situaci snícího. Druhá fáze snu – tak jako v klasickém dramatu – přináší zápletku. Ve třetí fázi přichází vyvrcholení a odehrávají se zde rozhodující události. Poslední fází snu je lysis, výsledek nebo řešení situace, pokud vůbec situace nějaké řešení má.