Brakýři
KAPITOLA I
MLADÍK
Příběh začíná čtvrtého února roku 1875. Byla krutá zima a v
údolích Gilmertonských hor ležely spousty sněhu. Parní pluh ale stále
udržoval trať volnou a večerní vlak, spojující dlouhou řadu hornických a
hutnických osad, pomalu supěl po příkrých horských svazích, po kterých
vede trať ze Stagvillu, ležícího v rovině, do Vermissy, městského
střediska na okraji Vermisského údolí. Odtud potom trať klesá k Barton's
Crossingu, Helmdalu a do čistě zemědělské oblasti kolem Mertonu. Byla to
pouhá jednokolejka, ale dlouhé řady vagónů naložených uhlím a železnou
rudou, stojící u každé vlečky - a těch bylo mnoho - svědčily o skrytém
bohatství, které přilákalo do těchto opuštěných končin Spojených
států amerických drsné přivandrovalce a naplnilo je rušným životem.
Bez nadsázky to byla pustina. První průkopník, který tudy procházel, uměl
si stěží představit, že nejkrásnější prérie a nejbohatší šťavnaté
pastviny jsou bezcenné ve srovnání s touto ponurou krajinou, plnou hustých
hvozdů a černých skal. Nad temnými a často téměř nepřístupnými lesy,
pokrývajícími obě úbočí, tyčily se vysoké, holé štíty hor, pod
nimiž se bělal sníh a černaly rozervané skály, které svíraly mezi sebou
dlouhé, obloukovité a křivolaké údolí. Tím údolím se teď vláček
zvolna sunul.
V prvním osobním vagónu právě rozžehli petrolejové lampy - byl to
dlouhý, prostě vybavený vůz, v němž sedělo asi dvacet či třicet lidí.
Většinou samí dělníci, vracející se z denní práce v dolním konci
údolí. Umouněné tváře a bezpečnostní kahany neklamně svědčily o tom,
že je mezi nimi alespoň tucet horníků. Seděli v hloučku, pokuřovali,
potichu si něco vykládali a co chvíli pokukovali po dvou mužích, sedících
na protější straně vagónu, jejichž uniformy a odznaky prozrazovaly, že to
jsou policisté. Několik dělnických žen a pár cestujících,
připomínajících drobné místní obchodníky, doplňovalo počet
pasažérů; výjimku tvořil jen jakýsi mladý muž, který seděl sám v
koutě. Právě ten nás však zajímá. Prohlédněte si ho dobře, stojí za
to.
Je to mladý muž; je středně vysoký a má svěží pleť. Pokud jde o jeho
věk, není těžké uhodnout, že se blíží třicítce. Má velké, bystré,
dobrácké šedé oči, které čas od času zvědavě přimhouří, když se
přes brýle rozhlédne po lidech kolem sebe. Je na něm vidět, že je
společensky založený, možná i trochu prostoduchý, a dává si záležet,
aby se ke každému choval přátelsky. Kdekdo snadno pozná, že má před
sebou družného a sdílného člověka, jenž nepostrádá důvtipu a který se
rád zasměje. Kdyby ho však někdo pozoroval déle a důkladně, jistě by mu
neušla jeho energická brada a přísně sevřené rty, které by ho varovaly,
že pod zevnějškem se skrývá cosi hlubšího a že ten příjemný,
hnědovlasý irský mladík nepochybně dokáže, ať už v dobrém či ve
zlém, poznamenat svou přítomností každou společnost, jíž bude
představen.
Jednou či dvakrát se na zkoušku pokusil oslovit nejbližšího horníka, ale
když dostal jen krátkou, nevlídnou odpověď, stáhl se do sebe a
nepřirozeně se odmlčel; zamyšleně zíral do krajiny za oknem, na kterou se
už snášel soumrak. Nebyl to příliš povzbudivý pohled. V houstnoucím
šeru pulsovala na svazích hor rudá zář pecí. Velké haldy strusky a
skládky popela se zvedaly po obou stranách a nad nimi strměly vysoké
těžní věže uhelných dolů. Místy se podél trati vynořovaly
roztroušené skupiny ubohých dřevěných domků, v nichž se už začaly
rýsovat čtverce rozsvěcejících se oken, a na častých zastávkách bylo
vidět hloučky jejich špinavých obyvatel. Železnorudná a uhelná pánev ve
Vermisském údolí rozhodně nebyla útulkem pro lenivé a změkčilé. Všude
bylo vidět stopy nelítostného boje o život, vykonané namáhavé práce a
drsných, silných lidí, kteří ji vykonali.
Mladík vyhlížel z okna do neutěšené krajiny a v jeho tváři se mísil
zájem s odporem, což zjevně prozrazovalo, že je ve zdejší končině
poprvé. Chvílemi vytahoval z kapsy objemný dopis, nahlížel do něho a na
okrajích si dělal nějaké poznámky. V jednom okamžiku vytáhl ze zadní
kapsy něco, co s sebou obvykle lidé jeho zevnějšku a chování nenosívají
- námořnický revolver největší ráže. Když jej šikmo sklonil proti
světlu, záblesk na okrajích měděných nábojů v bubínku prozradil, že
zbraň je nabitá. Rychle ji zastrčil zpátky do tajné kapsy, ale přece jen
ne tak rychle, aby si toho nevšiml jeden z dělníků, který si sedl na
vedlejší lavici.
"Hej, kamaráde!" zvolal. "Vidím, že máš s sebou hotový arzenál a jsi
připravený na všechno."
Mladík se poněkud rozpačitě usmál.
"To víte," řekl, "tam, odkud přicházím, se bez těchhle věcí někdy
neobejdeme."
"A kde to je?"
"Naposled jsem byl v Chicagu."
"Ve zdejším kraji jsi prvně?"
"Ano."
"Ta věcička se ti může hodit i tady," řekl dělník.
"Doopravdy?" Zdálo se, že to mladíka zajímá.
"Neslyšel jsi nic o tom, co se tu po okolí děje?"
"Nic mimořádného."
"Vidíš, a já myslel, že si o tom vrabci štěbetají po celé Americe. Brzo
o tom uslyšíš dost a dost. Co tě sem přivádí?"
"Slyšel jsem, že pro člověka, který není líný, je tu vždycky
práce."
"Jsi členem odborového svazu?"
"Ovšem."
"Tak to bys mohl práci dostat. Máš tu nějaké přátele?"
"Zatím ne, ale možnost si je získat."
"Jakto?"
"Jsem členem Řádu svobodných zednářů. Není jediné město, kde by nebyla
lóže, a kde je lóže, tam najdu přátele."
Tato poznámka udělala na jeho společníka neobyčejný dojem. Podezíravě se
rozhlédl kolem sebe po ostatních lidech ve vagónu. Horníci si stále ještě
šeptali mezi sebou. Oba policisté podřimovali. Vstal, přešel uličku, sedl
si těsně k cestujícímu mladíkovi a podal mu ruku.
"Ruku na to," řekl.
Oba si pevně stiskli ruce.
"Vidím, že mluvíš pravdu. Bude ale dobře se přesvědčit."
Zvedl pravou ruku k pravému obočí. Cestující ihned zvedl levou ruku k
levému obočí.
"Temné noci jsou nepříjemné," řekl dělník.
"Ano, zvlášť pro cizince na cestách," odpověděl mladík.
"To docela stačí. Jsem bratr Scanlan z lóže 341 ve Vermisském údolí.
Vítám tě v našich končinách."
"Děkuji. Já jsem bratr John McMurdo z lóže 29 v Chicagu. Velmistr J. H.
Scott. Mám ale opravdu štěstí, že jsem tak brzo narazil na bratra."
"Tady v okolí je nás spousta. Nikde jinde v celých Spojených státech není
řád v takovém rozkvětu jako ve Vermisském údolí. Takové mládence, jako
jsi ty, ale můžeme potřebovat. Nechápu, jak je možné, že takový statný
mužský, a navíc člen odborového svazu, nemůže najít v Chicagu
práci."
"Práce jsem tam měl dost," řekl McMurdo.
"Tak proč jsi odešel?"
McMurdo kývl směrem k policistům a usmál se.
"To by myslím zajímalo tamhlety chlapy," řekl.
Scanlan si s pochopením povzdechl.
"Jsi v maléru?" zeptal se šeptem.
"V ošklivém."
"Nucené práce?"
"A to ostatní."
"Ne ale pro zabití?"
"Na to je brzo - mluvit o takových věcech," pravil McMurdo a zatvářil se
jako člověk, který se ukvapil a řekl víc, než chtěl. "K odchodu z Chicaga
mám dobrý důvod, to vám zatím musí stačit. Kdo vlastně jste, že si
osobujete právo ptát se mě na takové věci?"
V šedých očích za brýlemi se zableskl náhlý a nebezpečný hněv.
"Dobrá, kamaráde. Nic ve zlém. Chlapci si o tobě nebudou myslit nic
špatného, ať jsi provedl cokoli. Kam máš teď namířeno?"
"Do Vermissy."
"To je třetí zastávka na trati. Kde budeš bydlet?"
McMurdo vytáhl obálku a zvedl ji ke kalně mžikající petrolejce.
"Tady je adresa - Jacob Shafter, Sheridan Street. Má to být penzión a
doporučil mi jej jeden známý v Chicagu."
" Ne, ten dům neznám, ale Vermissa je pro mě trochu z ruky. Bydlím v
Hobson's Patchi a tam právě přijíždíme. Poslyš ale, než se rozejdeme,
dám ti jednu dobrou radu. Kdybys měl ve Vermisse nějaké potíže, jdi rovnou
do Union Housu a navštiv šéfa, McGintyho. To je velmistr vermisské lóže a
v tomhle kraji se nestane nic, co si Černý Jack McGinty nepřeje. Na
shledanou, kamaráde. Možná že se některý večer setkáme v lóži. Pamatuj
ale na má slova: budeš-li mít potíže, jdi za šéfem McGintym."
Scanlan vystoupil a McMurdo opět zůstal sám, jen se svými myšlenkami. Byla
už noc a ve tmě hučely a šlehaly plameny pecí, kterých stále přibývalo.
Na jejich úděsném pozadí se shýbaly a namáhaly temné postavy, točící
se a obracející zároveň s pohybem rumpálu či jeřábu, v rytmu věčného
rachotu a řinčení.
"Řekl bych, že takhle nějak to vypadá v pekle," ozval se nějaký hlas.
McMurdo se otočil a spatřil, že jeden z policistů si sedl vedle něho a
zírá do ohnivé pouště.
"V tom punktu," řekl druhý policista, "s tebou souhlasím - v pekle to asi
jinší nebude. A jestli jsou tam dole ještě horší ďáblové než pár
těch, které bychom mohli jmenovat, tak to potom předčí všechno
očekávání. Hádám, že jste tady u nás poprvé, mladý muži, ne?"
"A co má být?" odpověděl McMurdo nerudně.
"Jen to, že bych vám radil, abyste byl opatrnější při volbě svých
přátel. Být na vašem místě, nezačínal bych si nic s Mikem Scanlanem a
jeho bandou."
"Co je vám hrome do toho, s kým se přátelím?" rozkřikl se McMurdo tak
hlasitě, že se všechny hlavy ve vagónu otočily, aby jim z té hádky nic
neušlo. "Prosil jsem se vás o radu? Nebo mě považujete za takového cucáka,
že bych si bez ní neuměl poradit sám? Člověk má mluvit, když se ho
někdo na něco zeptá, ale přisámbůh, že si počkáte, než se vás na
něco zeptám já!"
Celý se nasupil a vycenil na strážníky zuby jako rozběsněný pes.
Oba policisté, dobromyslní a obtloustlí strejcové, se zarazili nad
nevídanou vzteklostí, s níž mladík odmítl přátelský pokus o navázání
rozhovoru.
"Nic ve zlém, mladý muži," řekl jeden, "varovali jsme vás jen pro vaše
dobro, když jsme z vašeho chování poznali, že jste cizinec."
"Jsem tu cizí, ale lidi jako jste vy a vám podobní znám až moc dobře,"
křičel McMurdo vztekle a zároveň chladnokrevně. "Jak vidím, jste všude
stejní - rozdáváte rady, o které se vás nikdo neprosí."
"Možná že se co nevidět sejdeme znova," řekl jeden ze strážníků a
ušklíbl se. "Vy jste pěkné číslo, jak na vás tak koukám."
"Taky se mi zdá," poznamenal druhý. "Hádám, že se ještě uvidíme."
"Já se vás nebojím, to si nemyslete," křičel McMurdo. "Jmenuji se Jack
McMurdo - rozumíte? Když budete chtít, najdete mě u Jacoba Shaftera v
Sheridan Street ve Vermisse. Vidíte, že se před vámi neskrývám, ne?
Takovým jako jste vy se mohu podívat do očí ve dne i v noci, jak libo.
Abyste náhodou nebyli na omylu."
Mezi horníky se ozvalo bručení plné souhlasu a obdivu k smělému
vystupování neznámého mladíka, kdežto oba policisté znova začali
rozmlouvat mezi sebou. O několik minut později vjel vlak do prabídně
osvětleného nádraží a nastalo všeobecné vystupování, neboť Vermissa je
zdaleka největším městem na trati. McMurdo se chopil kožené příruční
brašny a už chtěl vykročit do tmy, když ho jeden z horníků oslovil.
"Namouduši, kamaráde, vy jste to těm poldům dal jaksepatří," řekl hlasem
plným obdivu. "To byla radost vás poslouchat. Dovolte, abych vám nesl brašnu
a ukázal vám cestu. Chodím domů kolem Shafterova penziónu."
Z hloučku ostatních horníků, odcházejících z nástupiště, mu několik
přátelských hlasů popřálo ,Dobrou noc'. Ještě dřív než buřič
McMurdo poprvé vkročil do Vermissy, město už o něm vědělo, co je zač.
Krajina byla dost děsivá sama o sobe, ale město působilo snad ještě
depresívnějším dojmem. V celém tom dlouhém údolí člověk alespoň
cítil jakýsi ponurý majestát obrovských ohňů a mračen vznášejícího
se kouře, lidská síla a podnikavost tam našly odpovídající pomníky v
haldách, které navršila vedle obludných výkopů. Město však vypadalo
jenom jako mrtvá zóna nejubožejší ohavnosti a špíny. Doprava proměnila
širokou ulici v kanál plný odporné kaše z rozježděného bláta,
smíšeného se špinavým sněhem. Postranní ulice byly úzké a hrbolaté.
Četné plynové lucerny jako by sloužily jen k tomu, aby ještě jasněji
ukázaly dlouhou řadu dřevěných domků. Každý z nich měl na straně
obrácené do ulice verandu a všechny byly stejně zanedbané a špinavé. Jak
se blížili do centra města, zpestřila scénu řada bohatě osvětlených
obchodů a ještě víc množství výčepů a heren, v nichž horníci
utráceli těžce vydřené, ale vysoké mzdy.
"Tohle je Union House," řekl průvodce a ukázal na dům s výčepem, který
téměř aspiroval na důstojnost hotelu. "Šéfem je tu Jack McGinty."
"Co je to za člověka?" zeptal se McMurdo.
"Nepovídejte! Vy jste o šéfovi ještě nic neslyšel?"
"Jak bych o něm mohl slyšet, když víte, že jsem ve zdejším kraji
poprvé?"
"Já myslel, že je to jméno známé po celých Spojených státech. Často
jste na ně mohl narazit v novinách."
"V jaké souvislosti?"
"No přece," horník ztlumil hlas, "s těmi aférami."
"Jakými aférami?"
"Panebože, vy jste mi ale nějaký divný člověk, jestli se neurazíte, že
vám to říkám. V tomhle kraji neuslyšíte o jiných aférách než těch, co
mají na svědomí ti brakýři."
"Mám dojem, že jsem o nich v Chicagu něco četl. Říkají si brakýři a je
to banda vrahů, že?"
"Nekřičte tak - proboha!" zvolal horník, polekaně zůstal stát a užasle
zíral na svého společníka. "Člověče, jestli budete tady u nás na ulici
takhle mluvit, můžete se spolehnout, že se nedožijete vysokého věku.
Spousta lidí už tu přišla o život z mnohem nicotnějších příčin."
"Vždyť já ale o nich dohromady nic nevím. Jen to, co jsem četl."
"A já neříkám, že to nebyla pravda." Horník se při řeči nervózně
rozhlédl kolem sebe a zapátral očima po tmavých koutech, jako by se bál,
že v nich číhá nějaké nebezpečí. "Pokládáte-li zabití za vraždu, ví
bůh, že
se tu vraždí ostošest. Neodvažujte se ale ani jen pípnout jméno Jacka
McGintyho v téhle souvislosti, mladíku, poněvadž jemu se donese každé
šeptnutí a on nepatří k lidem, kteří by někomu něco prominuli. Tak -
tady máte dům, který hledáte, ten, co stojí kousek dál od ulice. Zjistíte
sám, že starý Jacob Shafter, majitel penziónu, je nejpoctivější člověk,
jaký se dá v tomhle městě najít."
"Děkuji," řekl McMurdo, potřásl novému známému rukou a vykročil s
brašnou v ruce po cestičce k penziónu. Hlasitě zaklepal na dveře, které se
hned otevřely. Otevřel je však někdo docela jiný, než čekal.
Byla to žena - mladá a neobyčejně krásná. Trochu připomínala Švédky;
blondýnka s nádhernými vlasy, které přitažlivě kontrastovaly s černýma
očima, jimiž si neznámého překvapeně a s milými rozpaky změřila. Na
půvabně bledé tváři jí vystoupil ostýchavý ruměnec. Jak stála v
ozářeném obdélníku otevřených dveří, McMurdovi se zazdálo, že co živ
neviděl krásnější obraz. Kontrast se špinavým a odpudivým okolím jenom
zvyšoval její půvab. Rozkošná fialka, která rozkvetla na černých
haldách důlní strusky, by ho nepřekvapila víc. Byl tak uchvácen, že
zůstal beze slova stát a jenom zíral, dokud dívka sama nepřerušila
mlčení.
"Myslela jsem, že je to otec," řekla příjemným hlasem s nepatrným
švédským přízvukem. "Přišel jste ho navštívit? Je někde ve městě a
každou chvíli už by se měl vrátit."
McMurdo na ni dál hleděl s neskrývaným obdivem, až před tím
neostýchavým návštěvníkem sklopila oči.
"Ne, slečno," řekl po chvilce, "nemám naspěch a počkám, až se otec
vrátí. Váš penzión mi doporučili - prý se u vás dobře jí a bydlí.
Myslel jsem, že mi bude vyhovovat, a teď to vím docela jistě."
"Nějak rychle jste se rozhodl," řekla s úsměvem.
"To by dokázal každý, kromě slepce," odpověděl McMurdo.
Usmála se při tom komplimentu.
"Pojďte prosím dál," řekla. "Já jsem Ettie Shafterová, dcera majitele.
Maminka nám umřela, a tak vedu penzión sama. Zatím si můžete sednout tady
vpředu ke kamnům, dokud se otec nevrátí. Ale ... on už je tady - můžete
si všechno dojednat rovnou s ním."
Po cestičce se blížil obtloustlý, ztěžka kráčející muž. McMurdo mu
několika slovy vysvětlil, oč jde. Jeden jeho známý, nějaký Murphy, mu dal
v Chicagu adresu penziónu. On sám ji zas dostal od někoho jiného. Starý
Shafter projevil neobyčejnou ochotu. Neznámý mladík se dlouho nedohadoval o
podmínkách, přistoupil na všechno a bylo zřejmé, že o peníze nemá
nouzi. Za stravu a byt měl platit dvanáct dolarů týdně; částka byla
splatná vždy předem. A tak se stalo, že McMurdo, podle svých vlastních
slov uprchlík před zákonem, našel útočiště pod Shafterovou střechou a
první krok na cestě vedoucí k dlouhému řetězu ponurých událostí, které
skončily až daleko odtud v jiné zemi, byl učiněn.
KAPITOLA II
VELMISTR
McMurdo byl člověk, který na sebe uměl rychle upozornit. Ať se objevil
kdekoli, lidé kolem něho to záhy poznali. Za týden už byl v Shafterově
penziónu nejvýznamnějším hostem. Bylo tam deset či dvanáct nájemníků,
ale to byli samí počestní parťáci nebo obyčejní účetní z obchodů,
vesměs lidé ze zcela jiného těsta než mladý Ir. Když se večer sešli ke
společnému posezení, vyrukoval vždy s nejlepšími anekdotami, nikdo neuměl
tak dobře vyprávět a zpívat jako on. Byl to rozený dobrý společník a
měl v sobě jakýsi osobní magnetismus, který dokázal v celé společnosti
vyvolat dobrou náladu.
Přesto však se u něho znova a znova - jak už prokázal ve vlaku - projevoval
sklon k náhlým záchvatům divokého hněvu, který vzbuzoval respekt, a
dokonce i strach u všech, kdo se s ním sešli. Také k zákonu dával najevo
hořké pohrdání, což některým z jeho spolubydlících působilo radost,
ale v jiných vyvolávalo jisté obavy.
Hned od počátku však svým neskrývaným obdivem dával všem na srozuměnou,
že majitelova dcera si získala jeho srdce v okamžiku, kdy poprvé spatřil
její krásu a půvab. A nebyl to žádný plachý nápadník. Už druhý den
jí řekl, že se do ní zamiloval, a od toho dne to opakoval stále znova a
vůbec nebral ohled na to, co mu odpovídala, aby trochu zchladila jeho
přílišnou odvahu.
"Někdo jiný?" zvolal vždycky. "Dobrá, tím hůř pro něho! Ať si dá
dobrý pozor! Mám snad ztratit životní příležitost, to, po čem toužím z
celého srdce, kvůli někomu jinému? Můžete mi říkat ,Ne!', jak dlouho
chcete, Ettie! Však on přijde den, kdy řeknete ,Ano', a jsem dost mladý,
abych si mohl počkat."
Byl to nebezpečný nápadník - s tím svým pohotovým irským jazykem a
vybraným chováním rozeného svůdce. Navíc ho obklopovalo kouzlo
zkušeností a tajemství, které dokáže vzbudit v každé ženě zájem,
postupně přerůstající v lásku. Uměl vyprávět o líbezných údolích v
monaghanském okrese, odkud pocházel, o překrásném dalekém ostrově, o
nízkých pahorcích a zelených lukách, které se zdály ještě
krásnější, když fantazie kouzlila jejich obraz v této zasněžené a
špinavé končině. Znal ale dobře i život ve velkých městech na severu, v
Detroitu i v dřevorubeckých táborech u Michiganu, mluvíval o Buffalu a
konečně i o Chicagu,
kde pracoval na pile. A naznačoval, že pak ho potkala nějaká romantická
událost, uměl vzbudit dojem, že ve velkoměstě prožil jakési podivné
věci, tak podivné a intimní, že o nich nemůže ani mluvit. Dojemně
vyprávěl o náhlém odchodu, o zpřetrhání starých pout, o útěku do
cizího světa, který skončil v tomto nudném údolí, a Ettie ho poslouchala
a oči jí zářily soucitem a porozuměním - dvěma vlastnostmi, které se tak
rychle a přirozeně dokážou proměnit v lásku.
McMurdo si našel přechodné zaměstnání jako účetní - byl to člověk,
který měl slušné vzdělání. Většinu dne trávil mimo domov a dosud se mu
nehodila příležitost představit se velmistrovi místní lóže Řádu
svobodných zednářů. Toto opomenutí mu však jednoho večera připomněla
návštěva Mika Scanlana, zednáře, s nímž se seznámil ve vlaku. Malý,
černooký, nervózní Scanlan s ostře řezanou tváří projevoval velkou
radost z nového setkání. Po dvou sklenkách whisky se vytasil s účelem své
návštěvy.
"Poslyš, McMurdo," řekl, "pamatoval jsem si tvou adresu, a tak jsem si troufl
tě navštívit. Překvapuje mě, že ses ještě neohlásil u velmistra. Proč
jsi k šéfovi McGintymu nezašel?"
"Musel jsem si nejdřív najít práci. Měl jsem co dělat."
"Pro něho si musíš najít vždycky čas, i kdyby ti nezbýval na nic jiného.
Proboha, vždyť se chováš jak šílenec! Měl jsi jít do Union Housu a dát
se zapsat hned druhý den ráno po příjezdu! Kdyby sis ho rozhněval - to se
prostě nesmí stát - víc ti neřeknu!"
McMurdo se zatvářil poněkud překvapeně.
"Jsem členem lóže víc než dva roky, Scanlane, ale ještě jsem neslyšel,
že by člen měl tak neodkladnou povinnost."
"V Chicagu možná ne!"
"Zdejší řád je přece stejný."
"Myslíš?" Scanlan se na něho dlouze a upřeně podíval. V očích mu
zasvitlo cosi zlověstného.
"A ne snad?"
"To si povíme za měsíc. Slyšel jsem, žes měl nějakou rozpravu s
policajty, když jsem vystoupil z vlaku."
