Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

miliardy věřících co komunikovali s Bohem, Miliony věřících co viděli zázraky ti všichni ti podají osobní nezpochybnitelné důkazy o existenci Boha.
Necroczar s tím svým blábolením o papučích nikoho nepřesvědčí o neexistenci Boha.

ad jonatan1:
neberu ti, ze ty a X dalsich verite, ze komunikujete s neviditelnym kamosem - osobni zkusenost vsak nedoklada realnou existenci Boha.. jinak neexistenci neexistujicich entit cas moc nevenuji, spis iracionalite viry v opak

Lidé věří na základě osobní zkušenosti s Bohem. Jinak by nevěřili.
Ateisté osobní zkušenost s Bohem nemají proto nevěří.
Navíc u ateistu se vyskytuje podvědomý strach, že by Bůh teoretická existovat mohl, proto dělají všechno pro to,
aby si dokázali že neexistuje, včetně oblbování samy sebe nevědeckými a falešnými tvrzeními.

ad jonatan1:
v argumentaci neexistenci Boha zminuji temer vyhradne v situacich, kdy je prezentovany koncept v rozporu s elementarni logikou

Navíc u ateistu se vyskytuje podvědomý strach, že by Bůh teoretická existovat mohl

Vidím, že jsi odborník na ateisty.
Lidská komunikace k Bohu je jednosměrná.
Je to jako když si holčičky povídají s panenkami - oni jsou pořád ticho
Nebo děti s neviditelnými/i­maginárními kamarády - odpovídají jenom jim.
Co myslíš, existují tito jejich kamarádi doopravdy??

musí existovat, jinak by si neměli s kým povídat

Dobře.
Pokud je definice existence Boha stejná jako imaginární přátelé lidí, tak jo - tak existuje.

Imaginace = fantazie, obrazotvornost.

Dělal jsem si srandu.
Ale tak vnitřní dialogy můžeš vést s imaginárníma i s reálnýma "věcma", např. můžeš oslovovat rozum, svědomí, instinkt, komplex... Můžeš k nim projevovat vztah, třeba úctu, respekt, nebo důvěru, a oni pak podle toho fungujou.

No já vedu dialog většinou sám se sebou, když nemůžu v garáži něco najít a hlavně jsem si to dával tak, abych to "určitě" našel.

Sprostějšího člověka by jsi v danou chvíli na světě nenašel.

jo to znám

Já to mám zase jiné, mluvím já a pak mé druhé já a za námi už z ničeho nic stojí Irena.

ad Mnichal:
.."Já to mám zase jiné, mluvím já a pak mé druhé já a za námi už z ničeho nic stojí Irena"..
snad pokracovani neni v duchu stejnojmenneho filmu..

Já, mé druhé já a Irena, angl. Me, myself and Irene
V názvu toho filmu se vlastně zračí úskalí češtiny, která má jen jedno slovo pro JÁ, zatímco anglosaské jazyky mají dvě: Ich - das Selbst, I - the self, každé z nich vyjadřující trochu něco jiného. Proto dochází v češtině k nedorozuměním, a i k nepřesnostem při překladu anglosaské literatury.
Stejné je to i se slovem VĚDOMÍ, pro něj má taky čeština jen jedno slovo, zatímco angličtina má dvě a v odborné literatuře jich používá třeba až pět, každé z nich vyjadřující trochu něco jiného, zatímco čeština má pro tyto různé významy pořád jenom to jedno slovo.

No a jsou lidi co tě přivedou do bezvědomí,pak je člověk a chová se jak lobotom.

ad Mnichal?
.."jsou lidi co tě přivedou do bezvědomí, pak je člověk a chová se jak lobotom"..
myslis krestany?

Me, myself and Irene = Já, osobně a Irena. nebo třeba Já, sám a Irena.
Nebo Ich, alleine und Irene.

