I.
Potom se říkalo, že ten člověk přišel ze severu, od Provaznické
brány. Šel pěšky, naloženého koně vedl za uzdu. Bylo pozdě odpoledne,
krámky provazníků i klempířů už byly zavřené a ulička zela
prázdnotou. Bylo teplo, ale ten člověk měl přes ramena přehozený černý
plášť. Byl nápadný.
Zastavil se před hospodou Starý Narakort, chvilku čekal a naslouchal hučení
hlasů. Hospoda byla, jako ostatně v tom čase vždy, plná. Do Starého
Narakortu ale nevešel. Vedl koně dál, do dolní části uličky. Stála tam
druhá, menší krčma, jíž se říkalo U lišky. Tam bylo prázdno. Krčma
neslula právě nejlepší pověstí.
Krčmář zvedl hlavu od bečky kvašených okurek a změřil si hosta. Cizinec,
stále ještě v plášti, stál před šenkýřem bez pohybu a mlčel.
"Přejete si?"
"Pivo," odpověděl neznámý. Neměl zrovna nejpříjemnější hlas.
Krčmář otřel ruce o zástěru a naplnil otřískaný hliněný korbel.
Neznámý nebyl starý, vlasy už měl ale notně prokvetlé. Pod pláštěm
měl obyčejnou odřenou koženou kazajku, sešněrovanou pod krkem a na
pažích. Když plášť odložil, všichni viděli, že mu na řemeni na
zádech visí meč. Na tom by nebylo nic zvláštního, ve Wyzimě v oněch
časech nosil zbraň každý, nikdo jej ale neměl pověšený na zádech jako
luk či toulec.
Neznámý se neposadil mezi nepočetné hosty u stolu, zůstal stát u šenku a
upíral na krčmáře své pronikavé oči. Lokl si.
"Hledám nocleh."
"Nemám," zabručel krčmář, pohled upřený na hostovy zaprášené a
špinavé boty. "Zeptejte se ve Starém Narakortu."
"Radši bych zůstal tady."
"Nemám," krčmář konečně rozpoznal jeho přízvuk. Byl to Riv.
"Zaplatím," pronesl cizinec tiše a jakoby nejistě.
II.
A tím právě začal ten hrozný příběh. Poďobaný dlouhán, který z
cizince od jeho příchodu ani na okamžik nespustil oči, vstal a přistoupil k
šenku. Jeho dva přátelé se postavili na více než dva kroky za ním.
"Není tu místo, blboune. Rivskej vandráku," zachraptěl poďobanec. "Takový,
jako seš ty, ve Wyzimě nepotřebujem. Todle je slušný město."
Neznámý uchopil svůj korbel a ustoupil. Pohlédl na krčmáře, ale ten se
jeho pohledu vyhnul. Bránit Riva, to jej ani nenapadlo. Kdo, konečně, měl
vůbec Rivy rád?
"Každej Riv je zloděj," pokračoval poďobanec, páchnoucí pivem, česnekem a
vztekem. "Slyšíš, křiváku?"
"Neslyší. Asi má nasráno v uších," řekl jeden z těch vzadu a druhý se
zachechtal.
"Zaplať a vypadni!" zařval poďobanec.
Teprve teď se na něj neznámý podíval.
"Nejprv si dopiju pivo."
"My ti pomůžem," zasyčel dlouhán. Vyrazil Rivovi korbel z ruky, zároveň
jej chytil za ruku a za řemen, opásaný kolem hrudi. Jeden z dlouhánových
přátel zvedl pěst. Cizinec se zatočil a poďobanec se zapotácel.
Zasvištěl tasený meč, čepel se zaleskla ve světle kahanců. Zmatek a
křik. Někdo ze zbývajících hostů se vrhl ke dveřím. Zarachotily židle,
hliněné nádobí hluše narazilo na podlahu. Krčmář s rozechvělými rty
hleděl na hrozně rozbitou poďobancovu tvář. Dlouhán s prsty zaklesnutými
o šenk padal a mizel z očí, jakoby tonul. Ti dva zbývající leželi na
podlaze. Jeden bez pohybu, druhý se třásl v rychle se zvětšující tmavé
louži. Vzduchem vibroval mučivý, vysoký ženský vřískot. Krčmář se
otřásl, nadechl a začal zvracet.
Neznámý ustoupil ke zdi. Stál tam přikrčený, napjatý a ostražitý.
V obou rukou třímal meč, jehož čepel kroužila vzduchem. Nikdo se ani
nepohnul. Na tvářích hostů se usadila hrůza, znehybnila jejich paže a
ucpala hrdla jako studené bláto.
Do krčmy vpadli hlučně s řinčícími zbraněmi tři biřici. Museli být
někde blízko. V rukou měli kůží opletené hole, ale když spatřili
mrtvoly, okamžitě vytáhli meče. Riv se přilepil ke zdi a levou rukou
vytáhl z holínky dýku.
"Odhoď to!" zařval jeden z biřiců nejistě. "Odhoď to, lumpe! Půjdeš s
námi!"
Druhý biřic odkopl stůl, který mu zabraňoval dostat se k Rivovi ze
strany.
"Utíkej pro lidi, Tresko!" vykřikl na třetího, stojícího u dveří.
"Není třeba," prohlásil neznámý a nechal meč klesnout. "Půjdu sám."
"Půjdeš, pse, ale na provaze!" odpověděl mu ten nejistý. "Odhoď ten meč,
nebo ti rozseknu kebuli!"
Riv se narovnal. Rychle vsunul čepel pod levou paži a pravou rukou pozvednutou
k biřicům, ve vzduchu bleskově načrtl nějaké znamení. Někteří z hostů
se zvedli, ostatní se vrhli ke dveřím. Žena se opět divoce
rozvřískala.
"Půjdu sám," zopakoval neznámý kovově znějícím hlasem. "Vy tři půjdete
se mnou. Zavedete mě k místodržiteli. Neznám cestu."
"Ano, pane," vykoktal biřic a uklonil se. Nejistě se ohlížeje vykročil ke
dveřím. Zbývající dva jej rychle následovali. Neznámý vsunul meč do
pochvy, dýku do holínky a vykročil za nimi. Když procházel kolem stolů,
zakrývali si hosté tváře šosy svých chalátů.
III.
Wyzimský místodržící Velerad se poškrábal pod bradou. Zamyslel se.
Nebyl pověrčivý, přesto se mu ale zrovna nezamlouvalo zůstat s Bělohlavým
o samotě. Rak se ale rozhodl.
"Odejděte," přikázal biřicům. "A ty se posaď. Ne, sem ne. Tam dál, jestli
můžeš."
Neznámý usedl. Neměl už ani meč, ani černý plášť.
"Poslouchám," řekl Velerad, pohrávaje si s těžkým palcátem, ležícím na
stole. "Jsem Velerad, místodržící wyzimský. Co mi chceš, zbojníku?
Půjdeš do lochu. Tři mrtví, pokus o uhranutí - to není špatné. To vůbec
není špatné. Za takové věci se u nás, ve Wyzimě, naráží na kůl. Já
jsem ale spravedlnost sama, a tak tě nejdřív vyslechnu. Mluv."
Riv rozepnul kazajku a vytáhl ze záňadří svitek bílé kozí kůže.
"Přibíjíte to na rozcestích, na krčmách," promluvil tiše. "Je to, co tu
je napsáno pravda?"
"Aha," zabručel Velerad, hledě na runy, vyleptané v kůži. "To máš
těžké. Škoda, že mě to hned nenapadlo. Jistě, je to ta nejpravdivější
pravda. Podepsán je Foltest, král a vládce Temerie, Pontaru a Mahakamu. A tak
je to pravda. Jenže - vyhláška je vyhláška a zákon je zákon. Já tady, ve
Wyzimě, zastupuji právo a pořádek! Nedovolím žádné vraždění!
Jasné?"
Riv přikývl na souhlas. Velerad rozhněvaně zasípal:
"Zaklínačské znamení máš?"
Neznámý opět sáhl do záňadří a vytáhl kulatý medailon na stříbrném
řetízku, na němž byla vyobrazena vlčí hlava s vyceněnými tesáky.
