To je pravda jen částečně.
Ano, někteří lidé používají víru jako nástroj k uspokojování
vlastních cílů.
Pravdivá víra se upíná k Bohu.
To je pravda jen částečně.
Ano, někteří lidé používají víru jako nástroj k uspokojování
vlastních cílů.
Pravdivá víra se upíná k Bohu.
Každý věřící svou víru považuje za pravdivou. Arabové věří v
Alláha, Židé v Jahveho, křesťané v Boha, ve starověku věřili v Dia nebo
Jupitera... aj.
Kvůli tomu, která z těch vír je pravdivá, se vedlo mnoho krvavých
bojů.
Já bych se neodvážil označit některou víru za pravdivou. Je rozdíl
něčemu věřit a něco skutečně vědět.
Myslím, že o skutečnou víru se nevedou boje, je to
osobní, dokonce velmi osobní záležitost.
Ano, každý věřící, ateistu nevyjímaje, považuje své přesvědčení za
jediné správné.
Otázka je, na čem to své přesvědčení postavil.
A nemohu souhlasit s ateistických klišé, že kdo ví, už nemůže věřit,
protože ví.
Už jen v tom se ukazuje nepochopení nevěřících stran víry.
souhlas, že skutečně duchovní nevedou boje a nelpí na jediné správné
víře a schválně neříkám "skutečná víra", ale "skutečně duchovní",
každý nepovažuje svoje přesvědčení za jediné správné, ti
inteligentnější mají dar a odvahu pochybovat i o to vlastním
přesvědčení a snést tu nejistotu s klidem...
"kdo ví, už nevěří, protože ví", není žádné ateistické klišé,
naopak, je to hláška buď fanaticky věřících, co měli extatické
zážitky v nějakých těch svých meditacích anebo úporných modlitbách,
anebo poznatek lidí, kteří byli klinicky mrtví a vrátili se do
života...
Pochybnosti jsou normální, ale sytit jimi svou mysl bez snahy je řešit,
mi normální už nepřijde.
Navíc z vlastní zkušenosti vím, že pochybnosti se dostavují, když bych se
měl na základě víry zachovat způsobem, který se mi nehodí.
Pak přichází takové to "ale kdoví, jak to všechno je", nebo skutečně to
Bůh ode mě očekává"?
Ano, ti to říkají také.
pěkná demagogie, vystrašený člověk se bojí sám sebe a ta jeho víra zase tak pevná není...
Nepsal jsem nic o vystrašenosti, ale o určité formě oportunizmu.
A psal jsem o tom, co jsem zažíval, tak nevím, jak jsi dospěl k označení
"demagogie".
demagogie v tom smyslu, že si myslíš, že tvoje zkušenosti se sebou samým a tvé závěry z nich jsou univerzální pro každého...
Kdybych si něco takového myslel, neuváděl bych, že to jsou moje zkušenosti.
ostatně, "sytit svou mysl" je jinak řečeno autosugesce? uznávám, že je to dobrá metoda, ale k čemu vlastně?
Sytit něčím svou mysl znamená něčím se nadmíru zabývat, většinou
nekonstruktivně.
Člověk si může mysl zaplňovat nejrůznějšími obavami, zprávami,
konspiracemi atd., což nic pozitivního nepřinese.
Stejně tak si může plnit hlavu neustálými pochybnostmi, podezřeními,
obviňováním druhých, ale i sebe.
Autosugesce v tom někdy může sehrát dost velkou roli, ano.
aha, takže informovat se, přemýšlet a tvořit si vlastní názor je
špatné, hmm...
takže svobodu rozhodovat se, kterou nám Bůh dal, bychom měli odvrhnout a
praktikovat autosugesci - přesvědčovat se o nějaké ideologii nebo bigotním
náboženství...
Život ve lži je k něčemu užitečný?
I kdyby s od pochybností vyprázdněnou bembeřicí?
Pochybnosti jsou normální ???
O tom bych si asi dovolil s úspěchem pochybovat.
Jsou pochopitelně situace, kdy člověk stojí na rozcestí a je donucen volit jednu z těch dvou cest. Ale na tu volbu má člověk svůj intelekt a vzdělání. Nemusí se radit s nějakou příručkou s citáty lidí, kteří žili v Asii před dvěmi tisíciletími. Pro nás v cizím světě, v cizích kulturách, v nám cizích životních podmínkách.
