Architektura nicoty
Vprostřed všech cest a hlučného spěchu,
stojí chrám bez oken, bez pevných zdí.
Není to chlad, co brání ti v dechu,
je to jen prostor, co v hlubinách bdí.
Hledáme obrys pro to, co nám schází,
jako by absence měla mít svůj tvar.
Když ruka v temnotě naprázdno si hází,
je toto propast, náš trest, nebo dar?
Nenaplněná přec hluboká jak vřídlo,
čím víc ji krmíš, tím divočejší trest.
Zkoušíš ji spoutat a přistřihnout jen křídlo,
ona však setře i milosrdnou lest.
Třeba ten prostor, co v hrudi zebe,
není jen propastí, jež touží smést.
Možná je plátnem, co namaluje tebe,
mapou, kde chybí jen souřadnice cest.
Pohár, jež mohl by čisté víno nést,
nejprve prázdným je a lesknou se mu hrany,
Úzkostnou temnotu můžeš láskou svést,
když uvidíš v něm vesmír, požehnaný.
Co je pak prázdnota? Trest nebo dar?
Půvabná látka co má svých švů pár?
Ticho, jež v nitru tvém pomalu klíčí?
Zrcadlo, v kterém denně se líčíš...