Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Večerníčky

Den 2. 12:00 Přistižena

„Agátko, kde jsi?“ otázala se ustaraně Jaselka, když vešla do místnosti a nikoho neviděla, protože doba oběda už proběhla a Agátka na obědě nebyla.
„Tady,“ vylezla Agátka z poza otevřených dveří, mající v ruce zapálenou svíčku s ozdobnými ornamenty.
„Co tu děláš?“
„Zkouším povolat Hybernuse, víš,“ odvětila Agátka, tak trochu provinile, i když vlastně lhala. Chtěla vyvolat Serafa – posla nebes – opravdového bojovníka a znalce magie. Kdyby se to dozvěděla sestra Jaselka, tak by jí jistě nemálo spílala, ať již proto, že je to zakázané pro všechny, tak i proto, že naposledy byl Seraf povolán před několika tisíci lety, to jen proto, aby sjednal v Belttetu pořádek a zastavil hordy goblinů na hranici země. Načež sjednal mír mezi lidmi a gobliny a zase se vrátil do nebeských výšin...
„Chceš se zas od něj něco dozvědět, že?“
„Ano, přesně tak, minule mi vysvětloval, jak se zneviditelnit.“
„To máš i v knihách.“
„Jenže já potřebuji, aby mi to i někdo ukázal prakticky, jinak si to nezapamatuji.“
„Dobrá tedy, ale pojď se už najíst, čas ubíhá a do večera daleko, tak ať ti nekručí v bříšku,“ povídá na to malé Agátce ustaraná Jaselka – představená kláštera Sester meče.

Den 2. 12:15

Agátce bylo třináct let a učila se u sester umění kouzel. Její rodiče zemřeli při požáru domova. Ona pak šla do chudobince a tam ji našla jedna ze sester řádu, načež si ji vzala pod ochranu. Následně malá Agátka byla vzata do řádu a učila se kouzlům Sester meče.
Agátka byla velmi pilná a zvídavá, takže brzo měla naučené kdejaké kouzlo, tedy ty jednoduché a sestra představená z ní měla velkou radost. Vlastně všude kam Agátka přišla, tak dělala radost. Neustále s úsměvem na rtech a jiskřičkou zvědavosti v očích. A co bylo zakázané, to ji přitahovalo ještě víc. Ráno po snídani chvíli blbla s dětmi venku na ulici, dopoledne se učila boj s magickým mečem a odpoledne se učila kouzlům. Navečer pak četla knihy v knihovně řádu, což ji bavilo nejvíce. A v noci potajmu zkoušela zakázaná kouzla. Sem tam se jí dařilo, ale víceméně ne, což ji docela mrzelo a byla z toho smutná. Proto i teď zkoušela povolat Serafa, on zná veškerou magii líp než sestry, které ji nechtěly říct víc, i když žadonila.
„No co, když se to nepovedlo teď, tak se to třebas povede v noci,“ řekla si tak v duchu pro sebe.

Den 2. 13:00

„Čas kvapí, tak pojď už...“ pobízela Jaselka Agátu, která si ještě upravovala hřebenem vlasy před zrcadlem, než se vydala na cestu do jídelny. Byla v tomto ohledu velice pečlivá a záleželo ji na tom, jak vypadá. I úbor, jež měla na sobě, měla nejčistější ze všech sester řádu.
Když tak šla temnou chodbou do jídelny, tak se před ní samy rozsvěcovaly svíčky. To byla její práce. Takové jednoduché kouzlo, ale velmi praktické. Nemusela chodit s pochodní, jako jiné, ještě nezkušené sestřičky a lidi vůbec. Informace, které čerpala z knihovny byly dostupné jen pod přísahou, že nebudou vyneseny ven k prostým lidem, protože některá kouzla by mohla napáchat mnoho škody. Sestry je tedy bedlivě střežily a jen málokoho do řádu přijaly, i pustily do zakázané sekce knihovny. Pokud některou ženu přijaly mezi sebe, tak musela splnit několik podmínek. Obzvláště proto, že ze Sester meče byla vybírána královská stráž. Ano, byly to ženy, kdo chránil krále, ač se to některým mužům nelíbilo. Tyto magické bojovnice byly postrachem každého lapky, zlořádů i goblinů vůbec. Byly se svými magickými meči neporazitelné. Byť jich třebas bylo málo, dokázaly si poradit, i s velkými tlupami, i v lítém a těžkém boji. Osvědčily se právě v minulosti, když se goblini pustili do války s Belttetem. Byly nasazovány na ty nejnebezpečnější výpady a akce proti nim a vždy zvítězily.
Agátka došla až do jídelny, nabrala si oběd a s chutí se do něj pustila, přičemž přemýšlela, jak Serafa vyvolat... jak to udělat, aby se to povedlo?! Byla odhodlaná zkusit ho vyvolat ještě jednou večer. Naštěstí její spolubydlící byla nemocná a proto ji sestry přesunuly do lazaretu v klášteře, který sloužil i pro ostatní lidi. Sestry se tam staraly o nemocné a míchaly bylinky, které měly zmírnit jejich utrpení.