"Jak to víte?"
"Hm, to se neutají - v tomhle kraji se roznese všechno, dobré i zlé."
"Je to pravda. Řekl jsem těm psům, co si o nich myslím."
"Tak to budeš chlap podle McGintyho gusta."
"Co - taky nemá rád policii?"
Scanlan se dal do smíchu.
"Běž ho navštívit, kamaráde," řekl, když odcházel. "Nebude nenávidět
policii, ale tebe, když to neuděláš! Dej si poradit od přítele a jdi tam
hned!"
McMurdo měl náhodou ten večer absolvovat jinou, naléhavější rozmluvu,
která však, jak se ukázalo, s tou první souvisela. Možná že jeho
nadbíhání Ettii začalo být nápadnější než zpočátku, nebo že už
neušlo ani jeho dobromyslnému a bezelstnému švédskému domácímu - tak či
onak, majitel penziónu si mladíka pozval do svého soukromého bytu a bez
okolků přikročil rovnou k věci.
"Tak se mi zdá, mladý muži, že jste se nějak začal zajímat o mou Ettii.
Je to tak, nebo se snad mýlím?"
"Ano, je to tak," odpověděl mladík.
"V tom případě bych vám chtěl říct, že je to marné, poněvadž vás už
někdo předešel."
"Ettie mi to řekla."
"A můžete mi věřit, že vám řekla pravdu! Pověděla vám ale také, o
koho jde?"
"Ne. Ptal jsem se jí na to, ale nechtěla mi to říct."
"To bych prosil. Je to vykutálená mrška. Možná že vás ale nechtěla
postrašit."
"Postrašit?" McMurdo se rozzuřil v jediném okamžiku.
"Přesně tak, milý příteli! A vůbec byste se nemusel stydět - toho
člověka se bojí víc lidí. Jmenuje se Teddy Baldwin."
"A kdo to hrome je?"
"Je to šéf brakýřů."
"Brakýři! O těch jsem už slyšel. Jednou tady, podruhé zas někde jinde,
ale vždycky šeptem! Čeho se všichni bojíte? Co jsou to zač - ti
brakýři?"
Majitel penziónu instinktivně ztlumil hlas jako každý, kdo se kdy o tom
strašném spolku zmínil.
"Brakýři," řekl, "jsou starý řád svobodných zednářů."
Mladík sebou trhl.
"Ale vždyť já sám jsem také členem toho řádu."
"Vy? Kdybych to věděl, nikdy bych vás nepustil přes práh, ani kdybyste mi
platil sto dolarů týdně."
"A co je na tom řádu špatného? Slouží charitativním účelům a
přátelství mezi lidmi. Tak je to ve stanovách."
"Někde možná. Tady ale ne!"
"A čemu slouží tady?"
"Je to spolek vrahů, nic jiného."
McMurdo se nevěřícně zasmál.
"Jak to můžete dokázat?" zeptal se.
"Jak? Cožpak vám těch padesát vražd nestačí? Co Milman a Van Shorst,
Nicholsonova rodina, starý pan Hyam, malý Billy James a ti ostatní? Jak to
dokážu? Cožpak je v tomhle údolí muž nebo žena, kteří by to
nevěděli?"
"Podívejte!" řekl vážně McMurdo. "Chci, abyste odvolal, co jste řekl, nebo
mi to dokázal. Než z téhle místnosti odejdu, musíte udělat jedno nebo
druhé. Vžijte se do mé situace. Jsem v tomhle městě cizinec. Patřím ke
spolku, o kterém vím jen tolik, že je zcela bezúhonný. Jeho lóže najdete
po celých Spojených státech a nikde se o něm nedá říct nic špatného. A
teď, právě když se chci přihlásit do místní lóže, řeknete mi, že je
totožný s organizací vrahů, známou pod jménem ,Brakýři'. Myslím, že mi
dlužíte bud omluvu, nebo vysvětlení, pane Shaftere."
"Mohu vám říct jen to, co vědí všichni, mladý muži. Šéfové jednoho
spolku jsou i šéfy druhého. Urazíte-li jedny, ti druzí se vám pomstí.
Máme o tom až příliš mnoho důkazů."
"To jsou jen pomluvy! Chci, abyste mi to dokázal!" řekl McMurdo.
"Až tu budete žít delší čas, uvidíte sám. Zapomínám ale, že jste
jeden z nich. Brzo budete stejně špatný jako ti ostatní. Budete si muset
najít jiný byt, mladý muži. U mne už být nemůžete. Nestačí, že jeden
z těch lidí se dvoří mé Ettii a já nemám odvahu ho vyhodit? Mám mít
ještě dalšího na bytě? Ano, myslím to vážně, dnes u mne budete spát
naposled!"
A tak se stalo, že McMurdo byl donucen opustit nejen pohodlný byt, ale i
dívku, kterou miloval. Ještě týž večer ji zastihl v salóně samotnou a
pověděl jí o svých obtížích.
"Váš otec mi dal právě výpověď z penziónu," řekl. "Nemrzelo by mě to,
kdyby šlo jen o ten pokoj, ale věřte mi, Ettie, ačkoli vás znám teprve
týden, jste světlem mého života a nemohu bez vás žít."
"Ach, mlčte, pane McMurdo! Tohle mi neříkejte," pravila dívka. "Už jsem
vám přece řekla, že jste přišel pozdě, ne? Je už tu někdo jiný, a
přestože jsem mu neslíbila manželství v dohledné době, nemohu je
přinejmenším slibovat nikomu jinému."
"A co kdybych byl býval první, Ettie? Měl bych naději?"
Dívka zabořila tvář do dlaní.
"Přísahám, že bych si přála, abyste byl přišel první vy,"
zavzlykala.
V příštím okamžiku před ní McMurdo klečel na kolenou.
"Proboha, Ettie, jednejte podle toho!" zvolal. "Chcete kvůli tomu slibu zničit
sobě i mně život? Poslechněte své srdce, drahá, je vám spolehlivějším
vůdcem než nějaký slib, který jste dala dřív, než jste věděla, co
říkáte."
Sevřel Ettiinu bílou ruku ve svých tvrdých, snědých dlaních.
"Řekněte, že budete moje, a společně si poradíme se vším."
"Ne tady?"
"Ale ano, tady."
"To ne, to ne, Jacku!" Svíral ji v té chvíli v náručí. "Tady by to nebylo
možné. Nemohl bys mě odtud odvést?"
Na okamžik bylo na McMurdově tváři vidět, jaký zápas se v něm
odehrává, ale nakonec ztuhla, jako by byla ze žuly.
"Ne, zůstaneme tady!" řekl. "Ubráním tě proti celému světu a právě
tady, kde jsme, Ettie!"
"A proč bychom spolu nemohli odejít?"
"To nejde, Ettie, já odtud nemohu odejít."
"Proč ne?"
"Nedokázal bych už nikdy zvednout hlavu, kdybych měl pocit, že jsem se odtud
nechal vyhnat. A pak, čeho bychom se báli? Nejsme snad svobodní lidé ve
svobodné zemi?
Máš-li ráda ty mě a já tebe, kdo by měl odvahu nás rozdělit?"
"Ty nic nevíš, Jacku! Jsi tu teprve krátce. A neznáš toho Baldwina.
Neznáš McGintyho a jeho brakýře."
"Ne, neznám je a nebojím se jich - nevěřím té pověsti, kterou mají,"
řekl McMurdo. "Žil jsem mezi hodně drsnými lidmi, má drahá, a místo abych
se bál já jich, skončilo to vždycky tím, že se oni báli mne - vždycky,
Ettie. To je přece šílenství na první pohled! Jestli ti chlapi, jak říká
tvůj otec, páchají v tomhle údolí jeden zločin za druhým, a jestli je
kdekdo zná jménem, jak je možné, že ještě žádného nepohnali před
soud? Na to mi odpověz, Ettie!"
"Poněvadž se nenajde svědek, který by měl odvahu proti nim vystoupit. Kdyby
to někdo udělal, do měsíce by byl mrtev. A také proto, že mají vždy
svoje lidi, kteří odpřísáhnou, že obviněný byl někde hodně daleko od
místa zločinu. O tom všem jsi ale jistě musel číst! Pokud vím, ve
Spojených státech neexistují noviny, které by o tom nepsaly."
"Ovšem, něco jsem četl, to je pravda, ale myslel jsem, že je to výmysl.
Možná že ti chlapi mají nějaký důvod, proč to dělají. Možná že jim
bylo ukřivděno a nemají jinou možnost, jak dosáhnout spravedlnosti."
"Ach, Jacku, takhle už přede mnou nikdy nemluv! Takhle totiž mluví on - ten
druhý!"
"Baldwin? Ten tohle říká?"
"A právě proto se mi tak hnusí. Ach, Jacku, teď ti mohu konečně povědět
pravdu. Hnusí se mi z celého srdce, ale zároveň z něho mám strach. Bojím
se o sebe, ale především mám strach o otce. Vím, že by nás potkalo něco
moc zlého, kdybych se odvážila povědět, co opravdu cítím. Proto ho
pořád odbývám nějakými neurčitými sliby. V tom byla ve skutečnosti
naše jediná naděje. Kdybys ale chtěl se mnou uprchnout, Jacku, mohli bychom
s sebou vzít i otce a žít někde daleko odtud, kam moc těch darebáků
nesahá."
Na McMurdově tváři se znova objevily stopy vnitřního zápasu, ale nakonec
zůstala opět jako ze žuly.
"Nic zlého se ti nestane, Ettie - a tvému otci také ne. A pokud jde o ty
darebáky, doufám, že se přesvědčíš - než to budeme mít všechno za
sebou, že jsem stejně špatný jako nejhorší z nich."
"Ne, to ne, Jacku! Tobě bych věřila kdekoli."
McMurdo se trpce zasmál.
"Panebože, jak málo mě znáš! Tvá nevinná dušička, má drahá, si neumí
ani představit, co se děje v mé duši. Ale počkat - moment, kdopak to k nám
jde na návštěvu?" Dveře se pojednou otevřely a nadutě vešel nějaký
mládenec, který se tvářil, jako když mu patří půl světa. Byl to hezký,
elegantní chlapík a věkem i postavou se dost podobal McMurdovi. Černý
plstěný klobouk se širokou střechou, který se nenamáhal smeknout, stínil
hezký obličej s drzýma, panovačnýma očima a nosem zahnutým jako
jestřábí zobák. Vztekle pohlédl na mladý pár, sedící u kamen.
Ettie zmateně a polekaně vyskočila. "Pěkně vás vítám, pane Baldwine,"
řekla. "Přicházíte dřív, než jsem čekala. Pojďte se posadit."
Baldwin stál s rukama založenýma v bok a hleděl na McMurda.
"Kdo to je?" zeptal se úsečně.
"Můj přítel, pane Baldwine - náš nový nájemník. Pane McMurdo, dovolíte,
abych vás představila panu Baldwinovi?"
Oba mladí muži na sebe nevlídně kývli. "Doufám, že vám slečna Ettie
řekla, co je mezi námi?" zeptal se Baldwin.
"Nevěděl jsem, že je mezi vámi nějaký vztah."
"Vážně ne? Tak teď to víte. Říkám vám, že tahle mladá dáma patří
mně a že je venku moc pěkný večer, jak stvořený na to, abyste se šel
projít."
"Děkuju, nemám na procházení náladu."
"Ne?" Baldwinovy drzé oči vzplanuly hněvem. "A nemáte náhodou náladu se
poprat, pane nájemníku?"
"To mám," vykřikl McMurdo a vyskočil. "Nikdy jste neřekl nic, co bych tak
přivítal."
"Proboha, Jacku! Proboha!" zvolala v rozčilení nešťastná Ettie. "Ach,
Jacku, Jacku, on ti něco udělá!"
"Podívejme se, pro vás je to Jack?" řekl Baldwin a zaklel. "To už jste spolu
tak daleko?"
"Ach, Tede, mějte rozum a nevztekejte se! Kvůli mně, Tede, jestli jste mě
měl někdy rád, nebuďte malicherný a umějte odpouštět!"
"Myslím, Ettie, že kdybys nás nechala o samotě, vyřídili bychom si to mezi
sebou," řekl McMurdo klidně.
"Nebo si snad chcete vyjít na tu procházku se mnou, pane Baldwine? Je přece
pěkný večer a hned za tímhle blokem domů je docela příhodný plácek."
"Vyřídím si to s vámi a nebudu si muset špinit ruce," řekl jeho sok. "Než
s vámi budu hotov, budete litovat, že jste kdy překročil práh tohohle
domu."
"Teď je na to nejvhodnější čas," zvolal McMurdo.
"Čas si volím sám, vážený pane. To račte nechat na mně. Podívejte se!"
Z ničeho nic vysoukal rukáv a ukázal na předloktí zvláštní znak, který
vypadal jako vypálený cejchovacím železem. Byl to kruh a v něm
trojúhelník. "Víte, co to znamená?"
"Nevím a je mi to jedno."
"Nevadí - slibuji vám, že se to dovíte. A nebudete ani o moc starší než
teď. Slečna Ettie by vám o tom možná mohla něco povědět. A pokud jde o
vás, Ettie, vy se ke mně vrátíte po kolenou. Slyšíte, milá dívenko? Po
kolenou! A pak vám povím, jaký bude váš trest. Zasela jste - a já vám
přísahám, že budete i sklízet!" Zběsile se na oba podíval. Pak se otočil
na podpatku a o vteřinu později za ním bouchly domovní dveře.
McMurdo a dívka stáli chvíli mlčky. Potom ho objala.
"Ach, Jacku, byl jsi statečný - skvělý! Je to ale marné - musíš utéct!
Dnes v noci, Jacku, ještě dnes v noci! Je to tvoje jediná naděje. Usiluje ti
o život. Jakou máš proti němu šanci, když je jich dvanáct a je mezi nimi
šéf McGinty. Nezapomínej, že mají k dispozici všechny prostředky mocné
lóže."
McMurdo se vyprostil z její náruče, políbil ji a jemně ji znova posadil do
křesla.
"Jen klid, má drahá, jen klid. Nerozčiluj se a neměj o mne strach! Já sám
patřím ke svobodným zednářům. Řekl jsem to už tvému otci. Nejsem
možná o nic lepší než ti ostatní a nedělej ze mne žádného světce.
Teď mě možná také nenávidíš, když jsem ti to pověděl, ne?"
"Jak bych mohla, Jacku? Nikdy bych tě nedokázala nenávidět, co živa budu.
Slyšela jsem, že na tom není nic špatného, když někdo patří ke
svobodným zednářům - ovšem všude jinde, jenom ne tady - a nevím, proč
bych měla měnit svůj názor na tebe. Když k nim ale patříš, Jacku, proč
mezi ně nejdeš a nespřátelíš se s šéfem McGintym? Ach, pospěš si,
Jacku, neodkládej to! Pověz mu o tom sám první, než poštve ty psy na tvou
stopu."
"Také mě to napadlo," řekl McMurdo. "Půjdu tam rovnou teď a nějak to
urovnám. Můžeš říct otci, že tu dnes ještě přespím a zítra si najdu
jiný byt."
Ve výčepu McGintyho hospody bylo plno jako vždy - s oblibou se tam scházely
všechny pochybné a sprosté typy z celého města. Majitel se mezi nimi
těšil značné popularitě; potrpěl si totiž na jakousi drsnou žovialitu,
což ovšem nebylo nic než maska, skrývající mnoho jiných vlastností. I
kdyby však nebyl tak oblíbený, strach, který z něho měli v celém městě,
ba v celém padesátikilometrovém údolí a po obou stranách hor, stačil by
sám o sobě k tomu, aby ve výčepu bylo vždy plno; kdekdo se ucházel o jeho
přízeň.
Kromě už zmíněné tajné moci, o níž se všeobecně věřilo, že ji
uplatňuje naprosto bezohledně, byly mu svěřeny ještě vysoké funkce - byl
městským radním a pověřencem pro stavbu silnic. K tomuto postavení mu ve
volbách dopomohly hlasy ničemů, kteří na oplátku čekali, že jim za to
půjde na ruku. Daně a poplatky dosáhly závratné výše; veřejné práce se
permanentně zanedbávaly; podplacení revizoři schvalovali pochybné účty a
slušní občané byli pohrůžkami donucováni přispívat na veřejný
vyděračský systém; především však museli držet jazyk za zuby, aby se
jim nestalo něco horšího. A tak šéf McGinty nosil rok od roku stále
vyzývavější diamantové jehlice, jeho zlaté řetězy byly stále těžší
a těžší a skvěly se na stále nádhernějších vestách, jeho výčep a
hostinec se stále rozrůstal a hrozil, že pohltí celou jednu stranu Tržního
náměstí.
McMurdo otevřel létací dveře výčepu a razil si cestu shlukem lidí v
atmosféře zamlžené tabákovým kouřem a prosycené výpary lihovin.
Místnost byla jasně osvětlena a obrovská, těžká zlacená zrcadla na
všech zdech odrážela a znásobovala pouťově křiklavou iluminaci. Několik
číšníků s vyhrnutými rukávy bylo v pilné práci; horlivě míchali
koktajly pro návštěvníky kupící se u širokého, mosazí obloženého
pultu. Na druhém konci, s doutníkem vyzývavě trčícím v ostrém úhlu z
koutku úst a opíraje se o pult celým tělem, hověl si mohutný, vysoký a
statný muž, zřejmě proslulý McGinty osobně. Byl to obr s černou hřívou,
plnovous mu sahal až na lícní kosti a havraní vlasy mu padaly až na límec.
Pleť měl snědou jako nějaký Ital a v jeho očích byla jakási podivná
mrtvá čerň; navíc trochu šilhal, a to obojí mu propůjčovalo zvláštní
zlověstný výraz. Všechno ostatní na tom člověku - harmonicky rostlá
postava, jemné rysy a přímé chování - bylo v souladu s družnou
žoviálností, kterou navenek předstíral. Člověk by řekl, že má před
sebou upřímného a poctivého chlapa, dobráka od kosti, kterému sem tam
uklouzne nějaké to drsnější slůvko. Teprve když se zahleděl do jeho
mrtvě černých očí, hlubokých a nemilosrdných, zjistil, že se mu
začínají třást kolena a že stojí tváří v tvář nekonečným
možnostem dřímajícího zla, které může kdykoli procitnout a k němuž se
druží síla, odvaha a prohnanost - vlastnosti, které je činí ještě mnohem
nebezpečnějším.
McMurdo si toho člověka nejdřív dobře prohlédl, pomocí loktů si k němu
se svou obvyklou nedbalou smělostí prorazil cestu zástupem a prodral se i
skupinkou pochlebníků, soupeřících o přízeň mocného šéfa a hlučně
se smějících každému vtipu, který McGinty tu a tam utrousil. Pronikavé
šedé oči neznámého mladíka se nebojácně upřely přes brýle do mrtvé
černi panenek - a McGinty se k němu prudce obrátil.
"Co byste rád, mladíku? Nevzpomínám si, že bych vás už někde viděl."
"Já jsem tu nový, pane McGinty."
"Tak nový nejste, abyste nemohl gentlemana oslovit titulem, který mu
patří."
"Pan McGinty je pan radní, mladíku," ozval se hlas z hloučku.
"Promiňte, pane radní. Neznám ještě zdejší zvyklosti. Poradili mi ale,
abych vás navštívil."
"Hm, tak jste tady. Jen si mě dobře prohlédněte. Co si o mně myslíte?"
"Na úsudek je ještě brzo. Máte-li ale tak velké srdce jako postavu a tak
pěknou duši jako tvář, pak si nemohu přát nic lepšího," řekl
McMurdo.
"Hrome, vy ale máte v puse pravý irský jazyk," zvolal majitel hostince,
trochu na rozpacích, zda má nebojácného návštěvníka povzbudit, nebo dál
trvat na své důstojnosti. "Jste tedy tak laskav, že se vám zamlouvá můj
zevnějšek?"
"Ovšem," řekl McMurdo.
"A řekli vám, abyste mě navštívil?"
"Ano."
"A kdo vám to řekl?"
"Bratr Scanlan z lóže 341 ve Vermisse. Připíjím vám na zdraví, pane
radní, a na to, abychom se lépe poznali." Zvedl ke rtům sklenku, kterou před
něho postavili, a když pil, vztyčil malíček.
McGinty, který ho upřeně pozoroval, povytáhl hustá černá obočí.
"Takhle to je tedy?" řekl. "Na to se budu muset podívat trochu líp, pane -
-"
"McMurdo."
"Trochu líp, pane McMurdo, poněvadž tady u nás hned tak někomu nevěříme
a taky nevěříme všemu, co nám řekne. Pojďte na moment sem za pult!"
Vzadu byla malá místnost, obestavená sudy. McGinty pečlivě zavřel dveře a
sedl si na soudek; zamyšleně hryzal doutník a měřil si svého společníka
černýma, zneklidňujícíma očima. Hezkou chvíli oba seděli v naprostém
mlčení.
McMurdo bezstarostně snesl zkoumavý pohled; jednu ruku měl v kapse kabátu a
druhou si nakrucoval hnědý knír. Pojednou se McGinty sehnul a vytáhl
hrozivě vypadající revolver.
"Račte se podívat, pane vtipálku," řekl. "Kdybych si myslel, že s námi
hrajete nějakou falešnou hru, byl bych s vámi velice rychle hotov."
"Zvláštní přivítání," odpověděl McMurdo důstojně, "vítá-li takhle
velmistr lóže svobodných zednářů neznámého bratra."
"Jenže to je právě to, co mi nejdřív musíte dokázat," řekl McGinty, "a
pomáhej vám bůh, jestli se vám to nepodaří. Kde vás přijali?"
"V lóži 29 v Chicagu."
"Kdy?"
"24. června 1872."
"Který velmistr?"
"James H. Scott."
"Kdo vede váš okres?"
"Bartholomew Wilson."
"Hm, na vás si s nějakou zkouškou hned tak někdo nepřijde. Co tu
děláte?"
"Pracuji, stejně jako vy - jenom mám mnohem horší práci."
"Nemáte pro odpověď nikdy daleko."
"To ne, na jazyk jsem nikdy nebyl líný."
"Jste tak čilý i při činu?"
"Lidé, kteří mě znají nejlíp, říkají, že ano."
"No, možná že si vás vyzkoušíme dřív, než se nadějete. Slyšel jste
něco o zdejší lóži?"
"Slyšel jsem, že přijímá za bratry jen opravdové chlapy."
"To máte pravdu, pane McMurdo. Proč jste odešel z Chicaga?"
"Ať visím, jestli vám to povím."
McGinty vytřeštil oči. Nebyl zvyklý na takovéhle odpovědi, ale docela
dobře se bavil.
"Proč mi to nechcete říct?"
"Poněvadž bratr bratru nemá lhát."
"To je ta příčina taková, že se o ní nedá mluvit?"
"Můžete si to vyložit, jak chcete."
"Podívejte, mladý muži, jako od velmistra ode mne nemůžete čekat, že
přijmu do lóže člověka, za jehož minulost nemohu ručit."
McMurdo se zatvářil rozpačitě. Pak vytáhl z náprsní kapsy ohmataný
výstřižek z novin.
"Neudáte kamaráda?" řekl.
"Dám vám pár facek, jestli se mnou budete takhle mluvit!" vykřikl McGinty
vztekle.
"Máte pravdu, pane radní," řekl McMurdo pokorně. "Omlouvám se vám. Plácl
jsem to bez uvážení. Vím dobře, že jsem ve vašich rukou v bezpečí.
Podívejte se na ten výstřižek."
McGinty přelétl očima zprávu o zastřelení nějakého Jonáše Pinta v
hospodě u jezera, v Markét Street v Chicagu na Nový rok 1874.
"To byla vaše práce?" zeptal se, když mu výstřižek vracel.
McMurdo přikývl.
"Proč jste ho zastřelil?"
"Pomáhal jsem strýčku Samovi vyrábět dolary. Možná že ty moje byly z
trochu horšího zlata než jeho, ale vypadaly stejně dobře a výrobní
náklady nebyly tak vysoké. Ten Pinto mi pomáhal lifrovat -"
"Co že vám pomáhal?"
"No, to znamená pouštět ty dolary do oběhu. Potom mi řekl, že mě
práskne. Možná že to udělal. Nečekal jsem ale, až se o tom
přesvědčím. Zabil jsem ho a vytratil jsem se sem, do uhelné pánve."
"Proč právě do uhelné pánve?"
"Poněvadž jsem četl v novinách, že tady lidé nejsou příliš
vybíraví."
McGinty se dal do smíchu.
"Nejdřív jste padělal peníze, pak vraždil a teď přicházíte sem k nám a
myslíte, že vás tu uvítáme s otevřenou náručí?"
"Tak nějak," odpověděl McMurdo.
"No, myslím, že uděláte kariéru. Poslyšte, uměl byste ještě dělat ty
dolary?"
McMurdo vytáhl z kapsy půl tuctu mincí. "Tyhle nikdy neviděly washingtonskou
mincovnu," řekl.