"Jak se jmenuješ? Klidně si můžeš třeba něco vymyslet, neptám se ze
zvědavosti, jen bych rád věděl, jak ti říkat."
"Říkají mi Geralt."
"Dobrá, tedy Geralt. Podle přízvuku pocházíš z Rivie."
"Z Rivie."
"No dobrá. Víš co, Geralte? S tímhle," poklepal na vyhlášku, "s tímhle mi
dej svátek. Je to vážná věc. Mnoho se jich pokoušelo. Tohle, brachu, není
jako nasekat pár lotrům."
"Já vím. Je to, pane místodržící, moje práce. A je tu psáno, že odměna
činí tři tisíce orenů."
"Tři tisíce," našpulil Velerad rty. "A jak se říká mezi lidem, princezna
za ženu. I když tohle tam Foltest nenapsal."
"Princezna mě nezajímá," prohlásil Geralt klidně. Seděl, ani se nehnul,
ruce složeny na kolenou. "Je psáno tři tisíce."
"Co jsou to za časy!" povzdechl si místodržící. "Jak prašivá doba! Koho
by ještě před dvaceti lety napadlo, i kdyby byl třeba ožralý, že budeme
mít takové profese? Zaklínači! Potulní lovci bazilišků! Podomní
zabíječi draků a vodníků! Hele, Geralte, můžete ve vašem cechu pít
pivo?"
"Jistě."
Velerad zatleskal.
"Pivo!" zvolal. "A tak si, Geralte, přisedni. Mně už je všecko jedno."
Pivo bylo studené a pěnilo.
"Máme hrozné časy," pokračoval Velerad v monologu a nahýbal si ze sklenice.
"Rozlezlo se nám tu pěkné svinstvo. V Mahakamu i v horách se to jen hemží
všelijakými strašidly. V lesích dřív vyli jen vlci a teď - přízraky,
všelijací hejkalové, všude kam se koukneš nějaký lesní muž nebo něco
takového. Víly a polednice kradou po vsích děti, už je toho příliš.
Nemoci, o jakých dřív nikdo ani neslyšel. Vlasy se z toho ježí. A teď
ještě tohle," strčil do svitku na stole. "Vůbec se nedivím, Geralte, že je
po vašich službách taková poptávka."
"To je královská vyhláška, pane místodržící," zvedl Geralt hlavu.
"Znáte podrobnosti?"
Velerad se zhoupl na židli, ruce sepjaté na břiše.
"Podrobnosti, říkáš? Jistěže znám. Ne zrovna z první ruky, ale přesto z
hodnověrných pramenů."
"O to mi právě jde."
"Ty jsi ale mezek. Jak chceš. Tak poslouchej." Velerad si lokl piva a ztlumil
hlas. "Náš milovaný Foltest nám ještě za vlády starého Medella, svého
otce, předváděl, co umí - a že toho bylo požehnaně. Počítali jsme, že
jej to věkem přejde, ale on zatím hned po své korunovaci, po smrti otce,
starého krále, překonal sám sebe. Ani jsme nestačili zírat. Zkrátka -
udělal dítě své vlastní sestře, Addě. Adda byla mladší než on,
vždycky drželi spolu, ale nikoho nenapadlo, no snad jen královnu...
Prostě, koukáme, Adda najednou s takovýmhle břichem a Foltest začíná
mluvit o svatbě. Se sestrou! Sleduješ mě, Geralte? Vznikla hrozně napjatá
situace, protože si Vizimir z Novigradu akorát usmyslel za Foltesta provdat
svou dceru Dalhu, vyslal poselstvo a my jsme krále museli držet za ruce i
nohy, protože chtěl utéct a poslům se vysmát. Chválabohu se to podařilo,
jinak by nás Vizimir asi vykuchal. Potom se nám, ne bez Addiny pomoci, měla
na bratříčka velký vliv, chlapečkovi podařilo vymluvit rychlou svatbu. No,
a Adda pak v předepsané době porodila, jak jinak. A teď dobře poslouchej,
začíná to být zajímavé. To, co se narodilo, moc lidí nevidělo, ale jedna
z porodních bab vyskočila z okna věže a zabila se, druhá se zbláznila a
dodnes se nevzpamatovala. Mám tedy takový dojem, že ten parchant nebyl zrovna
nejkrásnější. Byla to holka. Zemřela hned po porodu. Nikdo, jak se zdá, s
podvázáním pupeční šňůry nepospíchal. A Adda, na své štěstí, porod
nepřežila taky. A pak ze sebe, brachu, Foltest zase udělal hlupáka. Tu
potvoru měl spálit nebo, co já vím, zakopat někde v pustině a ne uložit
ji do sarkofágu v palácovém podzemí."
"Teď už je marné to rozebírat," zvedl Geralt hlavu. "V každém případě
měli pozvat někoho z Vědoucích."
"Myslíš ty zloděje s hvězdičkami na kloboucích? Ale ano, slétlo se jich
tu snad deset, jenže až potom, co se ukázalo, co v tom sarkofágu vlastně
leží. A co z něj po nocích vylézá. Tedy, nezačalo to vylézat hned, to
zas ne. Po pohřbu byl sedm let klid. Až tu, jedné noci, zrovna byl úplněk,
se v paláci ozval křik a začaly zmatky. Co ti budu vykládat, sám o tom
něco víš, vyhlášku jsi četl. Nemluvně v rakvi vyrostlo - a ne zrovna
málo - zuby mu narostly jak se patří. Jedním slovem striga. Škoda, že jsi
neviděl mrtvolu. Tak jako já. Určitě by ses Wyzimě zdaleka vyhnul."
Geralt mlčel.
"Tehdy," pokračoval Velerad, "jak už jsem říkal, k nám Foltest povolal
celou hromadu čarodějů. Překřikovali se, moc nechybělo a pobili by se
těmi svými holemi, které nosí nejspíš aby jimi odháněli psy, když je na
ně někdo poštve. A podle mě je na ně poštvávají správně. Odpusť,
Geralte, máš-li na čaroděje jiný názor, při tvém povolání je to
pravděpodobné, ale pro mě to jsou darmožrouti a hlupáci. Vám,
zaklínačům, lidi věří víc. Jste přinejmenším, jak to říct,
konkrétnější?"
Geralt se usmál, ale neřekl ani slovo.
"No, přejděme k věci." Místodržící nahlédl do džbánku a dolil pivo
sobě i Rivovi. "Rady některých těch čarodějů zase až tak hloupé nebyly.
Jeden navrhoval strigu spálit i se sarkofágem a palácem, jiný zase radil
useknout jí hlavu prknem, ostatní navrhovali vrážet do různých částí
jejího těla dřevěné kolíky, samozřejmě ve dne, kdy ta čertice spala v
truhle znavená nočními radovánkami. Jenže se, bohužel, našel jeden cvok
se špičatou čepicí na plešaté kebuli, hrbatý poustevník, který si
usmyslel, že to jsou čáry a že se to dá odčarovat, takže ze strigy bude
zase Foltestova dceruška, krásná jako obrázek. Jenom se k kryptě musí
prosedět celá noc a bude po kraválu. A pak - představ si, Geralte, toho
pitomce - odešel na noc do krypty. Není těžké uhádnout, že toho z něj
moc nezbylo, neuspíš jen čepice a hůl. Jenže Foltest se toho nápadu chytil
jako klíště. Zakázal všechny pokusy o její zabití a ze všech koutů
země stáhl všelijaké šarlatány, aby strigu přečarovali zpátky na
princeznu. To ti byla ale banda! Jakési pokřivené ženštiny, všelijací
kulhavci, špinaví a zavšivení, brachu, až to jednomu přišlo líto. No a
hrrr do čarování, hlavně ovšem u misky a džbánku. Jistě, některé z
nich Foltest nebo rada rychle odhalili, pár jich nechali dokonce pověsit na
hradbách. Jenže jen málo, počertech málo. Já bych je pověsil všechny.
To, že ta striga každou chvilku někoho zakousla a těch podvodníků si ani
nevšimla, snad ani říkat nemusím. Ani to, že Foltest tam už nebydlel.
