Hus předběhl Lutera o sto let s kritikou církve a papeže. Avšak po
filosofické stránce nedospěl k pojmu "svoboda svědomí".
Husité bojovali proti křižákům a zároveň válčili mezi sebou. V
takových poměrech byl malý prostor pro svobodu. Kohokoliv.
Hus předběhl Lutera o sto let s kritikou církve a papeže. Avšak po
filosofické stránce nedospěl k pojmu "svoboda svědomí".
Husité bojovali proti křižákům a zároveň válčili mezi sebou. V
takových poměrech byl malý prostor pro svobodu. Kohokoliv.
No hlavně je třeba si připomenout, že Hus nebyl husita, to je základ. Hus byl katolický kněz. Byl samozřejmě jiný a hlásal odlišné hodnoty, než drtivá většina jeho tehdejších kolegů, ale spojovat Husa a Žižku je zásadní nesmysl. Hus byl kněz, Žižka byl voják, či spíš raubíř a zloděj.
To je ale známo každému,že Hus byl "jen" neohrožený bojovník slova a taky proto jeho upálení vyvolalo takovou odezvu a stálo za zrodem Husitů.Toto spojení s vůdcem Husitů je silnější,než kdyby byl Hus též raubíř.Žižka byl Husovými názory a myšlenkami při jeho kázáních inspirován a formován.
Hus byl katolický kněz a neposkytl odlišný výklad evangelia jako to
učinil Luter. Hus a Husité tak zůstali v podstatě (teologicky) katolíky, i
když byli na nože s papežem.
A to pokračovalo dále. Husité se transformovali na utrakvisty a nakonec se
dohodli s papežem. Jenže přišel Luter, který odlákal značnou část
katolíků i utrakvistů k sobě. Na Bílé Hoře došlo ke konfliktu mezi
katolíky a protestanty, utrakvisté zůstali stranou. Po porážce na Bílé
hoře se většina utrakvistických kněží stala opět katolickými, mohli si
dokonce ponechat manželky, akorát nemohli dědit.
Přehnaly se tři stovky let a utrakvisté se opět vynořili z dějin. Jako
Církev Československá. Neuznali papeže, zrušili celibát kněží a zavedli
národní jazyk do bohoslužeb. Prohlašovali, že vše ostatní zůstane jako u
katolíků. Ke katolíkům se hlásit nechtěli, u sebe je však nechtěli
protestanté. V hrubých obrysech se tak obnovily (náboženské) poměry před
Bílou Horou.
Masaryk kdesi napsal, že česká otázka je otázkou náboženskou. Nakolik
to dnes platí, posuďte sami. Většina obyvatel se považuje za ateisty, ale
přesto náboženské otázky vyvolávají na sociálních sítích bouřlivé
debaty.
Sto let po konci první války se ukazuje, že katolická církev byla a je v
českých zemích národní církví. Nic co poté vzniklo se dlouhodobě
neuchytilo a podle průzkumů veřejného mínění většina (míněno tím
ateistů) si křesťanství ztotožňuje s katolickou církví.
Po druhé světové válce u Čechů nehraje organizované náboženství nijak významnou roli. Za komunistů bylo přihlášení se k církvi tak trochu odboj, dnešní situaci si příliš netroufám hodnotit. Zajímavé bylo spojení brněnských Slušných lidí, což jsou jsou bývalí fotbaloví rowdies a nacionalisté nevalné pověsti, s kardinálem Dukou proti divadelnímu představení. Kdo z obou táborů představoval kulturu, nechť posoudí každý sám ......
Dějiny umění jsou částí národních dějin. Když si vezmete takové okresní město, jakým je třeba Prostějov, tak z časů 18.století a dříve se zachovaly většinou jen církevní památky. Kostely, obrazy, sochy. A taky zámky aristokracie. Církevní památky byly většinou majetkem katolické církve. Pokud církev a šlechtu pominete, nezbude po dávnějších předcích skoro nic.
Naprostý souhlas. Církev a šlechta byli mecenáši umění. Mluvil jsem ale o něčem jiném , o roli církve a náboženství po druhé světové válce u nás.
Kultura je projevem náboženství a naopak. To platilo i u nás bez ohledu
na konfesi.