"Neříkejte!" McGinty je zvedl ke světlu na své dlani; ruku měl zarostlou
jako gorila. "Nevidím žádný rozdíl! Sakra, z vás bude náramně
užitečný bratr, to už vidím. Dva nebo tři darebáky mezi sebou
potřebujeme, příteli McMurdo, poněvadž jsou časy, kdy se musíme postarat
sami o sebe. Jinak by nás brzo přimáčkli ke zdi, kdybychom se nevzepřeli
těm, kdo nás k ní tlačí."
"Nu, pokud jde o mne, myslím, že se dokážu vzepřít stejně dobře jako
všichni ostatní."
"Zdá se, že vám nechybí kuráž. Nehnul jste ani brvou, když jsem na vás
namířil ten revolver."
"Já v nebezpečí nebyl."
"A kdo tedy?"
"Vy, pane radní." McMurdo vytáhl z postranní kapsy námořnické kazajky
revolver s nataženým kohoutkem. "Celou tu dobu jsem na vás mířil a myslím,
že střílím přinejmenším stejně rychle jako vy."
McGinty zrudl vztekem a pak se hlasitě rozchechtal.
"Hromské dílo!" zaklel. "Takový postrach, jako jste vy, jsme tu neměli už
kolik let. Počítám, že z vás jednou bude ozdoba naší lóže ... K čertu,
co zas mi chcete? Copak si už člověk nemůže pět minut pohovořit s
gentlemanem o samotě, aby ho někdo nevyrušil?"
Číšník z výčepu zůstal zaraženě stát.
"Promiňte, pane radní, ale přišel za vámi Ted Baldwin. Říká, že s vámi
musí hned mluvit."
Vzkaz byl zbytečný, protože Baldwinova nehybná, krutá tvář hleděla
číšníkovi přes rameno. Vzápětí Baldwin vystrčil číšníka ven a
zavřel za nim dveře.
"Tak vida," řekl a rozzuřeně šlehl po McMurdovi očima, "vy jste sem dorazil
první, jak vidím. Musím vám o tomhle chlapovi říct pár slov, pane
radní."
"Jen to povězte tady a hned - přede mnou!" vykřikl McMurdo.
"Budu mluvit, kdy budu chtít a jak budu chtít!"
"Ale, ale!" řekl McGinty a vstal ze sudu. "Takhle by to nešlo. Máme tu
nového bratra, Baldwine, a nesluší se vítat ho tímhle způsobem. Podej mu
ruku, člověče, a usmiřte se."
"Nikdy!" vykřikl Baldwin nepříčetně.
"Nabídl jsem mu, abychom změřili síly v zápase, jestli si myslí, že jsem
mu v něčem ukřivdil," řekl McMurdo. "Jsem ochoten bít se s ním pěstmi, a
kdyby mu to nevyhovovalo, může si zvolit jakýkoli jiný druh zápasu.
Nechávám na vás, pane radní, abyste nás rozsoudil, jak se na velmistra
sluší."
"Oč vůbec jde?"
"O děvče. Může si přece vybrat, koho chce."
"Myslíte?" vykřikl Baldwin.
"Pokud jde o dva bratry z jedné lóže, řekl bych, že má právo zvolit si
sama," řekl šéf.
"Tak takhle vy rozhodujete?"
"Ano, tak, Tede Baldwine," řekl McGinty a potměšile se na něho podíval.
"Máš snad proti mému rozhodnutí nějaké námitky?"
"Vy chcete odkopnout člověka, který stál pět let věrně při vás, a
rozhodnout ve prospěch přivandrovalce, kterého vidíte prvně v životě?
Nejste velmistrem na doživotí, Jacku McGinty, a přísahám, že při
příští volbě -"
Radní po něm skočil jako tygr. Jeho ruka se zaklesla kolem Baldwinova krku a
srazil muže na soudek. Ve zběsilém vzteku by ho snad byl zabil, kdyby McMurdo
nezasáhl.
"Pomalu, pane radní! Proboha, uklidněte se!" křičel a snažil se ho od
Baldwina odtrhnout.
McGinty pustil svou oběť a Baldwin, napůl uškrcený a šokovaný, lapal po
dechu a třásl se po celém těle, jako by se byl právě podíval smrti do
tváře. Zničeně se posadil na soudek, na který jej předtím McGinty
srazil.
"Říkal sis o to už mockrát, Tede Baldwine! A dnes jsi to dostal!" křičel
McGinty a mohutný hrudník se mu vzdouval a klesal. "Myslíš si možná, že
když mě nezvolí velmistrem, že zasedneš na moje místo ty. O tom ale musí
rozhodnout lóže. Dokud jsem tu šéfem já, nedovolím, aby někdo reptal
proti mně a mým rozhodnutím."
"Nic proti vám nemám," blekotal zničeně Baldwin.
"Tak dobrá," zvolal McGinty a v mžiku se vrátil ke své dřívější bodré
žovialitě, "všichni jsme zas dobří přátelé a ta záležitost je
skončena."
Pak zvedl z police láhev šampaňského a vytáhl z ní zátku.
"A teď," pokračoval, když naléval do tří vysokých číší, "si
připijeme na usmířenou podle zákona lóže. Po tomhle přípitku, jak víte,
nesmí už mezi námi být žádný svár. Levou ruku na ohryzek a ptám se tě,
Tede Baldwine - jak zní formule. Odpověz!"
"Mraky jsou těžké," řekl Baldwin.
"Ale rozptýlí se navždy."
"A na to přísahám."
Oba muži se napili vína a stejný ceremoniál se opakoval mezi Baldwinem a
McMurdem.
"Tak," zvolal McGinty a zamnul si ruce, "tím končí všechny rozbroje a
sváry. Kdybyste v nich pokračovali, povolala by vás k disciplíně lóže, a
ta v našich končinách vládne pádnou rukou, což bratr Baldwin dobře ví, a
vy se o tom brzo přesvědčíte, bratře McMurdo, kdybyste chtěl vyvolávat
nějaké rozmíšky."
"Věřte mi, že se budu mít na pozoru," řekl McMurdo a podal Baldwinovi ruku.
"Já se rychle pohádám a rychle umím zapomenout. Říkají, že to dělá ta
horká irská krev. Ale pokud jde o mne, je to skončeno a nebudu v sobě dál
živit žádnou zášť."
Baldwin musel nabízenou ruku přijmout, neboť strašlivý šéf z něho
nespouštěl zlověstné oči. Jeho zachmuřená tvář však jasně
prozrazovala, že na něho McMurdova slova neudělala dojem. McGinty jim oběma
poklepal po ramenou.
"Ach, ty ženy, ty ženy!" zvolal. "Když pomyslím, že mi jedna spodnička
dokáže znesvářit dva moje chlapce! To je pak zatracená práce. To se
rozumí, že rozhodnout musí to děvče, takovéhle otázky nepatří do
pravomoci velmistra - chvála bohu! Máme dost svých starostí i bez žen.
Přijmeme vás za člena lóže 341, bratře McMurdo. Máme tu ale vlastní
zvyky a obřady - jiné než v Chicagu. V sobotu večer máme shromáždění, a
dostavíte-li se do něho, uděláme z vás navždy člena řádu svobodných
zednářů ve Vermisském údolí."
KAPITOLA III
LÓŽE 341 VE VERMISSE
Druhý den - po večeru, kdy se odehrálo tolik vzrušujících událostí -
odstěhoval se McMurdo od starého Jacoba Shaftera a ubytoval se u vdovy
MacNamarové, která bydlela až na nejvzdálenějším okraji města. Scanlan,
s nimž se seznámil hned zpočátku ve vlaku, využil krátce nato
příležitosti, přestěhoval se do Vermissy a oba bydleli společně. Jiný
nájemník v bytě nebyl a bytná, stará a dobrosrdečná Irka, příliš
nevyhledávala jejich společnost, takže si mohli mluvit a dělat, co chtěli,
což je vždy vítané lidem, kteří mají společná tajemství. Shafter
nešel až do krajnosti a dovolil McMurdovi, aby se u něho stravoval, pokud
bude chtít, a tak ani jeho styky s Ettií nijak neutrpěly. Právě naopak; jak
plynuly týdny, byl jejich vzájemný vztah stále pevnější a
důvěrnější. Ve svém pokoji v novém bytě se McMurdo cítil v bezpečí a
tak brzo vytáhl formy na ražení mincí a několika bratrům z lóže pod
slibem přísného mlčení dovolil, aby se na ně přišli podívat; z
návštěvy si každý z nich odnášel v kapse pár ukázek falešných mincí
vyrobených tak dokonale, že je bylo možno uvést do oběhu bez potíží a
sebemenšího nebezpečí. Proč se McMurdo snížil až k tomu, aby vůbec
pracoval, když ovládal toto podivuhodné umění, to zůstalo jeho novým
přátelům věčnou záhadou, ačkoli každému, kdo se na to zeptal,
vysvětloval, že kdyby žil bezpracně z neznámých prostředků, netrvalo by
to dlouho a policie by mu byla na stopě.
Jeden policista už o něho skutečně projevil zájem, ale tato epizoda
naštěstí přinesla odvážnému podnikateli víc užitku než škody. Po
prvním představení stalo se jen málokdy, že večer nezašel k
McGintymu do výčepu a nesnažil se tam blíž seznámit s "chlapci", jak
znělo vzájemné žoviální oslovení mezi členy té nebezpečné bandy,
která zamořila město a celé okolí. Svým sebejistým vystupováním a
troufalými řečmi si získal oblibu u všech; navíc rychlost a
'profesionalita', s níž vyřídil v hospodské rvačce jednoho svého
soupeře, vydobyla mu úctu celé té drsné party. Po jedné další epizodce
si ho však začali vážit ještě víc.
Jednou večer, kdy bylo ve výčepu doslova nabito, otevřely se dveře a vešel
muž v šedomodré uniformě a špičaté čepici člena báňské policie. To
byla speciální organizace, založená majiteli uhelných dolů a místní
železnice, a měla za úkol podpořit úsilí řádného policejního sboru,
který byl naprosto bezmocný před bandou ničemů, terorizující celé
okolí. Když vešel, rozhostilo se ticho a upřel se na něho nejeden zvědavý
pohled, ale vztahy mezi policisty a kriminálníky jsou ve Spojených státech
prapodivné, a McGinty, stojící za pultem, nedal najevo žádné překvapení,
když se mezi jeho zákazníky objevil příslušník policie.
"Whisky bez! Zatraceně sychravá noc," řekl policista. "My se myslím ještě
neznáme, pane radní, že?"
"Vy jste ten nový kapitán?" zeptal se McGinty.
"Ano, to jsem já. Doufáme, že vy, pane radní, a ostatní přední občané
nám pomůžete obhajovat v tomhle městě zákon a pořádek. Jsem kapitán
Marvin - od báňské policie."
"Docela dobře bychom se bez vás obešli, kapitáne Marvine," řekl McGinty
mrazivě. "Máme ve městě vlastní policii a bez importovaného zboží si
poradíme. Vždyť vy jste jen placený nástroj kapitalistů, najatý k tomu,
aby mlátil a střílel chudší spoluobčany."
"Prosím, jak myslíte, o to se spolu nebudeme přít," řekl policista
dobromyslně. "Myslím, že všichni děláme jen svou povinnost. Co o ní kdo
soudí, to už je jiná věc. Názory mohou být různé." Vypil svou sklenku
whisky a už byl na odchodu, když vtom pojednou zahlédl tvář Jacka McMurda,
který se na něho mračil s hlavou opřenou o loket. "Ale, ale! Koho to
vidím," zvolal a přeměřil si ho od hlavy k patě. "To je přece starý
známý."
McMurdo si od něho odsedl.
"Nikdy v životě jsem se nepřátelil ani s vámi, ani s žádným jiným
zatraceným policajtem," řekl.
"Známý nemusí být vždycky přítel," řekl policista a ušklíbl se. "Vy
jste Jack McMurdo z Chicaga, nikdo jiný - nic mi nezapírejte."
McMurdo pokrčil rameny.
"Já nic nezapírám," řekl. "Myslíte, že se stydím za své jméno?"
"Rozhodně byste k tomu měl dobrý důvod."
"Co tím sakra chcete říct?" zařval McMurdo a zaťal pěsti.
"Tak to pr, Jacku, s křikem u mne nepochodíte. Než jsem přišel do téhle
zatracené uhelné díry, byl jsem u policie v Chicagu a chicagského lotra
poznám na první pohled."
McMurdo protáhl tvář.
"Nevykládejte mi, že jste Marvin z chicagské ústředny!" zvolal.
"Ovšem, pořád ten starý Teddy Marvin - k vašim službám. Ještě jsme
nezapomněli, že jste u nás zastřelil Jonáše Pinta."
"Já ho nezastřelil."
"Ne? To mám brát jako nestranný důkaz? Jenže jeho smrt vám přišla
neobyčejně vhod, poněvadž jinak by vás byli usvědčili z penězokazectví.
Dnes už se tím ale nemusíme trápit, poněvadž mezi námi řečeno - a
možná že prozrazuji víc, než mi má povinnost dovoluje - nemohli by vám
nic dokázat a můžete se v Chicagu znova objevit třeba zítra."
"Cítím se docela dobře tam, kde zrovna jsem."
"Nu, řekl jsem vám jen, jak se věci mají, a jste pěkný bručoun, když mi
ani nepoděkujete."
"Doufám, že to se mnou myslíte dobře, a děkuji," řekl McMurdo, ale
neznělo to z jeho úst příliš vděčně.
"Ani neceknu, dokud budu vidět, že vedete spořádaný život," řekl
kapitán. "Spolehněte se ale, že stačí jediná lotrovina a pohovoříme si
spolu jinak! Přeji vám dobrou noc - a vám také, pane radní!"
Policista odešel z výčepu, ale i ta krátká rozmluva stačila k tomu, aby
McMurda ověnčila gloriolou místního hrdiny. O jeho divoké minulosti v
dalekém Chicagu se šeptalo už dřív. McMurdo však veškeré otázky
odbýval úsměvem, jako by nestál o žádný věhlas a pochybnou slávu. Teď
však se dosavadní pověsti potvrdily - a z oficiálních úst. Hospodští
povaleči se kolem něho shlukli a srdečně si s ním potřásali rukou. Od
toho okamžiku pil na jejich účet, a přestože hodně snesl, aniž na něm
bylo co znát, byl by oslavovaný hrdina strávil tu noc pod stolem, nebýt
Scanlana, který ho odvedl domů.
V soboru večer byl McMurdo uveden do lóže. Domníval se, že ho přijmou bez
slavnostního ceremoniálu, neboť zasvěcen byl už v Chicagu, ale ve Vermisse
měli své zvláštní obřady, na které byli hrdí a jimž se musel každý
uchazeč podrobit. Shromáždění se sešlo ve velkém sále Union Housu,
vyhrazeném k tomuto účelu. Ve Vermisse bylo přítomno asi šedesát členů,
což ovšem ani zdaleka nebyla celá organizace,
poněvadž v údolí existovalo mnoho jiných lóží a další byly po obou
stranách hor; při každém nebezpečném podniku si vyměňovaly členy,
takže zločiny páchali lidé v místě zcela neznámí. Dohromady jich bylo v
uhelné pánvi roztroušeno nejméně pět set.
V holé zasedací síni se muži shromáždili kolem dlouhého stolu. Stranou
stál další stůl, plný láhví a sklenic, a někteří členové spolku už
po něm toužebně pokukovali. McGinty seděl v čele stolu, na husté hřívě
černých vlasů měl nasazenu plochou čapku z černého sametu, kolem krku
měl ostře purpurovou štolu, takže vypadal jako kněz, předsedající
nějakému ďábelskému obřadu. Napravo i nalevo od něho seděli vyšší
hodnostáři lóže, mezi nimiž bylo vidět i hezkou, krutou tvář Teda
Baldwina. Každý z nich měl nějakou šerpu či medailon jako emblém své
hodnosti. Většinou šlo o muže zralého věku, ale ostatní členstvo spolku
tvořili mladí lidé, osmnácti až pětadvacetiletí, pohotoví a schopní
vykonavatelé příkazů svých představených. Mezi staršími bylo mnoho
takových, jejichž tváře prozrazovaly duše nemilosrdných tygrů a
zločinců, ale podíval-li se člověk na řadové členy, stěží by
uvěřil, že ti dychtiví mladíci s upřímnými pohledy jsou ve skutečnosti
bandou nebezpečných vrahů, propadlých tak naprosté mravní zvrácenosti,
že jsou dokonce pyšní na svou schopnost se zdarem obstát v
nejpochybnějších podnicích a s hlubokou úctou shlížejí na každého, o
kom je známo, že umí odvést takzvaně "čistou práci". Jejich zvrhlému
uvažování připadalo jako odvážný a rytířský čin přihlásit se
dobrovolně do akce proti člověku, který jim nikdy neublížil a kterého v
mnoha případech v životě neviděli. Když zločin spáchali, dohadovali se
mezi sebou, kdo z nich vlastně zasadil osudnou ránu, a bavili sebe i celou
společnost podrobným líčením výkřiků a křečí vražděného.
Zpočátku se snažili držet své temné skutky v tajnosti, ale v době, kterou
popisuje tento příběh, odhodili už veškerou kamufláž, neboť opětovné
nezdary zákona jim dokázaly, že jednak se proti nim nikdo neodváží
svědčit, jednak že mají neomezený počet vlastních spolehlivých svědků,
na které se mohou odvolat, a bohatou pokladnu, v niž je dostatek prostředků
na to, aby si mohli zaplatit nejlepšího advokáta v celém Státě. Za
dobrých deset let řádění nebyl jediný z nich odsouzen, a tak jediné
nebezpečí, které kdy Brakýřům hrozilo, mohlo přijít pouze ze strany
oběti. Ta totiž - ačkoli se vždy postarali, aby byli v přesile a přepadli
ji znenadání - se občas bránila a dokázala leckterého z útočníků
šeredně poznamenat.
McMurda upozornili, že ho čeká jakási zkouška, ale nikdo mu nechtěl
říct, v čem záleží. Dva slavnostně se tvářící bratři ho odvedli do
vedlejší místnosti. Přes prkennou přepážku k němu ze shromáždění
doléhal šum nesčetných hlasů. Jednou či dvakrát zaslechl své jméno a
věděl, že debatují o jeho zasvěcení. Pak vešel člen zednářské
stráže se zelenou a zlatou stuhou přes prsa.
"Velmistr přikazuje, aby byl svázán, oslepen a uveden," řekla stráž. Potom
mu všichni tři svlékli kabát, vyhrnuli mu rukáv na pravé ruce a nakonec mu
stáhli lokty provazem a spoutali ho. Potom mu hlavu a horní část obličeje
zakryli kápí ze silné černé látky, takže nic neviděl, a posléze ho
uvedli do shromáždění.
Pod kápí byla tma jak v pytli a strašně dusno. Slyšel hluk a šumění
lidí kolem sebe a pak se zdálky ozval zastřený hlas McGintyho, ztlumeně
pronikající látkou staženou přes uši.
"Johne McMurdo," pravil hlas, "jsi již členem Řádu svobodných
zednářů?"
Přisvědčil úklonou.
"Patříš do lóže 29 v Chicagu?"
Opět se uklonil.
"Temné noci jsou nepříjemné," pravil hlas.
"Ano, pro cizince na cestách," odpověděl.
"Mraky jsou těžké."
"Ano, bouře se blíží."
"Jsou bratři spokojeni?" zeptal se velmistr.
Ozval se souhlasný hukot hlasů.
"Víme, bratře, podle tvého hesla a protihesla, že jsi vskutku jeden z nás,"
řekl McGinty. "Musíš však vědět i ty, že v tomto a dalších okresech
našeho kraje máme jisté vlastní obřady a také vlastní povinnosti, které
si žádají celých mužů. Jsi připraven ke zkoušce?"
"Jsem."
"Jsi odvážný?"
"Jsem."
"Udělej tedy krok kupředu, abys to dokázal."
Při těchto slovech ucítil na očích dva ostré hroty, které mu tlačily na
víčka tak, až se mu zdálo, že přijde o zrak, pohne-li se kupředu.
Nicméně se vzchopil a odhodlaně vykročil; jakmile to udělal, tlak zmizel.
Ozvalo se pochvalné šeptání.
"Je odvážný," pravil hlas. "Dokážeš snést bolest?"
"Stejně jako ostatní," odpověděl.
"Vyzkoušejte ho!"
Jen s největším vypětím vůle potlačil výkřik, když mu předloktím
projela trýznivá bolest. Div při tom náhlém šoku neomdlel, ale kousl se do
rtu a zaťal ruce v pěst, aby nedal nic najevo.
"Snesu víc než tohle," řekl.
Tentokrát se ozval hlasitý potlesk. Lepší uvedení nového člena v lóži
dosud nezažili. Čísi ruce ho poplácaly po zádech a kdosi mu stáhl kápi z
hlavy. Stál tu, mžoural a usmíval se. Noví bratři mu blahopřáli ze všech
stran.
"Ještě slovíčko, bratře McMurdo," řekl McGinty. "Složil jsi už přísahu
mlčenlivosti a věrností a víš, že její porušení se trestá okamžitou a
neodvratnou smrtí?"
"Vím," řekl McMurdo.
"Podrobuješ se vedení přítomného velmistra za všech okolností?"
"Podrobuji."
"Jménem lóže 341 ve Vermisse tě tedy vítám k účasti na jejích
výsadách a poradách. Dej na stůl lihoviny, bratře Scanlane, abychom mohli
připít našemu váženému bratrovi."
McMurdovi přinesli kabát, ale dřív než si jej oblékl, podíval se na
pravou paži, která ho dosud nesnesitelně pálila. Na předloktí měl ostře
ohraničený kruh s trojúhelníkem uprostřed, hluboké a rudé znamení,
které mu tam zanechalo cejchovací železo. Několik nejbližších sousedů si
vyhrnulo rukávy a ukázalo mu vlastní vypálené znaky lóže.
"Prodělali jsme to všichni," řekl jeden, "ale nikdo při tom nebyl tak
statečný jako ty."
"Pchá! Vždyť to nic nebylo," řekl; bolest a palčivost však přesto
cítil.
Přijímací ceremoniál byl zakončen přípitky a zasedání lóže
pokračovalo. McMurdo, který byl zvyklý jen na nezáživná jednání v
Chicagu, naslouchal tomu, co pak následovalo, s krajním zájmem, a překvapilo
ho to víc, než se odvážil dát najevo.
"Prvním bodem na pořadu dnešního jednání," řekl McGinty, "je přečtení
dopisu skupinového mistra Windla z lóže 249 v mertonském okrese. Píše v
něm:
Vážený pane,
je třeba zakročit proti Andrewu Raeovi, spolumajiteli důlního podniku Rae
& Sturmanh ve zdejším okrese. Jistě jste nezapomněli, že nám Vaše
lóže dluží protislužbu za intervenci dvou našich bratři - ve věci
policisty loni na podzim. Pošlete-li nám dva spolehlivé muže, nechť se
obrátí na pokladníka Higginse, jehož adresu znáte. Sdělí jim, kde a co je
třeba vykonat. S pozdravem svobody
J. W. Windle,
skupinový mistr Řádu svobodných zednářů
Windle nikdy neodmítl, když jsme ho požádali o příležitostnou výpomoc
jednoho či dvou mužů, a proto nesmíme odmítnout ani my jeho." McGinty se
odmlčel a rozhlédl se kalnýma, zlovolnýma očima po místnosti. "Kdo se na
tu práci hlásí dobrovolně?"
Několik mladíků zvedlo ruce. Velmistr na ně pohlédl a pochvalně se
usmál.
"Vezmeš si to na starost ty, Tygře Cormacu. Budeš-li stejně šikovný jako
posledně, nebudeš litovat. A ty, Wilsone."
"Nemám revolver," řekl dobrovolník, chlapec, kterému jistě nebylo ještě
ani dvacet let.
"Je to tvá první práce, vid"? Nu, jednou se člověk v krvi smočit musí.
Bude to pro tebe dobrý začátek. Pokud jde o revolver, už na tebe čeká,
spolehni se na to. Stačí, když se oba ohlásíte v pondělí. Po návratu
vás nemine slavné uvítání."
"Dostaneme tentokrát nějakou odměnu?" zeptal se Cormac, zavalitý mladík se
surovou, brunátnou tváří, který si pro svou divokost vysloužil přezdívku
"Tygr".
"O odměnu se nestarej. Děláš to přece pro čest, kterou ti to přinese. Až
úkol splníš, najde se možná na dně pokladny pár dolarů."
"Co ten člověk udělal?" zeptal se mladý Wilson.
"Na to se takoví jako ty nemají co ptát. Proč se staráš, co udělal?
Odsoudili ho tam u nich, naše věc to není. Na nás je vyřídit to za ně,
jako by to oni vyřídili za nás. Když o tom mluvím, příští týden k nám
přijdou dva bratři z martonské lóže - obstarat zas něco tady."
