Svázal mi srdce lýkovým provazem,
ukradl slzy ,s tím už nic nesvedem
sebral mi smutek, jak mi to slíbil,
nahradil láskou a při mě vždy byl.
Vrátil mi úsměv
vrátil mi lásku
jen srdce mé,má na provázku. . .
Chtěl bych být cukřenkou,
ze které si sladíš čaj.
Žádná hořkost,plná cukru,
každý den až po okraj.
Chtěl bych být pamlsek,
jahodové štávy proud.
Žádná bolest,sladké snění,
v ústech Tvých se rozplynout.
Veršotepec opět tepe,
brada se mi trochu klepe.
Klepe se mi dojetím,
já snad někam odletím.....
Nikam neleť, milý Zdenku,
počkej na mě dneska venku,
zajdem spolu do kavárny,
den nebude jistě marný. 
Ve starém vetešnictví,
koupím Ti krabičku s křídou.
Abys mi vybarvila,
dny které příjdou......
Krabičku s křídou,
dobře si uložím
ty dny co příjdou.....
růžovou zakroužím.
Dny budou barevné,
jak letní duha
Aby nám vázala
sny krásná stuha.
Chtěl jsem poslat proti proudu času,
dopis svým láskám,ještě bez šedivých vlasů.
Jen tak jim popřát,po čem touží.
Chtěl jsem do lednových louží napsat těm,
co pak půjdou kolem,
o dětství,o hřištích a škole
o tom,že čas kdovíproč letí.
Chtěl jsem oceánem dnů přeplout
s věrtrem v plachtách lodí ze starých bájí,
na břehu snad po létech najít lásky,
třeba jen jako za mák málo.....
.....ale nefoukalo.
Zasmálo se...
V zachumlaných sněhulácích se probudil život.
Otevřeli oči
a s úžasem si prohlíželi svět
zamrzlý v bílé pohádce
a přece krásný...
Dýchal studeně
a přece žil.
Osvobozená slova vyklouzla z úst
jako ze zamrzlé jeskyně
A nebyla to jen tak obyčejná slova.
Hřála...
A děti se smály
Už dlouho
vlastně hned od začátku zimy
a vlastně ještě dřív.
NĚCO se vrátilo z teplých krajin zase mezi lidi
a milióny nevěřících slavily narození Ježíše Krista
aby na Něj přes noc zase zapomněly...
A z hloubky vesmíru se na ně nesměle usmívalo zimní slunce...
Než začali v ráji jablko jísti,
Eva s Adamem byli hokejisti.
Taje snih,taje smích,
hokej se topí v kalužích.
Život je strašně jednoduchý,
jen my ho natíráme barvou nálad.
Život je strašně jednoduchý
a lze žít z mála
a všechno se nakonec nějak vyřeší.
Život je strašně jednoduchý,
chvíli těší a chvíli netěší.
Jako ten zimní chodník pro pěší:
Jeden den uklouzneš,
druhý den kráčíš krokem krále.
Život je.......
.......a tak dále.
Myslíš,že srdce má taky srdce?
Ptal jsem se Tě jednou nad ránem
a v sešitě popsaném
z obou stran,měl jsem tam několik básní.
Zhasni.....
šeptala jsi.
Můžem o tom spolu po tmě snít.
Bude nám to víc jasný......
A ráno,do nového sněhu,
nakreslili jsme oba svoje srdce
a vložili do něho lásku a něhu....
Staré časy.
Jak chtěl bych
opět v bezstarostných
časech žít.
Mladý být
a jezdit Škodou
Favorit.
Slyšíš?
Šeptám slovíčka ze samého štěstí,ze samé lásky,
kreslím k nim srdíčka a sedmikrásky.
Dovedou ochránit od neštěstí.
Kdo nevěří?
Kdo myslí si,že to jsou jen slova?
Ten zůstane stát u dveří
a naslouchat může znova.
Otevřeno........
Začínám skládat z hlásek Tvoje jméno.
1
1
1