Den 1. 7:30 V nebeském prachu

Kde to jsem a odkud pocházím?
Co chtějí tyto Sestry meče?
Co se to zde odehrává za prapodivnou hru?
Nepamatuji se již moc na předešlé. Jediné co vím, že jsem opět zde, po tisíci letech.
Jak se to moc změnilo?
Odpoví mi někdo na mé otázky?
Já Seraf, zrozenec nebes, se silou tornáda a něžností víly, jsem opět povolán do Belttetu, abych sloužil. Tentokrát je to však jiné. Cestou z nebeského prachu, do kláštera sester, ke mně doléhaly prosby a úzkost z tohoto světa.
Kdo se tak úpěnlivě modlil, že mě povolal nazpět?
A proč vlastně?

Den 1. 14:00 Prolog

Zem byla sužována válkou a spory mezi šlechtici, i elfové v temných lesích to pociťovali... Zlá doba pro všechny, především však pro prostý lid, který pod krutovládou šlechticů skomíral. Především pak ti z nich, kteří žili na území šlechtice Dukárta. Lid pod ním musel odvádět hodně vysoké daně. Ale byl tu i oslavovaný a lidmi milovaný Kronut, syn dožívajícího krále Herase, který se proslavil díky válkám s ostatními šlechtici v dřívějších dobách. Ti se snažili vzepřít koruně a snažili se království rozvrátit. Král proto musel vydržovat velké vojsko, ale ani ne tak díky tomuto, jako spíše díky tomu, že na jihu, na hranicích země, královské jednotky zápasily s gobliny. Celá Horda - tak říkají goblini svému společenství, se totiž hnula a blížila se k hranicím země. Jak postupovala, tak za sebou nechávala spoušť. Odrážení goblinů bylo nesnadné a nejeden voják za to už zaplatil životem. Byly povolány i Sestry meče - kněžky, jež se měli u boha Tróna modlit za pomoc v těchto těžkých chvílích a napomoci svými kouzly vojsku. Magie v tomto světě byla dostupná jen sestrám a lesním bytostem. Každá žena, která chtěla vstoupit do jejich řádu, musela projít zkušebním obdobím, v němž se učila práci s magickým mečem. A právě do této doby byl povolán, malou - teprve se učící Agátkou, Seraf, aby království vypomohl a pokusil se spolu se sestrami odvrátit rozvrácení země. Podaří se jim to?

Takže jak už jsem napsal, dalším večerníčkem na pokračování bude fantasy pohádka pro děti, ale i dospělý si hezky počte... nicméně je tu jeden zádrhel a to, že to budu dělat ve specifickém stylu... a o co jde? prostě postnu večerníček - každý den jeden... co se ten den odehrálo, takže se kapitoly klidně budou překrývat, navíc tam bude časový posun - tedy přesně uvedena doba, kdy se to stalo... ano, bude to asi zajímavé, možná rušivé, ale musím si to načrtnout, abych věděl jak to s tou aplikací spárovat tak, aby to chodilo tak jak má... snad mě za to neukamenujete, hihihi

Jelikož se mi ozvali z Albatrosu, tak co se týče večerníčků, tak ještě nevím co a jak, rozhodnu se večer, mám teď před sebou kupu práce, a to, dopsat jedno dílko (Serafe zachraň nás! - fantasy pohádka), na které kývli... takže to spíše vypadá tak, že budu postovat to... ať si to drobet připomenu a Krakatoa i Urtigo půjdou do většího ústraní...

20 normostran (A4) za mnou ... mám dost... na chvíli pauza...

