Jesli to nebude tim, ze oligarchove se chovaji vesmes velkopansky a slechtici naopak,
Jesli to nebude tim, ze oligarchove se chovaji vesmes velkopansky a slechtici naopak,
To je dobrý postřeh. Oligarchové se začnou chovat jako aristokrati až vyděljí tolik, že nevědí kolik už mají. Pak se z nich stanou filantropové a začnou toužit po společenském uznání, třeba nějakém tom šlechtickém titulu, ale všechny koupit nejde.
Já myslím, že šlechtictví není o penězích, vždyť byli často (a i
jsou) chudí.
Jedna stránka, která se mi moc zamlouvá, je svázanost šlechty s půdou, s
rodným sídlem. Oni mají kořeny, to oligarcha nemá, naopak kapitalismus nám
vštěpuje jako klad mobilitu, stěhování se za prací.
Vetsina slechticu jsou skromni lide, vychova je u nich na prvnim miste, neholedbaji se, ovladaji se, jsou casto velmi vzdelani.Byli vychovani k lasce k lidem a k zemi, odkud pochazi, jsou i dost cinorodi a vetsinou se neflakaji, jsou vsude vitani, protoze jsou prinosem pro kazdou spolecnost. Jsou casto i charitativne zalozeni..druha dcera svedskeho krale si udelal rychlokurz na osetrovani corona pacientu a nyni pracuje s nemocnici na oddeleni tezkych pripadu onemocneni corona virem.
Naši taky, fiancují domovy pro postižená děcka, hippoterapii, a spoustu dalšího, jenže pro noviny to není ani trochu zajímavý. Komunisti včechny naučili už od dětství, že šlechta je odpad společnosti, tak proč se tím zabývat. Už pohádky jsou takové, třeba Rumcajz a jeho souboje s panem knížetem nebo klrkonošské pohádky. Většina lidí s proto od dětsví myslí, že šlechtic je tu nějak navíc a my ho lumpa jen živíme našima dělnickýma rukama.
Loreta to napsala hezky o šlechtě, dávám jí plus . Dnešní šlechta se
mi zdá být přínosem pro společnost.
Jinak ale nevím - nenechala se šlechta po věky bezpracně živit pracujícím
lidem? Oni na to nepřišli komunisti, vybavuje se mi francouzská revoluce, tam
to začalo. Vy na ty komunisty svedete fakt všechno .
Neprehanej , slechta byla komunistickym barbarum, jakym byl i Gottwald, trnem v oku. Nastavovala jim zrcadlo, ktere ukazovalo, ze jim chybi noblesa. Fenomen se v historii opakuje v ruznych obmenach.. nakonec i niceni pamatek prislusniky IS patri do teto kategorie, znicit stare a vybudovat nove a to treba nasilim..
To si oprav, Loreto, byli to prvorepublikoví barbaři, kteří zrušili šlechtické tituly
Já to nezažil, ale slyšel jsem to od rodičů. Jak ta Marta Gottwaldová
se snažila vyrovnat Haně Benešové. Tehdy naštěstí ( pro tu Martu) nebyl
bulvár, ale jednu část lidí to bavilo, druhá tím byla znechucena.
Jak Marta kráčela za svým chotěm s briliantovým náhrdelníkem ( po
nějaké velkoburžoazní paničce nebo Židovce) v šatech, které by se mohly
hodit dámě o 30 kg hubenější....
Svym zpusobem tragedie i kdyz se mela dobre, preci jen si uvedomovala asi vysmech. A propo saty jako nosila Benesova..i druha pani Babisova nosi velice podobne obleceni jako Melanie Trump. Pochybuji, ze by se am. prvni dama opicila po manzelce ceskeho premiera.
To nevíme, společnost je jiná, než bývala. Šlechta měla hrdost, ideály, snad i čest, statečnost byla samozřejmostí. Zhýčkaní boháči mi do toho nepasují.
Tihle novodobí zbohatlící mně ani tak zhýčkaní nepříjdou (jedině ze strany druhých, při očekávání nárustu svého botství). Jinak jsou tvrdí a bezohední. Skutečným šlechticům přijdou jejich praktiky podivné. Jako příklad bych uvedl situaci, kdy z hecu ministr vlády, jinak šlechtic K. Schwarcenberg, požádá svého premiéra P. Nečase, jestli by mu nemohl představit známého zbohatlíka, člena ODS Pavla Dlouhého, zvaného Pán z Hluboké, o kterém K.Schw. slyšel, že získal za pár let více majetku, než jeho rod za celá staletí.
Jasně, zhýčkané bývají až ty další generace. řešili jsme vývoj rodu k něčemu jako šlechta
Není to o vlastnostech šlechticů jaksi idealizované?
Nebyli mezi šlechtici také nešlechetní egoisté? Starali se všichni vzorně
o své poddané?
To jistě, jako jednotlivci byli různí, včetně počátků jako lapkové . Mluvila jsem o stavu jako takovém a jeho principech. Než zdegenerovali, byli to strážci země s určitým kodexem.
