Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Citáty a poezie >> Básničky všeho druhu

Dnes poslal jsem Boha k vodě.
Nedá si říct!
Pořád je láskou oděn.....
Tak proč má pro mě samej rub a žádnej líc?

Dnes poslal jsem boha k vodě.
On nic!
Jen....
A to je celý?

Dlouhou rozpravu jsme spolu měli.....

Nad krajinou se rozednívá,
slunko paprsky po nebi trousí.
I slavík občas falešně zpívá,
když jiné noty v hrdle nosí.

Nad krajinou se rozednívá,
potůček čistou vodu pije.
Slavík občas nedozpívá,
kalná voda často hnije.....

Řekni mi lásko, jak voní louka,
jak šumí les
jak bublá lesní potok
jak pálí slunce
řekni mi lásko ,jak svítí měsíc
jak v noci září hvězdy
jak studí rosa
řekni mi lásko jak voní život...
i po těch letech spolu.

Špatný pták
hledí víc na zobák,
než na svý křídla a
peří.
A chudák věří,
že je lepší
z ruky
zobat
mák.....

Na shledanou,drahá,na shledanou,
zůstaneš mi v srdci navěky.
Rozejdem se,není na vybranou,
svede nás až zítřek daleký.

Na shledanou,bez slov,bez loučení,
ožel stesk i smutek někdejší,
umřít-na tom nic nového není,
ani žít však není novější.....

Jesenin.

Milování na jahodové louce
(Taog)

Procházíme se po čepcích jahodníků,
smetanové nebe plyne,
Boha nevidět,
na rtech rozbité plody,
v dlaních cit,
na sobě sebe.

Zahaleni do šrámů od kopřiv
bledomírná podvečerní siesta vůkol,
voníš po hyacintech,
ač jaro dávno nezbylo tu,
nahými lýtky těžknoucích paprsků
ušlapáno do posledního šlahounu.

Vykasané pěšiny
napřímily svěšená ramena
zaječích křižovatek.
Sem tam polibek,
v závětří divizny
hebká záda rozťal,
stojatý stín.

Rudé květní lístky
zaplavily onen kout
kde tančívaly s větrem vlčí máky.
A horké vzdechy víří
nekosenou trávu,
v hadovitých proudech
obtéká nás letní vzduch.

Kůže porostlá otisky,
rozbité lokty od květin,
smetanové nebe plyne,
Boha nevidět,
přes mez s ostychem nakukuje
zbylý vezdejší svět.

Jako květina voněla bych Ti,
má Lásko,
až do svítání.

Jako květina,chtěla bych být utržena,
má Lásko,
Tvou dlaní.

Však nejraději bych
jako květina,
kvést chtěla pro Tebe na louce.

Má Lásko,
až do skonání.

Prší.
Kapka za kapkou se vrší.
Mé štěstí konce nebere
a hned tak nevyprší,
jak štěstí některé.

Prší
Kapka za kapkou se vrší
a mnozí se mračí pod deštníky.
Spěchají domů s promáčenou duší
a mně se vyhýbají.....
Bohudíky.

Dva
kteří se nikdy nesetkají.

Již naději jsem ztratila,
s ní víru a snad i štěstí.
V životě jsem zbloudila,
můj osud mne srazil pěstí.

Mám ráda barvu bílou,
a bílou v duši nosím.
Chci muže s černou silou,
marně o jeho lásku prosím.

Oslepující je světlo dne,
chci poznat tmu noci.
Proud slz v očích schne,
najít Tě není v mé moci.

Snad každý den ho míjím,
snad znám jeho tvář.
Možná se však mýlím,
možná je to luny zář.

Již naději jsem ztratil,
s ní víru a snad i štěstí.
V životě jsem zbloudil,
můj osud mne srazil pěstí.

Mám rád barvu černou,
a černou v duši nosím.
Chci ženu v bílém, věrnou,
marně o její lásku prosím.

Oslepující je tma noci,
chci poznat světlo dne.
Najít Tě není v mé moci,
proud slz v očích schne.

Snad každou noc ji míjím,
snad znám její tvář.
Možná se však mýlím,
možná je to slunce zář.

(Zweiblumen)

Po tolika letech a pořád jsi to Ty.
Něžná i tajemná,
jak čtyři uzamčené komnaty,
do kterých vstoupit znova,
bude ráj a peklo.
Nádherný peklo a nekonečný lem,
touhou rozvášněných rozbřesků a nocí.
Sám!
S Tebou!
Bez pomoci!

Po tolika letech a pořád jsi to Ty.
Vroucný a odvážný,
jak čtyři odemčený komnaty,
do kterých vstoupit znova,
bude ráj a peklo.
Nádherný peklo a nekonečný lem,
touhou rozvášněných rozbřesků a nocí.
Sama!
S Tebou!
Bez pomoci!