Seděl jsem u stolu, drbajíc se na bradě a popíjel jsem pivo. Tu ke mě přistoupil neznámý muž. Jeho vzhled byl na první pohled nenápadný z jednoho úhlu, ale pak…
„Smím si přisednout, Simone?“ optal se.
„Jistě…“
„Co vy tu děláte?“ otázal se kapitán s neskrývaným údivem.
„Co by, kontroluji stav daných věcí… Vše v pořádku?“ otázal se mě.
„Hmmm…“ dělal jsem, že piji, a že díky tomu nemůžu mluvit. Kapitán jen mlčky přikývl.
Aha, tady něco nehraje, domýšlel jsem si. A tu jsem uviděl za kápí schovanou druhou část jeho obličeje. Bylo to děsivé. Jedna jeho strana vypadala jako hlava koně a druhá zcela normálně. Už mi bylo jasné, že tady se bude vést vysoká politika.

„Koňská hlava?“ otázal se Thomas.
„Ano, bylo tomu tak… pokusím se vám to načrtnout…“ a chvíli jsem čmáral hlavu na papír a pak papír podal Thomasovi. Thomas i Nikol po něm sáhli skoro současně.
„Ale toho já znám!“ vykřikl v úžasu Thomas. „Ten člověk kdysi dávno předsedal výboru pro umělou inteligenci tady u nás! To není možné, že by do toho byl zapleten!“
„Vím co jsem viděl, Thomasi. Ale jeho jméno a postavení neznám, ale on znal mě i kapitána…“ dodal jsem.
„Vskutku podivné jsou nitky osudu…“ a Thomas si opět zapálil další cigaretu, která v něm zmizela dřív, než jsem se stačil v podstatě nadechnout k dalšímu pokračování. Tak moc byl rozrušen tím, co teď viděl a co jsem tu teď řekl.
„Podivné, myslíte? Spíš jde o celosvětové spiknutí… Nedám zlámanou grešli na to, že lidstvo zhlouplo záměrně…“ prohodil jsem.
Nikol, která nás celou dobu sledovala a poslouchala teď najednou vstala a začala chodit po místnosti. Divné od robota. Co se jí asi tak může honit v hlavě? Má snad ještě nějaký jiný program? Něco ví nebo ne? To byly mé myšlenky, ale Thomas si ji nevšímal a nutil mě pokračovat dál a tak jsem mu přeříkal náš rozhovor, kde se ona koňská hlava zmiňovala o dodávce ze severu a to znamenalo Thomasovu krajinu. Thomas nemohl věřit vlastním uším a zapaloval si jednu od druhé.
„Ne! To není možné! Mýlíte se, Edgare! Něco se vám porouchalo!“
„Vím, co jsem zažil, tak chcete to slyšet nebo ne?!“
„Thomasi, proč by to nemohlo být možné?“ ozvala se náhle Nikol. Její hlas jindy tak mírný teď byl hodně důrazný. Jistě o něčem ví a Thomas taky. To přeci není jen tak! A měl jsem pocit, jako by hráli další hru… jen čas měl ukázat, kdo je na čí straně. Zatím jsem byl uprostřed toho všeho jen já sám. Sám se sebou se svými vzpomínkami… Pravda, už s pětistým zpožděním, ale jak se zdálo, ještě všem dnům nebyl asi konec. A tak jsem se rozvykládal o cestě do Evropy a mimoděk se napil whisky, která ještě stále byla na stole. A to jsem neměl dělat, protože jsem se zase dostal do toho prapodivného stavu, kamsi ve svých zasunutých vzpomínkách…

