,
Ještě k pojmu kanonický/nekanonický.
Pro tyto spisy se používají dva výrazy - apokryfy a spisy
deuterokanonické.
Řecké slovo a·poʹkry·fos ve svém původním významu je použito
ve třech biblických textech a vztahuje se na věci ‚pečlivě skryté‘.
(Mr 4:22; Lk 8:17; Kol 2:3) Pokud je uplatňováno na spisy, vztahovalo se
původně na ty spisy, které nebyly čteny veřejně, a zůstaly proto před
druhými lidmi „skryty“. Později však dostalo toto slovo význam
„nepravé nebo nekanonické“ a dnes se používá především na
dodatkové spisy, které byly za součást biblického kánonu prohlášeny
římskokatolickou církví na Tridentském koncilu (1546). Katoličtí
spisovatelé označují tyto spisy za deuterokanonické, což znamená
„z druhého (nebo pozdějšího) kánonu“, na rozdíl od spisů
protokanonických.
Jedná se o:
Tóbijáš (Tobiáš), Júdit (Judith), Kniha Moudrosti (Moudrost Šalomounova),
Sírachovec (Eklesiastikus), Báruk, 1. a 2. Makabejská, přídavky k Ester
a tři přídavky k Danielovi: Tři muži v rozpálené peci, Zuzana, a Bél
a drak.
Josephus Flavius:
„Nevlastníme nespočetné množství rozporuplných knih, které by si
odporovaly. Našich knih, kterým oprávněně důvěřujeme, je pouze
dvaadvacet [což podle dnešního rozdělení odpovídá 39 knihám Hebrejských
písem] a obsahují záznam všeho času.“
„Od Artaxerxa až do naší doby byly napsány celé dějiny, ale nejsou
považovány za stejně důvěryhodné jako záznamy dřívější, protože od
té doby neexistovala nepřerušená řada proroků.“ (Proti Apiónovi, I,
38 41 [8])
Židovský koncil v Jamnii (asi v roce 90 n. l.) výslovně vyloučil všechny takové spisy z Hebrejského kánonu.
Origenes, který žil na počátku třetího století n. l., provedl podrobný výzkum a výsledkem bylo, že tyto spisy odlišil od spisů pravého kánonu. Athanasius, Cyril Jeruzalémský, Řehoř Naziánský a Amfilichius, kteří žili ve čtvrtém století n. l., vyhotovili soupisy posvátných spisů v souladu s hebrejským kánonem a tyto dodatečné spisy do něho buď vůbec nezahrnuli, nebo je zařadili jako druhořadé.
Jeroným, který byl v rané církvi pokládán za „nejlepšího znalce hebrejštiny“ a který v roce 405 n. l. dokončil překlad latinské Vulgáty, se rozhodně postavil proti takovým apokryfním knihám a byl to vlastně on, kdo jako první použil slovo „apokryfy“ výslovně ve smyslu „nekanonické“, když mluvil o těchto spisech.
Nebo Pastýř Hermův… 
1