Podstatné je znát cíl a akceptovat že k cíli vedou různé cesty. Každá z nich má nějaké nedostatky, či přednosti, může být zajímavá ale i nudná, může být namáhavá, či lehká ...
Ano. Nepovažovat svoje přesvědčení za jediné pravdivé a správné a umět o něm i pochybovat a snést tu nejistotu je odvaha i dar. Není to bohužel každému dáno.
Můžeš ale takto popisovat i postoj věčných hledačů, kteří se bojí
pevného přesvědčení, protože s ním je spojena odpovědnost.
Dokud "nevím", tak "nemusím".
Ten, kdo hledá, se nebojí pevného přesvědčení, ale možného omylu s
takovým přesvědčením spojeného.
V právním povědomí se někdy užívá myšlenka - pochybnost svědčí ve
prospěch obžalovaného.
Už mnohokrát se totiž v historii stalo, že byli odsouzeni, potrestáni nebo
dokonce popraveni či lynčováni zcela nevinní lidé. Jen na základě
pevného přesvědčení skutečných či samozvaných soudců.
Hledání a pochybnosti nejsou snahou vyhnout se odpovědnosti, ale skutečnou
snahou rozhodnout se správně.
Myslím, že tem kdo se dopracoval k pevnému přesvědčení, už
nepochybuje, ale měl by se ujišťovat, že jeho přesvědčení stojí na
pevných základech. Ujišťovat se je konstruktivní, pochybovat
destruktivní.
Pokud jsem psal o škodlivých pochybnostech, tak jsem měl na mysli ty, které
se stále opakují, bez snahy je nějak řešit.
Kromě toho je rozdíl mezi ujišťováním se, že jednám podle Boží vůle, a pochybnostmi, "jestli ten Bůh vůbec existuje".
ateista to má třeba jednodušší, netvrdím, že každý, ten se ptá,
jednám dobře?
kdybys dospěl k tomu, že Bůh neexistuje, jednal bys špatně?
Myslím, že ne, alespoň ne v zásadních věcech.
Pokud to má ateista jednodušší, tak to s tou berličkou až tak moc nesedí.
Ano. každý by si měl nejprve nezpochybnitelně zjistit, jestli Bůh existuje, protože až potom má smysl přemýšlet, jestli jednám dle boží vůle. pokud neexistuje, neexistuje ani žádná jeho vle.
pochybnost je základem vědění...
a ve správném přesvědčení se ujišťují jen fanatici...
K jakému vědění vedou neustále pochybnosti o tomtéž?
Takový člověk se nehne z místa.
Myslím si, že lidská zvědavost (zvidavost) je pohonem snahy o poznání. O poznání pricipu procesů, nebo o nalezení pravdy.
Naše znalosti přírodních věd jsou založeny zvědavosti dávných inteligentních, činorodých lidí. Mám na mysli velikány, jakým byl třeba Galileo Galilei, Kolumbus, Humboldt, C. F. Gauß, Darwin ... a tisíce dalších
přesně tak i věřící má pochybovat o své víře jen tak je možné zkoumat co je a není pravda nebo co by mohlo být nebo nemohlo být pravda. vzhledem k omezeným informacím co máme.
Nemám sebemenší pochybnost o tom, že součet úhlů trojúhelníku je
180°, nebo že 28 = 256.
Nemám sebemenší pochybnost o tom, že planety krouží po eliptických
drahách kolem centrálního těžiště systému.
Nemám sebemenší pochybnost o tom, že molekula vody se sestává z atomu
kyslíku a dvou atomů vodíku ...
Zkrátka máme také nezpochybnitelná fakta.
Pochybnosti jsou tam, kde schází znalosti.
Ujišťvání se je pochybování. Pokud si je někdo něčím jistý, nepotřebuje se ujišťovat
Kdo ví, už nemůže věřit. A nemusí. Samozřejmě v daný předmět
vědění. Pokud kolem toho předmětu vědění jsou nejasnosti, neví. Může
věřit zas v něco jiného.
Víra a vědění se opravdu naprosto striktně vylučují, to se nedá nic
dělat. Čímž neříkám, že njaký pomatenec, i když bude vědět, bude
stále jen věřit, protože to pro něj bude lepší.
Na to, abych věřil, že v obchodě dostanu koupit mléko boha fakt nepotřebuji.