Včera večer u dvora,
potkala jsem magora,
neváhala jsem a směle...
poslala ho do zádele 
Pravil okap okapu:
Když budu chtít,tak pokapu.
Copak je tohle za neplechu?
Měl totiž tajnou díru v plechu.
Než stačil udělat ,jak pravil,
klempíř ho spravil.
KLOKOČÍ
Po babičce klokočí
A po tmě strach
A do očí padl ti prach
A proto vím že je nutné
Vést řeči smutné
O tom co bude potom
Až budu sám
Ztratila jsi včera klíč
Dnes ideál
Všechno je pryč
Kdo by se smál
Proto vím že se sluší
Mít smutek v duši
Vzlykat a tiše říkat
Já rád tě mám
Opuštěné nábřeží
Z modravého dýmu chrám
Nebo město bez věží
Řekni co chceš to ti dám
Zlatý pohár s fermeží
Nebo snad s protěží bílý šat
Za jediný jediný jediný jediný úsměv
Chci ti dát
Je tu však to klokočí
A po tmě strach
A do očí padl ti prach
Proto vím že se sluší
Mít smutek v duši
Vzlykat a přitom říkat
Já rád tě mám
J.Suchý)
......za ruku se pak vzali,
první pusu sobě dali,
manželé se rovnou stali,
a velmi se milovali.....
Až oběma nám bude v uších znít
Milostiplné lásky klekání
Můžeš si chodit kudy budeš chtít
Vždyť láska ti v tom přece nebrání...
Milan Kundera: VĚRNOST
Rok k roku vrší se vráska k vrásce.
Do vlasů babí léto slétlo podzimně.
A ona v rozpacích a náhlé bázni ptá se:
„Máš ještě… máš mne rád? A neopustíš mě?“
On dlouze dívá se na známé rysy její,
v nichž plachý dívčí stud zas vidí po časech,
a šeptá: „Kdyby bylo stokrát podzimněji,
co lásce po mládí? Co lásce po kráse?
Tak jako pták je zavřen pod poklopem nebe
a nemá z něho kudy ven,
tak já do tvého života jsem navždy
uzavřen.“
Naříkali tchoři,že u lesa hoří obilí.
Nebojácné kačky honem na stříkačky skočily.
Žáby pomocnice běží pro hadice z rákosí.
Spouštějí je na dno,prý ten požár snadno uhasí.
K lesu od rybníka,voda proudem stříká do oblak.
Dejte pokoj,tchoři.,
vždyt u lesa hoří,
vlčí mák.
Padal lístek z javora
já myslela, že z dubu,
všichni mě maj za vola,
příště držím hubu. 
Noc
Je těžká jako naše viny,
jak den, když prodlouží se stíny,
ukrytá v srdcích, která poztrácela víru,
v korálkách rosy, v křídlech netopýrů.
Vzpomínáš miláčku.
Jak tenkrát,časně kránu,
stáli jsme u okna
a mžilo do jasanů.
Řekni mi.
Vzpomínáš,jak tenkrát za svítání,
tvé krůčky na dlažbě,
vzbudily první ptáky.....
Jak bych mohla zapomenout?
Byla to jedna z mnoha nocí,
které spolu probděli.
A loučili se skoro k ránu...
Jak bych mohla zapomenout
na to jemné mrholení,
které mi zmáčelo tvář ,
a z vlasů udělalo zkroucené provázky.
Jak bych mohla zapomenout
na klapot svých střevíčků,
když jsem městem šla ,
omámená krásou té prožité noci. ...
Povídal mi onehdy můj malíček:
Kup mi malý bicyklíček.
Palci ho nepučím,ten by ho pokazil,
palec to slyšel,na smrt se urazil.
Odstěhoval se na druhý konec dlaně.....
Když nevěříš,podívej se na ně.
))) Pohozené blůzky,
přítelkyně Zuzky...
Tak nezoufej Zdenku,
nachytáš ji venku )) 
Kdyby se staly hvězdami polibky,
které jsem ti dal,
tvá postava by se podobala
malé hvězdné obloze.
Mám ve svém zavazadle
oblek.
Má čtyry barvy,
iluzi,naději,žárlivost,lásku.
Každou noc bych se ti připomínala
všechny tvoje sliby spočítala...
ve tvých snech tě objímala
Iluze je vstřícná
naděje je nutná
žárlivost je koření
a láska je věčné toužení...
A všechny dohromady...dávají krásu duze...
V NOCI NA PALOUCE
V noci na palouce,
tančili dva Zajíce
A Koroptev,
ten však tančil nejvíce.
Hádaly se houby,
hádaly se v lese,
kterou z nich,
si houbař v košíku odnese.
A už kráčí lesem,
houbař kudrnatý,
nevzal ani jednu,
byly jedovatý.....
Šel náš Zdeněk na houby,
co když nám tam zabloudí?
Nezabloudí, těšte se
ale houby přinese )))
Do košíku hodil...
brejle, klíče, mobil,
nasbíral si do ruky
na pasece borůvky
doma mi pak vlepil fialovou
sladkou, pusu borůvkovou
Voníš,jak koláč,
právě vytažený z trouby.
Voníš,jak čerstvě
nasbírané houby.
Voníš jak,
letní květinová louka,
na tebe se tak
hezky kouká.....
Voníš jak vzpomínka
na dávnou lásku.
Voníš jak štěstí,
i když má občas masku.
Voníš jako polibek na rozcestí....
Tak mohla bych psát celé dny,,,
Jsme ze stejné látky,
ze které se tkají ...sny.
2
1
1