Vůbec nikdo tam nebydlel." Velerad se odmlčel, potřeboval se napít.
Zaklínač mlčel.
"A tak už to, Geralte, pokračuje šest let, protože se to narodilo před
nějakými čtrnácti lety. Měli jsme v té době jiné starosti, porvali jsem
se totiž s Vizimirem z Novigradu a to z dobrých a pochopitelných důvodů,
šlo nám o přesunutí hraničních kamenů a ne o nějaké dcerky či veselky.
Abych to doplnil, Foltest už začíná mluvit o svatbě a prohlíží si
nabídky z okolních dvorů; dřív je házel do záchoda. Občas má ale
záchvaty té své mánie a posílá jezdce hledat nové čaroděje. Jo, i
odměnu slíbil, celé tři tisíce, takže se seběhlo pár pitomců,
potulných rytířů a dokonce i jeden pasáček, známý to kretén, budiž mu
země lehká. A striga se má dobře. Akorát občas někoho zakousne. Na to se
dá zvyknout. A z těch hrdinů, co se ji pokoušejí odčarovat, je aspoň ten
užitek, že se ta bestie nažere na místě a neleze z paláce ven. A Foltest
má nový, docela hezký zámek."
"Za šest roků," zvedl Geralt hlavu, "za šest roků to nedokázal nikdo
vyřešit?"
"Nedokázal." Velerad si zaklínače změřil pronikavým pohledem. "Ono s tím
nejspíš nic dělat ani nejde, musíme se s tím smířit. Mluvím o
Foltestovi, našem nejmilostivějším a milovaném vládci, který na
rozcestích ještě pořád vyvěšuje ty vyhlášky. Jenže v poslední době
je těch dobrovolníků nějak míň. Abych řekl pravdu, nedávno tu jeden byl,
jenže ty tři tisíce chtěl předem a tak jsme jej strčili do pytle a hodili
do jezera."
"Podvodníci se najdou vždycky."
"To máš pravdu. A není jich málo," přitakal místodržící, nespouštěje
ze zaklínače oči. "A proto, půjdeš-li do paláce, nechtěj zlato předem.
Půjdeš-li tam vůbec."
"Půjdu."
"Jak chceš, je to tvoje věc. Pamatuj ale na mou radu. Jo, když už jsme u
odměny, v poslední době se začalo mluvit i o její druhé části - už jsem
to říkal. Princeznu za ženu. Nevím, kdo na to přišel, jestli ale ta striga
vypadá tak, jak se říká, je to moc smutný vtip. Přesto ale se našlo dost
hlupáků, kteří se hnali do paláce hned, jak se to rozkřiklo. Šance dostat
se do královské rodiny. Konkrétně dva ševcovští tovaryši. Proč jsou,
Geralte, ševci tak pitomí?"
"Co já vím? A zaklínači to, pane místodržící, zkoušeli také?"
"Jistě. Pár jich tam bylo. Jenže vždy, když slyšeli, že je strigu nutno
odčarovat a ne zabít, pokrčili rameny a odjeli. Tím také, Geralte, v mých
očích velice stoupli. No, ale pak přijel jeden, mladší než ty, na jméno
si už nevzpomenu, jestli je vůbec řekl. Ten se o to pokusil."
"No a?"
"Jeho střeva zubatá princezna roztahala pěkně daleko. Na půl dostřelu z
luku."
Geralt přikývl.
"Víc jich nebylo?"
"Přišel ještě jeden."
Velerad se na okamžik odmlčel, zaklínač jej ale nepoháněl.
"Jo," řekl místodržící, "našel se ještě jeden. Zpočátku, když mu
Foltest pohrozil šibenicí, jestli tu strigu zabije nebo zmrzačí, se jenom
rozesmál a začal balit. No ale pak..."
Velerad opět ztišil hlas, až skoro šeptal a nakláněl se přes stůl.
"Pak to tedy vzal. Víš, Geralte, tady, ve Wyzimě, najdeš pár rozumných
lidí, některé z nich i ve vysokém postavení, jimž se to všechno už
pěkně zhnusilo. Říká se, že ti lidé zaklínače potichoučku
přesvědčili, aby se vykašlal na okolky a kouzla a strigu prostě
zlikvidoval. Králi aby pak řekl, že došlo k pracovnímu úrazu. Král se
rozzlobí, to je jisté, ale všechno skončí tím, že mu z odměny nevyplatí
ani oren. Ten fikaný zaklínač na to ale, že zadarmo si na strigy můžeme
chodit sami. No, co se dalo dělat, složili jsme se, posmlouvali. Jenže z toho
nakonec nic nebylo."
Geralt zvedl obočí.
"Jak říkám - nic," řekl Velerad. "Zaklínač tam nechtěl jít hned první
noc. Potuloval se, čmuchal, ohlížel situaci. Až nakonec, alespoň se to
říká, uviděl strigu, a to určitě v akci, protože ta bestie z krypty
neleze jen proto, aby si protáhla nohy. Viděl ji a okamžitě zmizel. Neřekl
ani sbohem."
Geralt zkřivil rty v jakési napodobenině úsměvu.
"Rozumní lidé," promluvil, "ty peníze ještě určitě mají, že?
Zaklínači neberou předem."
"Samozřejmě," odpověděl Velerad. "Mají je."
"A nemluví se náhodou, kolik toho je?"
Velerad vycenil zuby.
"Někdo říká - osm set."
Geralt zakroutil hlavou.
"Další pak," zabručel místodržící, "vykládají o tisíci."
"To není tak moc, zvláště když jsi uvědomíme, že lidé často
přehánějí. Konec konců, král dává tři tisíce."
"A nezapomeň na snoubenku navrch," vysmíval se mu Velerad. "O čem tu vlastně
mluvíme? Stejně je jasné, že ty tři tisíce nedostaneš."
"Proč ne?"
Velerad udeřil pěstí do stolu.
"Geralte, nenič mou představu o zaklínačích! Už se to vleče víc než
šest let! Striga rok co rok pozabíjí půl sta lidí, teď tedy míň,
protože se každý od zámku drží v uctivé vzdálenosti. Kdepak, brachu, já
na kouzla věřím, viděl jsem toho dost a taky věřím - do jisté míry,
samozřejmě, - ve schopnosti mágů a zaklínačů. Ale to odčarování je
pitomost, vymyšlená hrbatým a usopleným dědkem, zblblým z poustevnického
žrádla, pitomost, které kromě Foltesta nevěří vůbec nikdo. Kdepak,
Geralte. Adda porodila strigu, protože se vyspala s vlastním bratrem - taková
je pravda a nic s tím neuděláš. Striga, jako všechny strigy, žere lidi a
je třeba ji zabít - prostě a jednoduše. Poslyš, před dvěma lety se
vesničani z nějaké zapadlé díry u Mahakamu, jímž požíral ovce drak,
dali dohromady, draka umlátili klanicemi a ani nepovažovali za nutné nějak
zvlášť se tím chlubit. A my tady, ve Wyzimě, čekáme na zázrak, za
každého úplňku zamykáme dveře nebo ke kůlu před zámkem přivazujeme
zločince v naději, že se ta potvora nažere a vrátí zpátky do rakve."
"To není nejhorší řešení," usmál se zaklínač. "Zločinnost klesla?"
"Ani trochu."
"Do zámku - toho nového - se jde kudy?"
"Zavedu tě tam sám. Co bude s tím návrhem rozumných lidí?"
"Proč spěcháš, místodržící?" řekl Geralt. "Při práci se může
klidně stát nějaké neštěstí, ať už chtít budu nebo ne. A pak, ti
rozumní lidé by se měli zamyslet nad tím, jak mě ochrání před královým
hněvem a nachystat těch patnáct set orenů, o nichž se mluví."
"Říká se tisíc."
"Kdepak, pane Velerade," prohlásil zaklínač neústupně. "Ten, komu dávali
tisíc, utekl, sotva strigu zahlédl. Dokonce ani nesmlouval. To znamená, že
riziko stojí za víc než tisícovku. Jestli nestojí za víc než patnáct
set, to se teprve uvidí. Já se ale, samozřejmě, rozloučím."
Velerad se poškrábal na hlavě.