"Kteří to jsou?" zeptal se někdo.
"Věř, že je rozumnější se neptat. Když nic nevíš, nemůžeš o ničem
svědčit a dostat se kvůli tomu do maléru. Spolehni se, že to jsou lidé,
kteří odvedou čistou práci, když na to přijde."
"Vždyť je také nejvyšší čas!" zvolal Ted Baldwin. "Lidé už se tu
začínají moc roztahovat. Není to ani týden, co parťák Blaker vyhodil z
práce tři naše členy. Dlužíme mu to už dávno, ale teď to od nás
dostane i s úroky."
"Co dostane?" zašeptal McMurdo svému sousedovi.
"Pořádnou porci srnčích broků z brokovnice," zvolal muž a hlučně se
rozesmál. "Co říkáš, bratře, jak to tu vedeme?"
Zdálo se, že McMurdova zločinecká duše už vstřebala otrlé manýry
spolku, jehož členem teď byl.
"Zamlouvá se mi to," řekl. "Pro kurážného mládence je to u vás jak
stvořené."
Několik členů, sedících kolem něho, zaslechlo jeho slova a zatleskalo
jim.
"Co je?" křikl od druhého stolu velmistr s černou hřívou.
"Tady nový bratr říká, že se mu zamlouvá, jak to tu vedeme."
McMurdo na okamžik vstal.
"Chci jen říci, ctihodný velmistře, že bych si pokládal za čest, kdyby se
lóže rozhodla použít mých služeb."
Veliký potlesk uvítal jeho slova. Lóže vycítila, že nad obzorem vychází
nové slunce. Některým ze starších se však zdálo, že je to trochu
příliš rychlá kariéra.
"Navrhuji," prohlásil tajemník Harraway, stařec s tváří supa a šedým
plnovousem, který seděl vedle předsedy, "aby bratr McMurdo počkal, dokud
lóže sama neuzná za vhodné použít jeho služeb."
"Ovšem, tak jsem to myslel. Svěřuji se do vašich rukou," řekl McMurdo.
"Tvůj čas přijde, bratře," řekl předseda. "Povedeme tě v evidenci jako
člena, který nabídl své služby, a jsme přesvědčeni, že v našem kraji
ještě uděláš kus dobré práce. Dnes v noci je třeba vyřídit jednu
drobnou záležitost, na níž se můžeš podílet, chceš-li."
"Počkám si na něco, co bude stát za to."
"Přesto můžeš v noci přijít - alespoň poznáš, co v této společností
znamenáme. To ti ale ještě oznámím později. Předtím však," - nahlédl
do jednacího pořádku - "musíme projednat ještě několik bodů.
Především chci vznést dotaz na pokladníka, jaký je momentální stav
našich financí. Máme vyplácet penzi vdově po Jimu Carnawayovi. Zahynul při
práci pro lóži a vdova nesmí žít v nouzi."
"Jima zastřelili minulý měsíc, když naši chtěli zabít Chestera Wilcoxe z
Marley Creeku," informoval McMurda jeho soused.
"Naše momentální finanční situace je dobrá," řekl pokladník, který
před sebou držel účetní knihu. "Firmy byly v poslední době velkorysé.
Max Linder a spol. zaplatil pět set, aby měl pokoj. Bratři Walkerové poslali
sto dolarů, které jsem na vlastní zodpovědnost vrátil a požádal o pět
set. Nedostanu-li odpověď do středy, není vyloučeno, že budou mít poruchu
na strojním zařízení. Loni jsme jim museli zapálit třídič, aby přišli
k rozumu. Také západní odbočka uhelné společnosti zaplatila pravidelný
roční příspěvek. Máme dostatečnou hotovost, abychom mohli dostát všem
závazkům."
"A co je s Archiem Swindonem?" zeptal se jeden bratr.
"Všechno prodal a opustil okres. Ten starý lotr nám tu nechal dopis, že bude
raději v New Yorku svobodně zametat ulice, než by se jako uhlobaron
podřídil teroru bandy vyděračů. Udělal zatraceně dobře, že se vytratil
dřív, než jsme dopis dostali! Myslím, že už nenajde odvahu se tady v
údolí objevit."
Na druhém konci stolu, naproti předsedovi, vstal starší, hladce vyholený
muž s laskavým výrazem ve tváři.
"Bratře pokladníku," řekl, "smím se zeptat, kdo koupil majetek toho
člověka, kterého jsme vypudili z okresu?"
"Jistě, bratře Morrisi. Koupil jej stát a Martonská železniční
společnost."
"A kdo koupil Todmanovy a Leeovy doly, které byly loni na prodej za stejných
okolností?"
"Táž společnost, bratře Morrisi."
"A kdo koupil Mansonovy, Skumanovy, Van Deherovy a Atwoodovy železárny, které
byly na prodej nedávno?"
"Všechny koupila důlní společnost West Wilmerton General."
"Řekl bych, že nezáleží ani za mák na tom, kdo je koupil - stejně je
nemůže z okresu odnést, bratře Morrisi," řekl předseda.
"Při veškeré úctě, kterou k vám chovám, ctihodný velmistře, domnívám
se, že by nám na tom záležet mělo. Tenhle proces už tu probíhá dobrých
deset let. Postupně odtud vyháníme všechny drobné majitele. A jaký je
výsledek? Na jejich místě vidíme velké společnosti, jako je Železniční
a Železářská, které mají ředitele v New Yorku nebo ve Filadelfii a naše
hrozby neberou vážně. Můžeme se sice vypořádat s jejich místními
šéfy, ale to znamená jen tolik, že na jejich místo pošlou jiné. A pro
nás z toho vzniká nebezpečí. Drobní majitelé nám nemohli škodit, neměli
k tomu ani peníze, ani moc. Pokud jsme je nevyždímali do poslední kapky,
zůstávali v naší moci. Jakmile ale ty velké společnosti zjistí, že
stojíme mezi nimi a jejich zisky, nebudou litovat námahy ani výdajů, aby
nás uštvaly a pohnaly před soud."
Po těchto zlověstných slovech se rozhostilo ticho, tváře všech jako by
potemněly a vyměnily si zasmušilé pohledy. Cítili se tak všemocní a
nedotknutelní, že si ani ve snu nepřipouštěli pomyšlení na možnost
odplaty či trestu. A přesto při té představě zamrazilo i ty
nejbezstarostnější.
"Radím proto," pokračoval mluvčí, "abychom drobným majitelům neukládali
tak těžká břemena. V den, kdy je vyženeme všechny, moc tohoto spolku se
zhroutí."
Nepříjemné pravdy nemají lidé rádi. Když se mluvčí znova posadil,
ozvaly se rozhněvané výkřiky. McGinty vstal se zachmuřeným čelem.
"Bratře Morrisi," řekl, "naháníš nám věčně strach jako sýček. Pokud
budou členové lóže stát při sobě, není ve Spojených státech síly,
která by je mohla ohrozit. Nevyzkoušeli jsme si to u soudů už dost často?
Očekávám, že velké společnosti budou raději platit než bojovat, stejně
jako malé. Tím, bratři," - McGinty při těch slovech odložil černou
sametovou čapku a štólu - "dnešní zasedání skončilo. Zbývá už jen
jediná maličkost, o které stačí se zmínit, až se budeme rozcházet.
Nadešel čas bratrského občerstvení a zábavy."
Lidská povaha je věru zvláštní. Ve shromáždění byli muži, pro které
byla vražda něčím zcela běžným, kteří znova a znova zabíjeli otce
rodin, často lidi, proti nimž necítili žádnou osobní zášť, a netrápil
je přitom soucit ani výčitky svědomí nad plačící ženou a bezmocnými
dětmi, jakmile ale uslyšeli něžnou a patetickou hudbu, byli dojati až k
slzám. McMurdo měl krásný tenor, a kdyby si byl nedokázal získat přízeň
lóže už dřív, jistě by mu ji neupřeli teď, když je rozlítostnil
písněmi "Já sedím u tvých dveří, Mary" a "Na hrázi u Allanova rybníka".
Hned první večer vysloužil si nový člen lóže mimořádnou oblibu mezi
bratry, už teď byl vybrán k postupu a budoucí kariéře. K tomu, aby se stal
váženým členem svobodných zednářů, bylo ovšem třeba ještě jiných
vlastností než jenom dobré kumpánství. Jakých, to se dověděl dřív,
než večer skončil. Láhev whisky obešla mnohokrát dokola a muži už byli
celí rudí ve tvářích a ochotní ke každé špatnosti, když velmistr vstal
a znova je oslovil.
"Chlapci," řekl, "máme tu ve městě chlapa, který si koleduje o výprask, a
je na vás postarat se, aby dostal, co mu patří. Mám na mysli Jamese Stangera
z Heraldu. Četli jste, jak se do nás zase pustil?"
Ozval se opilý řev nadšeného souhlasu, drmolené nadávky a kletby. McGinty
vytáhl z kapsy u vesty novinový výstřižek.
" ,Zákon a pořádek!' - tak to nazval. ,Vláda teroru v uhelné a
železnorudné oblasti. Dvanáct let už uplynulo od prvních vražd, které
dokázaly, že mezi námi, v našem středu, existuje zločinecká organizace.
Její řádění od toho dne nikdy neustalo a nyní dosáhlo vrcholu, který
nás třísní skvrnou hanby před celým civilizovaným světem. Má tohle snad
být naší odměnou za to, že naše velká vlast poskytuje útočiště
cizincům, prchajícím před evropskou despocií? Děláme to snad proto, aby
se z nich vzápětí stali tyrani lidí, kteří jim poskytli přístřeší, a
aby nastolili vládu teroru a bezpráví přímo ve stínu posvátné
hvězdnaté vlajky svobody, a to teroru a bezpráví takového druhu, že bychom
se otřásli hrůzou a odporem, kdybychom o podobných poměrech četli, že
panují v nějaké nejprohnilejší orientální monarchii. Víme, co je to za
lidi. Organizace je zákonem povolená a veřejná. Jak dlouho to ještě máme
snášet? Což snad budeme žít věčně - - -' To snad stačí, dál ty
nesmysly číst nemusím!" zvolal předseda a hodil výstřižek na stůl.
"Tohle o nás píše. Ptám se vás - jak mu odpovíme?"
"Zabít ho!" zvolalo tucet zběsilých hlasů. "Proti tomu protestuji!" řekl
bratr Morris, onen muž s dobráckým čelem a hladce vyholenou tváří.
"Opakuji vám, bratři, že v tomto údolí vládneme příliš pádnou rukou a
doženeme věci k tomu, že se proti nám v sebeobraně všichni spojí, aby
nás zničili. James Stanger je starý člověk. Ve městě a v celém okrese si
ho všichni váží. Jeho noviny se zasazují za všechno, co je v údolí
solidní. Když toho člověka odklidíme, vyvolá to v celém státě
pozdvižení, které skončí naší likvidací."
"A jak by nás asi zlikvidovali, pane Bázlivko?" zvolal McGinty. "S pomocí
policie? Víte dobře, že polovina policie od nás bere plat a druhá se nás
bojí. Nebo se snad obrátí na soudy a na soudce? O to se už přece pokusili -
a jak to dopadlo?"
"Tenhle případ by mohl soudit i soudce Lynch," řekl bratr Morris.
Poznámku uvítala hlasitá bouře hněvu. "Stačí, když zvednu prst," zvolal
McGinty, "a budu tu mít ve městě dvě stě mužů, kteří je vyčistí od
jednoho konce k druhému." Pak pojednou zvýšil hlas a hustá černá obočí
se mu hněvem stáhla do hrozivého mračna. "Poslyšte, bratře Morrisi,
dávám si na vás pozor a dělám už to nějaký čas. Sám máte strach a
snažíte se ho nahnat i ostatním. Nebude to pro vás šťastný den, bratře
Morrisi, až se vaše jméno objeví na jednacím pořádku, a mám dojem, že
bych je tam měl napsat."
Morris smrtelně zesinal a zdálo se, že se pod ním podlomila kolena, když si
znova sedal. Roztřesenou rukou se chopil sklenice a napil se; teprve pak byl s
to odpovědět. "Omlouvám se vám, ctihodný velmistře, a všem bratrům z
lóže, jestli jsem řekl víc, než jsem měl. Jsem věrný člen - to všichni
víte - a ta slova úzkosti mi uklouzla jen ze strachu, aby lóži nepotkalo
něco zlého. Mám ale větší důvěru ve váš úsudek než ve svůj,
ctihodný velmistře, a slibuji, že už neřeknu nic, čím bych se vás
dotkl."
Mračno hněvu zmizelo z velmistrova čela, když to ponížené škemrání
uslyšel.
"Výborně, bratře Morrisi. Samotného by mě mrzelo, kdybych vám byl nucen
uštědřit lekci. Dokud však sedím na tomto křesle já, bude naše lóže
jednotná ve slovech i v činech. A teď, chlapci," pokračoval a rozhlédl se
po shromáždění, "řeknu vám jen tolik - když Stanger dostane to, co si
zaslouží, budeme s tím mít víc nepříjemností, než je třeba. Tihleti
žurnalisti drží za jeden provaz a všechny časopisy ve státě začnou
svolávat policii a národní gardu. Soudím ale, že bychom mu měli dát
pořádně na pamětnou. Zařídíš to, bratře Baldwine?"
"Jistěže!" řekl mladík horlivě.
"Kolik lidí k tomu budeš potřebovat?"
"Šest. A dva, aby hlídali dveře. Půjdeš ty, Gowere, ty, Mausele, ty,
Scanlane, a oba Wyllabyové!"
"Slíbil jsem účast i novému bratrovi," řekl předseda.
Ted Baldwin se na McMurda podíval a jeho pohled prozrazoval, že nezapomněl
ani neodpustil.
"Dobrá, může jít, jestli chce," řekl rozmrzele. "To stačí. Čím dřív
se dáme do práce, tím líp."
Shromáždění se rozcházelo s výkřiky, řevem a opilým prozpěvováním.
Výčep ale byl dosud plný flamendrů a mnozí bratři tam zůstali. Skupina,
která dostala úkol, však vyšla do ulice. Po chodníku kráčeli po dvou po
třech, aby nevzbudili pozornost. Noc byla neobyčejně studená a na mrazivém
nebi plném hvězd svítil půlměsíc. Muži zůstali stát a shromáždili se
ve dvoře, odkud bylo vidět na vysokou budovu. Mezi jasně osvětlenými okny
skvěla se zlatá písmena nápisu: Vermissa Herald. Zevnitř se ozýval rachot
tiskařského lisu.
"Hej, ty," řekl Baldwin McMurdovi, "ty budeš stát dole u vrat a dávat pozor,
abychom měli pořád volnou cestu. Arthur Willaby tam zůstane s tebou. A vy
ostatní pojďte se mnou. Žádný strach, chlapci, máme tucet svědků, že
zrovna teď sedíme v Union baru."
Byla už skoro půlnoc a ulice byla prázdná; jen tu a tam klopýtal domů
nějaký flamendr. Skupina přešla ulici, otevřela vrata redakce a Baldwin se
svým doprovodem vpadl dovnitř. Vzápětí už se hnali vzhůru po schodišti.
McMurdo a Willaby zůstali dole. Z místnosti nahoře se ozval výkřik,
volání o pomoc, dusot nohou a třesk povalených židlí. Za okamžik vyběhl
na odpočívadlo schodiště nějaký šedovlasý muž. Chytili ho ale dřív,
než se dostal dál, a jeho brýle s křápnutím spadly McMurdovi k nohám. Pak
se ozval úder a zasténání. Stařec ležel tváří na odpočívadle a šest
klacků naráželo o sebe, jak do něho bušily. Svíjel se a dlouhé, pavoučí
končetiny se třásly pod dopadajícími ranami. Většina útočníků toho
konečně nechala, ale Baldwin, s krutou tváří zkroucenou do pekelného
pošklebku, bil muže dál do hlavy, kterou si stařec marně snažil krýt
rukama. Bílé vlasy už měl potřísněné krví. Baldwin se pořád ještě
skláněl nad svou obětí a zasazoval jí krátké, sadistické rány všude,
kde uviděl nekryté místo, ale vtom McMurdo vyběhl do schodů a odstrčil
ho.
"Zabiješ ho," řekl. "Nech toho!"
Baldwin se na něho užasle podíval.
"Táhni k čertu!" vykřikl. "Co si to dovoluješ - ještě ses v lóži ani
neohřál! Uhni!" Zvedl hůl, ale McMurdo vyškubl ze zadní kapsy revolver.
"Ty uhni!" vykřikl. "Udělám ti z hlavy cedník, jestli na mě sáhneš.
Lóže se nedovolávej - copak velmistr nepřikázal, že toho člověka nemáme
zabít? A co ty děláš? Chceš ho zabít!"
"Má pravdu," poznamenal jeden z mužů.
"Tak už si sakra pospěšte!" volal zezdola Willaby. "Ve všech oknech se už
svítí a za pět minut máte na krku celé město."
V ulici se už opravdu rozléhalo volání a dole v hale se už shromáždila
skupinka sazečů a typografů, kteří si dodávali kuráž k činu.
Útočníci nechali redaktorovo bezvládné a nehybné tělo nahoře na
schodišti, seběhli dolů a vyřítili se do ulice. Když se vrátili do Union
Housu, někteří se vmísili mezi hosty ve výčepu a zašeptali přes pult
McGintymu, že úkol byl beze zbytku splněn. Ostatní, a mezi těmi byl i
McMurdo, se rozptýlili v postranních uličkách, odkud se menšími oklikami
dostali domů.
KAPITOLA IV
ÚDOLÍ STRACHU
Když se McMurdo druhý den ráno probudil, měl věru proč si vzpomenout na
své přijetí do lóže. Po alkoholu ho bolela hlava a paže, na kterou mu
vypálili znak, byla zanícená a opuchlá. Jelikož měl vlastní zdroj
příjmů, chodíval do práce značně nepravidelně; mohl proto posnídat až
pozdě a zůstat dopoledne doma, aby napsal dlouhý dopis příteli. Potom si
přečetl Daily Herald. Ve zvláštním sloupci, zalomeném těsně před
uzávěrkou, stálo: ,Násilí v redakci Heraldu! Redaktor vážně zraněn!'
Byla to krátká zpráva o události, o níž věděl mnohem víc než pisatel.
Končila prohlášením:
"Případu se už ujala policie, ale stěží se lze nadít, se její úsilí
bude korunováno větším úspěchem než v minulosti. Někteří pachatelé
byli poznáni a je proto naděje, že budou usvědčeni. Není třeba ani
dodávat, že
původcem násilí byla hanebná společnost, která už tak dlouho terorizuje
naši veřejnost a proti niž se Herald tak nekompromisně postavil. Četné
přátele pana Stangera potěší zpráva, že - ačkoli byl krutě a brutálně
zbit a utrpěl několik vážných poranění na hlavě - jeho životu nehrozí
bezprostřední nebezpečí."
Dole ještě stálo, že k ochraně redakce byla povolána hlídka báňské
policie, ozbrojená winchestrovkami.
McMurdo odložil noviny a právě si zapaloval dýmku rukou, která se mu
ještě třásla po všech těch výstřednostech minulého večera, když se
ozvalo zaklepání na dveře a bytná mu předala dopis, který před okamžikem
přinesl nějaký mladík. Byl bez podpisu a stálo v něm:
"Rád bych si s vámi pohovořil, ale nechtěl bych kvůli tomu chodit k vám do
bytu. Najdete mě u vlajkové žerdi na kopci, který se jmenuje Miller Hill.
Jestli tam přijdete hned teď, povím vám něco důležitého, co bych vám
měl říct a co byste měl vědět."
McMurdo přečetl dopis dvakrát a s krajním překvapením; neměl tušení, co
znamená, a kdo jej mohl psát. Kdyby byl napsán ženskou rukou, mohl by se
domnívat, že jde o počátek některého z těch dobrodružství, s nimiž
měl v minulosti rozsáhlou zkušenost. Bylo to však písmo muže, a navíc
zřejmě vzdělaného člověka. Po jistém váhání se rozhodl, že se celé
věci podívá na kloub.
Miller Hill je špatně udržovaný veřejný park uprostřed města. V létě
si tam lidé rádi chodívají odpočinout, ale v zimě je v parku dost pusto. Z
kopce je výhled nejen na celé pochmurné a roztažené město, ale i dál, na
stáčející se údolí s roztroušenými doly a továrnami, černajícími se
ve sněhu po obou jeho úbočích, a na zalesněné a zasněžené horské
hřebeny, které je lemují. McMurdo kráčel vzhůru po stezce plné záhybů a
vroubené zimostrázem, až došel k opuštěné restauraci, která v létě
bývá střediskem veškerých zábav. Před ní stála holá vlajková žerď a
pod ní nějaký muž s kloboukem staženým do čela a vyhrnutým límcem
svrchníku. Sotva se otočil, McMurdo spatřil, že je to bratr Morris, člen
lóže, který proti sobě včera v noci tak popudil velmistra. Šel k němu a
oba si vyměnili smluvený pozdrav lóže.
"Rád bych si s vámi pohovořil, pane McMurdo," řekl stařec s jistou
váhavostí, která prozrazovala, že se pohybuje po choulostivé půdě. "Jste
moc hodný, že jste přišel."
"Proč jste dopis nepodepsal?"
"Člověk musí být opatrný, pane McMurdo. V takovýchhle dobách nikdy neví,
co se může obrátit proti němu. Dokonce ani komu může důvěřovat a komu
ne."
"K bratrům z lóže snad lze mít důvěru, ne?"
"Ach ne. Ne vždycky," zvolal Morris vehementně. "Zdá se, že cokoli řekneme,
ba i to, co si jen myslíme, donese se zpátky McGintymu."
"Podívejte," řekl McMurdo ostře, "teprve včera v noci, jak dobře víte,
jsem přísahal našemu velmistrovi věrnost. Chcete ode mne, abych přísahu
porušil?"
"Jestli je tohle váš názor," řekl Morris smutně, "pak musím jedině
litovat, že jsem vás obtěžoval a požádal o schůzku. To už je všechno
moc špatné, když si dva svobodní občané spolu nemohou otevřeně
pohovořit."
McMurdo, který svého společníka pozoroval velice ostražitě, slevil
poněkud ze své upjatosti.
"Mluvil jsem samozřejmě jen za sebe," řekl. "Víte dobře, že jsem tu teprve
krátce a všechno je mi tu cizí. Nesluší se, abych vám něco široce dlouze
vykládal, pane Morrisi, a jestliže pokládáte za správné mi něco sdělit,
jsem tu, abych to vyslechl."
"A donesl to šéfovi McGintymu," řekl Morris trpce.
"V tom mi tedy opravdu křivdíte," zvolal McMurdo. "Samozřejmě, že jsem
loajální vůči lóži, to vám říkám otevřeně, ale musel bych být
špatný chlap, kdybych komukoli opakoval to, co mi chcete důvěrně sdělit.
Nechám si to pro sebe, ale varuji vás předem: nečekejte ode mne ani pomoc,
ani sympatie."
"Dávno už si nedělám iluze, že bych se jednoho či druhého dočkal," řekl
Morris. "Tím, co vám povím, svěřuji sice svůj život do vašich rukou, ale
kdybyste byl sebešpatnější - a včera v noci se mi zdálo, že se co
nevidět vyrovnáte těm nejhorším - přece jen jste tu nový a nemůžete
mít svědomí tak okoralé jako oni. Proto jsem si řekl, že bych si s vámi
měl promluvit."
"Dobrá, co máte na srdci?"
"Má kletba na vaši hlavu, jestli mě udáte!"
"Už jsem vám řekl, že to neudělám."
"Rád bych se vás zeptal, zda vám tenkrát - když jste vstupoval do řádu
svobodných zednářů v Chicagu a skládal slib dobročinností a věrnosti -
přišlo někdy na mysl, že vás to může zavést ke zločinu?"
"Pokud tomu říkáte zločin," odpověděl McMurdo,
"Jestli tomu říkám zločin!" zvolal Morris a hlas se mu chvěl
rozhořčením. "Jestli tomu chcete říkat jinak, znamená to, že jste toho
dosud málo viděl. Byl to zločin včera v noci, když člověka tak starého,
že by to mohl být váš otec, zbili tak, že mu po bílých vlasech tekla
krev? Byl to zločin - nebo vy tomu snad říkáte jinak?"
"Leckdo by třeba řekl, že to je boj," odpověděl McMurdo. "Boj mezi dvěma
skupinami lidí a se vším, co k němu patří, takže každý bije, jak
nejlíp umí."
"Možná. Přišlo vám ale na mysl něco takového, když jste v Chicagu
vstupoval do řádu svobodných zednářů?"
"Ne, musím přiznat, že ne."