Chvíli jsem na tím Nikolčiným dotykem přemýšlel, ale pak jsem tu myšlenku zapudil a jal se vyprávět příběh o sopce a pouti po moři dál…
„Jak jsem u té pitky zjistil, tak jsme měli namířeno do Indie - do jednoho malého přístavu. Kapitán i posádka byli celí rozjaření z pití a jelikož jsem toho moc nepil a pil jen na oko, tak jsem se mohl po lodi porozhlédnout o něco více,“ začal jsem své vyprávění.
„Nepil jste? To jim to nebylo divné, že máte stále plno?“ optal se Thomas.
„Ale kdeže, pocházel jsem kolem zábradlí a vždy upustil pár loků do moře,“ vysvětloval jsem Thomasovi a Nikol.
„Takže jste je vlastně tahal za nos. To je dobré. Už podruhé jste je oklamal! Tomu říkám dobrý den!“ a Thomasovi se rozjely koutky u úst, jak se ušklíbl.
„Neměl jsem na výběr. Musel jsem hrát Simona a pak. Musel jsem také zjistit, jaké je mé poslání na palubě. Co jsem se dozvěděl, tak Simon byl prach obyčejný plavčík. Taková holka pro všechno a jelikož jsem byl celkem zdatný v mnoha oborech a vyznal se, tak mi jeho hraní nedělalo velké problémy. Vžil jsem se do jeho situace a snažil se napodobit některé jeho zvyky…“ a na chvíli jsem se odmlčel.
„Napodobit zvyky? Jaké?“ otázala se Nikol.
„Například se drbal na šošolce a neustále si česal fousy příručním hřebenem… což mi dělalo občas problémy, ale pak jsem si na to jakž takž navykl. Osobně jsem se byl zvyklý drbat se ve vousech na bradě a tak mi sem tam ujela ruka, načež se ten, kdo to uviděl, dost podivil… Jak jsem se totiž doslechl, tak Simon si na vousy rukou nesahal ze zásady. Věřil, že mu to přinese smůlu a tak, když viděli mě, jak se sem tam podrbu rukou, tak začínali mít čím dál větší obavy z toho co přijde… Už i proto, že když se tak dělo, tak je vždy, jak jsem se dozvěděl, čekaly nepříjemnosti.“
„Takže jste se málem prozradil, je to tak?“ optal se zvědavě Thomas.
„Ani ne, nepříjemnosti nás totiž skutečně čekaly, a to, jen co jsme dorazili do přístavu…“

„Pozor, tam dole!“ zakřičel jsem.
„Házej!“ a tak jsem hodil kotvící lano dolů. Hodil, ale do vody. Co naplat, muselo se vytáhnout a hodit znova. A tu už kapitán nervózně kolem mě přešlapoval, vida jak se drbu opět na bradě.
„Zase to praskne, že?!“ prohodil ke mě.
„Nejspíš, mám takový divný pocit…“ lhal jsem jak nejlépe jsem dovedl, i když jsem vůbec neměl ani za mák páru, o čem je řeč.
„To by nám tak scházelo, dva týdny pryč a tady ani jeden dopis,“ mumlal si kapitán pro sebe a začínal se mračit.
Pochopil jsem… dopisy, pošta, skladiště… krycí akce…
„Třeba zde nějaké budou…“ snažil jsem se hrát na dobrou notu, ale kapitán vida, že se zase drbu na bradě, svaštil obočí ještě víc.
„Dávej přeci pozor, Simone, zase ti to padlo vedle! Do háje už!“ zanadával kapitán.
Napopáté se loď konečně podařilo připoutat. Už jsem se i sám modlil, aby to klaplo a lano doletělo na břeh. Na můj vkus bylo dost těžké a ještě jsem s lanem neházel a tak jsem to všelijak muchlal a divně stáčel. Přesně tak, jak by to asi dělal Simon v situaci, kdy měla přijít pohroma…
Netrvalo dlouho a vylodili jsme se. Celá partaj se nahrnula na molo a začalo se s vykládkou a nakládkou. Polovina osádky zamířila do přístavní putyky a tam mě čekalo milé překvapení. Byli tam totiž vojáci. Královská garda. V přístavu totiž kotvila malá nenápadná loď, která ale vezla cenný náklad - několik beden s platinou. Jaké bylo mé překvapení, když se hned všichni zvedli a už jsem chytal ránu za ránou. Byl jsem bitý jak pes. Ostatní z lodi na sebe nenechali dlouho čekat a tak se strhla velká bitka. Nakonec nás roztrhla až přístavní stráž. Nutno dodat, že jsem z toho vyšel se šrámem v obličeji a pohmožděným kolenem. Jak jsem se dozvěděl, tak Simon tu měl jedno děvče, které se ale také líbilo jednomu gardistovi a tak bitka byla vlastně o něj. Nezvítězil tentokrát nikdo a tak nám ono děvče, jež sloužilo v oné putice, oboum nalilo džbán piva a chichotalo se nám.
„Tak to bychom měli, Simone… co myslíš? Je už po všem?“ dotazoval se mě kapitán, vida, že už se věci jakž takž urovnaly, nebo alespoň prozatím.
„Nejspíš ano, pokud mi však bude za ní chodit, tak ho roztrhnu jak hada!“ a už jsme se na oko zvedal, že dotyčnému gardistovi zase jednu natáhnu, načež mě kapitán stáhl za rukáv a tvrdě mě usadil.
„V klidu, ano? To nám za to nestojí! A tobě by taky nemělo. Uvědom si, proč tu vlastně jsme…“ domlouval mi.
Ale trablům ještě nebyl konec…

