Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Vtipy a anekdoty >> Židovské anekdoty

Dáma vstoupila do hotelu a obrátila se na recepčního:
„Dobré odpoledne. Jsem paní Ita Rosenbergová a ráda bych si pronajala pokoj na noc.“
Recepční se na ni podíval a chladně řekl:
„Promiňte, madam, ale nepronajímáme pokoje Židům.“
Na to žena křičí:
„Kdo je tady Žid? Jsem katolička!“
Recepční nevěří:
„Pokud jste katolička, řekněte mi, jak se jmenuje syn Boží.“
„Jmenuje se Ježíš.“
Recepční, stále na pochybách, se zeptá:
„Kdo byli Ježíšovi rodiče?“
„Marie a Josef,“ řekla paní Rosenbergová.
„Pokud ano, řekněte mi, kde se narodil Ježíš?“
„V postýlce, ve chlévě, kde krmí dobytek.“
„Dobře,“ řekl recepční. „Přesvědčila jste mě. Tady máte klíče k vašemu pokoji.“
„Teď mi řekněte vy, proč se Ježíš narodil ve chlévě a dokonce v jeslích, ze kterých může být krmen skot,“ zeptala ho žena.
Recepční dlouho přemýšlel, připouštěl, že neznal odpověď, a zeptal se:
„Tak proč?“
„Ano, protože i tehdy byli idioti, kteří nepronajímali pokoje Židům!“

Strýc na návštěvě: „Moric, prej ti ve škole hapruje dějeprava… tak schválně: Víš, kdo byl třeba Abraham Lincoln?“
„Nevím.“
„No, Moric, měl by ses víc věnovat škole…“
„A poslechnou zas voni, vědí, kdo je Abraham Silberstein?“
„Popravdě, neznám.“
„No, měli by se víc věnovat manželce…“

Jedna nejmenovaná univerzita v Izraeli se rozhodla postavit tým do univerzitních závodů osmiveslic. Pilně trénovali, ale ať dělali, co dělali, dosažené časy zdaleka nestačily ani na ty nejhorší týmy z ostatních univerzit. Nakonec se rektor rozhodl vyslat trenéra Jankela do Cambridge, aby tam na místní univerzitě tajně zjistil, v čem je tajemství úspěchu. Po několika týdnech se Jankel vrátil.
“Už znám tajemství jejich úspěchů,“ sdělil rektorovi.
“Ano? A jaké je to tajemství?“
“U nich osm mužů vesluje a jeden radí.“

„Zdravíčko, pane Kohn, jak si vedou?“
„Je to mizérie, pane Roubíček. Začal jsem chovat krávy.“
„Nepovídaj! A co mají za problém?“
„Koupil jsem k nim nejlepšího býka, ale ty krávy s ním nechtějí nic mít!“
„A poslouchaj, pane Kohn, nemaj voni ty krávy od Kolína?“
„Jak to uhodli, pane Roubíček?“
„No, já mám odtud manželku...“

Ve vlaku do kupé ke Kohnovi přistoupil mladý Žid. Vlak se rozjede a mladík se ptá: „Prosimich, nevěděj, kolik je hodin?“ Kohn nic. Po chvíli se mladík ptá znova: „Nezloběj se, že jich votravuju, ale můžou mi říct, kolik je hodin?“ Kohn jen kouká z okna. Za další chvíli už to mladíkovi nedá: „Proved’ jsem jim něco? Řekl jsem snad něco špatně, že mi nechtěj říct, kolik je hodin⁈“

Kohn jen povzdechne a povídá: „Tak poslouchaj. Jistě že vím, kolik je hodin — ale jim jsem to říct nechtěl. Podívaj se: voni nastoupili do skoro prázdnýho vlaku a sedli ausgerechnet do kupé ke mně, starýmu Židovi, a mýrnyks týrnyks chtěj vědět, kolik je hodin. A já jako slušnej Žid jim to řeknu. A voni se mně zeptaj, kam jedu, já jim popravdě odpovím, že do Chrudimi, a na to voni, že to je náhoda, že voni taky do Chrudimi — kam taky jinam takhle navečer před šábesem, když tenhle vlak staví až v Chrudimi a dál už nejede? A voni se mně zeptaj, jestli tam znám nějakej dobrej košer hotel, kde by mohl slušnej Žid přespat, a já jim musím popravdě odpovědět, že ne, protože U Nádraží maj furt plno, Na Náměstí by to bylo pro ně moc drahý a Hvězda je hrozná blechárna, kam bych si žádnýho Žida nedovolil poslat.