"Mně také ne, když jsem do něho vstupoval ve Filadelfii. Byl to jen
dobročinný klub a místo pro schůzky s přáteli. Pak jsem se doslechl o
tomhle městě - proklínám hodinu, kdy jsem o něm prvně slyšel - a vydal
jsem se sem, abych si polepšil. Panebože! Abych si polepšil! Má žena a tři
děti přišly se mnou. Otevřel jsem si na Market Square obchod se střižním
zbožím a vedlo se mi docela dobře. Rozhlásilo se ale o mně, že jsem u
svobodných zednářů, a donutili mě vstoupit do místní lóže, do té, do
které jste vstoupil včera večer vy. Na předloktí mi vypálili znak hanby a
do srdce ještě něco horšího. Zjistil jsem, že musím poslouchat
zlovolného darebáka a že mé zapletli do svých zločinných sítí. Co jsem
mohl dělat? Každé slovo, které jsem řekl ve prospěch nápravy věcí,
považovali hned za zradu, stejně jako včera večer. Odejít nemohu,
poněvadž jediné, co mám, je ten obchod. Kdybych vystoupil z lóže, vím,
že by mě zavraždili, a na to, co by čekalo mou ženu a děti, netroufám si
ani pomyslet. Je to strašné, mladý muži - strašné!" Zakryl si tvář
rukama a celé tělo se mu roztřáslo křečovitými vzlyky.
McMurdo pokrčil rameny.
"Vy jste pro takovouhle práci moc útlocitný," řekl. "Prostě se na
takovéhle věci nehodíte."
"Měl jsem svědomí a náboženství, ale oni ze mne udělali stejného
zločince, jako jsou sami. Dali mi úkol. Kdybych byl odmítl, věděl jsem, co
bude následovat. Jsem možná zbabělec. Možná že to ze mne udělalo
pomyšlení na bezbrannou ženu a na děti. Tak či onak - neodmítl jsem a budu
si to vyčítat do smrti. Šlo o opuštěný dům, dvacet mil odtud, za horským
hřebenem. Nařídili mi čekat před vraty stejně jako včera v noci vám.
Netroufli si mi takovou práci svěřit. Ostatní šli dovnitř. Když se
vrátili, měli ruce zakrvácené až po zápěstí. A když jsme odcházeli,
dalo se v domě za námi do pláče dítě. Byl to pětiletý chlapec, kterému
zavraždili otce před jeho očima. Div jsem neomdlel hrůzou, ale přesto jsem
se musel tvářit otrle a usmívat se, poněvadž jsem dobře věděl, že když
to neudělám, budou zanedlouho odcházet se zkrvavenýma rukama z mého domu a
bude to můj malý Fred, kdo bude plakat pro svého otce. Tehdy jsem už ale byl
zločinec - spolupachatel vraždy, byl jsem navždy ztracen pro tento svět i
království nebeské. Jsem dobrý katolík, ale kněz se mnou nechtěl ztratit
ani slovo, když se doslechl, že patřím k Brakýřům, a exkomunikoval mě z
církve. Tak to se mnou vypadá. A teď vidím, že se vydáváte stejnou
cestou, a ptám se vás, jak to skončí. Jste ochoten také se stát
chladnokrevným vrahem, nebo můžeme něco udělat, abychom tomu
zabránili?"
"Co chcete podniknout?" zeptal se McMurdo příkře. "Chcete je udat?"
"Chraň bůh!" zvolal Morris. "Vím zcela jistě, že pouhá myšlenka na něco
takového by mě stála život."
"To je v pořádku," řekl McMurdo. "Myslím, že jste slaboch a že si ty věci
moc berete."
"Já že si to moc beru? Počkejte, až tu budete žít déle! Jen se podívejte
dolů do údolí. Vidíte ten mrak ze stovek komínů, který na ně vrhá
stín? Věřte mi ale, že mrak vraždy, který se těm lidem vznáší nad
hlavou, je těžší a horší než tenhle. Je to Údolí strachu - Údolí
smrti. Lidé zde mají hrůzu v srdci od svítání do setmění. Jen počkejte,
mladý muži, přijdete na to sám."
"Dobrá, povím vám, co si myslím, až toho uvidím víc," řekl McMurdo
lhostejně. "Je mi ale jasné, že jste člověk, který se sem naprosto
nehodí, a že čím dřív obchod prodáte, tím líp pro vás - i kdybyste
měl dostat jen deset centů z každého dolaru skutečné ceny. Nechám si pro
sebe všechno, co jste mi řekl, ale přísahám, že jestli se dozvím, že
jste udavač - - -"
"Ne, nic takového!" zvolal Morris úpěnlivě.
"Dobrá, zůstane tedy při tom. Rozmyslím si všechno, co jste mi řekl, a
jednoho dne se k tomu možná vrátím. Doufám, že jste to se mnou myslel
dobře, když jste se mi s tím svěřil. Teď už ale abych šel domů."
"Jen ještě slovíčko, než odejdete," řekl Morris. "Možná že nás někdo
spolu viděl. Mohli by se začít vyptávat, o čem jsme mluvili."
"Ach tak, dobře, že jste na to vzpomněl."
"Nabízel jsem vám v obchodě místo účetního."
"A já odmítl. Kvůli tomu jsme se sešli. Na shledanou, bratře Morrisi, a ať
se vám v budoucnu daří všechno líp než dosud!"
Téhož dne odpoledne, když McMurdo seděl a zamyšleně pokuřoval u kamen ve
svém pokoji, otevřely se dveře a objevila se v nich obrovská postava šéfa
McGintyho. Pozdravil ho zednářským znamením, sedl si naproti mladíkovi a
chvíli na něho upřeně zíral; ten však před zpytujícím pohledem
neuhnul.
"Nechodím na návštěvy často, bratře McMurdo," řekl konečně. "Mám dost
co dělat s těmi, kteří chodí navštěvovat mě. Myslel jsem ale, že se
trochu projdu a stavím se u tebe v bytě."
"Pokládám si to za čest, pane radní," odpověděl McMurdo srdečně a
vytáhl z almárky láhev whisky. "Nečekal jsem, že mě poctíte svou
návštěvou."
"Co dělá ruka?" zeptal se šéf.
McMurdo se kysele ušklíbl.
"No, ještě jsem na to nezapomněl," řekl. "Stojí to ale za to."
"Jistěže," odpověděl McGinty. "Samozřejmě těm, kteří jsou loajální,
chovají se podle toho a pomáhají lóži. O čem jste mluvili s bratrem
Morrisem dnes dopoledne na Miller Hillu?"
Otázka přišla zcela nečekaně a bylo dobře, že na ni měl připravenou
odpověď. McMurdo se hlasitě rozesmál.
"Morris nevěděl, že si vydělávám na živobytí tady doma. A také se to
nikdy nedoví, poněvadž pro můj vkus má trochu moc svědomí. Jinak ale má
ten děda dobré srdce. Myslel, že snad nemám být z čeho živ a že mi
pomůže, když mi v tom svém obchodě se střižním zbožím nabídne místo
účetního."
"Tak o to tedy šlo?"
"O to."
"A ty jsi odmítl?"
"Ovšem. Cožpak nevydělám tady doma desetkrát víc při čtyřhodinové
pracovní době?"
"Správně. Na tvém místě bych se ale s Morrisem moc nepřátelil."
"Proč ne?"
"Prostě proto, že ti to říkám. Pro většinu lidí tady u nás je to
dostatečný důvod."
"Pro většinu možná ano, ale ne pro mne, pane radní," řekl McMurdo
odvážně. "To byste měl vědět, jestli se vyznáte v lidech."
Snědý obr na něho upřel oči a jeho chlupatá tlapa na okamžik sevřela
sklenici, jako by ji chtěl svému společníkovi hodit na hlavu. Pak se ale
znova zasmál - hlasitě, chvástavě a neupřímně, jak měl ve zvyku.
"Ty jsi vážně zvláštní patron," řekl. "Prosím, když chceš znát
důvody, povím ti je. Neříkal před tebou Morris nic proti lóži? Žádné
pomluvy?"
"Ne."
"Ani proti mně?"
"Ne."
"No, tak to jen proto, že si netroufá ti věřit. Ve skrytu duše to ale není
loajální bratr. Dobře to víme, a proto ho hlídáme a čekáme na vhodnou
příležitost, abychom ho pokárali. Myslím, že se ta příležitost už
blíží. Pro prašivé ovce není v našem ovčíně místo. A když se ty
budeš přátelit s neloajálním člověkem, mohli bychom si myslet, že také
nejsi loajální."
"Přátelit se s ním budu sotva, poněvadž ten chlap se mi nezamlouvá,"
odpověděl McMurdo. "A pokud jde o tu neloajálnost, kdyby mi to řekl někdo
jiný než vy, určitě už by to podruhé neopakoval."
"Dobrá, to stačí," řekl McGinty a vyprázdnil sklenici. "Přišel jsem si s
tebou včas promluvit a tím to je odbyté."
"Zajímalo by mě," řekl McMurdo, "jak jste se vůbec dověděl, že jsem s
Morrisem mluvil."
McGinty se zasmál.
"Mám přece povinnost vědět, co se v tomhle městě děje," řekl. "Uděláš
nejlíp, když budeš počítat s tím, že se dovím úplně všechno. No, už
je čas a chci ti ještě jen říct - - -"
Rozloučení však bylo náhle přerušeno naprosto nečekaným způsobem.
Dveře zapraštěly a rozlétly se dokořán; zpod špičatých policejních
čepic na ně zíraly tři zamračené, nastražené tváře. McMurdo vyskočil
a sáhl po revolveru, ruka mu však uvízla v půli cesty, když si uvědomil,
že mu na hlavu míří dvě winchestrovky. Muž v uniformě vstoupil do
místnosti s šestiranným revolverem v ruce. Byl to kapitán Marvin, kdysi z
Chicaga, nyní ve službách báňské policie. Potřásl hlavou a maličko se
na McMurda usmál.
"Myslel jsem si, že se do něčeho zapletete, vy povedený pane McMurdo z
Chicaga," řekl. "Cožpak si nemůžete dát pokoj? Vemte si klobouk a pojďte s
námi."
"Tohle by vás mohlo přijít draho, kapitáne Marvine," řekl McGinty.
"Myslíte, že můžete takhle vpadnout do domu a obtěžovat počestné lidi,
kteří dodržují zákony?"
"Vás se celá věc netýká, pane radní McGinty," řekl policejní kapitán.
"Nepřišli jsme pro vás, ale tady pro pana McMurda. Vy byste nám měl při
plnění našich povinnosti napomáhat, a ne nám v nich bránit."
"Je to můj přítel a zaručuji se za jeho chování," řekl šéf.
"Jen abyste se co nevidět nemusel zodpovídat ze svého vlastního chování,
pane McGinty," odpověděl policejní kapitán. "Tenhle McMurdo se dal na cestu
zločinu, ještě než sem přišel, a kráčí po ní vesele dál. Strážný,
vemte si ho na mušku, než ho odzbrojím."
"Tady máte revolver," řekl McMurdo chladnokrevně. "Kdybychom spolu byli
tváří v tvář, tak snadno byste mě nedostal, kapitáne Marvine."
"Kde máte zatykač?" zeptal se McGinty. "Zatracená práce - když vedou
policii lidé jako vy, člověk má někdy dojem, že žije v nějaké
sakrabónii a ne ve Vermisse. Tohle je kapitalistická zvůle a spolehněte se,
že o nás ještě uslyšíte."
"Dělejte, co pokládáte za svou povinnost, pane radní. My jenom plníme to,
co nám přikazuje naše povinnost."
"Z čeho mě obviňujete?" zeptal se McMurdo.
"Ze spoluúčasti na zbití starého redaktora Stangera v redakci Heraldu. A
není to vaše zásluha, že vás nežalujeme pro vraždu."
"Pchá, jestli proti němu máte jen tohle," vykřikl McGinty a dal se do
smíchu, "můžete si ušetřit spoustu starostí, když to rovnou pustíte k
vodě. Tenhle člověk byl u mne ve výčepu a hrál tam poker až do půlnoci.
Přivedu vám tucet svědků, kteří mu to dosvědčí."
"To je vaše věc a můžete si ji schovat až na zítra k soudu. Zatím
půjdete s námi, pane McMurdo, a chovejte se klidně, jestli nechcete dostat
pažbou pušky přes hlavu. A vy prosím ustupte, pane McGinty, varuji vás:
když jsem ve službě, nestrpím žádný odpor."
Kapitán jednal tak energicky a rozhodně, že McMurdovi a jeho šéfovi nezbylo
než se s celou situací smířit. Šéf však přece jen ještě stačil
zašeptat zatčenému pár slov předtím, než McMurda odvedli.
"A co -" ukázal palcem vzhůru, aby naznačil, že má starost o zařízení
penězokazecké dílny.
"To je v pořádku," zašeptal McMurdo, který si včas udělal pro své
nádobíčko vhodný úkryt pod podlahou.
"Sbohem a ničeho se neboj," řekl šéfa potřásl mu rukou. "Zajdu za
advokátem Reillym a výlohy obhajoby vezmu na sebe. Slovo na to, že si tě pod
zámkem dlouho nenechají."
"Tím bych si tak jistý nebyl. Střežte vězně, vy dva, a kdyby se o cokoli
pokusil, zastřelte ho. Před odchodem ještě prohledám dům."
Marvin svou pohrůžku splnil, ale bylo zřejmé, že po ukryté mincovně
nenašel ani stopy. Když se vrátil do přízemí, vydal se s McMurdem
střeženým policisty na strážnici. Setmělo se a zvedla se ostrá vánice,
takže ulice byly téměř opuštěné. Několik povalečů však přesto
skupinu sledovalo. Osměleni tím, že není vidět, pokřikovali z dálky na
zatčeného.
"Zlynčujte člena těch prokletých Brakýřů!" křičeli. "Zlynčujte ho!"
Když ho eskorta postrkovala před sebou do budovy strážnice, povaleči
výskali a řvali smíchy. Po krátkém formálním výslechu u inspektora,
který měl službu, poslali McMurda do společné cely. Uviděl tam Baldwina a
tři další zločince z minulé noci. Všichni byli zatčeni odpoledne a
čekali, až je příštího dne ráno postaví před soud.
Dlouhá ruka svobodných zednářů však dosáhla i do této zdánlivě
nedobytné bašty zákona. Pozdě večer přišel žalářník s otepí slámy
na kavalce, ale vytáhl z ní dvě láhve whisky, pár sklenek a balíček
karet. A tak strávili rozjařenou noc bez jediného úzkostlivého pomyšlení
na soud, který je ráno čekal.
Výsledek ostatně potvrdil, že se neměli čeho obávat. Pro nedostatek
důkazů nemohl správní soud postoupit případ soudu trestnímu. Na jedné
straně byli sazeči a typografové nuceni přiznat, že světlo nebylo
příliš jasné, oni sami že byli mimořádně rozrušeni a že tedy stěží
mohou totožnost útočníků odpřisáhnout s naprostou jistotou, třebaže
věří, že obžalovaní byli mezi nimi. Když je podrobil křížovému
výslechu chytrý advokát, kterého si McGinty najal, svědčili ještě mnohem
mlhavěji. Zraněný redaktor už vypověděl pod přísahou, že byl náhlostí
útoku tak překvapen, že může s jistotou tvrdit jen tolik, že první muž,
který ho uhodil, měl knír. Dodal ještě, že ví, že šlo o Brakýře,
poněvadž nikdo jiný v celém městě proti němu nemůže chovat
nepřátelské pocity a navíc už mu tato organizace dlouho vyhrožovala
pomstou za jeho otevřené články. Na druhé straně však souhlasné a
neochvějné svědectví šesti občanů, včetně váženého městského
radního McGintyho, jednoznačně potvrdilo, že obžalovaní seděli u karet v
Union Housu a byli tam ještě dlouho poté, kdy došlo k přepadení. Není
třeba říkat, že byli zproštěni obžaloby a soudce se jim div neomluvil za
nepříjemnosti, které jim byly způsobeny, což v sobě mlčky zahrnovalo i
pokárání kapitána Marvina a policie za přehnanou služební horlivost.
Výrok soudu byl uvítán hlasitým potleskem v soudní síni, kde McMurdo
zahlédl spoustu známých tváří. Bratři z lóže se smáli a mávali na
ně. Byli tam však i jiní, kteří seděli se zkousnutými rty a zklamanýma
očima, když obžalovaní po řadě opouštěli soudní síň. Jeden z nich,
energický človíček s černým plnovousem, nepokrytě vyjádřil za sebe i za
své přátele, co si myslí, když triumfující obžalovaní procházeli kolem
něho:
"Vrazi prokletí!" zvolal. "Však my se s vámi vypořádáme!"
KAPITOLA V
NEJTEMNĚJŠÍ HODINA
Potřeboval-li Jack McMurdo ještě vůbec něco ke zvýšení své popularity
mezi pochybnými kumpány, pak se o to postaralo jeho zatčení a propuštění
z vazby. Dějiny spolku dosud nezaznamenaly případ, aby člen provedl něco,
zač se dostal před soud hned týž den, kdy do lóže vstoupil. Těšil se už
pověsti dobrého společníka a bodrého flamendra a navíc ještě velkého
prchlivce, který se nenechá urážet ani od všemocného šéfa. K tomu ke
všemu vzbudil ve svých kumpánech dojem, že mezi nimi není ani jediný, kdo
by byl s to tak pohotově vymyslet nějaký krvelačný plán a tak zdatně jej
uskutečnit. "Tenhle chlapec odvede čistou práci," řekli si starší mezi
sebou a čekali na chvíli, kdy mu budou moci svěřit nějaký úkol. McGinty
měl už povolných a vhodných nástrojů dost, ale uznával, že tenhle je z
nich nejschopnější. Připadal si jako člověk, který drží na šňůře
divokého pátracího psa. Měl psíky vhodné k nasazení na drobnou práci,
ale jednoho dne chtěl na svou oběť poštvat i tohohle. Několika členům
lóže, mezi nimi i Tedu Baldwinovi, byla rychlá kariéra nového člena proti
srsti a nenáviděli ho kvůli tomu, ale měli se před ním na pozoru,
poněvadž věděli, že se umí stejně dobře smát jako rvát.
Přízeň kumpánů si získal, to je pravda, ale jinou - o kterou mu šlo víc
- současně ztratil. Otec Ettie Shafterové už o něm nechtěl ani slyšet a
řekl mu, že si nepřeje, aby k nim chodil. Ettie sama do něho byla příliš
zamilovaná, než aby se ho nadobro vzdala, ale přesto ji zdravý rozum varoval
před vyhlídkami na manželství s člověkem pokládaným za zločince. Po
bezesné noci se jednoho dne ráno rozhodla, že ho navštíví - možná
naposled - a že se ze všech sil přičiní, aby se zbavil špatných vlivů,
které ho přivedly na šikmou plochu. Vypravila se za ním do bytu, kam ji už
několikrát zval, a přišla až do místnosti, které používal jako
obývacího pokoje. Seděl u stolu zády ke dveřím a před sebou měl nějaký
dopis. Dívku pojednou napadlo, že mu provede malé čtveráctví - bylo jí
pouhých devatenáct let. McMurdo ji neslyšel, když otvírala dveře.
Přistoupila proto k němu po špičkách a zlehka mu položila ruku na
skloněné rameno.
Chtěla-li ho vystrašit, pák se jí to věru podařilo, ale jen proto, aby se
pořádně vylekala sama. Vyskočil jako tygr, otočil se k ní a pravou rukou
ji chytil za krk. Levačkou zároveň zmačkal papír, ležící před ním.
Okamžik stál a zíral na ni. Zuřivost, která mu zkřivila rysy, vystřídal
vzápětí údiv a pak radost - stačil ale letmý pohled do té zběsilé
tváře, aby v hrůze ucouvla před něčím, co dosud ve svém klidném
životě nepoznala.
"To jsi ty?" řekl a otřel si čelo. "Když si pomyslím, že jsi ke mně
přišla, má drahá, a já jsem tě div neuškrtil! Pojď, miláčku, a dovol,
abych to napravil!" řekl a rozevřel náruč.
Dívka se však ještě nevzpamatovala z toho záblesku strachu a provinilosti,
který tak jasně vyčetla z jeho tváře. Veškerý ženský instinkt jí
napovídal, že nešlo jen o leknutí překvapeného člověka. Byl to projev
viny - viny a strachu.
"Co se ti stalo, Jacku?" vykřikla. "Proč ses mě tak polekal? Ach, Jacku,
kdybys měl čisté svědomí, nemohl by ses na mě tak podívat!"
"To víš, myslel jsem na jiné věci, a když ses připlížila tak potichu
jako nějaká víla -"
" Ba ne, Jacku, v tom bylo ještě něco víc." Zmocnilo se jí náhlé
podezření. "Ukaž mi ten dopis, který jsi psal!"
"Ach ne, Ettie, to nemohu."
Její podezření se proměnilo v jistotu.
"Píšeš nějaké jiné ženě!" zvolala. "Vím to. Proč bys jinak přede mnou
dopis schovával? Psal jsi své ženě? Jak mohu vědět, že nejsi ženatý,
když tě tu nikdo pořádně nezná?"
"Nejsem ženatý, Ettie. Přísahám ti na to. Jsi pro mne jediná na světě.
Přísahám na Kristovy svaté rány!"
Celý zbledl vášnivou snahou ji přesvědčit a Ettie uvěřila.
"Proč mi tedy nechceš ukázat ten dopis?"
"Povím ti to, miláčku," řekl. "Jsem vázaný přísahou, že ho nikomu
neukážu. A právě tak jako stojím ve slově tobě, musím je dodržet i
vůči těm, kterým jsem to slíbil. Ta věc se týká lóže a nesmím ji
prozradit ani tobě. A že jsem se polekal, když ses mě dotkla - cožpak je
tak těžké to pochopit? Vždyť to mohla být ruka nějakého detektiva."
Cítila, že jí říká pravdu. Sevřel ji do náruče a polibky rozptýlil
její obavy a pochybnosti.
"Sedni si sem ke mně. Je to trochu skromný trůn pro takovou královnu, ale
nic lepšího ti tvůj chudý milý nemůže nabídnout. Doufám ale, že ti co
nevidět obstarám vhodnější. Uklidnila ses už?"
"Jak bych mohla být klidná, Jacku, když vím, že jsi zločinec a patříš
mezi zločince? Když neznám dne ani hodiny, kdy se dovím, že jsi ve vězení
pro vraždu? ,McMurdo, co patří k těm Brakýřům,' - tak o tobě včera
mluvil jeden náš nájemník. Jako kdyby mi nůž do srdce bodl."
"Ach, silná slova nelámou kosti!"
"Jenomže byla pravdivá."
"Ale, miláčku, není to tak zlé, jak si myslíš. Vždyť jsme jen chudáci a
trochu svérázným způsobem se hlásíme o svá práva."
Ettie objala milého kolem krku.
"Nech toho, Jacku! Prosím tě o to - proboha toho nech! O to jsem tě dnes
přišla poprosit. Ach, Jacku, prosím tě o to na kolenou! Klečím před tebou
a snažně tě prosím, abys toho nechal."
Zvedl ji, přitiskl její hlavu na prsa a chlácholil ji.
"Nemáš tušení, miláčku, oč mě žádáš. Jak toho mohu nechat, když by
to znamenalo porušit přísahu a rozejít se s kamarády? Kdybys věděla, jak
to se mnou vypadá, nemohla bys mě o něco takového prosit. A pak, i kdybych
chtěl, jak to mohu udělat? Snad si nemyslíš, že by mě lóže jen tak
pustila, když znám všechna její tajemství?"
"Pamatovala jsem i na to, Jacku. Všechno jsem už promyslela. Otec má
našetřené nějaké peníze. Tohohle města má už po krk, vždyť to není
žádný život - třást se před těmi lidmi od rána do večera. Je ochoten
odtud odejít. Uprchneme společně do Filadelfie nebo do New Yorku, kde před
nimi budeme v bezpečí."
McMurdo se dal do smíchu.
"Lóže má dlouhé prsty. Myslíš, že jimi do Filadelfie nebo do New Yorku
nedosáhne?"
"Dobrá, tak tedy odejdeme na Západ nebo do Anglie, nebo třeba do Švédska,
odkud otec pochází. Kamkoli - jen když nezůstaneme v tomhle Údolí
strachu." McMurdo si vzpomněl na starého bratra Morrise. "Hm, to už je
podruhé, co slyším, že údolí takhle pojmenovali," řekl. "Zdá se, že na
některé z vás ten stín dolehl opravdu těžce."
"Kalí doslova každý okamžik našeho života. Počítáš, že nám Ted
Baldwin někdy odpustí? Kdyby se tě nebál, co myslíš, že bychom od něho
mohli čekat? Měl bys vidět ty jeho hladové oči, když se na mě
podívá!"
"Však já bych ho naučil, jak se má chovat, kdybych ho při tom přistihl!
Ale podívej, holčičko, já odtud odejít nemohu. Prostě nemohu, to ti
říkám jednou provždy. Když mi ale dovolíš, abych si poradil sám,
pokusím se najít nějaké čestné východisko."
"Z tohohle se ctí nevyvázneš."