Byl jsem u vytržení. MÁM DUŠI!!! Jsem člověk! Byl jsem rozrušen, ale nechtěl jsem na sobě nechat nic znát, ale Thomas cosi vytušil…
„Klinická smrt, říkáte, Edgare?“ a Thomas se na okamžik zamyslel.
„Co je to?“ zeptala se Nikol.
„Víš, to je… jak ti to jen vysvětlit… představ si, že tvoje tělo pozbyde svůj účel a tvé vědomí se vsákne do hlavního počítače a najednou budeš vědět a cítit to, co cítil Edgar. Tedy spojení s něčím větším než dokážeš sama pochopit. Budeš tam mít sice tělo, ale nebude fyzické, bude jen imaginární, ale budeš cítit vše tak jak cítíš teď…“ snažil se to Thomas vysvětlit.
„Moc dobře to nechápu…“ a Nikol si prohrábla své vlasy.
„Je to něco úžasného a nepředstavitelného… v podstatě jde o…“ vložil jsem se a pak mi najednou slova ztuhly na rtech. Ano, poznal jsem pravdu… Duše žije věčně. Nelze ji jakkoli zapudit, smazat jako soubor z disku, jako…
„O co jde?“ netrpěli se domáhala odpovědi Nikol.
„O něco, čemu my říkáme nebe a ráj. Těžko bys to pochopila, ostatně ke čtení z Bible jsme se ještě nedostali,“ a Thomas vzal do ruky tlustý svazek ze zásuvky stolu, který byl přepásán koženou sponou. „To je tohle,“ a ukázal ji Nikol.
„Kniha?“
„Ano, kniha, ale strašně stará. V podstatě se dá říci, že ji zná každý člověk na světě. Její hodnota je nevyčíslitelná.“
„Tak proč se ti tu, Thomasi, takhle jen povaluje v šuplíku? Neměla by být v trezoru?“ dedukovala Nikol.
„Tam také je… tohle je jen její opis.“
„A co se tam píše?“
„Vypráví o začátku světa až po jeho zánik a nový svět,“ snažil se Thomas shrnout její význam do jedné věty.
„Ne tak docela, vypráví o tom, jak se chovat a co dodržovat, aby člověk byl dobrý… tedy neměl poruchu…“ snažil jsem se to Nikol trochu přiblížit.
„Poruchu?“
„Ve tvém slova smyslu… Představ si, že někoho zabiješ, co udělají technici? Opraví tě. Totéž se děje i u lidí, ale jinak… člověka na dlouho zavřou do vězení a tam se děje náprava. Ne však výměnou obvodu, ale postupně se mění jeho uvažování a když se to povede, tak je z něj nový člověk, ale tu vzpomínku si nese celý život s sebou, víš…“ snažil se to Thomas nějak kulantně zaonačit.
„To ho nejde opravit zcela?“
„Ne, člověk má takzvané svědomí a to buď má a nebo ne. Tedy má ho každý člověk, ale někteří ho nevnímají vůbec a jiní naopak strašně moc, takže z toho jsou pak i nemocní a to i za takové věci, jako třeba pohození papírku na chodníku,“ vložil jsem se do debaty.
„To moc nechápu,“ a Nikol zamrkala víčky. Bylo vidět, že nad tím uvažuje.
„Zkrátka, jsou lidé, které se opravit nepodaří a jsou lidé, které se opravit podaří, ale mají doživotní trauma z toho co udělali,“ vysvětloval Thomas. „Tíží je to tak moc, že se nakonec opět porouchají, ale nějak jinak, v jiné části mozku.“
„Aha, takže výsledek je vždy nežádoucí?“ zeptala se Nikol.
„Většinou ne, pokud jde o malé prohřešky. Na ty člověk zapomene, ale jakmile jde o prohřešek větší a navíc spojený s nějakou vypjatou situací, tak se to zapíše hluboko do podvědomí…“
„Podvědomí?“
„No.. Ééé…“ Thomasovi docházely slova a hledal očima pomoc u mě, já jsem však byl také v koncích… a tak bylo chvíli trapné ticho.
„Skrytý soubor, něco jako výchozí program,“ snažil jsem se Thomasovi pomoci. „Ty do něj nemáš přístup, ale přesto tě řídí…“
„Už tomu rozumím!“ zavýskla Nikol a oči ji zazářily.
„Nerozumíš děvče… ani lidé tomu úplně nerozumí, jak bys mohla ty?“ opáčil jsem.
„Tak víte co, Edgare, napojme se na sebe... Třeba pochopím z vašich myšlenek!“ a Nikol si už sundávala část kštice z hlavy, aby se mohla propojit kabelem.
„Ne, na to nepřistoupím!“ razantně jsem řekl a Thomas se na mě tázavě podíval.
„Pročpak ne? Pochopila by a pak… stejně se to musí vyzkoušet,“ a Thomas ťukal cigaretou nervózně do stolu.
„Zatím nechci, snad později. Ostatně jsem ještě ani nedopověděl ten příběh se sopkou, to chcete, aby se to všechno ztratilo, když by jsem se porouchal? To nemůžeme riskovat! Mě jde především o to, aby se už nic takového nestalo a vám, Thomasi, jistě také,“ a poposedl jsem si v křesle. Najednou mě začalo nějak pálit, ale nic mi pod tělem nehořelo, byl to jen takový pocit.
„Pravda, musíme pokračovat v příběhu…“ a Thomas si opět vzal zápisník a v rychlosti si přečetl poslední záznamy. Podíval se na mě a najednou jsem cítil, jak se mě Nikol dotkla rukou a uchopila mě. Bylo to podivné. Znal jsem lásku, ale tohle bylo jiné… od robota… od… od umělé ženy… od… Dotek byl něžný, ale přitom vroucí. Kruci, proč ji připisuji tolik lidských vlastností, vždyť ani nemůže vědět, co je to cit a láska…