Jasně, že 100% doslovný překlad "hapruje" dobře znatelné je to v návodech na použití přístrojů vyrobených v Asii.

dobře ty

Anglické self právě není příslovce ani zájmeno, ale podstatné jméno (pak ještě přídavné a sloveso), znamenající JÁ. Ale já v trochu jiném smyslu než co vyjadřuje slovo ego. V češtině se to nesnadno vyjádří, protože máme jen jeden pojem, ale z toho, co jsem pochytil z vyjádření angličanů, tak v obecné mluvě self označuje já jakožto bytost a psychologicky spolu s tím já jakožto něco, co je bytosti vlastní, co je samostatné, svébytné a nepodléhá vědomé libovůli. Přeloženo je to tedy do češtiny jako "druhé já" coby od vědomí odštěpený psychický komplex.

V odborné literatuře se slovo self používá ve smyslu sebeuvědomování, jáství. V tomto významu se pak užívá jako první část složených slov, když se mluví o konkrétním uvědomování (např. self-recognition, seberozpoznání, jakožto poznání se v zrcadle, což je typ sebeuvědomění, ale jiný typ než self-reflection coby uvědomění si svého psychického dění).

mě by celkem zajímalo, zda lidé vnímají rozdíl mezi JA, "selbst" (osobně či já sám) a ratka. Tři pojmy které by měly označovat pořád stejného člověka. Jednou z pozici podmětu že jsem to já.... pak z pozice osoby že vztahyuji vše k sobě (selbst) a z pohledu předmětu tedy jména, že je možné mě zvenčí označit jménem, Tedy jak mě druzí vidí.

Já se vnímám pořád stejně.

I když mě někdo osloví : "Poslouchej TY."

ale osttní tě mohou vidt jako Dalko a jsi to ty nebo je to někdo jiný koho oni vidí (ve svých hlavách)

No v prvním řadě mě vidí jako osobu - hlavně ti neznámí.
Jména jsou spíš jen na "rozeznávání" - aby se na "osobo" neotočili všichni - a zůstalo to jako pravidlo.
I delfíni mají svoje jména a jsou tak inteligentní, že nepotřebují kalendář na to, aby ho oslavovali

Nevím jestli mají delfíni jména,ale komunikují sonarem tedy zvuky , kterými se rozeznají a ví na koho komunikují.

Podle vědeckého výzkumu mají.
Jsou to ty různé zvuky v různých tóninách.

Nejsou to lidské jména

Ano solfegio stupnice je tím důkazem že zvuk nejen že člověka léčí,ale zvířata jím komunikují a jsou propojení s vědomím, stejně,jako člověk kdyby je uměl používat,jinak by vnímal vše a uměl se lépe naciťovat na okolní svět. Tak jak zvířata se naciťuji.

Občas my mluvíme ve třetí osobě, což vtipně lidi nechápou,s kým to mluví,jestli s cvokem nebo schizofrenikem.

To je dobrý postřeh, protože uvědomění má určitou šíři či má různé úrovně. Dalo by se to připodobnit ke škále IQ u inteligence. Uvědomování vlastně znamená rozlišování, protože rozlišování je podmínkou uvědomění, přičemž množství toho, co je rozlišováno, se u různých tvorů i jedinců liší. Například umí rozlišit mezi svým tělem a okolním světem, ale už třeba neumí rozlišit mezi počitky/vjemy okolního světa a vlastními myšlenkami. Uvědomění sebe sama je komplexní záležitost sestávající z různých dílčích uvědomění (svého těla, plynutí času, své historie, subjektu coby konatele...), přičemž největší soubor těchto dílčích uvědomění se vyskytuje u člověka. Ale stupeň uvědomění se liší i u každého jednotlivého člověka, protože třeba ne každý je schopen nahlédnout na sebe "zvenčí", z pohledu 3. osoby, nebo ne každý je schopen empatie, vcítit se do situace druhého. Stejně tak patří ke stupni uvědomění, že druhé bytosti vnímáme jako pociťující (tedy např. uvědomujeme si, že je bolí, když jim utrhneme nožičku nebo když je ztrapníme).