"Jistě, záleží na tom, jak to kdo vidí. Jestli mi ale poskytneš šest
měsíců, zařídím všechno tak, že se budu moci beze studu podívat
komukoli do tváře."
Dívka se dala do radostného smíchu.
"Šest měsíců!" zvolala. "Slibuješ?"
"To víš, může se to protáhnout na sedm nebo na osm. Ale v nejhorším
případě do roka budeme z tohohle údolí pryč."
Víc Ettie nedosáhla, ale i to pro ni bylo dost. Byl to aspoň vzdálený
paprsek světla, ozařující bezprostřední budoucnost. Vrátila se do otcova
domu s takovou úlevou, jakou nepoznala od chvíle, kdy Jack McMurdo vstoupil do
jejího života.
Člověk by se domníval, že jako člen lóže bude McMurdo zasvěcen do všech
podniků a veškeré činnosti spolku; sám však brzo zjistil, že jde o
organizaci mnohem rozsáhlejší a rozvětvenější - lóže byla jen její
část. Ani šéf McGinty o lecčems nevěděl, neboť kromě něho existoval
ještě jakýsi okresní vedoucí, který bydlel v Hobson's Patchi - o něco
dál po trati - a ten řídil několik lóží zároveň a uplatňoval nad nimi
svou moc podle vlastní úvahy a často zcela nečekaně. McMurdo ho viděl jen
jednou; byl to potměšilý, šedovlasý mužík, připomínající krysu, s
šouravou chůzí a uhýbavým pohledem, plným jízlivosti. Jmenoval se Evans
Pott a dokonce i velký šéf z Vermissy k němu cítil štítivý odpor,
podobný nejspíš tomu, co cítil obrovitý Danton před drobným, ale
nebezpečným Robespierrem.
Jednoho dne obdržel Scanlan, který teď byl McMurdovým spolubydlícím, od
McGintyho dopis, v němž byl vložen další list od Evanse Potta. Okresní
vedoucí v něm sděloval, že mu posílá dva spolehlivé muže, Lawlera a
Andrewse, kterým byl v okolí Vermissy svěřen jistý úkol, o němž v zájmu
věci neuvádí žádné bližší podrobnosti. Postará se velmistr o jejich
vhodné ubytování a stravování do té doby, než nadejde čas k akci?
McGinty k tomu připsal, že je vyloučeno, aby se někdo tajně a nenápadně
ubytoval v Union Housu, a že by byl proto McMurdovi a Scanlanovi zavázán,
kdyby cizincům poskytli na několik dní přístřeší ve svém bytě.
Oba muži přijeli hned ten večer, obtíženi batohy. Lawler byl starší,
prohnaný, zamlklý a rezervovaný; na sobě měl starý černý frak, který
spolu s měkkým plstěným kloboukem a rozcuchaným, prošedivělým plnovousem
mu dodával vzezření kočovného kazatele. Jeho společník Andrews byl skoro
ještě hoch s upřímnou veselou tváři a počínal si tak bodře jako
člověk, který si vyjel na dovolenou a chce z ní využít každé minuty. Oba
byli naprostí abstinenti a ve všech ohledech se chovali jako vzorní členové
spolku - s jedinou malou výjimkou, že totiž to byli vrazi, kteří už
nejednou dokázali, že jsou nanejvýš schopnými exekutory této vražednické
asociace. Lawler měl na kontě čtrnáct splněných úkolů a Andrews tři.
McMurdo shledal, že jsou zcela ochotni vykládat o temných činech své
minulosti a líčit je s nestoudnou skromností lidí, kteří prokázali
lidské společnosti cenné a nezištné služby. O poslání, které přijeli
splnit sem, se však nezmiňovali.
"Vybrali nás proto, že ani já, ani chlapec nepijeme," vysvětloval Lawler.
"Mohou se na nás spolehnout, že nikdy neřekneme víc, než je třeba.
Nesmíte nám to mít za zlé, ale plníme jenom příkazy okresního
vedoucího."
"Jistě, jedeme v tom přece všichni společně," řekl Scanlan, McMurdův
spolubydlící, když seděli všichni čtyři pohromadě u večeře.
"To je pravda a budeme vám proto vyprávět třeba do rána, jak jsme zabili
Charlieho Williamse nebo Simona Birda - nebo o které chcete práci z minulosti.
O tomhle úkolu ale neřeknem ani slovo, dokud nebude splněn."
"Je tady asi tak půl tuctu lidí, které bych si rád vypůjčil na
slovíčko," řekl McMurdo a zaklel. "Doufám, že jste nepřišli kvůli Jacku
Knoxovi z Ironhillu? Dal bych za to nevím co, kdybych věděl, že dostane, co
mu patří."
"Ne, na toho ještě nedošlo."
"Ani kvůli Hermanu Straussovi?"
"Ne, kvůli tomu také ne."
"No, když nám to nechcete říct, nemůžeme vás k tomu nutit, ale věděl
bych to rád."
Lawler se zasmál a zavrtěl hlavou. Nedalo se z něho vytáhnout nic.
Navzdory mlčenlivosti obou hostů rozhodli se Scanlan s McMurdem, že se té
takzvané "zábavy" zúčastní. Když proto jednou časně zrána McMurdo
zaslechl, že se ti dva hosté plíží dolů po schodech, probudil Scanlana a
oba se ve spěchu oblékli. Sotva meli šaty na sobě, zjistili, že povedená
dvojice už se neslyšně vykradla z domu a nechala za sebou otevřené dveře.
Ještě se nerozednilo, ale ve světle luceren zahlédli oba muže na konci
ulice. Opatrně je sledovali a tiše se brodili hlubokým sněhem.
Dům, kde bydleli, stál skoro na kraji města, a tak se brzo octli na rozcestí
v otevřené krajině. Tam čekali tři muži, s nimiž Lawler a Andrews chvíli
vzrušeně hovořili. Potom šli všichni společně dál. Bylo jasné, že jde
o nějaké významné poslání, jehož splnění si vyžádá většího počtu
lidí. V těchto končinách bylo několik cest vedoucích k různým dolům.
Neznámí se vydali po cestě do Crow Hillu, kde byl mamutí podnik, řízený
silnou rukou, která dokázala - díky energickému a nebojácnému řediteli
Josianu H. Dunnovi z Nové Anglie - udržet jistý pořádek a disciplínu i
během dlouhé vlády teroru.
Tou dobou se už rozednívalo a po zčernalé cestě se k podniku blížily
řady horníků, kráčejících v hloučcích i jednotlivě.
McMurdo a Scanlan se přidali k ostatním, ale nespouštěli oči z mužů,
které sledovali. Všude se boulila hustá mlha a z ní se pojednou ozval
pronikavý jekot parní píšťaly. Byl to signál, oznamující, že za deset
minut začnou sjíždět těžní klece s denní směnou.
Když došli na volné prostranství u šachty, čekalo už tam asi sto
horníků, kteří v třeskutém mrazu nervózně podupávali a dýchali si na
prsty. Neznámí stáli ve skupince ve stínu strojovny. Scanlan a McMurdo
vylezli na haldu strusky, odkud byl dobrý výhled do celého okolí. Uviděli
důlního strojníka, velikého Skota s plnovousem - jmenoval se Menzies -
který právě vyšel ze strojovny a zahvízdal na píšťalku povel ke
spuštění klecí. V tom okamžiku se zároveň k okraji šachty přiblížil
vysoký, svalnatý mladík s hladce vyholenou, energickou tváří. Jak
přicházel, zavadil pohledem o skupinku mužů stojících mlčky a nehybně u
strojovny. Muži si stáhli klobouky do očí a vyhrnuli límce, aby jim nebylo
vidět do obličejů. Předtucha smrti zamrazila na okamžik ředitele u srdce.
Hned ji však se sebe setřásl a uvědomil si, že má povinnost zakročit
proti cizím vetřelcům.
"Kdo jste a co tu pohledáváte?" zeptal se a přistoupil k nim.
Odpovědi se nedočkal; zato mladý Andrews udělal krok kupředu a střelil ho
do břicha. Stovka čekajících horníků stála bez hnutí a bezradně - byli
jako ochromení. Ředitel se chytil oběma rukama za břicho a zlomil se v pase.
Vrávoravě se pokoušel odejít, ale další vrah výstřelil a ředitel klesl
na bok, kopal kolem sebe a zarýval prsty do hromady škváry. Skot Menzies
zařval vzteky, když to viděl, a rozběhl se proti vrahům s těžkým
železným klíčem v ruce. Přivítaly ho však dva výstřely do tváře a
skácel se mrtev k nohám svých vrahů. Někteří z horníků se pokusili
vyrazit kupředu a zároveň se ozval neartikulovaný výkřik lítosti a
hněvu, ale stačilo, aby dva z útočníků vyprázdnili své šestiranné
revolvery nad hlavy zástupu: horníci se zalekli a rozprchli; pár jich dokonce
vzalo nohy na ramena a zběsile pádili domů, do Vermissy. Když se hrstka
nejodvážnějších znova shromáždila a vrátila se k dolu, pohltila už
skupinu vrahů ranní mlha a nenašel se jediný svědek, který by byl s to
odpřísáhnout totožnost mužů, kteří spáchali dvojnásobnou vraždu před
očima stovky diváků.
Scanlan a McMurdo se vydali na zpáteční cestu. Scanlan byl poněkud
zaražený, poněvadž poprvé viděl vraždění na vlastní oči a nezdálo se
mu, že je to tak velká zábava, jak se domníval. Strašlivý nářek
manželky mrtvého ředitele jim zněl v uších a provázel je na jejich cestě
do města. McMurdo byl zamyšlený a zamlklý, ale pro chvilkovou slabost svého
společníka neprojevil sebemenší pochopení.
"Opravdu je to jako válka," opakoval. "Co jiného je to než válka mezi námi
a nimi? Je to válka a my v ní splácíme každý úder, jak nejlíp
umíme."
V zasedací síni lóže v Union Housu bylo ten večer mnoho jásotu nejen nad
zabitím ředitele a strojníka dolu na Crow Hillu - které mělo společnost
přiřadit k ostatním terorizovaným a vydíraným podnikům v okrese - ale i
nad dalším vítězstvím, jehož lóže dosáhla zcela jinde. Ukázalo se, že
když okresní vedoucí poslal pět spolehlivých mužů, aby zasadili tento
úder ve Vermisse, požádal zároveň na oplátku, aby z Vermissy tajně
vybrali a poslali tři své muže zabít Williama Halese ze Stake Royalu,
jednoho z nejznámějších a nejoblíbenějších majitelů dolů v
Gilmertonském okrese, muže, o kterém se obecně věřilo, že nemá na
světě jediného nepřítele, poněvadž to byl ve všech ohledech přímo
vzorný zaměstnavatel. Zásadně však trval na vysoké výkonnosti, a
propustil proto několik opilých a líných employés, kteří byli členy
všemocného spolku. Ani výhružné obrázky s rakvemi, které mu přibili na
dveře, nezviklaly jeho rozhodnutí, a proto nad ním ve svobodné,
civilizované zemi vynesli rozsudek smrti.
Poprava byla neprodleně vykonána. Ted Baldwin, který se teď rozvaloval na
čestném místě vedle velmistra, vedl vybranou skupinu. Jeho brunátný
obličej a skelné, krví podlité oči prozrazovaly nedospalost a opilost. S
dvěma dalšími kumpány strávil minulou noc v horách. Všichni tři byli
zanedbaní a poznamenaní nepohodou. Žádné hrdiny, vracející se ze
ztracené varty, nepřivítali by však jejich kamarádi s větším nadšením.
Znova a znova vyprávěli svoje zážitky uprostřed radostných výkřiků a
výbuchů smíchu. Počkali si na svého muže, když se za soumraku vracel
domů, na vrcholu příkrého kopce, kde kůň musel jít krokem. Byl tak
zabalený do kožichu, který ho měl chránit před mrazem, že ani nestačil
sáhnout po revolveru. Vyvlekli ho z vozu a stříleli do něho jako do živého
terče.
Nikdo z nich toho člověka neznal, ale zabíjení je vždy dramatický
zážitek - a tak dokázali gilmertonským Brakýřům, že na členy z Vermissy
je spolehnutí. Došlo při tom i k jisté contretemps, poněvadž na vrchol
kopce přijel nějaký muž se ženou právě ve chvíli, kdy vrazi ještě
vyprazdňovali revolvery do nehybného těla. Řekli si, že by je měli oba
také zastřelit, ale jelikož to byli neškodní lidé, kteří neměli s doly
nic společného, jenom jim přísně přikázali, aby jeli dál a drželi jazyk
za zuby, nechtějí-li, aby je potkalo něco horšího. Zkrvavené tělo tam
nechali pro výstrahu všem příliš krutým zaměstnavatelům a tři
šlechetní mstitelé se kvapně vzdálili do hor, kde panenská příroda
hraničí s oblasti vysokých pecí a hald černé strusky.
Byl to pro Brakýře slavný den. Na údolí padl ještě temnější stín. A
právě tak jako si moudrý generál volí okamžik vítězství k
zdvojnásobení svého úsilí, aby nepřátelé neměli čas vzpamatovat se z
pohromy, i šéf McGinty, přehlížeje potměšilýma a zamyšlenýma očima
dějiště svých válečných operací, dal povel k dalšímu útoku na
zdemoralizovaného protivníka. Ještě ten den večer, když se podnapilá
společnost rozcházela, přitáhl si McMurda za ruku a odvedl ho do zadní
místnosti, kde spolu kdysi meli první rozhovor.
"Poslyš, mládenče," řekl, "sehnal jsem konečně práci, nad kterou nebudeš
muset ohrnovat nos. Vykonáš ji vlastnoručně a jak budeš chtít."
"Jsem hrdý na to, že mi to říkáte," odpověděl McMurdo.
"Můžeš si s sebou vzít dva chlapy - Manderse a Reillyho. Už dostali
příkaz, aby se připravili. V tomhle okrese půjde všechno šejdrem, dokud
neusadíme Chestera Wilcoxe. A jestli se ti ho podaří vyřídit, máš
zajištěnou vděčnost všech lóží v celé uhelné pánvi."
"Udělám, co je v mých silách, spolehněte se. Kdo to je a kde ho najdu?"
McGinty vytáhl z koutku úst svůj obligátní, napůl rozžvýkaný a
nedokouřený doutník a na lístku vytrženém ze zápisníku začal kreslit
hrubý plánek.
"Je to hlavní štajgr z Iron Dyke Company - tvrdý chlap, který sloužil na
vojně u strážního praporu, samá jizva a samý šrám. Dvakrát už jsme se
pokusili dostat se mu na kobylku, ale ani jednou nám to nevyšlo a Jim Carnaway
přitom přišel o život. Je na tobě, aby sis to vzal na starost. Tohle je
jeho dům - stojí o samotě na křižovatce u Iron Dyku, přesně tak, jak jsem
ti to tady nakreslil. Žádný jiný dům není na dohled. Ve dne se to provést
nedá, ten chlap je ozbrojený a střílí hned a přesně, na nic se předem
nevyptává. Zato v noci - no prostě, je tam, s manželkou, třemi dětmi a
služkou. Nemůžeš si vybírat a nad někým se smilovávat. Buď všechny
nebo nikoho. Kdybys mu mohl položit ke dveřím pytel střelného prachu s
pořádně dlouhým doutnákem -"
"Co ten chlap provedl?"
"Už jsem ti přece řekl, že zastřelil Jima Carnawaye."
"Proč ho zastřelil?"
"Co se o to hrome staráš? Carnaway byl v noci u jeho domu a on ho zastřelil.
To musí stačit tobě i mně. Je na tobě, abys mu to splatil i s úroky."
"Jsou tam ale dvě ženy a děti. Ty mají taky vyletět do vzduchu?"
"Nedá se nic dělat - jak se mu chceš jinak dostat na kůži?"
"Připadá mi to trochu tvrdé, když ty ženské a děti nikomu nic
neudělaly."
"Co je to za řeči? Zalekl ses toho?"
"Jen klid, pane radní, nerozčilujte se. Co jsem kdy řekl nebo udělal, abyste
si mohl myslet, že odmítám splnit rozkaz velmistra lóže? Jestli je to
správné nebo ne - o tom musíte rozhodnout vy."
"Takže to uděláš?"
"Ovšem."
"Kdy?"
"Nejlíp by bylo, kdybyste mi poskytl dvě tři noci na to, abych si dům
jaksepatří prohlédl a vymyslel nějaký plán. Pak -"
"Výborně," řekl McGinty a potřásl mu rukou. "To už nechám na tobě. Bude
to slavný den, až nám přineseš zprávu o splnění úkolu. Tohle je
poslední úder, který je všechny srazí na kolena."
McMurdo dlouho přemýšlel o poslání, které mu velmistr tak náhle svěřil.
Opuštěný dům, v němž Chester Wilcox bydlel, stál v nedalekém údolí,
asi pět mil od města. Ještě tu noc se tam vydal zcela sám, aby útok
řádně připravil. Z průzkumného výletu se vrátil až za denního světla.
Přes den si pohovořil s oběma přidělenými mladíky, Mandersem a Reillym,
ke všemu odhodlanými zabijáky, kteří byli posláním tak nadšeni, jako by
šlo o lov na jelena. O dva dny později se sešli v noci za městem. Všichni
tři byli ozbrojeni a jeden z nich nesl pytel střelného prachu, jakého se
používá v lomech. K osamělému domu dorazili teprve ve dvě hodiny. Noc byla
větrná a cáry mraků co chvíli zastíraly měsíc, stojící téměř v
úplňku. Dostali výstrahu, aby se měli na pozoru před psy, a kradli se proto
kupředu velice opatrně - revolvery s nataženými kohoutky drželi v rukou.
Nebylo však slyšet nic kromě kvílení větru a sténání větví, které se
jim ohýbaly nad hlavami. McMurdo chvíli naslouchal u dveří osamělého domu,
ale uvnitř panovalo naprosté ticho. Potom umístil pytel s prachem na práh,
nařízl ho nožem a zastrčil do něho doutnák. Jakmile se doutnák rozhořel,
dal se s oběma kumpány rychle na útěk a všichni tři byli v bezpečné
vzdálenosti a přikrčeni v příkopě dřív, než se ozvalo ohlušující
zahřmění exploze, následované rachotem hroutící se budovy. V té chvíli
věděli s jistotou, že úkol je splněn. V krvavých análech spolku nebyl
záznam o čistěji odvedené práci. Jenomže běda - celé to směle
vymyšlené a dobře zorganizované úsilí vyznělo naprázdno! Chester Wilcox,
předem varovaný osudem mnoha obětí a věda, že je odsouzen k likvidaci,
odstěhoval se den předtím s celou rodinou do bezpečnějšího a méně
známého bytu, kde je všechny střežila policejní hlídka. A tak nálož
střelného prachu rozmetala jen prázdný dům a ostřílený starý voják ze
strážního praporu dál učil disciplíně horníky z Iron Dyku.
"Nechtě mi ho na starosti," řekl McMurdo. "Ten člověk je můj a já ho
dostanu, kdybych na to měl čekat celý rok."
Na shromáždění celé lóže mu vyslovili dík a odhlasovali důvěru,
čímž byla celá záležitost na čas skončena. Když se o pár týdnů
později objevila v novinách zpráva, že po Wilcoxovi někdo střelil ze
zálohy, bylo veřejným tajemstvím, že McMurdo nezahálí a pokouší se tak
či onak splnit nedokončený úkol.
Takové tedy byly metody řádu svobodných zednářů a takové byly činy
Brakýřů, jimiž rozšířili svou hrůzovládu nad velkým a bohatým
okresem, který byl tak dlouho vydán napospas jejich úděsnému řádění.
Nač ale třísnit tyto stránky ještě dalšími zločiny? Nepověděl jsem
snad už dost, abych ukázal tyto lidi a jejich metody v pravém světle? Jejich
hrůzné činy vešly do historie a lze si o nich přečíst všechny
podrobnosti. Tam se také zájemce může dovědět, jak byli zastřeleni
policisté Hunt a Evans, kteří se odvážili zatknout dva členy spolku - byla
to hnusná, dvojnásobná vražda, naplánovaná vermisskou lóži a
chladnokrevně spáchaná na dvou bezmocných, odzbrojených mužích. V
análech se lze dočíst i o tom, jak byla zastřelena paní Lanbeyová,
ošetřující svého manžela, který byl na rozkaz šéfa McGintyho utlučen
téměř k smrti. Zavraždění staršího Jenkinse, následující krátce po
vraždě jeho bratra, zmrzačení Jamese Murdocha, zkáza rodiny
Staphouseových, jejichž dům byl rozmetán explozí, vražda Stendalových -
to vše následovalo v měsících té strašné zimy jedno po druhém. Temný
stín se vznášel nad Údolím strachu. Nadešlo jaro se zurčením potoků a
kvetoucími stromy. Celá příroda, tak dlouho svíraná okovy zimy, ožila
novou nadějí, ale nikde nebyla žádná naděje pro muže a ženy, žijící
pod jařmem teroru. Mrak nad jejich hlavami nebyl nikdy tak temný a
beznadějný jako počátkem léta reku 1875.
KAPITOLA VI
NEBEZPEČÍ
Vláda teroru vrcholila. McMurdo, který už byl jmenován do rady starších a
měl nejlepší vyhlídky, že jednoho dne vystřídá McGintyho v úřadě
velmistra, byl teď na společných poradách téměř nepostradatelný - bez
jeho rady a doporučení lóže nic nepodnikala. Čím oblíbenější však byl
mezi svobodnými zednáři, tím zachmuřenější pohledy ho vítaly, kdykoli
se objevil ve vermisských ulicích. Občané si navzdory teroru dodali odvahy a
spojili se proti svým utlačovatelům. Do lóže pronikly pověsti o tajných
schůzkách v redakci Heraldu a o tom, že loajálním občanům byly rozdány
zbraně. McGintyho a jeho kumpány však podobné
zprávy neznepokojovaly. Bylo jich mnoho, byli energičtí a dobře vyzbrojení.
Jejich protivníci neměli pevnou organizaci a byli bezmocní.
Všechno to skončí planými řečmi jako už tolikrát v minulosti a možná
nějakým bezvýznamným zatčením - to byl názor McGintyho, McMurda a všech
odvážnějších členů lóže, s nímž se nikterak netajili.
Stalo se to v květnu, jednou v soboru večer. Lóže měla všechny sobotní
večery vyhrazené a McMurdo právě odcházel z bytu na schůzi, když ho
přišel navštívit bratr Morris, onen muž trápený výčitkami svědomí.
Čelo měl plné vrásek, jeho dobrácká tvář byla přepadlá a usouzená.
"Mohu s vámi mluvit otevřeně, pane McMurdo?"
"Jistěže."
"Nikdy nezapomenu, že jsem vám jednou otevřel své srdce a vy jste si
svěřené tajemství nechal pro sebe, ačkoli se vás na to, o čem jsme spolu
mluvili, přišel zeptat sám velmistr."
"Co jiného jsem mohl dělat, když jste mi projevil důvěru? Neudělal jsem to
proto, že bych souhlasil s tím, co jste mi tehdy říkal."
"To dobře vím. Jste ale jediný, s kým mohu bez nebezpečí mluvit. Tady
nosím tajemství," - položil si ruku na srdce - "a to mě trápí a ukracuje
mi život. Škoda že nebylo spíš svěřeno někomu jinému než mně. Když
je prozradím, bude to docela jistě znamenat vraždu. Když si je však nechám
pro sebe, může to skončit zkázou nás všech. Bůh mi pomoz, ale opravdu už
jsem s rozumem v koncích!"
McMurdo se na něho vážně podíval. Morris se třásl po celém těle. Mladý
muž nalil do sklenice trochu whisky a podal mu ji.
"To je lék pro takové, jako jste vy," řekl. "A teď mi povězte, oč jde."
Morris se napil a bledá tvář mu trochu zčervenala.
"Dá se to povědět jednou větou," řekl. "Jde nám po stopě detektiv."
McMurdo na něho užasle upřel oči.
"Vy jste se zbláznil, člověče!" řekl. "Copak ve městě není policajtů a
detektivů spousta? A jak nám kdy ublížili?"
"Ale kde, to není člověk odtud z okresu. Správně říkáte, že ty všechny
známe a nemohou nám toho moc udělat. Slyšel už jste ale někdy o
Pinkertonových agentech?"
"Něco jsem o nich někde četl."
"V tom případě mi můžete věřit - jestli po nás jdou Pinkertonovi agenti,
naše šance se rovnají nule. To není žádná vládní organizace, které je
vcelku lhostejné, zda uspěje nebo ne. Je to naprosto seriózní soukromá
detektivní kancelář, která musí vykázat výsledky a nedá si pokoj, dokud
jich nedosáhne. Jestli se do téhle záležitosti vložil některý
Pinkertonův agent, jsme vyřízení."
"Musíme ho zabít."
"Ach, tak vidíte, co vás napadlo první! V lóži to dopadne právě tak.