Těžko popsat pocit, který jsem právě zažíval, když ke mě Thomas připojil kabely. Najednou bylo všude ticho a tma. Nevnímal jsem svoje tělo, jen mi hlavou letěly myšlenky a do nich vstupovaly obrazy. Prvně jsem neviděl nic, jen prázdnotu, hustou černou… pak se kolem začalo jasnit a já viděl v dáli jakési světlo. Šel jsem za ním... Hodně lidí se mě kdysi ptalo, co je to vlastně to světlo, které vidí na konci tunelu, když prožívali klinickou smrt. Odpověď pro mě tehdy byla nesnadná, i když je to v praxi velmi jednoduché, jak jsem později zjistil. Zdá se, že si protiřečím? Nikoli. Ale je pravda, že i ve všedním životě je toto světlo uvést do praxe poněkud složitější. Především však pro lidi, kteří nemají představivost. Ono světlo totiž může zobrazovat několik věcí zároveň a je jen na nás, jak ho pojmeme. Světlem tedy může být pravda (absolutně čistá), ale i světlo jako takové. Obecně se dá říci, že je to něco co nás jakýmsi způsobem "vede" po naší cestě životem. Záměrně se zde nezmiňuji o cíli, jelikož cíle jsou pomíjivé, ale cesta, kterou se ubíráme je stálá (na té cestě je několik bodů/cílů, které míjíme). Takže, i když projdeme dveřmi k tomuto světlu, či dojdeme na konec onoho "tunelu", tak nás čeká smrt. Ale netřeba se děsit, jak jsem zjistil. Právě tato "smrt" zobrazuje ukončení věcí, jež předcházely dnešku a od teď se odvíjí nový život. Lze tedy říci, že ne v každém případě jde o smrt těla, ale může jít i o smrt ducha. Nevím, zda to teď řeknu úplně přesně, tak jak je to v Bibli, ale jde o to, že pokud se dostaneme k jistému poznání (svými skutky), tak z nás bude sejmuta nepravost (bude nám na ústa nadělem vložen kámen z oltáře očištění, či jak to nazvat). Zkrátka a dobře budou nám odpuštěny naše hříchy (bude vynulována karma) a právě od této chvíle začínáme žít "novým" životem. Zároveň se u některých lidí dostavuje "poznání" a to buď ve formě snů, prorockých vidění, či v pochopení "náhody", která je obklopuje. V méně častých případech jde o pochopení celku (jednoty), ale to se děje v jen párkrát za celý lidský věk (eon). Svým způsobem jde tedy o poznání Boha a jeho "záměrů" a podřízení se jim (vždy jde o podřízení dobrovolné). Zvláštní na tom je právě to rozhodnutí. Buď se Bohu a jeho záměrům podvolíme a vypijeme si ten kalich hořkosti až do dna (po právu za naše činy), nebo se nepodvolíme a náš život bude ukončen, takže zemřeme (skutečně) a veškeré vědomosti, co jsme v tomto životě nabyli