Takhle o tom píše František Koukolík:

Nejdřív několik definic. Každý zná z vlastní zkušenosti, co je bdělý stav. Opakem bdělého stavu je bezvědomí. Bezvědomí má zhruba pět skupin základních příčin a je abecedou každého lékaře. Diagnostikovat bezvědomí může být někdy relativně lehké, někdy je to o život pacienta – i doktora. Fyziologickým stavem vědomí je spánek. Následující náplní pojmu vědomí je pocit souvislosti událostí, toku času. Pravděpodobným fyziologickým podkladem je v tomto případě pracovní paměť. Třetím obsahem pojmu vědomí je soubor psychologických jevů, kterým říkáme záměry, myšlenky nebo úvahy; mezinárodní literatura tomu říká awareness. Čtvrtým pojmem užívaným ve vztahu k vědomí je sebeuvědomování, čili vědomí o vědomí. Svízelí je, že v češtině užíváme obvykle jenom pojem jeden. Nedefinuje-li se, dochází k zbytečným nedorozuměním.
...
Přišel čas zpřesnit terminologii. Znova připomínám, že čeština má jenom jeden pojem pro vědomí. Říkáme tomu vědomí. Mezinárodní literatura ale pod pojmem vědomí skrývá řadu pojmů. Nejprve sensation/per­ception. To je vědomí ve smyslu rozlišování počitků. Pak alertness – vědomí ve smyslu bdělosti a attention – zaměřená pozornost coby složka vědomí. A další: awareness – to je vyšší vědomí neboli vědomí o vědomí. Awareness závisí na integrální činnosti čelních laloků. Dalšími složkami vědomí jsou psychologické termíny motivace a vůle. Literatura běžně střídá termíny conciousness a awareness. Konečně je tu obskurní slovo mind, v praxi nepřeložitelné. Má desítky významů, ale obvykle se překládá jako vědomí. A konečně pojem soul, to je duše. To je náboženský pojem.

Je zajímavé napíšu tu něco a žije to tu už dva dny. Zvláštní že,asi umím v druhých zbudit to co když něco na té Mary je co?

Koukolíka jsme četla, velice zajímavé informace. myslím že awarens, tedy vědomí o vědomí je základem sebereflexe a schonosti se odpoutat od zmítání počitky a reakcí na ně.Tedy vždycky je človk zmítán...protože mozek nelze vypnout, ale právě vědomí o vědomí je schopnos si uvěodmit že jsou to "jen" pomíjivé stavy.

Mind chápu jako mysl... to je již pojem z buddhismu, kde má i spirituální charakter. třeba čistá mysl, zakalená mysl, mysl průzračná.

Co se týče duše, tam je to složitější... náboženský pojem možná ale zabarvený mnoha významy.a tak se s tímto pojmem hodně žongluje.

Silný pocit hněvu, například při hádce. Vědomí o vědomí by nám umožnilo uvědomit si, že hněv je jen přechodný stav mysli – pomíjivý pocit, který nemusí nutně ovlivnit naše jednání. Namísto okamžité reakce (například křiku) bychom mohli tento stav pozorovat, reflektovat a reagovat s větším klidem. V tomto okamžiku se uplatňuje mind (mysl): pokud je mysl zakalena, plná emocí, těžko se soustředíme a rozumně zareagujeme. Pokud se ale díky vědomí o vědomí podaří „vyčistit mysl“, získáme jasnost a můžeme se rozhodnout vědomě, místo impulzivně. Co se týče duše, různé interpretace by mohly přinést další pohled. Náboženský by mohl říkat, že zachování klidu v takové situaci je projevem péče o duši, zatímco filozofický by mohl chápat tuto reakci jako projev hlubší identity nebo charakteru.

projev hlubší identity nebo charakteru.

Klidně bych přidal vzdělání (znalosti, zkušenosti), inteligenci a sebeovládání. Prostě moudrost.

jj, vědomí o vědomí (vlastně metavědomí) je označení pro sebereflexi. Do sebereflexe pak spadá i vědomí vlastní existence, resp. vědomí faktu existence jako takového. Vzniká tu vědomí své individuality a díky tomu taky vzniká psychický jedinec (vědomé já). Ten se odpoutává od přímého vlivu pudů a instinktů (teď už o nich ví, dovede je nazírat i neposlouchat), stejně jako dalších automatismů včetně oněch počitků a reakcí na ně - tedy v principu se odpoutává, samotná míra tohoto odpoutání, které se říká sebekontrola a je závislá na síle vůle (motivaci) a šíři tohoto "metavědomí" (ne každý dovede nahlédnout, že jsou to pomíjivé stavy a že se s nima vůbec nemusí identifikovat), je u každého jedince jiná.