Komunisté uspěli v katolických zemích: V Itálii, Francii, Španělsku a
samozřejmě v Česku.
Nikoliv v těch kalvínských: ve Švýcarsku, Holandsku, Británii a USA.
Husitství bylo projevem kulturního střetu mezi Itálií a zaalpskými
zeměmi. Papež se stal v 15.století jablkem sváru mezi katolíky, a rozdělil
Evropu na sever a na jih.
A to vše v nějaké podobě přetrvává dodnes. Když jsem v neděli v
Rakousku, zajdu tam na mši do kostela. Je to prakticky stejné jako u nás
doma, jen je to v němčině. Bez ohledu na to co se v minulém století dělo.
V Itálii je to dost jiné, italsky sice nerozumím, ale působí to na mn
úplně jinak. Spiritualita v Itálii je jiná než v Rakousku.
Jak se valily dějiny, zůstávala jakási podstata neměnná. V Itálii ,
Rakousku, u nás. Navzdory velkolepým plánům politiků a ideologů. Masaryka
, který se chtěl vrátit k protestantismu, komunisté, kteří chtěli
nastolit ortodoxní pojetí.
Sice většina obyvatel se hlásí k ateismu, avšak katolická církev naprosto
dominuje nad ostatními konfesemi. Pokusy ji nějak nahradit, selhaly. Je totiž
národní církví, dnes i za časů Husa.
Je fakt, že severské země preferují protestanství, zřejmě je to i
mentalitou. Jižany protestanství příliš nezajímá.
Cikáni jsou také téměř všichni katolíci, pokud jsou věřící. My Češi
jsme něco mezi. Seveřani to berou hlavně rozumem, jižani hlavně citem.
Je to spis obracene, severany poznamenalo protestanstvi,vysledkem je, ze nepodlehaji tak snadno emocim a jednaji racionalne, na pozlatko si moc nepotrpi. Jsou strizlivi a sporivi, nejsou pompezni. Cesi na rozdil od nich, inklinuji k "pavimu peri", maji radi okazalost a jsou spis rozhazovacni, to vsechno v sobe ma katolictvi, jen mensi cast vericich je spis nenapadna, neni ani domysliva a je poradku milovna..a spis skromna a pracovita..znaky protestantismu
Pokud v Evropě existuje nějaká hranice mezi severem a jihem, pak
prochází Německem, nikoliv Čechami.
Masaryk byl toho názoru, že podle "české konfese" patříme k severu, jenže
realita je taková, že patříme k jihu.
Je zajímavé, že cizinci ze Západu, kteří k nám po roce 89 přijeli,
přemýšleli o tom kde nás zařadit. Rusko neznali, znali jen evropský západ
a tak nás někteří přiřadili k Itálii. Asi podle chování řidičů v
silničním provozu. Někteří z nich dokonce předpokládali, že se čeština
podobá italštině. Já s tím tehdy moc nesouhlasil, čeština je přece
slovanský jazyk, ale časem se dospěl k tomu že na té blízkosti k Itálii
cosi je.
Italština mi vedle němčiny (se kterou jsme se po staletí setkávali)
připadá jako nejbližší z neslovanských jazyků. Za středověku, i v
dobách pozdějších byly ve větších městech v českých zemích italské
čtvrti, vedle německých a českých. Třebas v Brně.
V bitvě na Bílé Hoře se neprojevily jen španělské peníze, ale taky
kulturní rozdíly mezi severem a jihem. To, že kalvín Fridrich Falcký
prohrál, je tak docela přirozené.
Italové se u nás velice dobře cítí. Je tu velké množství italských restaurací, vedených Italy. Česká nátura je veselejší, ne tak robotická a suchá jako u Němců, kde by našli mnohem lepší životní úroveň.
Podle mého skromného názoru jsou Němci typičtí seveřané. Ta hranice je právě v Čechách. Jihomoravané a Jihočeši jsou úplně jiní než Severomoravané a Severočeši. 😉
Etnografická hranice mezi severem a jihem vede taky jižní Moravou.
Moravské Slovácko etnograficky souvisí s Uhrami. Lidové písně na Slovácku
souvisí s uherským folklorem, třebas ty čardáše, které v Čechách
nejsou.