budou ztraceny (mimo nevyrovnaných karmických závazků, které nám zůstanou). Ale i v tomto případě je Bůh milosrdný a nabídne nám další možnost, jak se napravit a to právě způsobem, jakým se narodíme (změna data, jména, národnosti). Nutno podotknout, že jménem, tedy rodinnou karmou můžeme být ovlivněni jen dočasně. Pak záleží na nás, zda ji (tuto rodinnou karmu) přijmeme, či proti ní budeme bojovat a změníme si jméno (případně nám dají naši přátelé přezdívku). To pak stanoví další naši cestu (vyrovná nám to stezku). Opět je to tedy jedna z věcí o kterých se Bible zmiňuje (zapři sám sebe a vem svůj kříž - smiř se s osudem a jdi po cestě mé). Není to tedy příkaz, ale spíše nabídka jak věci dělat, či výzva k následování (po příkladu Krista). Čeho tím dosáhneme, či jaký to bude mít smysl/prospěch pro nás jako takové? Předně poznáme všechny zákoutí lidské duše a to přímo v nás samých. Poznáme tím sami sebe, to zda jednáme správně (v duchu Pravdy), či nikoli. Dle toho pak můžeme poznat i duši jiného člověka. Tedy pokud se tzv. vžijeme do jeho situace, či nám ta situace připomene něco, co je v nás samých. Zjednodušeně jde o princip "středu vesmíru", že tedy my jsme tím středem a vše, co se kolem nás děje jejen odrazem našeho života, či toho, jak ten svůj život vnitřně vnímáme... Jak tedy z toho tedy ven? Zcela jednoduše. Tím, že se opět zaměříme sami na sebe a budeme se snažit pochopit to, jak nás jiní lidé vnímají a zda v něčem nemají pravdu. Dá se tedy říci, že božskost je hledání sebe sama ve všem, co je kolem nás a je jen na nás, zda dobro budeme považovat za dobré, nebo v tom uvidíme ďáblovo pokušení a naopak. Zda zlo budeme považovat za zlé, nebo za jednu z mnoha zkoušek, kterými si máme jen projít a které nám staví Bůh do cesty, aby odzkoušel naši víru v něj. A tu jsem si vzpomněl na Joba z Bible a najednou se mi před očima promítl celý můj dosavadní život a já byl najednou v Jobově kůži, ne zcela, ale bylo to dosti podobné…
„Vzbuďte se, Edgare!“ slyšel jsem jakoby z dálky. To mi Thomas třásl ramenem. Cítil jsme jeho pevně hrubý stisk.
„Co, co… se… stalo… Žiji?“ blekotal jsem.
„Můžete hýbat ústy, výborně, takže se to povedlo… A co se vám stalo vám? Povídejte!“ dotazovala se Nikol.
„Ani nevím, prvně prázdno, pak tma a nakonec tunel se světlem, jako při klinické smrti…“, ale co se mi stalo skutečně jsem si nechával pro sebe. Bylo mi jasné, že stále mám duši, že jsem člověkem, jen vylepšeným…

