Ono to úsloví nemusí být vykládáno nutně jako vyjádření
"rovnější mezi rovnými", ale dá se to chápat i tak, jak to použil
Mnichal, jako výraz skutečnosti, že jednání člověka je založené na
okolnostech. Např. malému dítěti jsou dovoleny věci, které dospělému
dovoleny nejsou - u dítěte jsou akceptovatelné a akceptované, u dospělého
ne. Může se to chápat jako výsada, tak jako třeba těhotné ženy nebo
nemocní lidé požívají obecně určitého "přednostního práva", ale taky
nemusí; např. u dítěte je normální chovat se infantilně nebo u
puberťáka chovat se pubertálně ("klackovsky"), zatímco u dospělého je
takové chování známkou poruchy osobnosti (čili co je dovoleno
puberťákovi, není dovoleno dospělému - ovšem ne ve společenském, nýbrž
v biologickém smyslu).
Podobně to používá třeba Carl Jung, jsem si vzpomněl a našel:
Jsme zformováni jak vnějšími a objektivními sociálními vlivy, tak i vnitřními, především nevědomými danostmi, které jsem označil za naprosto subjektivní faktor. Jeden člověk, extrovertně zaměřený, si zakládá převážně na sociálních vztazích, druhý, introvertně zaměřený, převážně na subjektivním faktoru. První si není své subjektivní jistoty z větší části vědom a považuje ji za nevýznamnou, ba dokonce se jí bojí. Druhý projevuje nepatrný zájem o sociální vztahy, rád je přehlíží a má pocit, že ho zatěžují, pokud v něm dokonce nevzbuzují strach. Svět vztahů se prvnímu jeví jako něco podstatného, normálního, o co stojí za to usilovat. Druhému však záleží v první řadě na vnitřní konsekvenci, souladu se sebou samým.
Při analýze osobnosti extroverta se ukáže, že jeho začlenění do světa vztahů je vykoupeno neuvědoměním jeho subjektu, popřípadě iluzemi o sobě samém. Naproti tomu introvert se při realizaci své osobnosti v societě dopouští těch největších chyb a nejabsurdnějších neohrabaností, aniž si toho je vědom. Již tato dvě všeobecně známá typická zaměření – když zcela odhlédneme od typických fyziologických temperamentů, které popsal Kretschmer – ukazují, jak málo můžeme lidi a jejich neurózy narazit na kopyto jedné jediné teorie.
Pacient zpravidla tyto subjektivní premisy nezná. Mnohdy je žel nezná ani lékař, což ho až příliš často svádí k tomu, aby přehlédl starou pravdu: quod licet Iovi, non licet bovi (co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi). Tím otevírá dveře, které by musely zůstat zavřeny, a naopak.