"Geralte? Dvanáct set?"
"Ne, pane místodržící. Není to lehká práce. Král nabízí tři
tisícovky a musím vám říct, že odčarování je někdy snazší než
zabití. Nakonec, kdyby to bylo tak prosté, už by ji někdo z mých
předchůdců zabil. Nebo si myslíte, že se dali zakousnout jen ze strachu
před králem?"
"Dobře, dobře, brachu," přikývl Velerad smutně. "Tak platí. Před králem
ale o nějakém neštěstí při práci ani nešpitni. Radím ti dobře."
IV.
Foltest byl štíhlý, měl hezkou (až moc hezkou) tvář. Podle
zaklínačova odhadu mu nebylo ještě ani čtyřicet. Seděl na židli
vyřezané z černého dřeva, nohy natažené ke krbu, u něhož se vyhřívali
dva psi. Vedle, na truhlici, seděl starší, urostlý muž s plnovousem. Za
králem stá další, bohatě oděný, s hrdým výrazem ve tváři. Velmož.
"Zaklínač z Rivska," pronesl král po chvíli mlčení, nastalém po
Veleradově představování.
"Ano, pane," uklonil se Geralt.
"Z čeho ti tak zešedivěla hlava? Z kouzel? Vidím, že ještě nejsi tak
starý. Dobře, dobře, nemusíš nic říkat. Byl to jen žert. Zkušenosti,
doufám, jistě nějaké máš?"
"Jistě, pane."
"Rád bych o nich věděl něco bližšího."
Geralt se uklonil ještě hlouběji.
"Jistě je vám známo, pane, že náš zákon zakazuje mluvit o naší
práci."
"To je výhodný zákon, pane zaklínači, velice výhodný. Ale jen tak, bez
podrobností, měls už co dělat s lesními muži?"
"Měl."
"S upíry? S těmi hroznějšími?"
"Také."
Foltest se zarazil.
"A se strigami?"
Geralt zvedl hlavu a pohlédl králi přímo do očí.
"Ano!"
Foltest odvrátil zrak.
"Velerade!"
"Ano, milosti."
"Seznámils jej s podrobnostmi?"
"Ano, milosti. Tvrdí, že princeznu lze odčarovat."
"To vím už dávno. Jenže jak, vážený zaklínači? Ach ano, zapomněl jsem,
zákon. Dobře, ještě maličkost. Zaklínačů jsem tu už pár měl. Řekls
mu to, Velerade? Dobře. A tak vím, že raději zabíjíte, než snímáte
zakletí. S tím ale vůbec nepočítej. Spadne-li mé dcerce z hlavy jen
vlásek, položíš svou na špalek. To je všechno. Ostrite, i vy, pane
Segeline, zůstaňte tu a dejte mu všechny informace, jaké jen bude chtít. Ti
zaklínači mají vždycky moc otázek. Nakrmte jej a ubytujte na zámku. Ať se
netoulá po hospodách."
Král se zvedl, hvízdl na psy a vykročil ke dveřím, rozhazuje slámu,
pokrývající podlahu u komnatě. U dveří se ještě otočil.
"Když uspěješ, je odměna tvá. A když se osvědčíš, třeba ještě něco
přidám. Na těch řečech lůzy o svatbě s princeznou není, samozřejmě,
ani zrnko pravdy. Doufám, že tě ani nenapadlo, že bych svou dceru provdal za
nějakého přivandrovalce."
"Ne, pane, to si nemyslím."
"Dobře, to mi dokazuje, že to máš v hlavě v pořádku."
Foltest odešel a zavřel za sebou. Velerad i oba velmoži se okamžitě
posadili ke stolu. Místodržící dopil králův z poloviny plný pohár,
nahlédl do džbánku a zaklel. Ostrit, sedící na Foltestově místě, hladil
dlaní vyřezávaný lenoch židle a zaklínače si úkosem prohlížel.
Vousáč Segelin na Geralta kývl.
"Posaďte se, vážený zaklínači, posaďte se. Večeře tu bude co nevidět.
Co byste chtěl vědět? Místodržící Velerad vám už určitě všechno
řekl. Znám ho. Určitě toho napovídal spíš víc než míň."
"Jen pár otázek."
"Prosím."
"Místodržící mluvil o tom, že král ihned po tom, co se striga narodila,
povolal mnoho Vědoucích."
"To je pravda. Jen neříkejte striga, ale princezna. Spíš se tak vyhnete
přeřeknutí před králem - a s tím souvisejících nepříjemností."
"Byl mezi Vědoucími někdo známý? Slavný?"
"Byli tu takoví, tehdy i později. Na jména si vzpomenout nedokážu. A vy,
pane Ostrite?"
"Nevzpomínám si," odvětil velmož. "Vím ale, že mnozí z nich se těšili
slávě a uznání. Moc se o tom mluvilo."
"V tom, že zakletí je možno sejmout, byli zajedno?"
"To zdaleka ne," usmál se Segelin. "V žádném případě. Ale takové
tvrzení padlo také. Mělo to být jednoduché, protože, vzpomínám-li si
dobře, stačilo strávit noc od západu do kuropění v podzemí, u
sarkofágu."
"Opravdu, jak prosté!" vyprskl Velerad.
"Zajímalo by mě, jak... princezna vypadá."
Velerad se zvedl ze židle.
"Princezna vypadá jako striga!" vykřikl. "Jako ta nejstrigovatější striga,
o jaké jsem kdy slyšel. Její jasnost, královská dcerka, superparchant, je
čtyři lokty vysoká, vypadá jako pivní soudek, tlamu má od ucha k uchu,
plnou zubů jako dýky, rudé oči a zrzavou palici. Pazoury a drápy jako
divoká kočka a visí jí až k zemi. Jen se divím, že jsme ještě nezačali
po spřátelených dvorech rozesílat její podobizny. Princezna - ať ji mor
schvátí - má už čtrnáct let, je tedy na čase uvažovat o vdavkách s
nějakým princem."
"Zadrž, místodržící," zamračil se Ostrit, pokukuje po dveřích. Segelin
se pousmál.
"Popis, ač tak obrazný, byl poměrně přesný a o to panu zaklínači přece
šlo, že? Velerad ještě zapomněl na to, že se princezna pohybuje
neuvěřitelně rychle a že má mnohem větší sílu, než by se bylo možno
domýšlet z její výšky a stavby těla. A že má čtrnáct let, je pravda.
Je-li to důležité."
"Je to důležité," potvrdil zaklínač. "K útokům na lidi dochází
výhradně jen za úplňku?"
"Ano," odvětil Segelin, "pokud vychází ze Starého zámku. V zámku lidé
hynuli nezávisle na měsíční fázi. Venku ale útočí pouze za úplňku. A
to ještě ne vždy."
"Došlo k útoku někdy i ve dne?"
"Ne, ve dne nikdy."
"Oběti požírá vždy?"
Velerad si šťavnatě odplivnul do slámy.
"Aby tě... Geralte, co nevidět tu bude večeře. Fuj! Požírá, nakusuje,
nechává, různě - nejspíš podle nálady. Jednomu ukousla jen hlavu, pár
jich vykuchala, několik zase obrala na kost, dalo by se říct. Aby ďas spral
její matku!"
"Dej si pozor, Velerade!" sykl Ostrit. "O strize si mluv, co chceš, ale Addu
přede mnou neurážej. Před králem tu odvahu nemáš."
"Existuje někdo, na koho zaútočila a on to přežil?" otázal se zaklínač,
na oko si nevšímaje velmožova výbuchu.
Segelin a Ostrit se po sobě podívali.
"Ano," odpověděl vousáč. "Hned zpočátku, před šesti lety, se vrhla na
dva vojáky, stojící u krypty na stráži. Jednomu se podařilo uniknout."
"A pak," vmísil se do řeči Velerad, "mlynář. Napadla ho u města,
vzpomínáš si?"
V.
Druhého dne večer mlynáře přivedli do místnosti nad strážnicí, v
níž byl zaklínač ubytován. Přivedl jej voják v plášti s kapucí.
