Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Citáty a poezie >> Básničky všeho druhu

Sežraný salát, sežrány řízky;
čas sednout, vydechnout a nalít si whisky.
Vánoce konečně odtáhly bránama.
Zase jsme přežili - zas je to za náma.

Teď ještě překonat
Silvestra oslavy
a příští rok bude snad
trochu míň bolavý.

Láska k bližnímu často schází,
člověka z toho duše mrazí,
upřímnost, něha, jemnocit

• nebylo by v světě líp?

Přála bych si umět čarovat,
vám všem štěstí, pokoru, lásku darovat,
před ledem mincí společnost varovat,

Naděje je vydaná napospas lhostejnosti,
láska a upřímnost už není „in”,
důvěra oplácí se pouze nevěrností,
vyprchaná lidskost ztrácí se do dějin.

I slůvka „děkuji” a „promiň” občas marně hledám,
já na zázraky nevěřím - já na ně spoléhám...

Dívám se jak spíš
tak nevinná a čistá.
Jen hádám o čem sníš
a co ti život chystá.

Slíbil jsem ti všechno,
co kdy si budeš přát;
život plný radosti
i nezbytných ztrát.
Dívat se jak oddychuješ
chtěl bych napořád.

Dívám se jak spíš
ve svém malém světě.
Ještě málo víš
a každý miluje tě.

Jsi stále zatím poupě
nádherného květu,
co nestačil vykvést
a přesto dávno je tu;
něžnost, která dává
ještě smysl světu.

Dívám se jak spíš
na polštáři z plyše
nelze být ti blíž
když oddechuješ tiše.

Slabé světlo z chodby
hladí tvoje víčka,
máš v náručí polštář
co ve spánku tě hýčká.
Jen tobě hvězdy září
a mně už smutek nestraší.
Dík za tebe, dík tobě
má malá a nejdražší.

Láska k bližnímu často schází,
člověka z toho duše mrazí,
upřímnost, něha, jemnocit

• nebylo by v světě líp?

Přála bych si umět čarovat,
vám všem štěstí, pokoru, lásku darovat,
před ledem mincí společnost varovat. . .

Emoce, cit... Co na tom záleží, když půl srdce mi nenáleží... Temnota... Žal.

Vnučka
Když malou Adélku
pohladím po tváři,
a jí se očička
radostně rozzáří,
jsou to v mém životě
nejhezčí chviličky,
za to ti děkuju,
tvorečku maličký.

Když malou Adélku
po tváři pohladím,
tím naše srdíčka
na stejno naladím,
je to v mém životě
okamžik nejsladší,
za to ti děkuju,
človíčku nejmladší.

Taťánin dopis Oněginovi: úryvek

Já píši Vám. Co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mě pohrdáním trestati.
Leč ještě věřím, nešťastnice,
že mě Váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.

Já nejdřív mlčeti jsem chtěla.
A věřte, nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
Vás u nás na vsi uzřím jen,
abych Vám slůvko mohla říci
a v duchu Vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci.
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my, z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce Vás ctíme.

Důvěra je jako květina,
lehce se zašlapává
a hrozně těžce
se pěstuje...
Važ si jí,
opatruj jako duši,
když ji ztratíš,
teprve pochopíš,
jak vzácný dar jsi měl,
a už si nevzpomeneš, kdes ho zapomněl.
Proto tenhle dar,
který by hned každý bral,
nikomu nedávej, nepůjčuj
a dobře opatruj.
Pamatuj:
Nikomu nevěřit
a všem věřit
je chyba
úplně stejná.