Neřekl jsem vám, že to skončí vraždou?"
"Jistě - jenže co je to vražda? Není to v tomhle kraji dost obvyklá
věc?"
"To máte pravdu, ale nebudu to já, kdo ukáže na člověka, který má být
zavražděn. Do smrti už bych neměl chvilku klidu. Jenomže na druhé straně
nám jde o krk. Co mám proboha dělat?" V zoufalé nerozhodnosti přešlapoval
z jedné nohy na druhou.
Na McMurda však jeho slova zapůsobila hlubokým dojmem. Nebylo těžké
vidět, že sdílí Morrisův názor o hrozícím nebezpečí a nutnosti nějak
mu čelit. Energicky chytil Morrise za rameno a zatřásl jím.
"Poslyšte, člověče," zvolal a rozčilením mu pisklavě přeskočil hlas,
"tím nic nespravíte, když tu budete sedět a naříkat jak stará bába nad
nebožtíkem. Povězte mi fakta. Co je to za chlapíka? Kde je? Jak jste se o
něm dověděl? Proč jste přišel za mnou?"
"Protože jste jediný člověk, který mi může poradit. Říkal jsem vám
už, že jsem měl na Východě obchod, než jsem přišel sem. Mám tam dodnes
dobré přátele a jeden z nich slouží u telegrafu. Tady je dopis, který jsem
od něho včera dostal, je to na téhle stránce nahoře. Můžete si to
přečíst sám."
McMurdo četl:
Jak se daří u vás v kraji Brakýřům? Čteme tady toho o nich v novinách
spoustu. Mezi námi, doufám, že o vás zanedlouho uslyším ještě víc. Pět
velkých firem a dvě železniční společnosti se rozhodly udělat už tam u
vás definitivně pořádek. Myslí to smrtelně vážně a můžete se vsadit,
že toho dosáhnou. Tentokrát to vzaly pořádně do ruky. Na jejich příkaz
se toho ujala Pinkenonova kancelář a jejich nejlepší detektiv, Birdy
Edwards, se už do případu zakousl. Bylo už opravdu načase.
"A teď si přečtěte doušku."
To všechno jsem se samozřejmě dověděl ve službě, takže to nikde
nerozšiřujte. Každý den mi procházejí rukama prapodivné šifry, ale
zatím z nich nedokážu nic vyčíst.
McMurdo chvíli seděl mlčky a svíral dopis v roztřesené ruce. Mlha se na
okamžik zvedla a před sebou spatřil propast.
"Ví o tom ještě někdo jiný?" zeptal se.
"Neřekl jsem to nikomu."
"Ten člověk - ten váš přítel - má tady u nás ještě někoho, komu
může psát?"
"Hm, ještě asi dva tři lidi."
"Členy lóže?"
"Pravděpodobně ano."
"Ptám se proto, že možná někomu napsal, jak ten detektiv, ten Birdy Edwards
vypadá. V tom případě bychom se mu mohli dostat na stopu."
"No, možné to je. Nezdá se mi ale, že by ho znal. Informuje mě jenom o
novinkách, které se dověděl ve službě. Odkud by mohl toho Pinkertonova
agenta znát?"
McMurdo sebou pojednou prudce trhl.
"Hrome," zvolal, "už vím, o koho jde. A jsem hlupák, že mě to nenapadlo
dřív. Panebože, že ale máme štěstí! Vyřídíme ho tak rychle, že
nebude mít čas nám uškodit. Poslyšte, Morrisi, svěříte tu věc do mých
rukou?"
"Ovšem, budu jen rád, když se toho zbavím!"
"O to se postarám. Stačí, když ustoupíte do pozadí a necháte mě jednat.
O vašem jménu nemusí padnout ani zmínka. Vezmu to všechno na sebe, jako by
dopis přišel mně. Souhlasíte s tím?"
"Právě o to jsem vás chtěl žádat,"
"Tak tedy platí. Vy se držte stranou, raději vůbec nevystrkujte hlavu.
Půjdu teď rovnou do lóže a uvidíte, že starý Pinkerton brzo spláče nad
výdělkem."
"Nezabijete ale toho člověka?"
"Čím míň toho víte, příteli Morrisi, tím líp budete spát a nebude vás
tolik trápit svědomí. Na nic se neptejte a nechte věci jít svou vlastní
cestou. Teď jsem to vzal do ruky já."
Morris smutně potřásl hlavou, když odcházel.
"Mám pocit, že jeho krev padne na mou hlavu!" naříkal.
"Sebeobrana není vražda, to byste měl vědět," řekl McMurdo a zlověstně
se usmál. "Buď on, nebo my. Ten chlapík by nás všechny zničil, kdybychom
ho v údolí nějaký čas trpěli. A vás, bratře Morrisi, budeme nejspíš
muset zvolit velmistrem, poněvadž jste dozajista zachránil lóži."
Z jeho činů však bylo brzo jasné, že tuto novou okolnost nebere na tak
lehkou váhu, jak by se mohlo zdát z jeho slov. Možná že se v něm ozvalo
špatné svědomí, možná že na něho zapůsobila proslulost Pinkertonovy
detektivní kanceláře, možná že v tom hrálo roli vědomí, že velké a
bohaté společnosti se rozhodly definitivně s Brakýři skoncovat - ať už
důvody byly jakékoli, jeho činy připomínaly chování člověka, který se
připravuje na nejhorší. Než odešel z domu, zničil každý kousek papíru,
který by ho mohl z něčeho usvědčit. Teprve potom si zhluboka oddechl,
poněvadž se mu zdálo, že je v bezpečí. Přesto však si byl vědom
nějakého ohrožení, poněvadž cestou do lóže se stavil u starého
Shaftera. Měl zakázáno se v domě objevit, ale když zaklepal na okno, Ettie
za ním přišla ven. Z očí jejího milého se vytratila bezstarostná irská
rozvernost a z jeho vážné tváře Ettie vyčetla, že se nad ním vznáší
nějaká hrozba.
"Něco se stalo!" zvolala. "Ach, Jacku, hrozí ti nebezpečí!"
"Neboj se, miláčku, tak zlé to zas není. Přesto by ale bylo rozumné,
kdybychom se k něčemu rozhodli, než se situace zhorší."
"K čemu ale?"
"Před časem jsem ti slíbil, že odtud jednoho dne odejdu. Myslím, že ta
chvíle se blíží. Obdržel jsem dnes večer nějaké špatné zprávy a je mi
jasné, že se co nevidět dostanu do nesnází."
"Jde po tobě policie?"
"To ne, ale Pinkertonův agent. Ty jistě nevíš, zlatíčko, kdo vůbec to je
a co to může znamenat pro člověka, jako jsem já. Zabředl jsem do těch
zdejších záležitostí příliš hluboko a musím z toho rychle vyklouznout.
Řeklas mi, že když odejdu, půjdeš se mnou."
"Ach, Jacku, to bude tvoje záchrana."
"V některých věcech jsem byl odjakživa poctivec, Ettie. Za nic na světě
bych ti nezkřivil vlásek na hlavě a také bych tě nikdy nechtěl strhnout z
toho nadoblačného zlatého trůnu, kde tě pořád vidím. Věříš mi?"
Bez jediného slova mu dala ruku do dlaně.
"Poslyš tedy, co ti řeknu, a udělej, co ti nařídím, protože je to pro
nás opravdu jediná možnost. V tomhle údolí se teď bude leccos dít,
cítím to v kostech. Mnozí z nás se budou muset o sebe nějak postarat. Já
budu jeden z nich. Jestliže odtud odejdu, ať už ve dne nebo v noci, ty
musíš jít se mnou!"
"Přijdu za tebou, Jacku."
"Ne, musíš jít se mnou. Jestli se pro mne tohle údolí uzavře a nikdy už
se sem nebudu smět vrátit, nemohu tě tu přece nechat, když se možná budu
muset skrývat před policií a nebudu mít možnost poslat ti zprávu. Proto
musíš jít se mnou. Znám jednu hodnou ženu ve městě, odkud jsem přišel,
k té tě odvedu a u ní zůstaneš, dokud se nebudeme moci vzít. Půjdeš?"
"Ano, Jacku, půjdu."
"Bůh ti žehnej za to, že mi věříš. Musel bych být satan v lidské
podobě, kdybych tvou důvěru zklamal. A teď dávej pozor, Ettie: vzkážu ti
jen jediné slovo, a jakmile se je dovíš, necháš všeho a hned přijdeš na
nádraží do čekárny. Tam zůstaneš, dokud pro tebe nepřijdu."
"Přijdu ve dne nebo v noci, Jacku, jakmile mi pošleš vzkaz."
McMurdo odešel do lóže poněkud uklidněn vědomím, že započal s
přípravami k útěku. Členové už byli v zasedací síni a teprve po
složitém ceremoniálu s hesly a odezvami prošel řetězy vnějších a
vnitřních stráží, které lóži hlídaly. Když vešel, pozdravily ho
radostné ovace. Dlouhá místnost byla plná a v mlze tabákového kouře
spatřil rozcuchanou černou hřívu velmistrovu, kruté, nepřátelské rysy
Baldwinovy, supí tvář tajemníka Harrawaye a tucet dalších, kteří
patřili k představeným lóže. Měl radost, že jsou tam všichni, a budou se
moci poradit o zprávě, kterou přináší.
"Rádi tě vidíme, bratře!" zvolal předseda. "Máme tu jistý problém,
který by potřeboval Šalamouna, aby ho správně rozsoudil."
"Jde o Landera a Egana," vysvětlil mu soused, když si McMurdo sedal. "Oba si
dělají nárok na peníze, které lóže vypsala jako odměnu za zastřelení
starého Crabba v Stylestownu. Kdo ale dokáže, čí kulka ho zabila?"
McMurdo vstal a zvedl ruku. Výraz jeho tváře přiměl celé shromáždění k
napjaté pozornosti. Všichni strnuli v očekávání a v síni se rozhostilo
ticho, že by bylo slyšet upuštěný špendlík.
"Ctihodný velmistře," řekl McMurdo slavnostním hlasem, "žádám právem
naléhavosti, abyste mi přednostně udělil slovo."
"Bratr McMurdo žádá o slovo právem naléhavosti," řekl McGinty. "Podle
jednacího řádu lóže má na ně právo. Prosím, posloucháme tě,
bratře."
McMurdo vytáhl z kapsy dopis.
"Ctihodný velmistře a bratři," prohlásil, "přináším dnes bohužel
špatné zprávy. Bude však lépe, když je vyslechnete a když o nich budeme
jednat, než aby na nás bez varování dopadl úder, který by nás všechny
zničil. Obdržel jsem informaci, že nejmocnější a nejbohatší společnosti
v tomto státě se spojily k tomu, aby nás zlikvidovaly, a že už teď pracuje
v údolí Pinkertonův detektiv, nějaký Birdy Edwards, a shromažďuje
důkazy, které by pro mnohé z nás mohly znamenat oprátku na krk a všechny,
jak tu sedíme, by nás mohly přivést do vězení. Tak vypadá situace, a
jelikož je třeba, abychom ji projednali, požádal jsem o slovo právem
naléhavosti."
V zasedací síni nastalo mrtvé ticho. Přerušil je až předseda.
"Jaké o tom máš důkazy, bratře McMurdo?" otázal se.
"Jsou tady v tom dopise, který se mi dostal do rukou," odpověděl McMurdo a
přečetl příslušné místo nahlas. "Jde o mou čest, a proto vám nemohu o
dopisu prozradit bližší podrobnosti, ani jej nesmím dát z ruky, ale
ujišťuji vás, že v něm není nic jiného, co by se dotýkalo zájmů
lóže. Předkládám vám celou tu věc tak, jak jsem se ji dověděl."
"Dovolte, abych poznamenal, pane předsedo," řekl jeden ze starších bratrů,
"že o Birdy Edwardsovi jsem už slyšel. Je prý to Pinkertonův
nejschopnější člověk."
"Zná ho někdo od vidění?" zeptal se McGinty.
"Ano," řekl McMurdo, "já ho znám."
V zasedací síni se ozval šum udivených hlasů.
"Jsem přesvědčen, že ho máme v hrsti," pokračoval McMurdo s triumfálním
úsměvem ve tváři. "Budeme-li postupovat rychle a chytře, uděláme s tím
se vším krátký proces. Věnujete-li mi důvěru a poskytnete-li mi pomoc,
nemusíme se skoro ničeho obávat."
"A čeho bychom se měli vlastně bát? Co může vědět o našich
záležitostech?"
"Měl byste pravdu, kdyby byli všichni tak odhodlaní jako vy, pane radní. Za
tím člověkem ale stojí všechny ty milióny, jimiž kapitalisté disponují.
Myslíte, že se v žádné naší lóži nenajde ani jediný nespolehlivý
bratr, kterého by si nemohli koupit? Přijde na kloub všem našim tajemstvím
a možná že už se to dokonce stalo. Proti tomu je jen jediná bezpečná
obrana."
"Postarat se, aby nikdy z údolí neodešel," řekl Baldwin.
McMurdo přikývl.
"Správně, bratře Baldwine," řekl. "My dva jsme měli mezi sebou jisté
neshody, ale dnes večer jsi řekl svatou pravdu."
"A kde tedy je? Jak ho poznáme?"
"Ctihodný velmistře," řekl McMurdo vážně, "dovoluji si vás upozornit, že
jde o věc příliš závažnou, než abychom ji mohli projednávat před celým
plénem lóže. Chraň bůh, že bych snad chtěl o někom z přítomných
pochybovat, ale kdyby k uším toho člověka proniklo jen jedno jediné
slůvko, mohli bychom se rozžehnat s nadějí, že ho kdy dopadneme. Chci proto
lóži požádat, pane předsedo, aby ze svého středu zvolila užší výbor,
v němž byste, mohu-li to navrhnout, byl vy, bratr Baldwin a pět dalších.
Tak budu moci mluvit svobodně o tom, co vím a co pokládám za vhodné
podniknout."
Návrh byl okamžitě přijat a výbor zvolen. Kromě předsedy a Baldwina byl v
něm ještě tajemník s tváří supa - Harraway, brutální mladý vrah Tygr
Cormac, pokladník Carter a bratři Willabyové, nebojácní a odhodlaní muži,
kteří se nezastavili nikdy před ničím.
Obvyklá pitka, jíž zasedání lóže zpravidla končívalo, byla tentokrát
krátká a poněkud stísněná. Nad hlavami těchto lidí se vynořil
zlověstný mrak a mnozí z nich si poprvé uvědomili, že bezstarostné nebe,
pod nímž se jim tak dlouho dobře žilo, začíná se kalit chmurami
blížící se pomsty. Surovosti, kterých se dopouštěli na jiných, staly se
jim už natolik součástí každodenního života, že pouhé pomyšlení na
možnou odplatu jim připadalo vzdálené. Nebyli s to vůbec pochopit, že
hodina se blíží. Brzo se proto zvedli k odchodu a nechali své vůdce, aby se
v klidu poradili.
"Tak prosím, McMurdo," řekl McGinty, když byli konečně sami. Všech sedm
mužů sedělo na židlích jako když je přimrazí.
"Právě jsem vám řekl, že Birdyho Edwardse znám," začal McMurdo
vysvětlovat. "Nemusím snad dodávat, že tu nevystupuje pod svým pravým
jménem. Vsadil bych se, že je to statečný člověk, ale rozhodně ne
žádný ztřeštěnec. Žije tu pod jménem Steve Wilson a bydlí v Hobson's
Patchi."
"Jak to víš?"
"Náhodou jsem se s ním dal do řeči. Tehdy mě samozřejmě nic nenapadlo, a
kdyby se mi byl nedostal do rukou ten dopis, dávno bych na naše setkání
zapomněl. Teď však vím s jistotou, že je to on. Sešel jsem se s ním ve
středu ve vagóně, když jsem jel dál do údolí, a věřte mi, že ten chlap
je opravdu tvrdý oříšek. Řekl mi, že je novinář, a v té chvíli jsem
tomu uvěřil. Chtěl se dovědět co nejvíc o Brakýřích a o tom, čemu
říkal ,násilí', aby mohl napsat článek do New York Pressu. Ptal se mne na
všechno možné, jen aby ze mne pro ty noviny něco vytáhl. Spolehněte se,
že jsem nic neprozradil. ,Zaplatím za to a zaplatím dobře,' říkal, ,jen
když seženu něco zajímavého, co náš šéfredaktor ocení.' Pověděl jsem
mu to, o čem jsem si myslel, že ho to nejvíc potěší, a on mi za ty
informace dal dvacet dolarů. ,Dostanete ode mne desetkrát tolik,' řekl,
,když mi zjistíte všechno, co potřebuji'."
"A co jsi mu vlastně řekl?"
"Žvásty. Co mi slina na jazyk přinesla."
"A jak víš, že to není novinář?"
"To vám povím. Vystoupil v Hobson's Patchi a já také. Náhodou jsem přišel
na poštu právě ve chvíli, kdy z ni on odcházel."
",Poslyšte,' řekl mi úředník u telegrafu, když ten chlap zmizel, ,tohle
bychom mu měli počítat dvojnásob.' ,Taky se mi zdá,' odpověděl jsem. To,
co napsal do telegramu, vypadalo totiž jako nějaká čínština, vůbec tomu
nebylo rozumět. ,Odesílá plný blanket takových nesmyslů každý den,'
řekl úředník. ,To asi budou nějaké speciální zprávy do novin,' řekl
jsem, ,a má strach, aby ho s tím někdo nepředběhl.' Myslel si to tehdy ten
úředník a myslel jsem si to i já, ale dneska se mi zdá, že šlo o něco
jiného."
"Hromské dílo, zdá se, že máš pravdu!" řekl McGinty. "Co bychom s tím
ale podle tebe měli dělat?"
"Proč za ním nejít rovnou a neoddělat ho?" navrhl kdosi.
"Má řeč - čím dřív, tím líp."
"Vydal bych se na cestu hned teď, kdybych věděl, kde ho najdu," řekl
McMurdo. "Bydli v Hobson's Patchi, ale nevím, v kterém domě. Přesto jsem ale
vymyslel plán, záleží jen na tom, jestli jej schválíte."
"A jaký?"
"Zítra ráno se vydám do Patche. Vyhledám ho s pomocí úředníka od
telegrafu. Počítám, že by mohl vědět, kde bydlí. A pak mu prostě řeknu,
že jsem sám členem řádu svobodných zednářů. Nabídnu mu, že mu za
slušnou cenu prozradím všechna tajemství lóže. Vsaďte se, že mi na to
skočí. Řeknu mu, že mám potřebné dokumenty doma, ale že bych riskoval
život, kdyby za mnou přišel v době, kdy budou nablízku lidé. To přece
pochopí i ten, kdo je praštěný pytlem. Řeknu mu, aby přišel v deset hodin
večer, pak že mu ukážu všechno. To ho přiláká, ručím vám za to."
"A co dál?"
"To ostatní už můžete naplánovat sami. Dům vdovy MacNamarové stojí o
samotě. Ta ženská je naprosto spolehlivá a hluchá jak pařez. V domě je
jenom Scanlan a já. Když na to přistoupí - a dám vám vědět,
jakmile mi to slíbí - můžete ke mně přijít už v devět. Všech sedm. Do
domu ho vlákáme. Jestli z něho ale ještě někdy odejde živý - nu, pak
může Birdy Edwards do smrti mluvit o štěstí."
"Krk na to, že se u Pinkertona uprázdní místo jednoho detektiva," řekl
McGinty. "Provedeme to tak, jak říkáš, McMurdo. Zítra večer v devět
budeme u tebe. Ty za ním jen zavřeš dveře, to ostatní už nech na nás."
KAPITOLA VII
BIRDY EDWARDS V PASTI
Jak McMurdo řekl, stál dům, v němž bydlel, zcela o samotě a zdál se jako
stvořený k provedení zločinu, který hodlali spáchat. Byl až na konci
města a navíc dostatečně daleko od silnice. V každém jiném případě by
stačilo, aby útočníci prostě vylákali oběť na ulici, jak to udělali už
mnohokrát, a zvolili si ji za terč svých revolverů; tentokrát však bylo
třeba zjistit, co všechno ten člověk ví a co už sdělil svým
zaměstnavatelům. Nemohli vyloučit, že už je příliš pozdě a že detektiv
už svůj úkol splnil. I tak tu ale byla možnost alespoň se pomstít
člověku, který je přivedl do nezáviděníhodné situace. Nevzdávali se
však naděje, že se detektiv dosud nedověděl nic obzvlášť důležitého,
neboť jinak - usuzovali - by se nezdržoval se zapisováním a odesíláním
bezcenných zpráv, které mu poskytl McMurdo. To všechno se ale chtěli
dovědět přímo od něho. Jakmile jim padne do rukou, najdou už způsob, jak
ho přinutit, aby mluvil. Dokázali už rozvázat jazyk nejednomu neochotnému
svědkovi.
McMurdo se vydal do Hobson's Patche, jak se domluvili. Zdálo se, že policie o
něho ten den ráno jeví nějaký mimořádný zájem a kapitán Marvin - ten,
který tvrdil, že ho zná už z Chicaga - ho dokonce oslovil, když čekal na
nádraží. McMurdo se ale k němu otočil zády a odmítl s ním mluvit.
Odpoledne se ze svého výletu vrátil do Vermissy a zašel za McGintym do Union
Housu.
"Přijde," pravil mu.
"Výborně!" pochválil ho McGinty. Obr měl vysoukané rukávy, na přepychové
vestě mu svítily zlaté řetězy a přívěsky, pod rozcuchaným plnovousem se
třpytil veliký diamant. Výčep lihovin a politika dopomohly šéfovi k
bohatství a k moci. Vyhlídka na žalář, případně i šibenici, která
před ním tak hrozivě vyvstala minulou noc, zdála se mu proto ještě
děsivější.
"Myslíš, že toho ví moc?" zeptal se úzkostlivě.
McMurdo smutně potřásl hlavou.
"Je už tu nějaký čas - přinejmenším šest neděl. Jistě se sem nepřijel
pokochat přírodními krásami. Jestliže mezi námi pracoval celou tu dobu a
měl k dispozici peníze železničních společností, obávám se, že už
došel k nějakým výsledkům a že je předal dál."
"V celé lóži není jediný nespolehlivý člověk," zvolal McGinty. "Všem se
dá stoprocentně věřit. Ale přece jen, teď mě to napadá, je tu ten
Morris, ta zbabělá krysa. Co když ten? Jestli nás někdo zradí, tak jedině
on. Mám chuť za ním kvečeru poslat dva chlapce, aby mu trochu zvalchovali
hřbet a pokusili se z něho něco vymáčknout."
"Což o to, marné by to nebylo," odpověděl McMurdo. "Nezapírám, že mám
Morrise celkem rád a mrzelo by mě, kdyby mu nějak ublížili. Mluvil jsem s
ním o záležitostech lóže několikrát, a třebaže jsem měl dojem, že je
vidí v trochu jiném světle než vy nebo já, nezdálo se mi, že je z těch,
kdo nás půjdou udat. Tím vám ale neříkám, že bychom ho měli nějak
šanovat."
"Však já tomu dědkovi dám co proto," řekl McGinty a zasakroval. "Dávám si
na něho pozor už nejmíň rok."
"To musíte vědět sám nejlíp," odpověděl McMurdo. "Ať už se ale
rozhodnete jakkoli, do zítřka nic nepodnikejte - musíme se držet zpátky,
dokud nebude vyřízena ta záležitost s Pinkertonovým agentem. Dneska na sebe
policii poštvat nesmíme."
"Máš pravdu," řekl McGinty. "A z Birdyho Edwardse vymáčkneme, od koho ty
zprávy dostával, kdybychom mu měli srdce vyříznout. Nezdálo se ti, že má
nějaké podezření? Netuší, že je to past?"
McMurdo se dal do smíchu.
"Myslím, že jsem vyhmátl jeho slabé místo," řekl. "Má dojem, že jsem ho
přivedl Brakýřům na stopu - a na to ho přilákám třeba do horoucích
pekel. Dostal jsem od něho peníze," ušklíbl se McMurdo a vytáhl svazek
dolarových bankovek, "a dostanu ještě víc, až mu ukážu všechny ty
dokumenty."
"Jaké dokumenty?"
"O žádné dokumenty vlastně nejde. Napovídal jsem mu všelijaké nesmysly o
stanovách, knihách zednářských zákonů a členských přihláškách.
Doufá, že se u mne všechno doví a přijde všemu na kloub."
"Doví se toho tolik, až ho to bude mrzet," řekl McGinty zlověstně. "Neptal
se tě, proč jsi mu ty dokumenty rovnou nepřinesl?"
"Jak bych mohl takové věci nosit s sebou, když jsem podezřelá osoba.
Kapitán Marvin se kolem mne dneska na nádraží zase točil!"
"Slyšel jsem o tom," řekl McGinty. "Jak to odhaduji, nejtěžší podezření
v téhle věci padne na tebe. Až se s ním vypořádáme, můžeme ho hodit do
některé staré šachty, ať už to ale uděláme jakkoli, zůstane faktem, že
ten člověk bydlel v Hobson's Patchi a tys tam právě dnes byl."
