Pavlo, vy jste mi vašimi příspěvky a vaším pohledem ukázala jak jsme
každý jiný. A jak lidé reagují rozdílně na stejné věci či zážitky.
Jak samí sobě i jiným můžeme život znepříjemnit.
Připomněla jste mi jeden zážitek ze života, který pro porovnání
napíšu. Můžeme se v něm každý najít.
Známý ze zahraničí, chtěl u nás koupít dům, protože nemohl si ho
prohlédnout, pověřil tím člověka, kterému důvěřoval. Ten po prohlídce
domů, okolí, komunikace s majitelem s dokumentací o všech záznamech o teto
nemovitostí dorazil domů. Celý jeden den věnoval na to, aby vypsal všechny
negativní poznatky ohledně této nemovitosti a ty pak sdělil známému. Ten
na základě těchto informací koupě domů odmítl. Jenže tato informace
došla do jednoho člověka, který kdysi zhodou okolností měl taký zájem o
ten dům. A tak vzkázal kamarádovi ať ten dům bere, že neudělá
chybu.......No v té době jsem přišla na řadu já. Kamarád mi volal ať se
tam teď jdu já na ten barák podívat. Tak jsem vzala kolo ( bylo to v místě
mého bydliště ) a jela. Než jsem dojela na místo už jsem prožívala
euforií. To prostředí, krásná příroda. Ranní východ slunce, klid i
když skoro na samotě, přece všude blízko. Setkání s majiteli velmi
příjemné, dům zachovalý, možností veliké ...... Dva pohledy na stejnou
věc a tak rozlišné. Co čekáte, že jsem řekla svému známému?
Samozřejmě, že ho měl brát všemi deseti. Jenže bylo pozdě, dům už byl
přislíben. Nový kupující i když neměl dostatek peněz, dělal vše pro
to, aby o ten dům nepřišel.....
Co tím chtěl básník říci Pavle. To, že některi lidé se ve svém
životě zaobírají, jen negativními věcmi ( hlavně ve stáří ) a přes to
nevidí, že i sluníčko na ně svítí.
Taky bych mohla celý den tady psát o tom jak jako křesťanka jsem toho
viděla, prožila v té době. Mohla bych tady psát, jak mé děti nepřijali
do hudebky, jak jsem nemohla studovat obor, který jsem chtěla, jak mého
bratra v noci vyzvedla z domů policie a bez zápisu o vyšetřování ho
zmlátili tak že musel do nemocnice. Mám ještě pokračovat? Ale co by Vám
to pomohlo, jen hořkost a nenávist bych v Vás probudila.
A teď bych znovu mohla psát o tom, že v té době svítilo taky slunce.
Byli mezi námi i lidé, kteří i když měli moc, měli i soucit, byli
člověkem a snažili se pomoct člověku. Devadesát procent komunistů, byli
normální lidé, kteří díky Bohů byli na těch místech, aby naši zemí
udrželi bez války, bez nějakých velkých škod a ztrát na životech. Pro
těch deset procent lidí, kteří sloužili věrně svému režimů, nebudu se
trápit po celý život a taky nebudu zasévat nenávist do mladé generace.
Přeji všem krásné ráno. U nás svítí krásně sluníčko.