Rozhovor nepřinesl dohromady nic podstatného. Mlynář byl vylekaný, blekotal
a zakoktával se. Víc zaklínači řekly jeho jizvy - striga měla impozantní
rozevření čelistí a ostré zuby, zvláště pak dlouhé horní řezáky -
byly čtyři, dva z každé strany. Drápy určitě ostřejší než divoká
kočka, ale na tak zakřivené. Jen díky tomu se mlynáři podařilo
uniknout.
Geralt dokončil prohlídku a pohybem ruky se rozloučil s mlynářem i
vojákem. Voják vesničana vystrčil za dveře a sňal kapuci. Byl to sám
Foltest.
"Jen seď, nevstávej," řekl král. "Není to oficiální návštěva. Dal ti
ten rozhovor něco? Slyšel jsem, žes byl dopoledne v zámku?"
"Ano, pane."
"Kdy se dáš do práce?"
"Do úplňku scházejí čtyři dny. Po úplňku."
"Chceš si ji předtím prohlédnout?"
"To není nutné. Ale najezená... princezna... nebude tak pohyblivá."
"Striga, mistře, striga. Nehrajme si na diplomaty. Princezna z ní teprve bude.
Konečně, právě o tom jsem si s tebou přišel promluvit. Odpovídej přímo,
krátce a jasně - bude nebo nebude? Jen se neschovávej za nějaký zákon."
Geralt si otřel čelo.
"Králi, prohlašuji, že kletbu je možno zrušit. A nemýlím-li se, tak
opravdu strávením noci v zámku. Zastihne-li strigu třetí kuropění mimo
sarkofág, kletba se zlomí. Tak se se strigami obvykle jedná."
"To je to tak prosté?"
"Nic jednoduchého to není. Za prvé se ta noc musí přežít. Také může
dojít k odchylkám, mohou to být třeba tři noci a ne jedna. A jsou také
případy... no... beznadějné."
"Ano," povzdechl si Foltest. "Pořád mi něco říká. Zabít tu bestii,
protože je nevyléčitelná. Jsem si, mistře, jist, že s tebou už také
mluvili. Že ano? Lidožroutku zabít bez okolků hled zpočátku a králi pak
nakukat, že to jinak nešlo. Král nezaplatí, zaplatíme my. Velice chytré,
protože král nechá zaklínače stít nebo pověsit a zlato zůstane v
kapse."
"Král zaklínače nechá opravdu stít bezpodmínečně?" zarazil se Geralt.
Foltest se na dlouho zadíval do Rivových očí.
"Král neví," řekl pak. "Ale zaklínač by s tím měl raději počítat."
Teď se zase odmlčel Geralt.
"Udělám, co budu moci," řekl pak. "Ale kdyby se to vyvíjelo špatně, budu
se bránit. Vy, pane, musíte s touto eventualitou počítat také."
Foltest vstal.
"Nechápeš mě. Je mi jasné, že jí zabiješ, kdyby začalo být horko - ať
už se mi to líbí nebo ne. Jinak zabije ona tebe. Jistě a neodvolatelně.
Neroztrubuju to, ale nikoho, kdo by ji zabil v sebeobraně, bych nepotrestal.
Nedopustím ale, aby byla zabita bez pokusu o záchranu. Už tu byly tři pokusy
o zapálení Starého zámku, stříleli po ní z luků, kopali jámy, líčili
pasti a osidla - dokud jsem jich pár nepověsil. Ale tady jde o něco jiného.
Poslyš mistře!"
"Prosím."
"Po třetím kuropění, chápu-li tě správně, už tu nebude striga. CO ale
bude?"
"Půjde-li všechno dobře, pak čtrnáctiletá dívka."
"Rudooká? S krokodýlími zuby?"
"Normální dívka. Jen..."
"No?"
"Fyzicky."
"A bác ho. A psychicky? Každý den k snídani vědro krve? Dívčí
stehýnko?"
"Ne. Psychicky... to se nedá jen tak říct. Myslím, že na úrovni, co já
vím, tak tří, čtyřletého dítěte. Delší dobu bude vyžadovat
zvláštní péči."
"To je samozřejmé. Mistře?"
"A může se to vrátit? Někdy později?"
Zaklínač mlčel.
"Aha," dovtípil se král. "Může. A co pak?"
"Kdyby po dlouhých, několikadenních mdlobách zemřela, musíte její tělo
spálit. A to co nejrychleji."
Foltest se zasmušil.
"Já si ale nemyslím," dodal Geralt, "že k tomu musí dojít. Pro jistotu
vám, pane, dám několik rad, jak nebezpečí zmenšit."
"Už teď? Není to brzo, mistře? Co když..."
"Už teď," přerušil jej Riv. "Může se stát cokoli, králi. Může se
stát, že ráno v kryptě najdete odčarovanou princeznu a mou mrtvolu."
"To snad ne. I přes mé svolení k sebeobraně? A to ti na něm, jak se zdá,
ani moc nezáleželo."
"Je to vážná věc, králi. Riziko je veliké. Proto poslyšte - princezna
musí mít na krku neustále safír, nejlépe inkludovaný, a to na stříbrném
řetízku. Ve dne v noci."
"Co je to inkludovaný?"
"Se vzduchovou bublinou uvnitř. Kromě toho v její ložnici občas palte
jalovcové, jeřabinové a lískové větvičky."
Foltest se zamyslel.
"Děkuji ti za rady, mistře. Uposlechnu tě, pokud... A teď zase pro změnu
poslouchej ty. Zjistíš-li, že je to beznadějné, zabij ji. Odčaruješ-li ji
a děvče nebude... normální... budeš-li mít jen stín pochybností, že se
to podařilo, zabij ji také. Neboj se, neublížím ti. Před lidmi po tobě
budu řvát, vyženu tě z paláce i z města. Nic víc. Odměnu ti,
samozřejmě, nevyplatím. Snad něco usmlouváš - však víš od koho."
Na chvíli zavládlo ticho.
"Geralte," Foltest zaklínače poprvé oslovil jménem.
"Prosím?"
"Co je pravdy na těch řečech, že to dítě je takové, protože Adda byla
mou sestrou?"
"Jen málo. Žádná kletba nepůsobí sama od sebe, někdo ji musí vyslovit.
Jsem ale toho názoru, že váš svazek se sestrou je prvotní příčinou té
kletby a tedy i onoho následku."
"To jsem si myslel. Někteří z Vědoucích, i když ne všichni, to říkali
také. Geralte, kde se to všechno, ty čáry a kouzla, vzaly?"
"To nevím, pane. Zkoumáním těchto jevů se zabývají Vědoucí. Nám,
zaklínačům, stačí vědět, že tyto jevy vyvolává soustředěná vůle. A
také vědět, jak s tím bojovat."
"Zabíjet?"
"Nejčastěji. Za to nám, konečně, také většinou platí. Málokdo chce
zakletí zrušit, králi. Lidé se obvykle chtějí chránit před nebezpečím.
A má-li nestvůra na svědomí nějaké lidské životy, musíte ještě
počítat se mstou."
Král vstal, udělal pár kroků komnatou a zastavil se před zaklínačovým
mečem, visícím na zdi.
"Tím?" otázal se, ale na Geralta ani nepohlédl.
"Ne, ten je na lidi."
"Slyšel jsem. Víš co, Geralte? Půjdu do krypty s tebou."
"To je vyloučeno."
Foltest se otočil. Oči se mu leskly.
"Víš ty, čaroději, že jsem ji nikdy ani nezahlédl? Ani po narození, ani
potom. Měl jsem strach. A už ji ani nikdy spatřit nemusím, že? Snad mám
aspoň právo vidět, jak ji budeš vraždit."
"Opakuji, že je to vyloučeno. Byla by to jistá smrt. I pro mne. Povolím
pozornost, vůli... Ne, králi."
Foltest se otočil a přistoupil ke dveřím. Geraltovi se na okamžik zazdálo,
že odejde beze slova, bez rozloučení, ale král se zastavil a pohlédl na
něj."