McMurdo pokrčil rameny.
"Jestli odvedeme dobrou práci, nikdy nám nedokážou, že jsme ho zabili,"
řekl. "Po setmění ho nikdo neuvidí do domu přicházet. A já se postarám,
aby ho nikdo neuviděl odcházet. Podívejte, pane radní, vyložím vám teď
svůj plán a prosím vás, abyste do něho zasvětil ostatní. Vy přijdete
včas. Dobrá. On přijde v deset. Má zaklepat třikrát a já mu otevřu.
Potom si stoupnu za něho a dveře zavřu. V té chvíli je náš."
"To všechno je zcela jasné a snadné."
"Jistě, ale další krok potřebuje rozvážit. Ten chlapík není žádná
bábovka a je po zuby ozbrojen. Oklamal jsem ho sice jaksepatří, ale přesto
se nejspíš bude mít na pozoru. Dejme tomu, že ho zavedu rovnou do pokoje,
kde bude sedm mužů. On ale čeká, že budu doma sám. Dojde ke střílení a
někdo může být zraněn."
"To jistě."
"A hluk může navíc způsobit, že budeme mít na krku všechny zatracené
policajty, co jich v tomhle městě je, a dřív než se nadějeme."
"To myslím máš pravdu."
"Chtěl bych to narafičit jinak. Vy všichni budete ve velkém pokoji - v tom,
který jste viděl, když jste se u mne nedávno stavil na kus řeči. Otevřu
mu a uvedu ho do salónu hned vedle dveří. Tam ho nechám, řeknu mu, že jdu
pro ty dokumenty. Získám tím možnost informovat vás o tom, jak se věci
vyvíjejí. Pak se k němu vrátím a přinesu mu nějaká falešná lejstra.
Až je začne číst, vrhnu se na něho a pověsím se mu na pravou ruku, aby
nemohl sáhnout po revolveru. Až uslyšíte, že vás volám, vpadnete
dovnitř. Čím dřív to bude, tím líp, poněvadž je příbuzně stejně
silný jako já a nevím jistě, zda si s ním poradím sám. Odhaduji ale, že
ho dokážu udržet, než přijdete."
"To je dobrý plán," řekl McGinty. "Lóže za něj bude tvým dlužníkem.
Myslím, že až uvolním velmistrovské křeslo, budu moci jmenovat muže,
který nastoupí po mně."
"Ale kde, pane radní, vždyť jsem tu skoro ještě nováček," řekl McMurdo,
ale jeho tvář prozrazovala, jak si komplimentu velkého muže váží.
Když se vrátil domů, začal se sám připravovat na neblahý večer.
Nejdřív vyčistil, naolejoval a nabil svůj revolver značky Smith &
Wesson. Potom provedl inspekci pokoje, v němž měl být detektiv chycen do
pasti. Byla to rozlehlá místnost s dlouhým stolem z jedlových prken
uprostřed a velkými kamny v jednom koutě. Všechny ostatní stěny měly
okna. Ta však byla bez okenic - jen s lehkými záclonami, které se daly
zatáhnout. McMurdo je pozorně prozkoumal. Nepochybně ho napadlo, že do
místnosti je vidět a pro tak tajnou záležitost se příliš nehodí. Dům
však stál přece jen dost daleko od silnice, a tak snad na tom nebude tolik
záležet. Nakonec celý plán prodiskutoval se svým spolubydlícím. Scanlan,
ačkoli patřil k Brakýřům, byl nevýbojný zakrslý mužík, příliš
bojácný na to, aby se vzepřel názorům svých kumpánů, ale v skrytu duše
byl zděšen jejich krvavými činy, při kterých byl několikrát donucen
asistovat. McMurdo mu stručně vysvětlil, co se chystá.
"Na tvém místě, Miku, zůstal bych na tu jednu noc někde venku a nepletl se
do toho. Než se rozední, budou tady krvavá jatka."
"Abys mi rozuměl, Macu," odpověděl Scanlan, "mně nechybí dobrá vůle, ale
kuráž. Když jsem viděl, jak u dolu oddělali ředitele Dunna, bylo to na mne
přece jen trochu moc. Na tohle já nejsem; jsem z jiného těsta než ty nebo
McGinty. Když mi to nebude mít lóže za zlé, udělám to, co mi radíš, a
nechám vás tu celou noc o samotě."
Muži přišli ve stanovenou hodinu. Navenek vypadali jako vážení občané,
byli vymydlení a dobře oblečeni, ale znalec lidských tváří by z jejich
krutých rtů a nelítostných očí vyčetl, že Birdy Edwards nemá ani tu
nejmenší šanci. V místnosti nebyl jediný člověk, který by si byl
nejmíň desetkrát nenamočil ruce v krvi. Byli tak otrlí, že zavraždit
člověka pro ně neznamenalo víc, než zaříznout ovci. Zevnějškem i
mnohokrát prokázanou surovostí mezi nimi ovšem vynikal obávaný šéf.
Tajemník Harraway byl shrbený, zatrpklý muž s dlouhým, nataženým krkem a
s nervózními, křečovitými pohyby. Jeho poctivost byla příslovečná,
pokud šlo o finanční záležitosti řádu, ale na komkoli jiném byl ochoten
dopouštět se nejkrutějších křivd a bezpráví. Pokladník Carter byl muž
ve středních letech s nevzrušeným, trochu rozmrzelým výrazem ve tváři a
pergamenově žlutou pletí. Byl neobyčejně schopný organizátor a v jeho
konspiračně založeném mozku se rodily detaily téměř všech zločinných
akcí. Oba Willabyové byli muži činu, vysocí, zdatní mladíci s
odhodlanými tvářemi, zatímco jejich kumpán, Tygr Cormac, zavalitý
černovlasý mládenec, naháněl svou divokou neurvalostí strach i svým
nejbližším přátelům. Takoví lidé se té noci sešli pod McMurdovou
střechou, aby zabili Pinkertonova detektiva.
Hostitel postavil na stůl láhev whisky a všichni se k práci, která je
čekala, řádně posílili. Baldwin a Cormac byli už napůl opilí a alkohol v
nich vyvolal ty nejhorší běsy. Cormac na okamžik položil ruce na kamna -
topilo se v nich, protože jarní noci byly dosud chladné.
"To bude stačit," řekl a zaklel.
"Jasně," řekl Baldwin, který pochopil, co tím Cormac myslí. "Až ho k nim
přivážeme, dovíme se od něho pravdu."
"Žádný strach, my z něho pravdu vymáčkneme," řekl McMurdo. Ten člověk
měl nervy ze železa. Třebaže na něm spočívala tíha celého podniku,
choval se stejně lhostejně a chladnokrevně jako kdykoli jindy. Ostatním to
neušlo a odměnili ho potleskem.
"Ty si s ním dokážeš poradit," řekl šéf pochvalně. "Hlavně aby ho nic
nevarovalo, dokud ho nebudeš držet pod krkem. Jenom je škoda, že ta zdejší
okna jsou bez okenic."
McMurdo šel od jednoho okna k druhému a zatáhl záclony ještě
pečlivěji.
"Teď už nás tu opravdu nikdo nevyčmuchá. Pán na holení tu bude co
nevidět."
"Možná že nepřijde. Co když zvětří nebezpečí?" řekl tajemník.
"Jen se nebojte, ten přijde," odpověděl McMurdo. "Celý se na to třese -
zrovna tak jako vy na něho. Poslouchejte!"
Všichni seděli jak voskové figuríny a někteří svírali v rukou sklenice,
které nezvedli k ústům. Někdo třikrát hlasitě zaklepal na dveře."
"Pst!"
McMurdo zvedl varovně ruku. Muži na sebe triumfálně pohlédli a ruce
spočinuly na ukrytých zbraních.
"Nikdo nesmí ani pípnout, to si pamatujte," zašeptal McMurdo, když vycházel
z místnosti a opatrně za sebou zavíral dveře.
Vrazi čekali a napjatě naslouchali. Počítali kroky svého kumpána,
ozývající se z chodby. Pak slyšeli, jak otvírá domovní dveře. Vzápětí
zaslechli několik slov, snad pozdrav. Potom se v domě rozlehly cizí kroky a
neznámý hlas. V příštím okamžiku bouchly dveře, zarachotil klíč,
zaklapl zámek. Oběť je v pasti, z níž není úniku. Tygr Cormac se děsivě
zasmál a šéf McGinty mu přitiskl svou velkou ruku na ústa.
"Ticho buď, ty blázne!" zašeptal. "Pořád ještě nás můžeš přivést do
maléru!"
Z vedlejší místnosti k nim doléhalo nejasné mumlání. Hovor se zdál
nekonečný. Pak se otevřely dveře a objevil se v nich McMurdo s prstem na
rtech.
Přistoupil ke konci stolu a přejel po nich očima. Jakoby se celý maličko
změnil. Připomínal teď člověka, před nímž bezprostředně stojí velký
úkol. Tvář měl jako vytesanou ze žuly. Pod brýlemi mu planuly oči
prudkým vzrušením. Na první pohled bylo jasné, že se stal vůdcem všech.
Zírali na něho s dychtivým očekáváním, ale on neříkal nic, mlčel a
stále ještě si měřil jednoho po druhém tím zvláštním pohledem.
"Tak co?" zašeptal konečně šéf McGinty. "Je tady? Je tady Birdy
Edwards?"
"Ano," odpověděl McMurdo pomalu. "Birdy Edwards je tady. Birdy Edwards jsem
já!"
Po těch několika slovech následovalo deset vteřin tak hlubokého ticha, jako
by v místnosti nebylo živé duše. Na kamnech syčela čajová konvice a
pískot unikající páry přímo řezal do uší. Sedm zbledlých tváří,
všechny obrácené k člověku, který se stal pánem jejich života a smrti,
strnulo v nevýslovné hrůze. A pak se pojednou z oken vysypalo sklo, zaježily
se v nich lesklé hlavně pušek a zároveň kdosi strhl záclony. Když to
šéf McGinty spatřil, zařval jako raněný medvěd a vrhl se k pootevřeným
dveřím. Tam však byl zastaven namířeným revolverem, za jehož muškou se
zatřpytily přísné modré oči kapitána Marvina z báňské policie. Šéf
ucouvl a klesl na židli.
"Tam budete víc v bezpečí, pane radní," řekl muž, kterého všichni znali
jako McMurda. "A vy, Baldwine, jestli nedáte z ruky ten revolver, připravíte
kata o potěšení se s vámi seznámit. Hoďte ho na zem, nebo přísahám, jak
je bůh nade mnou - Tak, teď je to v pořádku. Dům je obklíčen čtyřiceti
ozbrojenými muži, takže si můžete sami spočítat, jaké máte šance.
Vezměte jim ty revolvery, Marvine!"
Hrozbě tolika namířených pušek nebylo možné klást odpor. Muži byli
jeden po druhém odzbrojeni. Zamračeni, skleslí a užaslí seděli pořád
ještě kolem stolu.
"Rád bych vám pověděl pár slov, než se spolu rozloučíme," řekl muž,
který je vlákal do pasti. "Doufám, že mě příště uvidíte až na lavici
svědků u soudu. Chci, abyste do té doby měli o čem přemýšlet. Teď
víte, kdo jsem. Konečně mohu vyložit karty na stůl. Jsem Birdy Edwards z
Pinkertonovy kanceláře. Dostal jsem za úkol zničit váš gang. Musel jsem
hrát obtížnou a nebezpečnou hru. Kromě kapitána Marvina, který zde
stojí, a mých zaměstnavatelů, nikdo na světě nevěděl, že jsem se
rozhodl tuto hru sehrát. Dnes večer je chválabohu po všem a já jsem svou
hru vyhrál!"
Hledělo na něho sedm bledých a strnulých tváří. Z očí jim sálala
nesmiřitelná nenávist. Četl v nich nezlomnou, nemilosrdnou hrozbu.
"Myslíte si možná, že hra není ještě skončena. To riziko přijímám.
Vím však zcela jistě, že někteří z vás si v ní už nikdy nezahrají.
Kromě vás bude dnes v noci zatčeno šedesát dalších lidí. Přiznám se,
že když jsem se tohoto úkolu ujímal, nevěřil jsem, že něco takového
jako váš spolek může vůbec existovat. Myslel jsem, že jsou to pouhé
novinářské kachny a že to všem dokážu. Řekli mi, že budu mít co činit
se svobodnými zednáři, a proto jsem šel do Chicaga a stal jsem se členem
lóže. Jen ještě víc mě to utvrdilo v přesvědčeni, že jde o zveličený
a nafouknutý novinářský žvást, poněvadž v Řádu jsem se s žádnými
nepravostmi nesetkal, naopak - kdekomu prokazovali jen dobro. Musel jsem však
splnit svůj úkol, a proto jsem přišel sem, do údolí uhelných dolů.
Teprve tady na místě jsem poznal, že jsem se mýlil a že vůbec nejde o
nadsázku jako z nějaké šestákové detektivky. Zůstal jsem tady, abych tomu
všemu přišel na kloub. Nikdy jsem v Chicagu nikoho nezabil a v životě jsem
nevyrobil jediný falešný dolar. Peníze, které jsem vám dával, byly
pravé, ale věřte, že se mi tyhle výdaje bohatě vyplatily. Věděl jsem,
jak se spolehlivě vetřít do vaší přízně, a proto jsem předstíral, že
prchám před zákonem. Mělo to přesně ten efekt, jaký jsem očekával.
Potom jsem se stal členem vaší pekelné lóže a účastnil jsem se vašich
porad. Někdo možná řekne, že jsem byl stejný darebák jako vy. Ať si ale
říká kdo chce co chce, hlavní je, že jsem vás dostal. A jaká je vlastně
pravda? Tu noc, kdy jsem se stal vaším členem, ztloukli jste starého
Stangera. Nemohl jsem ho varovat, poněvadž jsem k tomu neměl čas, ale
zadržel jsem vaši ruku, když jste ho chtěl zabít, Baldwine. Kdykoli jsem
sám něco navrhl, abych si mezi vámi udržel získanou pozici, vždycky šlo o
něco, čemu jsem mohl zabránit. Nemohl jsem zachránit Dunna a Menziese,
poněvadž jsem toho nevěděl dost, ale postarám se, aby jejich vrazi neunikli
oprátce. Chestera Wilcoxe jsem předem varoval, takže když jsem vyhodil jeho
dům do povětří, byl už s celou rodinou dávno v bezpečném úkrytu. Mnoho
zločinů jsem odvrátit nemohl, to je pravda, ale stačí, když si vzpomenete,
jak často se vaše oběť vracela domů nějakou jinou cestou, nebo byla
právě ve městě, když jste si pro ni přišli, nebo naopak zůstala doma,
když jste čekali, že půjde ven - to všechno byla moje práce."
"Prokletý zrádče!" zasyčel McGinty přes zaťaté zuby.
"Jistě, McGinty, můžete mě tak nazvat - když nic jiného, aspoň si trochu
ulevíte. Vy a vám podobní jste v tomhle kraji byli nepřáteli boha i
člověka. Bylo k tomu třeba chlapa, aby se postavil mezi vás a ty ubožáky a
ubožačky, které jste drželi v hrsti. Existovala jen jedna možnost, jak to
dokázat, a já jsem jí využil. Nazýváte mě 'zrádcem', ale já si myslím,
že tisíce lidí mě nazvou ,osvoboditelem', který sestoupil do pekel, aby je
spasil. Potřeboval jsem na to tři měsíce. Nechtěl bych ty tři měsíce
prožít znova, ani kdyby mi za to dávali celý státní poklad ve Washingtonu.
Musel jsem tu zůstat tak dlouho, dokud jsem do všech podrobností neznal
každého člověka a každé zdejší tajemství. Byl bych s tím ještě
chvíli vyčkal, kdybych se byl nedověděl, že se mé inkognito začíná
rozplývat. Do města přišel dopis, který by vám byl všem otevřel oči
dokořán. Pak už jsem musel jednat a jednat rychle. Nic víc vám povědět
nechci, snad jen ještě to, že až přijde můj čas, bude se mi snáz umírat
při vzpomínce na práci, kterou jsem v tomhle údolí vykonal. Ale teď už
vás nebudu zdržovat, Marvine. Odveďte je a skončeme to."
Zbývá už dopovědět jen málo. Scanlanovi byl svěřen zapečetěný dopis s
prosbou, aby jej odevzdal na adresu slečny Ettie Shafterové - a toto poslání
postilióna lásky přijal s mrknutím oka a světáckým úsměvem. V časných
ranních hodinách nastoupila krásná žena a muž skrývající tvář za
vyhrnutým límcem do zvláštního vlaku, který vypravila železniční
společnost, a rychle, bez zastávek na trati odjeli pryč z nebezpečného
kraje. Toho dne byla Ettie a její milý v Údolí strachu naposled. Deset dní
nato byli v Chicagu oddáni a starý Jacob Shafter jim byl na svatbě za
svědka.
Soud nad Brakýři se nekonal ve Vermisském údolí, ale ve vzdáleném
městě, kde jejich stoupenci nemohli strážce zákona žádným způsobem
zastrašit. Marně se namáhali. Finanční prostředky lóže sice tekly plným
proudem - peníze krvavě vyždímané z celého kraje vyděračskými hrozbami
- ale všechny pokusy o záchranu obžalovaných vyzněly naprázdno. Jasné,
nepředpojaté a střízlivé svědectví člověka, který znal jejich životy,
organizaci a zločin do všech detailů, bylo neotřesitelné a selhaly proti
němu všechny triky sebeprohnanějších obhájců. Po tolika letech byla
konečně jejich moc zlomena a celá organizace rozprášena. Hrozivý mrak
zmizel z vermisského nebe navždy. McGinty skončil na šibenici a svou
poslední hodinku uvítal zbabělým nářkem a hořekováním. Osm jeho
hlavních stoupenců stihl stejný osud. Padesát dalších bylo odsouzeno k
různě dlouhým trestům na svobodě. Poslání Birdyho Edwardse bylo zdárně
dovršeno.
Přesto však, jak sám předem uhodl, hra nebyla dosud u konce. Pořád se
vynořovali další a další, kteří se nepoučili z porážky, a chtěli si
zahrát ještě nějaké to kolo. Ted Baldwin například šibenici unikl a
právě tak bratři Willabyové. Podobné štěstí potkalo i několik
nejzběsilejších členů gangu. Na deset let zmizeli ze světa, ale potom
nastal den, kdy se znova octli na svobodě - a tím dnem Edwardsův klidný
život skončil. Nepřekvapilo ho to, naopak s tím spíš počítal, neboť
dobře znal svoje pappenheimské. Zavázali se mezi
sebou tou nejslavnostnější přísahou, že své kumpány krvavě pomstí, a
vynasnažili se ze všech sil, aby svému slibu dostáli. Z Chicaga musel
uprchnout po dvou málem zdařilých pokusech připravit ho o život. Unikl
tehdy jen o vlásek a dobře věděl, že vyčkávání na třetí pokus by
zaplatil životem. Změnil si jméno a odešel z Chicaga do Kalifornie, kde ho
stihla krutá rána osudu, neboť Ettie zemřela. Znova se jim ho málem
podařilo zabít, ale později mu zas na oplátku přálo štěstí: pracoval -
tentokrát pod jménem Douglas - v odlehlém kaňonu s anglickým partnerem,
jistým Barkerem, a získali celé jmění, doslova bohatství. Nakonec dostal
výstrahu, že krvežízniví mstitelé jsou mu znova na stopě, a v posledním
okamžiku jim dokázal uniknout do Anglie. Jako John Douglas se tam znova
oženil s hodnou a věrnou ženou a společně žili pět let v Sussexu na
zámku jako venkovští boháči. Jejich klidný a pohodou naplněný život
ukončily až podivné události, o kterých už víme.
EPILOG
Skončilo projednávání u policejního soudu, který případ Johna Douglase
postoupil vyšší instanci. A tam porota uznala, že jednal v sebeobraně, a
propustila ho na svobodu. "Přimějte ho, ať rozhodně odjede z Anglie," napsal
Holmes jeho ženě. "Jsou zde ve hře síly, které by ho mohly ohrozit víc
než ty, jimž unikl. V Anglii váš manžel není v bezpečí."
Uplynuly dva měsíce a celý případ jsme už skoro pustili z hlavy, když tu
jednoho dne ráno jsme našli ve schránce na dopisy záhadný lístek.
"Ach je, pane Holmesi, ach je!" stálo na té nevídané kartičce. Nebyla tam
žádná douška ani podpis. Dal jsem se nad tou kuriózní zprávou do smíchu,
ale Holmes se zatvářil nečekaně vážné.
"To je ďábelský kousek, Watsone!" poznamenal a dlouho pak seděl se
zachmuřeným čelem.
Pozdě večer nám naše hospodyně paní Hudsonová přinesla vzkaz, že si
pana Holmese přeje navštívit nějaký pán, prý ve velice naléhavé
záležitosti. A hned po ni vešel do pokoje Cecil Barker, náš přítel ze
zámku obehnaného vodním příkopem. Byl přepadlý a vypadal zdrceně.
"Nesu špatné zprávy, přímo strašné, pane Holmesi," pravil.
"Toho jsem se obával," řekl Holmes.
"Nedoslal jste náhodou kabelogram?"
"To ne, ale zato zprávu od někoho, kdo jej dostal."
"Jde o chudáka Douglase. Vím dobře, že se jmenuje Edwards, ale pro mne to
vždycky bude jen John Douglas z Benito Canyonu. Říkal už jsem vám, že
před třemi týdny odjel s manželkou na lodi Palmyra do Jižní Afriky."
"Ovšem."
"Loď připlula do Kapského Města včera večer. Dnes ráno jsem od paní
Douglasové dostal tenhle kabelogram:
Jack spadl za bouře přes palubu nedaleko ostrova Svaté Heleny. Nikdo neví,
jak k neštěstí došlo.
Ivy Douglasová
"Ha! Tak takhle ho tedy dostali?" řekl zamyšleně Holmes. "Nepochybuji ani v
nejmenším, že si to dobře narežírovali."
"Chcete říct, že to nebyla nešťastná náhoda?"
"Kdepak náhoda!"
"Zavraždili ho?"
"Ovšem!"
"Taky si to myslím. Ti pekelní Brakýři, to prokleté hnízdo pomstychtivých
vrahů - -"
"Ale kde, milý pane," řekl Homes. "Tohle prozrazuje ruku mistra. Žádný
případ, ve kterém hrají brokovnice s upilovanými hlavněmi nebo
těžkopádné šestiranné revolvery. Starého mistra lze poznat podle tahu
štětce. Věřte, že v tom na první pohled poznávám Moriartyho dílo.
Tenhle zločin byl připraven v Londýně, nikoli v Americe."
"Jaký je ale motiv?"
"Dal jej spáchat člověk, který si nemůže dovolit neúspěch - člověk,
jehož výlučná pozice je vybudována právě na tom, že se mu podaří
všechno, co podnikne. Velký mozek a obrovská organizace se spolčily ke
zničení jediného člověka. Je to totéž, jako kdybyste chtěl rozlousknout
ořech bucharem - absurdní mrhání energií - nicméně ořech je rozdrcen na
padrť."
"A co vlastně má ten člověk s celou tou věcí společného?"
"Mohu vám říct jen tolik, že vůbec první zpráva, kterou jsme o tomhle
případu dostali, přišla od jednoho jeho důvěrníka. Ti Američani na to
šli náramně důvtipně. Čekala je práce v Anglii, a proto si vzali za
partnera - jak by to udělal každý zkušený zločinec z cizí země -
proslulého experta na zločiny. Od toho
okamžiku byl osud jejich oběti zpečetěn. Zprvu se spokojil jen tím, že jim
s nasazením té své mašinérie jejich oběť vypátral. Potom asi naznačil,
jak by se celá věc měla realizovat. Když se nakonec v novinách dočetl o
nezdaru vyslaného agenta, zakročil v té věci sám a udělal to tak, že lze
poznat ruku mistra. Slyšeli jste, jak jsem zámeckého pána z Birlstonu
varoval, že nadcházející nebezpečí bude horší než to, které minulo?
Měl jsem pravdu nebo ne?"
Barker se v bezmocném hněvu udeřil zaťatou pěstí do čela.
"A to mi říkáte, že za těchhle okolností máme zůstat sedět se
založenýma rukama? Říkáte mi, že na toho krále všech ďáblů je každý
krátký, že se mu nikdy nikdo nedostane na kobylku?"
"Ne, to neříkám," prohlásil Holmes s očima jakoby upřenýma do daleké
budoucnosti. "Neříkám, že se na něho nedá vyzrát. Musíte mi ale dát
čas - musíte mi ale dát čas!"
Chvíli jsme všichni seděli mlčky, ale ty fatální oči dál upřeně
zíraly před sebe, jako by chtěly proniknout závojem.