Anglické slovo mind nese opravdu celou škálu významů, přičemž Koukolík zmiňoval jen to, v jakém smyslu je užíváno v anglické odborné literatuře a jak je překládáno do češtiny. Samotné slovo mysl je taky docela nejednoznačné, protože někdo ho používá jako synonymum pro psychiku jako takovou a někdo zase jenom pro její oblast, např. intelekt. Ten budhismus ho asi neužívá ani v jednom z těchto významů.

Nejsi sám, často to hledání vzdám, manželce vylíčím popis hledaného a ona to najde.

U mě je to stejný - a najde to hned.

Já ji na to : "Ten nahoře si ze mě dělá prdel."

Ty jsi věřící..

"Samozřejmě"

Taky kdo by nebyl že :-)

Všichni jsme věřící - když si koupíš pivo, tak se napiješ, protože věříš, že není zkažené, nebo že v láhvi není petrolej. Když si vlezeš do letadla tak věříš, že tě dopraví ve zdraví do cíle tvé cesty. Když si sedneš do lehátka u zubního lékaře, tak věříš, že ti zub spraví a neponičí.
I kůň věří, že po práci dostane odměnu, nápoj, píci a poplácání.
Věření je vlastnost mozků zvířat žijících ve skupinách, v hejnech, ve smečkách, ve stádech. Ovšem potřebná a nezbytná víra nemá překypět do pověrčivosti, tedy do víry v pohádkové bytosti, děje a vlastnosti.

Možná si myslíš, že víra neublíží - omyl, může ublížit, podvodníci ti nakukají modré z nebe, výnosnou investici a nebo uvěříš, že volající je tvůj příbuzný v nouzi a potřebuje na dva dni půjčit.

Jsou lidé, kteří věří, že drogy neublíží, naopak zlepší život. USAmeričané věřili, že tramp bude lepší prezident ... no, ještě se neví, jak to bude s lidstvem na konci tohoto roku.

Merklová kdysi řekla "ty utečence zvládneme" a myslela tím pár desítek tisíců, teďka je Německo zahlceno miliony a nezvládá to. Naivní lidé věřili, že Merklová ví, co činí. Omyl, na místě byla nevíra.

Zkrátka, lidé mají intelekt, Mají k dispozici informace, mohou tedy přemýšlet a nevěřit kdejaké blbosti.

To poslední, čeho bych se jako ateista bál, je potvrzení boží existence. Stejně jako nemám strach z existence vodníka nebo polednice.
Dokazovat existenci neexistujícího - to by byla zbytečná práce. Přesně o to se pokoušejí, samozřejmě marně, někteří věřící.
Oblbování sebe samých i ostatních je podstatou každého náboženství. Právě prostřednictvím těch nevědeckých a falešných tvrzení.
Skutečná víra je záležitostí individuální, nemyslím si, že ji lze zaškatulkovat do nějakých přesných pravidel jednotlivých církví, jak to dělají např. katolíci.

Na víc chudáčku nemáš ???

Neboj hochu, ateista nemá strach z Karkulky, z vodníka a ani z boha, nebo čerta.
Znalosti přírody jaksi reálnou existenci vylučují.

To spíš mají kreacionisti, bohumilové a církevní mafiózové strach, že lidé zapnou své mozkovny a postaví se na vlastní nohy. Že rozpoznají, že hlavní element náboženských ideologií - slib věčného života v nebi - je směšná lež a pohádka pro děti na podobné úrovni jako je zlatá ryba plnící tři přání.

Ani věřící nemá osobní zkušenost s Bohem
Pouze si namlouvá, že to, co se mu "přihodilo", nikdo neví proč, je "osobní zkušenost s Bohem".

Není

Neplatí, že vše, čemu nerozumíš, o čem nevíš, co to je, jak to vzniklo atd. atp. ... je Bůh.

Doufám, že je nerozžvejkal. Jestli ne, tak ti ty papuče ochránil svatý Florek, který nejraděj ze všeho chrání majetek a nic za to nechce.

Nevěřím ani na svatého Florka (asi myslíš Floriána ?), protože neochránil moje sandály, které rozkousal náš malamut...