Rozcestník >> Politika >> Diskuze k aktuálním zprávám

To nevíme, společnost je jiná, než bývala. Šlechta měla hrdost, ideály, snad i čest, statečnost byla samozřejmostí. Zhýčkaní boháči mi do toho nepasují.

Tihle novodobí zbohatlící mně ani tak zhýčkaní nepříjdou (jedině ze strany druhých, při očekávání nárustu svého botství). Jinak jsou tvrdí a bezohední. Skutečným šlechticům přijdou jejich praktiky podivné. Jako příklad bych uvedl situaci, kdy z hecu ministr vlády, jinak šlechtic K. Schwarcenberg, požádá svého premiéra P. Nečase, jestli by mu nemohl představit známého zbohatlíka, člena ODS Pavla Dlouhého, zvaného Pán z Hluboké, o kterém K.Schw. slyšel, že získal za pár let více majetku, než jeho rod za celá staletí.

Jasně, zhýčkané bývají až ty další generace. řešili jsme vývoj rodu k něčemu jako šlechta

Není to o vlastnostech šlechticů jaksi idealizované?
Nebyli mezi šlechtici také nešlechetní egoisté? Starali se všichni vzorně o své poddané?

To jistě, jako jednotlivci byli různí, včetně počátků jako lapkové . Mluvila jsem o stavu jako takovém a jeho principech. Než zdegenerovali, byli to strážci země s určitým kodexem.

Šlechta tvořila hierarchii společnosti. Na šlechtice byli pasování muži králem za jemu prokázané služby a pochopitelně dal novému šlechtici panství. V Británii je to tak dodnes, lidi jsou pasováni na šlechtice i za to, že umí hrát na piano.

My lidé máme tendenci si věci idealizovat a to platí i pro obraz šlechty.

Kam to může vést ukazují i obě svetové války. Na rozhodujícím místech armád byla šlechta a válkou si vyřizovala své osobní nevraživosti. V té druhé bylo novum, tu spustil sice plebejec, ale obklopil se šlechtou ... a dostal nakládačku od jiného plebejce obklopeného komunistickou šlechtou.

O něčem takovým psal ve svých Pamětech Churchill. Vzpomínal na války předcházející 20.století, které často vedla šlechta. Šlechta měla soudnost a když viděla, že z toho žádné velké vítězství nekouká, tak zatroubili na ústup a uzavřeli mír. Ty války Habsburků s Pruskem byly podobného mustru. Nikdo nevedl totální válku ke zničení nepřítele. Chtěli vítězství, ale ne za jakoukoliv cenu.
První válka byla první válkou "moderny". Králové jako ten německý, rakouský, ruský, britský už byli figurkami, rozhodovali válečné strany parlamentů opírající se o nacionalisty vybuzené propagandou. A o lidové tribuny jako Hitlera a Stalina, konec konců i to ho Churchilla.

Pokud se týče té "péče o poddané" tak ve stoletích předcházejících osvícenství, aristokracie ani poddaní jinou možnost neměli. Žít mimo vazalský vztah k feudálovi tehdy nešlo. Stát v dnešní době nebyl a representantem pořádku a spravedlnosti byl feudál.
A feudál za ta staletí se naučil s poddanými žít. Musel je vykořisťovat, ale s rozumem, aby se mu nevzbouřili. Toho by mohl využít jeho soused a jeho panství schlamstnout.

Toho si tehdy byli vědomi všichni, jednali podle tehdejšího "zdravého rozumu". Feudál i jeho poddaní.

Jenže se vykořisťovaní poddaní opakovaně bouřili (nejen sedláci u Chlumce) a teklo i dost krve.
Otočíme-li kolo času nazpět, tak někdy, řekněme v osmém století, si člověk zabral kus lesa, nebo ladem ležící půdu, postavil si obydlí a žil na svém pozemku. Pozděj, když se konstituovala monarchie, tak monarcha prohlásil celé území za své vlastní a části tohoto území daroval svým kámošům a jiným vyvoleným, které pozvedl na šlechtice. Tak se dostaly vesnice a samoty do vlastnictví toho-kterého šlechtice a na tom území žijící lid poddanými nevolníky. A protože šlechta a její vojska potřebovala jíst a pít, byli nevolníci donuceni k robotě na panském. Nejen na polích a ve stájích, ale museli šlechtě stavět hrady, dodávat šlechtě své syny do zbraně a své dcery šlechtě na "hraní". No a klérus si také přišel na své.

Otázka - komu patří planeta Země? Kdo je vlastníkem?

Aristokraté byli původně něco jako kmenoví náčelníci. Kmeny se postupem času transformovaly, podobně jako jejich náčelníci. Stávala se z nich šlechta. Zároveň docházelo k integraci. Ta se týkala šlechty a byla zpočátku dost slabá. Vytvořily se ranně feudální státy, jejich panovníci měli malou moc, neboť tato odvisela od souhlasu šlechtických sněmů. Postupem času moc feudálního státu narůstala až nastalo období absolutismu.

Chybí genetická výbava.

Myslim si, ze amoralnost si privlastnili, aby dosahli svych cilu, na pocatku musela byt silna ctizadost a aby ji naplnili, museli se vzdat moralnich principu. Teprve pozdeji, kdyz uz se citi dostatecne zabezpeceni , ziskali jistotu, ze z toho vyjdou beztrestne, pak se zacali zabyvat jinymi cily, hlavne takovymi, ktere z nich udelaly pocestne obcany. Tak to bylo v USA i s italskou mafii. Potomci zacnou vyhledavat partnery z jinych kruhu, nejradeji kolem vlady, ozeni se, prijmou i jina jmena a nikdo si uz nevzpomene, odkud pochazi.

Jednou věcí je chování a ambice aristokratů a oligarchů, druhou věcí je vnímání těchto skupin většinovou společností.

Kdysi dávno brali lidé místní aristokracii positivně. Byla symbolem kraje, se kterým se místní šlechtic, tak i obyvatelé kraje identifikovali. Jak v Anglii nejsou okresy, ale hrabství. Pokud určitý rod hrabat na panství žil několik set let, pak byl symbolem toho hrabství jako král pro celou zemi.