Šlechta tvořila hierarchii společnosti. Na šlechtice byli pasování muži králem za jemu prokázané služby a pochopitelně dal novému šlechtici panství. V Británii je to tak dodnes, lidi jsou pasováni na šlechtice i za to, že umí hrát na piano.
My lidé máme tendenci si věci idealizovat a to platí i pro obraz šlechty.
Kam to může vést ukazují i obě svetové války. Na rozhodujícím místech armád byla šlechta a válkou si vyřizovala své osobní nevraživosti. V té druhé bylo novum, tu spustil sice plebejec, ale obklopil se šlechtou ... a dostal nakládačku od jiného plebejce obklopeného komunistickou šlechtou.
O něčem takovým psal ve svých Pamětech Churchill. Vzpomínal na války
předcházející 20.století, které často vedla šlechta. Šlechta měla
soudnost a když viděla, že z toho žádné velké vítězství nekouká, tak
zatroubili na ústup a uzavřeli mír. Ty války Habsburků s Pruskem byly
podobného mustru. Nikdo nevedl totální válku ke zničení nepřítele.
Chtěli vítězství, ale ne za jakoukoliv cenu.
První válka byla první válkou "moderny". Králové jako ten německý,
rakouský, ruský, britský už byli figurkami, rozhodovali válečné strany
parlamentů opírající se o nacionalisty vybuzené propagandou. A o lidové
tribuny jako Hitlera a Stalina, konec konců i to ho Churchilla.
Pokud se týče té "péče o poddané" tak ve stoletích předcházejících
osvícenství, aristokracie ani poddaní jinou možnost neměli. Žít mimo
vazalský vztah k feudálovi tehdy nešlo. Stát v dnešní době nebyl a
representantem pořádku a spravedlnosti byl feudál.
A feudál za ta staletí se naučil s poddanými žít. Musel je vykořisťovat,
ale s rozumem, aby se mu nevzbouřili. Toho by mohl využít jeho soused a jeho
panství schlamstnout.
Toho si tehdy byli vědomi všichni, jednali podle tehdejšího "zdravého rozumu". Feudál i jeho poddaní.
Jenže se vykořisťovaní poddaní opakovaně bouřili (nejen sedláci u
Chlumce) a teklo i dost krve.
Otočíme-li kolo času nazpět, tak někdy, řekněme v osmém století, si
člověk zabral kus lesa, nebo ladem ležící půdu, postavil si obydlí a žil
na svém pozemku. Pozděj, když se konstituovala monarchie,
tak monarcha prohlásil celé území za své vlastní a části tohoto území
daroval svým kámošům a jiným vyvoleným, které pozvedl na šlechtice. Tak
se dostaly vesnice a samoty do vlastnictví toho-kterého šlechtice a na tom
území žijící lid poddanými nevolníky. A protože šlechta a její vojska
potřebovala jíst a pít, byli nevolníci donuceni k robotě na panském. Nejen
na polích a ve stájích, ale museli šlechtě stavět hrady, dodávat
šlechtě své syny do zbraně a své dcery šlechtě na "hraní". No a klérus
si také přišel na své.
Otázka - komu patří planeta Země? Kdo je vlastníkem?
Aristokraté byli původně něco jako kmenoví náčelníci. Kmeny se postupem času transformovaly, podobně jako jejich náčelníci. Stávala se z nich šlechta. Zároveň docházelo k integraci. Ta se týkala šlechty a byla zpočátku dost slabá. Vytvořily se ranně feudální státy, jejich panovníci měli malou moc, neboť tato odvisela od souhlasu šlechtických sněmů. Postupem času moc feudálního státu narůstala až nastalo období absolutismu.
Myslim si, ze amoralnost si privlastnili, aby dosahli svych cilu, na pocatku musela byt silna ctizadost a aby ji naplnili, museli se vzdat moralnich principu. Teprve pozdeji, kdyz uz se citi dostatecne zabezpeceni , ziskali jistotu, ze z toho vyjdou beztrestne, pak se zacali zabyvat jinymi cily, hlavne takovymi, ktere z nich udelaly pocestne obcany. Tak to bylo v USA i s italskou mafii. Potomci zacnou vyhledavat partnery z jinych kruhu, nejradeji kolem vlady, ozeni se, prijmou i jina jmena a nikdo si uz nevzpomene, odkud pochazi.
Jednou věcí je chování a ambice aristokratů a oligarchů, druhou věcí je vnímání těchto skupin většinovou společností.
Kdysi dávno brali lidé místní aristokracii positivně. Byla symbolem kraje, se kterým se místní šlechtic, tak i obyvatelé kraje identifikovali. Jak v Anglii nejsou okresy, ale hrabství. Pokud určitý rod hrabat na panství žil několik set let, pak byl symbolem toho hrabství jako král pro celou zemi.
Proto říkám,že jsou to dva odlišné světy.Ten šlechtický je spíš o bohatství ducha.Odpovědnosti vůči rodu i zemi.