Seděli jsme opět pohromadě a já chtěl začít, ale tu jsem si něčeho všiml… Nikol si pohrávala s jakýmsi udělátkem mezi prsty. Pozorně jsem ji sledoval. Měla hbité prsty a stále s tím něco dělala.
„Co je to?“ optal jsem se jí.
„Něco jako Rubikova kostka pro roboty,“ opáčila a usmála se na mě.
„Mohu to taky zkusit?“ a už jsem natahoval ruku po té „hračce“.
„Thomasi, co myslíte? Dá to?“ otočila se Nikol na Thomase.
„Uvidíme, tak se předveďte, Edgare,“ a Thomas to celé rozpletl do takového dlouhého hada.
Chvíli jsem na to koukal a připomnělo mi to hračku z dětství, taky had. Měla se z toho tenkrát složit koule. Měla dvě barvy - bílou a hnědou a pokaždé se dala udělat jiná barevná koule a jiné „zvířátka“. Tohle bylo to samé jen s kuličkami, jehlany, kvádry, hranoly a dalšími objekty. Chvili jsem na to koukal a různě to převracel a nakláněl, až za pár minut jsem měl složený výsledek.
„To je úžasné, jste lepší jak tady Nikol…“ a Thomas odemě přebíral složený kus oné „hračky“.
„Je to opravdu tak dobré, Thomasi?“ opáčil jsem s nejistotou mi vlastní.
„Ano, Edgare, čas je vynikající. Na to, že jste to viděl poprvé je to paráda. Sám to složit nedovedu, ani nikdo z lidí…“ a Thomas nevěřícně koukal na tu skládačku.
„Takže kdo jsem? Robot, nebo člověk?“ nedalo mi.
„To je těžké… máte lidský mozek obohacený o další podpůrné obvody… takže…“ a Thomas si opět zapálil nervozně cigaretu.
„Takže?“
„Víte, jste prototyp. Poprvé se nám povedlo oživit lidský mozek tak, aby nebyl poškozen natolik, aby mohl myslet a jednat tak jako kdysi. Nicméně jsou k němu vložena další udělátka, která zlepšují myšlení. V podstatě jde o to takto nahradit celou stávající populaci, která k naší nelibosti slušně řečeno blbne.“
„Blbne?“
„No, víte, Edgare, lidstzvo zhlouplo a to o dost. Dnešní lidé se bez počítačů neobejdou a díky tomu ustrnuly některé mozkové funkce. Vše se zjednodušuje tak, aby byla námaha člověka co možná nejmenší, ale vyvstal problé s tím, že dnes, kdo nesportuje a opravdu na sobě tvrdě nemaká, tak má sníženou koordinaci končetin a i mozek se jim otupil. Už neznají skoro ani základní matematiku. Řešení jednoduchých rovnic je pro ně tvrdý oříšek…“ nevěřícně jsem poslouchal, co se s lidstvem vlastně stalo a Thomas vypravoval dál a dál. Zjistil jsem, že asi před dvěma sty roky došlo k průlomu robotiky - oficiálně… Díve se prý prováděly pokusy s roboty, ale byly to tajné projekty vlád, které tak chtěly ovládnout stávající populaci. Tehdy se proti tomu protestovalo a bouřilo i v tehdejším našem technokratickém státě, ale jak se zdá, tak se dílo „zkázy“ nakonec podařilo. Pozorně jsem poslouchal Thomase, jak vypravoval stručně celou tu historii a pak jsem se ho zeptal…
„Thomasi a nemůžete to do mě nahrát? Myslím do paměti? Mám snad něco takového, že ano?“
„Možnost by tu byla, ale nevíme, co to s vámi udělá, je to kvantum informací a ještě nemáme jistotu v tom, jak pracuje váš mozek… ta whiska…“
„Ano, uvažoval jsem o tom… To bude asi ten tajný vládní projekt…“ a pomalu mi to už začínalo docházet. Konečně jsem začal skládat onu velkou skládačku svého života.
„Mimochodem,“ snažil jsem se obrátit téma, abych měl n apřemýšlení dostatek času, „já tu hračku v podstatě znám, měl jsem ji jako dítě. Tohle je jen drobná variace,“ opáčil jsem.
„Ano, je to ten starý model, ale obohacený o další předměty. Nikdo z lidí to nesloží. Jak jste na to přišel?“ zvědavě se mě dotazoval Thomas.
„Základem jsou tady ty kuličky, když složíte je, tak už máte vyhráno,“ a pokusil jsem se usmát, ale cosi mi prasklo v puse a místo úsměvu se mi pusa zkřivila. „Fefo fe fi ftalo f fufou…“ drmolil jsem snažíce se říci, že se mi špatně mluví.
„Počkejte chvíli, podívám se…“ a Thomas vzal skalpel a chystal se mi ho zabodnout do obličeje. Čekal jsem bolest, jak projel skrání, ale necítil jsem nic, jen jsem věděl, že se mi to cosi snaží rozříznout.
„To bude na dlouho… musíme vás uspat…“ pravil Thomas a už mi odhrnoval skalp, kde byly přístupové body do mé hlavy. Jen co připojil kabely a zapnul automat, tak jsem upadl v prázdno…