Trapné to bylo pro všechny, pro Bilaka i Brežněva. Srpnová okupace a
podpis moskevských protokolů však vůbec nemusely být koncem "pražského
jara". Kdyby se Husák za normalizace choval jako Kadár.
Jenže se ukázalo, jako vícekrát v minulosti, že Česko-Slovensko bylo
státem dvou znepřátelených národů a Husák se choval jako slovenský a
nikoliv česko-slovenský president.
Většina obyvatel žila v době normalizace jako za Protektorátu. Přežít
běžný den bez nějaké perspektivy. Každý si hleděl svého a zájem
společnosti , národa byla zcela abstraktní věc. V Maďarsku a Polsku, které
v tom taky jeli s námi, byla jiná atmosféra.
Výsledkem však nebyla obecná spokojenost, ale spíš rozčarování. V roce
89 už to nebavilo nikoho , ani Husáka s Bilakem. Jenže k tomuto stavu se
dopracovali oba.