Před časem měli čtenáři vašeho časopisu možnost přečíst si
posmrtný článek hraběte Keyserlinga, v němž jsem byl charakterizován jako
„neduchovní“. Nyní ve vašem posledním čísle nacházím článek
Martina Bubera, který se podobně zabývá mým zařazením. Jeho výrokům
vděčím přinejmenším za to, že mě vyzdvihují ze stavu neduchovnosti, v
němž mě hrabě Keyserling považoval za vhodné představit německé
veřejnosti, do sféry duchovnosti, byť by to byla duchovnost raně
křesťanského gnosticismu, na kterou se teologové vždy dívali přezíravě.
Je zvláštní, že tento Buberův názor se shoduje s jiným výrokem z
autoritativního teologického zdroje, který mě obviňuje z agnosticismu -
přesného opaku gnosticismu.
Když se názory na stejnou věc tak výrazně liší, je podle mého názoru
důvodné podezření, že žádný z nich není správný a že došlo k
nedorozumění. Proč se věnuje tolik pozornosti otázce, zda jsem gnostik,
nebo agnostik? Proč se jednoduše neříká, že jsem psychiatr, jehož
prvořadým zájmem je zaznamenávat a interpretovat svůj empirický materiál?
Snažím se zkoumat fakta a činit je obecně srozumitelnějšími. Moji kritici
nemají právo nad tím lámat hůl, aby mohli napadat jednotlivé výroky
vytržené z kontextu.
...
Svého kritika bych rád upozornil, že jsem byl svého času považován nejen
za gnostika a jeho opak, ale také za teistu a ateistu, mystika a materialistu.
V tomto koncertu protichůdných názorů nechci příliš zdůrazňovat, za
koho se považuji, ale budu citovat úsudek z předního článku v British
Medical Journal (9. února 1952), tedy ze zdroje, který se zdá být nad míru
podezřelý. „Nejdříve fakta a teprve potom teorie, to je klíčové heslo
Jungovy práce. Je empirikem na prvním a posledním místě.“ Tento názor se
setkává s mým souhlasem.
...
To se zdá být zvláště patrné v jeho zjevné neschopnosti pochopit, jak
může „autonomní psychický obsah“, jako je obraz Boha, vtrhnout do já a
že taková konfrontace je živou zkušeností. Úkolem empirické vědy jistě
není zjistit, nakolik je takový psychický obsah závislý na existenci
metafyzického božstva a nakolik je jím determinován. To je záležitostí
teologie, zjevení a víry. Můj kritik si zřejmě neuvědomuje, že když sám
mluví o Bohu, jsou jeho výroky závislé nejprve na jeho vědomých a pak na
jeho nevědomých předpokladech. O jakém metafyzickém božstvu mluví,
nevím. Pokud je ortodoxní žid, mluví o Bohu, kterému vtělení v roce 1
ještě nebylo zjeveno. Je-li křesťanem, pak jeho božstvo ví o vtělení, o
němž Jahve dosud nejeví žádné známky. Nepochybuji o jeho přesvědčení,
že stojí v živém vztahu k božskému Ty, ale nyní stejně jako dříve jsem
toho názoru, že tento vztah je především k autonomnímu psychickému
obsahu, který je definován jedním způsobem jím a jiným způsobem papežem.
V důsledku toho si nedovolím ani v nejmenším soudit, zda a do jaké míry se
zalíbilo metafyzickému božstvu zjevit se zbožnému Židovi tak, jak byl
před vtělením, církevním otcům jako Trojice, protestantům jako jediný
Spasitel bez spoluvykupitelky a současnému papeži jako Spasitel se
spoluvykupitelkou. Neměli bychom pochybovat ani o tom, že vyznavači jiných
náboženství, včetně islámu, buddhismu, hinduismu atd. mají k „Bohu“,
respektive k nirváně a tao, stejný živý vztah jako Buber k pojmu Boha,
který je vlastní jemu samému.
Je pozoruhodné, že se ohrazuje proti mému tvrzení, že Bůh nemůže
existovat mimo člověka, a považuje ho za transcendentní tvrzení. Já však
výslovně říkám, že vše, co se tvrdí o „Bohu“, je tvrzení lidské,
tedy psychologické. Vždyť obraz Boha, který máme nebo si o něm
vytváříme, jistě není nikdy oddělen od člověka? Může mi Buber ukázat,
kde si Bůh mimo člověka vytvořil obraz sebe sama? Jak lze něco takového
doložit a kým? Zde si jen pro jednou a výjimečně dovolím transcendentní
spekulaci, a dokonce „poezii“: Bůh zajisté, bez pomoci člověka,
vytvořil nepochopitelně nádherný a současně hrozivě protikladný obraz
sebe samého a ten vložil člověku do nevědomí jako archetyp, jako
archetypální světlo. Ne proto, aby si teologové všech dob a zemí kvůli
němu vjížděli do vlasů, ale proto, aby člověk, který není troufalý,
mohl v tichosti své duše pohlížet na jemu příbuzný, z jeho vlastní
duševní substance vystavěný obraz, který má v sobě vše, co si o svých
bozích nebo o svém duševním základu vymyslí.
Buber se mýlí, když se domnívá, že vycházím z „principiálně
gnostického pohledu“ a pak přecházím k „propracovaným“ metafyzickým
tvrzením. Člověk by si neměl mylně vykládat poznatky empirie jako
filosofické premisy, neboť nejsou získány dedukcí, ale z klinického a
faktického materiálu. Doporučil bych mu, aby si přečetl některé
autobiografie duševně nemocných, například knihu Johna Custance Wisdom,
Madness and Folly (1951) nebo D. P. Schrebera Memoirs of My Nervous Illness
(poprvé vyšlo 1903), které rozhodně nevycházejí z gnostických hypotéz,
stejně jako já; nebo by mohl zkusit analýzu mytologického materiálu,
například vynikající práci doktora Ericha Neumanna, svého souseda z Tel
Avivu: Amor and Psyche (1952). Mé tvrzení, že produkty nevědomí jsou
analogické a příbuzné určitým metafyzickým představám, se zakládá na
mé profesionální zkušenosti. V této souvislosti bych rád upozornil, že
znám poměrně dost vlivných teologů, katolíků i protestantů, kteří
nemají potíže s pochopením mého empirického stanoviska.
...
,
1
, schizoafektivní
porucha, sociopatie, hádejte kdo.
a dávce drogy.
1
1
1