"Docela ti věřím," pravil. "I když je jasné, jaké jsi kvítko. Slyšel
jsem, co se stalo v hospodě. Jsem si jistý, že jsi ty chlapy pozabíjel jen
proto, abys otřásl lidmi i mnou. Je mi jasné, že jsi je mohl porazit i bez
zabíjení. Mám strach, že se nikdy nedovím, zda jsi mou dceru šel
zachránit nebo zabít. Já s tím ale souhlasím. Musím s tím souhlasit. A
víš proč?"
Geralt neodpověděl.
"Protože si myslím," řekl král, "že to děvče trpí. Nemám pravdu?"
Zaklínač do krále zabodl své oči. Nepřitakal, nepřikývl, neučinil ani
nejmenší gesto, ale Foltest věděl, znal odpověď.
VI.
Geralt naposledy vyhlédl zámeckým oknem. Soumrak padal rychle. Za jezerem
se mihotala nezřetelná světélka Wyzimy. Kolem zámku byla pustina - pruh
země nikoho, jímž se město za posledních šest let ohradilo od
nebezpečného místa; nezůstalo tam nic, jen pár trosek, shnilých nosníků
a zbytky zubaté kolové ohrady, jež se zřejmě nevyplatilo rozebrat a
přestěhovat. Nejdál - až na protilehlou stranu města - přenesl svou
rezidenci sám král; břichatá masa jeho nového paláce se nezřetelně
rýsovala na tmavě modré obloze.
Zaklínač se vrátil k zaprášenému stolu v jedné z prázdných a
poničených komnat, u nějž se pomalu, klidně a pečlivě připravoval.
Času, jak věděl, měl dost. Striga kryptu před půlnocí neopustí.
Na stole ležela nevelká okovaná truhlička. Otevřel ji. Uvnitř byly v
přihrádkách, vyložených senem, namačkány flakónky z tmavého skla.
Zaklínač tři z nich vytáhl.
Z podlahy zvedl veliký balík, zavinutý do tlusté vrstvy ovčích kůží a
převázaný řemenem. Rozbalil jej a vytáhl meč se zdobenou rukojetí,
skrytý v lesklé černé pochvě, pokryté řadami runových znaků a symbolů.
Obnažil ostří, které zasvítilo čistým zrcadlovým leskem. Čepel byla z
ryzího stříbra.
Pak zašeptal zaříkadlo, postupně vypil dva flakónky, po každém hltu
položil levou ruku na hlavici meče. Pak, těsně zahalený do svého černého
pláště, usedl na podlahu. V komnatě, jako ostatně v celém zámku, nebyla
žádná židle.
Seděl bez hnutí, se zavřenýma očima. Jeho dech, zpočátku pravidelný,
najednou zrychlil, zdrsněl a zneklidněl. A pak se úplně ztratil. Směs, s
jejíž pomocí zaklínač ovládl funkce všech orgánů těla, se skládala
hlavně z čemeřice, blínu, hlohu a durmanu. Ostatní složky neměly název v
žádném lidském jazyce. Pro každého, kdo by na to nebyl, jako Geralt,
zvyklý od dětství, by to byl smrtelný jed.
Zaklínač prudce otočil hlavu. Jeho sluch, teď neuvěřitelně zostřený, z
tich lehce vylovil šelest kroků na kopřivami zarostlém nádvoří. Striga to
být nemohla. Bylo ještě příliš jasno. Hodil si meč na záda, trubičku
ukryl do ohniště rozbitých kamen a tiše, jako netopýr, se pustil se
schodů.
Na nádvoří bylo ještě natolik jasno, že přicházející člověk mohl
rozeznat zaklínačovu tvář. Člověk - byl to Ostrit - prudce ustoupil, ústa
se mu zkřivila v mimovolné grimase strachu a odporu. Zaklínač se zlomyslně
usmál - dobře věděl, jak vypadá. Po vypití směsi rulíku, oměje a
světlušek tvář dostane křídovou barvu a panenky se roztáhnou přes celou
duhovku. Zato ale tento přípravek dovoluje vidění i v nejčernější tmě.
A to Geraltovi šlo.
Ostrit se rychle ovládl.
"Už teď vypadáš jako mrtvola, čaroději," řekl. "Určitě ze strachu.
Neboj se. Přináším ti milost."
Zaklínač neodpověděl.
"Neslyšels, rivský mastičkáři, co jsem řekl? Jsi zachráněný a
bohatý."
Ostrit potěžkal objemný měšec a pak jej hodil Geraltovi pod nohy. "Tisíc
orenů. Ber to, sedej na koně a padej odtud."
Riv ani teď nic neříkal.
"Nevyvaluj na mě oči!" zvedl Ostrit hlas. "A neokrádej mě o čas. Nebudu tu
stát do půlnoci. Nechápeš? Nepřeji si, abys snímal nějaká zakletí. Ne,
nemysli si, žes to uhádl. Nedržím s Veleradem a Segelinem. Nechci, abys ji
zabil. Prostě vypadni. Ať to zůstane tak, jak to je."
Zaklínač se ani nepohnul. Nechtěl, aby velmož viděl, jak rychlé jsou teď
jeho pohyby a reakce. Rychle se stmívalo, což bylo dobře, přílišné
světlo jej oslepovalo.
"A proč by to, pane, mělo zůstat tak, jak to je?" otázal se. Snažil se
vyslovovat co nejpomaleji.
"To tě," Ostrit zvedl hrdě hlavu, "nemusí vůbec zajímat."
"A co když to vím?"
"To by mě zajímalo."
"Bude-li striga lidem škodil ještě víc, bude snazší odstranit Foltesta z
trůnu, že? Tohle královské bláznění se velmožům i lidu zhnusí, není
to tak? Jel jsem k vám přes Redanii a Novigrad. Moc se tam mluví o tom, že
mnozí Wyzimští se zhlédli v králi Vizimirovi, vidí v něm spasitele a
skutečného vládce. Jenže mě, pane Ostrite, nezajímá politika, zájmy
trůnů ani palácové převraty. Mám tady práci. Nikdy jste neslyšel o
plnění slibů a obyčejné slušnosti?"
"Dej si pozor, s kým mluvíš, vandráku!" vykřikl Ostrit vztekle a sáhl po
meči. "Už toho mám dost. Nejsem zvyklý diskutovat s nějakými pobudy!
Hleďme - etika, zákony, morálka! A kdo to říká! Lotr, který sotva co
přišel, vraždil lidi. Který se před Foltestem ohýbal v úklonách a za
jeho zády smlouval s Veleradem jako nájemný vrah. Tak ty se, pacholku,
opovažuješ učit slušnosti? Hrát si na Vědoucího? Mága? Čaroděje? Ty
prašivý zaklínači! Zmiz odtud, než ti napráskám mečem!"
Zaklínač stál klidně, ani se nepohnul.
"Běžte odtud raději vy, pane Ostrite," řekl. "Už se stmívá."
Ostrit o krok ustoupil a bleskurychle tasil.
"Sám si o to řekl, čaroději. Zabiju tě. Nepomůžou ti ani ty tvoje kousky.
Mám u sebe želví kámen."
Geralt se usmál. Pověra o moci želvího kamene byla stejně rozšířená,
jako nepravdivá. Zaklínače ale ani nenapadlo ztrácet čas zaklínadly a tím
spíš ohrožovat stříbrnou čepel dotekem Ostritova meče. Zmizel pod
roztočeným ostřím a udeřil velmože stříbrnými cvoky, nabitými do
manžety, do spánku.
VII.
Ostrit se rychle vzpamatoval a bloudil očima v naprosté tmě. Zjistil, že
je svázaný. Geralta, stojícího vedle sebe, neviděl. Zorientoval se ale, kde
je a hrozně zavyl.
"Mlč," upozornil jej zaklínač, "ať ji nepřivoláš předčasně."
"Ty prokletý vrahu! Kde jsi? Okamžitě mě rozvaž, lumpe! Za tohle budeš, ty
zkurvysyne, viset!"
!Mlč!"
Ostrit se s námahou nadechl.
"Chceš mě tu nechat, aby mě sežrala! Svázaného?" otázal se, teď už ale
mnohem tišeji. Nadávku přidal skoro šeptem.
"Ne," odpověděl zaklínač. "Pustím tě. Ale ne hned."
