Sonety Lauře - Francesco Petrarca
Anděl a zázrak s křídlem unikavým,
snesl se s nebe v luh a tam svěží stranou,
kde sám jsem bral se k osudnému cíli.
A vidouc, že se k boji nepostavím,
jsa sám, tu hedváb, léčku pevně tkanou,
prostřela tam, kde zeleň oko mýlí.
Tu jak jsem byl; a nereptal jsem pak;
tak sladkým svitem svítil její zrak.
Vše ne...západy a východy slunce ne.. ale máš pravdu co se týče piva nemá trvalou životnost...tak než mu skončí datum spotřeby. Zajdu na jedno nebo dvě, budou dobré objedvě...
Má milá Heleno,
bolí mě koleno.
Poznal jsem, že dobré není
milovat tě na dláždění!
Můj milý Ivane,
už se to nestane.
Měla jsem tě taky ráda,
teď mě z toho bolí záda! 
Nemáš chlastat, milá Máňo))
nebo si dej raděj ,,šáňo,,
to ti vrásky nedělá-čili
žaludek ti nezakvílí
Nad smrky,modříny,
stojí Ještěd jediný.
Podívej se do dálky,
města jako korálky.
Kdo oči má,tak v poledne,
až do Prahy dohlédne.
A tak radost dá ti,
i Stověžatá máti.....
Jiří Žáček – Má vlast
Ta země, která rodí kacíře
a uhrančivě krásné zlatovlásky,
kde všichni věří jen své nevíře
a gramofony chrčí Škoda lásky,
kde místo zlata třpytí se jen kyz,
kde příliš často radost hořkne v hoře,
odvěká kořist hrabošů a krys,
kde všechny cesty vedou k Bílé hoře,
kde sprostá lež se veze v kočáře
a pravda s láskou táhnou cestou pěší,
dědičná země kata Mydláře,
kde mřít je těžko a žít ještě těžší –
A přece jsi jí čím dál blíž,
i když ji zapřeš. Nemáš na vybranou.
Neseš ji v sobě, věčný kříž –
svou zemi krásnou, zemi milovanou.
Mít jen jedno pohlaví,
už nikoho nebaví...
Lepší mít jich třeba devět,
žena... muž... to... sob... medvěd... 
Věrný jsem,věrný,
svoji drahé posteli.
Jak v pondělí,
ve středu,
tak i v neděli.
Jednou tak na louce j večeru,
lapal jsi zrzavou veveru,
neměl jsi veveru lapati...
vlezla ti ze strachu do gatí.
Ten pocit nechtěl by nikdo znát...
nevím jak ty- ale já,
se fakt musím děsně smát )))
Postel je ti věrná nė jen v pondělí, středa i v neděli. Nic vás
nerozdělí ní v sobotu,úterý, čtvrtek či pátek. 
Proč bys byla neexistující? Jsi kdo jsi. Lidi se nesoudí podle toho, kdo
je kdo, ale podle toho, jak se chovají k jiným. Žádný problém, jsi tu
vždy vítaná. 
Jsem ...
Jsem vítr i déšť, jsem láska i trest
jsem tvého srdce touha
jsem ach, ale i ouha....
Jsem tiché lidské srdce
svědomí lidské touhy
a plíce tvého ducha –
jsem osmá barva duhy.
Jsem a vždycky platím dluhy
jsem začátek tvé vzpruhy
jsem všeho přání touha
jsem radost tvoje pouhá....
Stejná i jiná.
Divá i líná.
Temná i hvězdná.
Smutná i něžná.
Kradmá i tajemná.
Marná i nadějná.
Jo,jo....
marná je snaha,
marný je smutek,
marně se snažím ,skutek už utek,
nikdy už nikoho nebudu mít,
teď budu sama, o lásce snít. . .
....ale naděje umírá poslední 
Kdybych byl motýl,
tobě na polštář,
položím svá křídla,
jako na oltář.
Kdybych byl louka,
budu samý květ,
provoním tvé cesty žitím,
tam i zpět.
Kdybych byl vánek,
neodolám asi,
od rozbřesku do tmy,
čechrat tvoje vlasy.
Nejsem motýl,nejsem louka,
ani vánek co tě laská,
jsem jen srdce rozjitřené,
a v něm ty-má něžná Láska.
Čím vším pro mě nejsi?
A čím vším pro mě jsi....
Jsi klidný závěr večera
jsi tu i kdybych brečela.
Jsi pohoda a smích
jsi slza třpytící se na očích,
jsi zábava i rozjímání.
Jsi můj . . .
a nejsi jiným k mání.
2
1
2
