Údery plstěných kladívek,
rozkmital klavírní struny.
Zažehnout ve mně plamínek,
jenom Tvůj prstoklad umí.......
Údery plstěných kladívek,
rozkmital klavírní struny.
Zažehnout ve mně plamínek,
jenom Tvůj prstoklad umí.......
Údery plstěných kladívek ...
zazněly úryvky vzpomínek
rozkmital, klavíru struny
v hlavě mi vzpomínky šumí....
zažehls ve mě plamínek,
tak jako v dálce ohýnek...
a něžný závoj z mlhy ,
skryje co prsty tvé umí,
Nepotkali jsme se léta,
zmrzlá růže nerozkvétá.
Zbyla mi jen fotka malá,
Kterou jsi mi kdysi dala.
Bylo jaro,bylo léto,
sotva vím,jak dávno je to.
Vzpomínky se tříští,kulhají......
kdy jsme spolu snili o Ráji......
Spím v tobě,
bořím se ti do lůna.
Jsem tvoje z trnů koruna,
jsem tečka za tvým písmenem.
Ač nejsem ničí...tvoje trochu jsem.
Ach lásko!
Vonící medovino!
Umíš být čím starší,tím lepší.
Jako víno?
Budu zas jak křen,
klobouk dám do týla,
budu jak růžička,
jež rosa skropila.
Jsi oknem mých vzpomínek.
Lásko.
Světluška,trojlístek,čtyřlístek
Jsi oknem mých vzpomínek.
Lásko.
Cukrem z koblížků,co tolikrát slíbal jsem Ti ze rtů,
na šířku,na výšku a pořád neměl jsem ho dost.
Jsi můj každodenní host.......
Večer
Pěšiny vedou do polí
a končí
kde nic nebolí
a jabloně jsou plané
A měsíc
bílý srpek dne
vyžírá ticho z kamene
a říká neříkané
(z deníku)
Kde ještě včera kvetly plané růže,
dnes vítr suché listí prohání.
Věřte mi,vážně,moc mi nepomůže,
že čas mi sype stříbro do skrání
a kdybych třeba vyskočil z kůže,
nemohu změnit pozdní svítání.
Čím dál,tím víc je studenější země,
prostě je podzim........
za oknem i ve mně.
Rok dospěl do podzimního času,
stále slyším tón tvého hlasu,
pojď ke mě lesem i kvetoucím vřesem,
čekám tě doma, jen ty víš, kde jsem.
Prší.
Vnímám Tě všemi svými smysly.
Nikdo líp,než Ty a já to mezi kapkami deště nevymyslí.
Prší.
Vnímáš mě všemi svými smysly.
A jen já vím,na co všechno déšt ještě myslí......
Povím Ti,Hani,pohádku
o jedné staré věži.
Kde hodiny jdou pozpátku
a v létě na ně sněží.
Ne,nepouštěj se do hádky,
že čas kupředu běží.
Víš,od toho jsou pohádky
a štastní kdo jim věří......
Skálo,skálo,skálo.
Proč je lásky málo.
Moře,moře,moře.
Proč je tolik hoře.
A že mi skráně zavál sníh?
Stále jsem mladík v očích Tvých.
Ten,který neměl strach,
kleknout si v noci na Tvůj práh.
Ten,který nosíval Ti růže
a míval velký úspěch u žen.
Ten,který Tě chce přesvědčit,
že s jeho mládím nezmizel cit.
Tak objimej mne do závrati,
než se nám z očí světlo ztratí.
A obdivovat Tě mne nech,
dokud nám ještě stačí dech......
Podzim chystá odvetu.
Ale,jdi ty!Špitlo léto,samo odkvetu.
A pak?
Zkraje babího léta,
zajdem spolu na burčák.
Byl pozdní večer,
a hřál i stín,
když dotýkal se kopretin...
réva nám zraje ,to já vím...
a na burčák se fakt těším...
Ještě poslední větu.
Básnička o ptačím letu.
Parta ptáků vyletěla do
oblakú,do výše.
Básnička se žije,ne píše!
A když se život mění v písmenka
a vznikne z toho co?
no....básněnka....
slovíčka na notové osnově
o čem ?
o nich, o mě a o tobě 