"Ty lotře!" zasyčel Ostrit. "Abych strigu odlákal, co?"
"Přesně tak."
Ostrit ztichl, přestal sebou házet a zůstal klidně ležet.
"Zaklínači?"
"Copak?"
"To, že jsem chtěl svrhnout Foltesta, je čistá pravda. Nejsem sám. Ale jen
já toužil po jeho smrti, chtěl jsem, aby zemřel v mukách, aby zešílel,
aby zaživa shnil. A víš proč?"
Geralt mlčel.
"Miloval jsem Addu. Královu sestru. Královu milenku. Královu děvku. Miloval
jsem ji... Zaklínači, jsi tady?"
"Jsem."
"Vím, co si myslíš. Jenže to není pravda. Věř mi, nepoužil jsem žádné
čáry. Ani žádná kouzla neznám. Jen jednou jsem ve vzteku řekl... Jen
jednou. Zaklínači, slyšíš?"
"Slyším."
"Byla to jeho matka, stará královna. Určitě to byla ona. Nemohla se dívat
na to, jak on a Adda... Já ne. Víš jen jednou jsem se pokusil přemluvit ji a
Adda... Zaklínači? Neovládl jsem se a řekl... Zaklínači? Byl jsem to já?
Já?"
"Teď už je to jedno."
"Zaklínači, už se blíží půlnoc?"
"Blíží."
"Pusť mě dřív. Dopřej mi víc času."
"Ne."
Ostrit skřípění odsouvané náhrobní desky neslyšel, ale zaklínač ano.
Sklonil se a dýkou rozsekl velmožova pouta. Ostrit na nic nečekal, zvedl se a
neohrabaně pokulhávaje se celý ztuhlý rozběhl. Jeho oči se tmě už
dokázaly přizpůsobit, takže cestu z hlavního sálu k východu rozeznával
dobře.
Z podlahy s rachotem vyrazila deska, uzavírající vstup do krypty. Geralt,
předvídavě ukrytý za schodiště, zahlédl strižinu obludnou postavu,
hbitě a rychle uhánějící za vzdalujícím se klapotem Ostritových bot.
Nevydala ani nejslabší zvuk.
Noc rozčísl hrůzný, rozechvělý a šílený výkřik, otřásl starými
zdmi, chvějivě se nesa do výšky. Zaklínač nedokázal vzdálenost odhadnout
přesně - jeho zostřený sluch jej pletl - věděl ale, že striga Ostrita
dopadla velice rychle. Příliš rychle.
Vyšel doprostřed sálu, postavil se u vchodu do krypty a odhodil plášť.
Pohnul rameny, to aby si upravil meč, a natáhl si rukavice. Měl ještě
chvilku čas. Věděl, že i když se za posledního úplňku striga dobře
nažrala, Ostritovu mrtvolu hned tak neopustí. Srdce a játra pro ni byla
příliš cenná, látky v nich obsažené jí umožňovaly dlouhý pobyt v
letargii.
Zaklínač čekal. K východu jitřenky, jak počítal, zbývaly ještě tři
hodiny. Kohoutí zakokrhání by jej mohlo splést. V okolí ale žádní
kohouti ani nebyli.
Pak ji uslyšel. Šla pomalu, nohama šoupajíc po podlaze. A pak ji i
uviděl.
Popis byl přesný. Nesouměrně velká hlava, sedící na krátkém krku, byla
zahalená rozcuchanou svatozáří rusých vlasů. Oči svítily ve tmě jako
dva karbunkly. Striga se zastavila a upřela zrak na Geralta. Pak otevřela
tlamu, jako kdyby se chtěla pochlubit řadami bílých a špičatých zubů,
načež čelisti zaklapla se zvukem, připomínajícím zavření železné
bedny. A pak najednou bez rozběhu skočila a začala se na zaklínače sápat
zkrvavenými drápy.
Geralt uskočil, zavířil v rychlé piruetě, striga se o něj otřela, také
se roztočila, ale její drápy rozčísly jen vzduch. Nezapotácela se, ale
opět zaútočila - okamžitě, z otáčky, zuby klaply těsně u Geraltovy
hrudi. Riv odskočil na druhou stranu, třikrát změnil směr otáčení ve
vířivé piruetě, čímž strigu zmátl. Při odskoku ji silně, i když bez
rozmachu, udeřil stříbrnými trny, vsazenými do svrchní strany rukavice, do
spánku.
Striga hrůzně zakřičela, její řev naplnil dvorec dunivou ozvěnou, pak
upadla, ztuhla a začala výt - hluše, zlověstně, zuřivě.
Zaklínač se zlostně usmál. První pokud - s tím ostatně také počítal -
dopadl skvěle. Stříbro bylo pro strigy, jako ostatně pro všechny nestvůry,
přivolané k životu kouzly, vražedné. Byla zde tady šance, že tahle bestie
je stejná jako ostatní, což by mu mohlo dopomoci k úspěchu. Stříbrný
meč mu pak - v nejhorším případě - mohl zaručit život.
Striga s dalším útokem příliš nepospíchala. Teď se blížila pomalu,
cenila zuby, odporně přitom slintajíc. Geralt ustoupil obloukem, opatrně
našlapoval, zpomalováním a zrychlováním pohybu strigu mátl, neumožňoval
jí skočit. Přitom rozvíjel dlouhý, tenký a pevný řetěz se závažím na
konci. Řetěz byl také stříbrný.
V okamžiku, kdy se striga odrazila a skočila, zasvištěl řetěz vzduchem a
jako had bleskově omotal paže, krk i hlavu nestvůry. Striga se svalila s
pronikavým pískáním. Válela se po podlaze, hrozně přitom řvala - nebylo
poznat, zda vztekem či ze žhavé bolesti, již ji spaloval nenáviděný kov.
Geralt byl spokojen - kdyby chtěl strigu zabít, měl teď tu nejlepší
příležitost. Nic v dosavadním chování strigy ale nenasvědčovalo tomu,
že by to měl být nevyléčitelný případ. Stáhl se do bezpečné
vzdálenosti a nespouštěje oči z balíku svíjejícího se na podlaze,
zhluboka dýchal a soustředil se.
Řetěz praskl, stříbrné články se zvonivě rozsypaly na všechny strany.
Vztekem zaslepená striga se s vytím vrhla do útoku. Geralt klidně čekal,
jen zvednutou pravou rukou před sebou ve vzduchu kreslil Znamení Aard.
Striga odletěla několik kroků zpět, jako po ráně kladivem, udržela se ale
na nohou. Ukázala drápy a odhalila tesáky. Vlasy se jí zvedly a rozevlály,
jako kdyby stála v prudkém větru. S námahou, chroptíc, krok za krokem šla
dál. Přese vše šla.
Geralt zneklidněl. Nečekal sice, že by tak prosté Znamení dokázalo strigu
úplně znehybnět, jenže také nečekal, že bestie odpor překoná tak
snadno. Nedokázal Znamení držet příliš dlouho, bylo to příliš
vyčerpávající a striga před sebou měla ne více než deset kroků. Prudce
Znamení sejmul a uskočil. Přesně jak čekal, přeběhla zaskočená striga
dopředu, ztratila rovnováhu, upadla, sklouzla po podlaze a spadla po
schodišti do zejícího otvoru krypty. Zezdola se ozvalo její zuřivé
zavytí.
Aby získal čas, skočil Geralt na ochoz schodiště. Neurazil ještě ani
polovinu dráhy, když striga vyrazila z krypty, uhánějíc jako velký černý
pavouk. Zaklínač počkal, až za ním vyběhne na schody, vyšvihl se na
zábradlí a skočil dolů. Striga na schodišti se otočila, odrazila se a
rozletěla se za ním neuvěřitelným, více než desetimetrovým skokem. Teď
už se jeho piruetami nedala tak snadno oklamat - dvakrát svými drápy
poznamenala Rivovu kazajku. Odmrštil ji ale novým, silným úderem
stříbrnými trny. Striga zaváhala. Víc a víc rozzuřený Geralt se
zapotácel a mohutným kopancem do boku srazil bestii k zemi.
Zařvala silněji než kdy předtím. Až ze stropu začala padat omítka.
