Ještě k pojmu kanonický/nekanonický.
Pro tyto spisy se používají dva výrazy - apokryfy a spisy
deuterokanonické.
Řecké slovo a·poʹkry·fos ve svém původním významu je použito
ve třech biblických textech a vztahuje se na věci ‚pečlivě skryté‘.
(Mr 4:22; Lk 8:17; Kol 2:3) Pokud je uplatňováno na spisy, vztahovalo se
původně na ty spisy, které nebyly čteny veřejně, a zůstaly proto před
druhými lidmi „skryty“. Později však dostalo toto slovo význam
„nepravé nebo nekanonické“ a dnes se používá především na
dodatkové spisy, které byly za součást biblického kánonu prohlášeny
římskokatolickou církví na Tridentském koncilu (1546). Katoličtí
spisovatelé označují tyto spisy za deuterokanonické, což znamená
„z druhého (nebo pozdějšího) kánonu“, na rozdíl od spisů
protokanonických.
Jedná se o:
Tóbijáš (Tobiáš), Júdit (Judith), Kniha Moudrosti (Moudrost Šalomounova),
Sírachovec (Eklesiastikus), Báruk, 1. a 2. Makabejská, přídavky k Ester
a tři přídavky k Danielovi: Tři muži v rozpálené peci, Zuzana, a Bél
a drak.
Josephus Flavius:
„Nevlastníme nespočetné množství rozporuplných knih, které by si
odporovaly. Našich knih, kterým oprávněně důvěřujeme, je pouze
dvaadvacet [což podle dnešního rozdělení odpovídá 39 knihám Hebrejských
písem] a obsahují záznam všeho času.“
„Od Artaxerxa až do naší doby byly napsány celé dějiny, ale nejsou
považovány za stejně důvěryhodné jako záznamy dřívější, protože od
té doby neexistovala nepřerušená řada proroků.“ (Proti Apiónovi, I,
38 41 [8])
Židovský koncil v Jamnii (asi v roce 90 n. l.) výslovně vyloučil
všechny takové spisy z Hebrejského kánonu.
Origenes, který žil na počátku třetího století n. l., provedl
podrobný výzkum a výsledkem bylo, že tyto spisy odlišil od spisů pravého
kánonu. Athanasius, Cyril Jeruzalémský, Řehoř Naziánský a Amfilichius,
kteří žili ve čtvrtém století n. l., vyhotovili soupisy posvátných
spisů v souladu s hebrejským kánonem a tyto dodatečné spisy do něho
buď vůbec nezahrnuli, nebo je zařadili jako druhořadé.
Jeroným, který byl v rané církvi pokládán za „nejlepšího znalce
hebrejštiny“ a který v roce 405 n. l. dokončil překlad latinské
Vulgáty, se rozhodně postavil proti takovým apokryfním knihám a byl to
vlastně on, kdo jako první použil slovo „apokryfy“ výslovně ve smyslu
„nekanonické“, když mluvil o těchto spisech.