Nápěvy lidových písní v Čechách souvisí s těmi v (Horním) Rakousku a
Bavorsku. Jenže Rakousko s Bavorskem patří taky k evropskému jihu ( a
zároveň k západu). Takový Pasov svou architekturou hodně připomíná
italská města. U nás podobně Mikulov.
Pokud vím,Masaryk je autorem stejnojmenné knihy "Česká otázka" ,ve které se zabýval sporem o pravost Rukopisů královohradeckého a zelenohorského, které měly dokazovat stáří naší historie a Masaryk zdůrazňoval morální rozměr každé existence: žádná hrdost národa nemůže být založena na lži.Zvlášť ne na tak banální, protože stát je produktem novověké politiky a národ je jen imaginární společenství vytvořené politickými romantiky v průmyslové době = v 19. století.
Husitské hnutí vzniklo 5 let po Husově smrti a Jan Hus by asi s žádným válčením nesouhlasil, byl to pacifista. Militantní byli jiní katoličtí kněží, třeba Želivský. Nakonec to vojenské husitské povstání skončilo jako už tolikrát, povstalci se spolu navzájem pomlátili u Lipan, (Táborité versus Sirotčí) a samozřejmě o majetek, proti jehož vlastnictví zprvu tak nadšeně bojovali (táboritská káď).
U Lipan bojovali radikálové, kteří chtěli v bojích pokračovat, tedy táborité a sirotci, proti umírněným husitům a panské jednotě, jejichž cílem bylo boje ukončit a dohodnout se se Zikmundem a papežem. Zvítězili ti druzí, kteří už si církevní majetek rozdělili a přáli si mír. To se jim podařilo.
Všechno má svůj vývoj.Rozhodně nejde o nějaký důkaz toho,že
husitské hnutí s J.Husem vůbec nesouvisí!
Ostatně právě J.Žižka byl Husovým kázáním ovlivněn in natura.
Hus byl z dnešního hlediska bezúhonný člověk. Na jeho rukách nelpěla
ničí krev. V jeho časech to byl malý zázrak.
To se ale nedá říct o Husitech, jako třebas o Želivském.
To lze v podstatě říct o každém ideovém vůdci,například též o islámských duchovních.
To se o islámských duchovních v dnešní době, třebas v Iráku, Iránu rozhodně říct nedá.
Křesťanští vůdci měli a mají za úkol pomáhat bližnímu svému, nahradit nenávist láskou a odpuštěním, kdežto islámští vůdci jsou militantní, jejich úkolem je šířit viru ohněm a mečem.
Naši dávní předci skutečně nevnímali Bibli pouze obrazně..
https://www.kristusjezis.cz/krizacke-vypravy-boj-proti-lidskosti-vyhlasene-papezem/
A není snad výskyt disidentů mezi husity právě potvrzením existence
svobodného myšlení?
Ti disidenti ale v husitských dobách dopadali podobně jako disidenti v SSSR. Existence disidentů v SSSR nebyla projevem demokracie tamtéž, ale projevem slabosti a úpadku systému.
Sorry,ale v případě Husitů nešlo o myšlenkový úpadek,ale naopak! Z dnešního hlediska máme pochopitelně výhrady ke způsobu,jakým je realizovali.Otázkou je,zda mohli v případě Křižáckých válek jinak..
Pokrokoví lidé se často pohoršují nad tím, co se dělo ve středověku.
Jenže Žižka ( a jeho protivníci) byli ti co ten středověk vytvářeli. I
když existuje jakási časová posloupnost, je poněkud komické hledat
paralely husitských válek s válkou na Ukrajině.
Pokud se týče toho Žižky tak se s jistotou ví, že se zúčastnil bitvy u
Grunwaldu, neví se ale na které straně.
Co se Husitů a Křižáků týče,skutečně žádné paralely k Rusku ,ani
Ukrajině nehledám.
To co se děje dnes na Ukrajině (a v Rusku) spíš než Husity připomíná 19.století. Garibaldi a bitva u Hradce Králové. Prusko chtělo pohltit Rakousko, podobně jako dnes Rusko Ukrajinu.