Takže bych jim jako slušnej Žid musel nabídnout nocleh u nás a voni by to přijali, protože kde by taky jinde chtěli přespat. Doma máme jen dvě cimry — v jedný spím já se Sárou a nikdo jinej už se tam nevejde a ta druhá je naší dcery, takže bysme jim museli uslat tam. Voni by si s ní něco začali — neříkaj, že ne, to by mě urazili, taková pěkná holka to je — a jako slušně vychovanej Žid by mně museli ráno požádat o její ruku. A řeknou mně upřímně: můžu já dát ruku svý jediný dcery Židovi, kterej nemá ani vlastní hodinky⁈“

Přijel velice bohatý kovboj z Texasu, majitel velkého ranče, do Izraele, vešel do nejluxusnějšího podniku v centru města a povídá všem nahlas:
„Abyste věděli, jací jsme my Američané, tak platím každému tu nejlepší whisky!“
Najednou se všichni rozutečou dveřmi ven…
V baru až na barmana nezůstane jediné duše.
Kovboj se ptá:
„Řekl jsem snad něco špatného?“
„Ne, to ne,“ usmívá se barman, „oni jen běželi domů pro všechny své příbuzné.“

V Palestině jsou židovští policajti a následkem toho také židovští zločinci. Jednou se motal po ulici jeden opilec a dělal rámus. Strážník ho napomenul:
„Nedělá se rámus a jde se domů.“
„Já nepůjdu,“ odvětil opilec zpupně.
„Legitimujte se!“ vyzval ho strážník.
„Nebudu se legitimovat!“
„Tak půjdete se mnou!“
„Nepůjdu s vámi!“
Strážník vytáhl revolver a namířil na výtržníka:
„Jménem zákona, půjdete se mnou!“
„Jménem zákona já s vámi nepůjdu!“
A tehdy zastrčil strážník revolver, položil si ruku na srdce a řekl prosebně:
„Abych tak zdráv byl, že půjdete se mnou…“
Opilec na to:
„Když jste přísahal, pane strážníku, pak se nedá nic dělat. Podvoluji se násilí…“

Rabín Salomon v synagoze:
„A potom, když jeho manželka zemřela při porodu v jednom telavivském domě, modlil se k Bohu:
´Bože, udělej tak, že můžu nakrmit toto dítě a aby můj syn nezemřel!´
A Bůh se slitoval a naplnil jeho hruď mlékem a on nakrmil tak své dítě a ono nezemřelo!
… tak co? Máte nějaké dotazy?“
„Rebbe, proč by mu Bůh nedal jen nějaké menší peníze?“ ptá se Izák Kohn. „Na ženu, která by kojila a prodala své nadbytečné mléko? Mužovu postavu by tak Bůh nemusel zohavit.“
Rabín:
„Nevím, to nevím… Ale myslím si, že Bůh to odůvodnil asi takhle:
´Pokud dokážeš učiniti hotový zázrak, tak proč riskovat s penězi?´“

Šlojme si koupí v dražbě papouška. Přijde domů a papoušek začne najednou z ničeho nic křičet: „Pryč se Židy!“
Šlojme na to rozhořčeně: „Ten tak může něco říkat, s tím jeho nosem!“

Shira Sternová měla pocit, že její tříletý syn Benny je trochu jiný než ostatní děti, a proto ho vzala k psychiatrovi.
„Dobrá,“ řekl doktor, „zkusíme pár jednoduchých testů.“
„Řekni pár slov,“ obrátil se na Bennyho, „cokoli, co ti přijde na mysl.“
„Nevíš,“ zeptal se Benny matky, „chce logicky konstruované věty, nebo jen pár náhodných izolovaných slov?“