Potom se zvedla. Třásla se v neovladatelném vzteku a touze po krvi. Geralt
čekal. Tasil meč, opisoval jím ve vzduchu kruhy, postupoval, kroužil kolem
ní, jen dával pozor, aby mečem nehýbal v rytmu a tempu svých kroků.
Neskočila. Přibližovala se pomalu a pozorně sledovala zářivý stín
čepele. Geralt se najedno zastavil a ztuhl. Znejistělá striga se zastavila
také. Zaklínač ostřím opsal půlkruh a udělal krok směrem k ní. Pak
další. A pak, s roztočeným mečen nad hlavou, skočil.
Striga se schoulená snažila dostat z jeho dosahu. Ale Geralt byl blízko a v
ruce se mu leskla zbraň. Oči mu zlověstně plály, ze semknutých rtů
vyrazil chraptivý výkřik. Striga musela opět ustoupit, tlačena silou
soustředěné nenávisti, zuřivosti a násilí vyzařující z útočícího
člověka. Tlak na ni dorážel ve vlnách, vnikal jí do mozku a vnitřností.
Až k bolesti zasažena dosud neznámým pocitem roztřeseně a tence vyjekla,
otočila se na místě a dala se na bláznivý útěk do temného bludiště
zámeckých chodeb.
Roztřesený Geralt zůstal stát uprostřed sálu. Byl sám. Trvalo to dlouho,
říkal si, než ten tanec na okraji propasti, ten bláznivý, příšerný
válečný tanec přinesl očekávaný výsledek, než dosáhl psychické
jednoty s nepřítele a dostal se k základům soustředěné vůle,
přeplňující nitro strigy. Zlé, chorobné vůle, z jejíž pomocí se striga
zrodila. Zachvěl se, když si připomněl okamžik, v němž zachytil náboj
zla, aby jej pak jako zrcadlo odrazil na nestvůru. Ještě nikdy se nesetkal s
takovou koncentrací nenávisti a vražedné zuřivosti - ani u bazilišků,
kteří se v tomto ohledu těšili té nejhorší pověsti.
Tím líp, napadlo jej, když šel ke vchodu do krypty, černajícímu se v
podlaze jako obrovská kaluž. Tím líp, tím silnější ránu striga dostala.
Bude mít víc času na další věci. Než se striga otřese z šoku.
Zaklínač pochyboval, že by něco takového dokázal znovu. Účinek elixírů
slábl a úsvit byl ještě daleko. Striga se do krypty nesmí dostat před
jitřenkou, jinak by celá jeho dosavadní námaha byla zbytečná.
Sestoupil dolů. Krypta nebyla velká, byly v ní jen tři mohutné sarkofágy.
Hned první u vchodu měl odsunuté víko. Geralt vytáhl třetí flákónek,
rychle jej vypil a ponořil se do rakve, která byla, jak ostatně čekal,
dvojitá - pro matku a dceru.
Víko zasunul teprve tehdy, když seshora zaslechl řev. Lehl si naznak vedle
mumifikovaných ostatků Addy, na desku zevnitř nakreslil znamení Yrden. Na
prsa si položil meč a malé přesýpací hodiny, naplněné fosforeskujícím
pískem. Pak zkřížil ruce. Teď už výkřiky strigy neslyšel. Přestal
slyšet cokoli, protože vraní oko a vlaštovičník začaly účinkovat.
IX.
Když otevřel oči, byl písek v hodinách už úplně přesypaný, což
znamenalo, že letargie byla delší než bylo třeba. Nastražil uši -
neslyšel nic. Jeho smysly už pracovaly normálně. Uchopil meč do ruky,
dlaní přejel po víku sarkofágu, zabručel zaříkadlo a pak desku lehce
odsunul na několik palců. Ticho.
Odsunul víko ještě víc, posadil se - zbraň držel pohotově - a vystrčil
ven hlavu. V kryptě byla tma, ale zaklínač věděl, že venku už svítá.
Vykřesal oheň, zapálil malou lampičku a zvedl ji. Na zdech se objevily
podivné stíny. Nikde nic.
Vyhrabal se ze sarkofágu. Byl celý obolavělý, ztuhlý a prochladlý. Pak ji
spatřil. Ležela naznak u sarkofágu, nahá a v bezvědomí.
Byla spíš škaredá. Štíhlounká, s malými hrotitými prsy, špinavá.
Světlé rusé vlasy měla skoro až do pasu. Postavil lampičku na desku,
přilehl k ní a sklonil se. Ústa měla bledá, na lícní kosti velikou
modřinu, památku na jeho úder. Svlékl si rukavice, odložil meč a bez
okolků jí zvedl ret. Zuby měla normální. Sáhl po její ruce, zakryté
rozcuchanými vlasy. Než nahmatal dlaň, spatřil otevřené oči. Pozdě.
Sekla jej drápy do krku. Zaťala hluboko, jeho krev jí zbrotila tvář. Zavyla
a druhou rukou mu sekla po očích. Svalil se na ni, chytil ji za obě
zápěstí a přitiskl dívku k podlaze. Cvakla, teď už krátkými zuby, před
jeho tváří. Udeřil ji čelem do obličeje a stiskl co nejvíc mohl. Neměla
už dřívější sílu, jen se pod ním svíjela, vyla a vyplivovala krev -
jeho krev - která jí zalévala tvář. Silně krvácel. Neměl čas. Zaklel a
citelně ji kousl do krku pod uchem, zakousl se a držel tak dlouho, dokud se
nelidské vytí nezměnilo v tichý nemohoucí křik a pak v přidušené
vzlykání - pláč čtrnáctileté dívenky, jíž někdo ubližuje.
Když se přestala hýbat, pustil ji, zvedl se na kolena, vytrhl z kapsy na
rukávu kus látky a přiložil ji ke krku. Nahmatal meč, přiložil jej
omdlelé dívce na hrdlo a sklonil se nad její dlaní. Nehty měla špinavé,
polámané, zkrvavené, ale... normální. Naprosto normální.
Těžce se zvedl. Vchodem do krypty se vlévalo lepkavě mokré šero úsvitu.
Vykročil ke schodům, ale zachvěl se a těžce usedl na podlahu. Krev
prosakující zkrvaveným plátnem mu po ruce stékala do rukávu. Rozepnul
kazajku, roztrhl košili, páral a trhal cáry a vázal si je kolem krku. Bylo
mu jasné, že nemá moc času, že co nevidět omdlí...
Stihl to. A omdlel.
Ve Wyzimě, za jezerem, potřetí zakokrhal kohout s načepýřeným
peřím.
X.
Uviděl bílé zdi a hrázděný strop komnaty nad strážnicí. Pohnul
hlavou, ale bolestí se stáhl a zasténal. Krk měl silně, dobře a odborně
ovázaný.
"Lež, čaroději," řekl Velerad. "Lež a nehýbej se."
"Můj... meč..."
Velerad zakroutil hlavou.
"No jo, no jo. Ten tvůj stříbrný zaklínačský meč je samozřejmě to
nejdůležitější. Je tady, neboj. Meč i kufřík. A tři tisíce orenů. Jo,
jo. Nic nemluv. To já jsem starý hlupák a ty moudrý zaklínač. Foltest to
opakuje celé dva dny."
"Dva..."
"Jasně. Dva dny. Pěkně ti ten krk zřídila. Bylo vidět všechno, co tam
uvnitř máš. Ztratil jsi moc krve. Ještě štěstí, že jsme do krypty
běželi hned po třetím zakokrhání. Ve Wyzimě tu noc stejně nikdo nespal.
Nešlo to. Dělali jste tam strašný kravál. Neunavuju tě?"
"Prin... cezna?"
"Princezna, co, jako princezna. Hubená. A nějak přihlouplá. Pořád brečí.
A čůrá do postele. Ale Foltest říká, že se to spraví. Doufám, že ne k
horšímu, co, Geralte?"
Zaklínač zavřel oči.
"No dobře, vždyť já už jdu." Velerad vstal. "Jen odpočívej. Geralte? Než
půjdu, řekni mi - proč jsi ji chtěl zakousnout? He - Geralte?"
Zaklínač spal.