Cyrus Smith byl mým idolem mládí. Ten Tajuplný ostrov jsem četl možná
desetkrát, četl jsem i kritickou recenci Vereovy tvorby.
Například je nemožné, aby vodíkový balon byl hnán z Richmondu bouří
týden až nad jižní Pacifik.
V ocelovém městě nechá vypálit zlosyn z Býčí skály strašlivý
projektil naplněný zkapalněným vzduchem, kterýý má zabít zmrznutím
obyvatele jedno mírumilovné město. Jenže ta střela je urychlena v
(relativně krátké) hlavni na první kosmickou rychlost. Střela nedopadne na
cíl, oblétne Zemi a zničí ocelové město i se zlosynem. Vlastní gól.
Tohle by mohlo fungovat ovšem jen ve vakuu, ne v zemské atmosféře.
V cestě do nitra Země je to ještě divočejčí. Ke konci románu se
cestovatelé plaví po podzemním oceánu, nad sebou obrovskou klenbu skály s
neviditelným zdrojem světla. Pak se jich zmocní obrovský vír, který je
nepoškozené vcucne i s plavidlem do hloubky, aby je vzápětí vyplivl jícnem
Etny zdravé a veselé zase na povrch Země. Pro neznalé uvádím, že jejich
cesta do středu Země započala na Islandu.
Za nejrealističtější z Vernových románů považuji Dva roky prázdnin,
Vrtulový ostrov, Nový hrabě Monte Cristo a za 80 dní kolem světa. O těch
nejbídnějších radě pomlčím.
No a létající loď Robura? Je správně zmíněno, že je zhotovena z
materiálu lehkým a tenkým jako papír, ovšem tvrdčím a pevnějčím oceli.
Ovšem dobový nákres ukazuje , že je vybavena spoustou malých vznosných
vrtulí. Jimi vyvolaný vertikální proud vzduchu by proudil na aerodynamicky
kontraproduktivní palubu a svou rychlostí několika set km / h by smetl
nemilosrdně každého odvážlivce s paluby.
Můžeme ještě rozebrat cestu na Měsíc. Mimochodem ten start v kanónu je
krásně popsán. Kdysi jsem to potřebné zrychlení počítal - cestovatelé
by se stali rajským protlakem včetně jejich psů, slepic a kohouta už v
prní sekundě cesty.