......postavili kostelík,aby smyli hříchy.
Včil se modlí Otče náš v kostelíku tichým.
Není to nic o Bohu,ani o pokoře,
jen se cestou potkali,Závist,Zlo a Hoře.
Nepozvali Ochotu,Naději a Víru,
neznají,že dá se žít v pohodě a míru,
Neznají dar dělení,propadají zlatu,
Každý ale někde má.....Achillovu patu.
Já nemám rád jitra smutná
a lítost,která hořce chutná.
Já nemám rád ostré skály,
žár ohně,který všechno spálí
a lidskou tupost nemám rád.
Já nemám rád tenké ledy
a to zbytečné slovo.....naposledy.
Už se práší za kočárem,
nikdy už Tě nespatřím.
Bylas pro mě v lednu jarem,
bylas pro mě-věř mi-vším.
Už se práší za kočárem,
už Tě nikdy nesmím znát.
Peklo nestalo se rájem,
klaun se smrti nechce smát.
Proč se cesty dělit musí,
když se jednou setkaly?
Blízkost ohně kouřem dusí,
varuje-pak popálí.
Jak daleko jsi ochoten jít,
kolik dnů a nocí prochodit,
kolik lásky cestou ztratit,
a i tak ty kroky nezatratit,
a sám, daleko od domova ,
se pro malý důvod obětovat,
a v té chvíli pochopit ...
jak daleko jsi ochoten jít.
Hoří tvá slova
velikou lidskou nadějí
a smích a kvítí na tvém lánu
ohýnkem jasným v každém ránu
nám zkřehlou duši zahřejí.
Mám rád pohádky.
Každá má hezký konec-
Honza se ožení a
je z něj moudrý král.
Jenže se probudíš a
pohádky jsou tabu.
Štěstěna stůně,
zůstává tam v zadu.
Život je jinačí,
Být Honzou nestačí.......
Nemusíš být Honzou
ba ani králem,
stačí být v pohodě
a spokojit se s málem,
ráno se usmívat
a nemít ,,depku,,
s láskou se objímat ,,, co říkáš ,,,Zdenku ? 
Táhneš se mým svědomím,
jak stříbrná nit.
Chci Tě najít,
Studánko,
kleknout si a pít.....
Děkuji ti že jsi byl
děkuji ti, že jsi stále
a děkuji osudu, že mi dovolil být s tebou
alespoň na chvíli, alespoň takhle
s pokorou a tichým úsměvem v duši. . .
text písničky
Růžencová.
Kamínky z růžence a křížek po babičce,
vzpomínky svázané provázkem ve voničce.
Kamínky červené,kamínky do zelena,
mnohé co odejde,srazí tě na kolena.
Pohřební kytice a lůžko v tmavé zimě,
kdybych Ti chyběla,Lásko,
vysni si mě.....
Autorka:Milada P.
Organista.
Rozezní varhany na kůru kostela.
Na chvíli probudí spícího anděla.
Měchy a píštaly střídají klávesy,
jak by se rozpoutal boj pekla s nebesy.
Ztichly i hodiny,na chvíli nebijí,
cítíš chlad,který ti usedá na šíji.
Opouštíš svatyni,okamžik jsi tu stál,
však zvuky varhaní,neseš si v sobě dál......
Hledal jsem,hledal kopretiny,
přesto mám v kapse jenom blín.
Jsem tu jen já a nikdo jiný,
absence snů i kopretin.....
Čas kopretin už je pryč
dál hledej slůvka milá
já jsem tu s tebou,vždyť to víš
a...kde bych jinak byla?
Dnes nechtělo se slunku do vstávání.
Ne,že by někde zatoulal se černý mrak.
To ne!
Dnes nechtělo se slunku do vstávání,
když za záclonou spatřilo pár Tvých dlaní,
jak objímají mě a hladí vlasy.
Dnes nechtělo se slunku do vstávání,
uvidělo naší lásku
a vrátilo se na oblohu.
Dnes nechtělo se vstávat ani mě...
když roztáhla jsem závěsy
slunce zalilo pokoj teplým světlem...
jo)) bylo poledne
tak se moc netlem)))
Cestuji,co tu sakra dělám netuším.
Protože,ta kterou miluji,
ta o mě vážně nestojí,
to dávno vím.
Ne,nestojí.
Kdo by odolal té vůni...
když hebký dotyk rtů
otočil vesmírem
Ten večer voněl jasmínem
Do obálky bez adresy vkládám pozvánku,
posílám ji po duhovém ptáku na vánku,
posílám pro pohlazení bílých peříček,
posílám adresu štěstí pro zítřek...
Přivřít do veřeje bělostnou krásu kopretin
vroucí cit hledat s nasládlou chutí starých vín
pod zátkou slunce svit a teplo jižních strání
rmut a jiskra společného usínání ...
Kopretina je květina čistá a tvůj smích
je největším lékem
víš, tím jsem si jistá..
vzpomínky jsou drobné oblázky
mozaiky lásky
cituráj v barvách krásy
rozesmáté vlasy
stužek duhových potoky
polibky ve tmě
něžně znělá slova
zvonky v trávě
úsměv do ticha
co říká..však víš...zavoníš..mi.
To léto chutnalo příchutí višní,
trpké a trochu kyselé,
nejhezčí byly neděle.
To léto chutnalo příchutí višní
a dětsky bylo nesmělé.
Potkal jsem Tě tenkrát v lukách,
když měsíc na okraji stál,
pan Šrámek by se asi smál.
Potkal jsem Tě tenkrát v lukách,
od řeky vlahý vítr vál.
Vzpomínky víří jako popel
a žádná z nich nás nemine,
jsou vážně všechny nevinné?
Vzpomínky víří jako popel,
děkuji pane Radkine.....
Jsi modrá jako hladina,jsi řeka která usíná,
jsi jako nebe za úsvitu a věříš na lži ze soucitu,
na nemoci a uzdravení a na hříchy a odpuštení..
Ať se v každé roční době prostíráš ve mně a já v tobě,
krajino nejkrásnějších míst,knížko má
v níž se učím číst,ať klín tvůj láskou nepohrdne
když nosíš roucho milosrdné....
(básníci)
1
1
1