mně spíše trápí to, že člověk si je vědomý sebe sama, ale jednotlivé děje jsou chaotické a neuspořádané. A na tuto neuspořádanost pak reaguje úlekem či jinými negativními reakcemi.
mně spíše trápí to, že člověk si je vědomý sebe sama, ale jednotlivé děje jsou chaotické a neuspořádané. A na tuto neuspořádanost pak reaguje úlekem či jinými negativními reakcemi.
ad ratka:
na tvem miste bych se ve snaze o vcasnou diagnozu obratil na geriatra,
psychiatra a neurologa..
maminku jsem předala do rukou ústavní speciální péče. Ale chodím ji tam prakticky denně navštěvovat, chodíme na procházky a snažím se udržet maminčinu mentální bdělost. Když upadá, je nešťastná.
To je největší slabina seniorských domů. Mají skvělou péči, opravdu bez jakékoliv výhrady, maminka je čistá, upravená, nic nikde nesmrdí, 5 x jídlo, obracení v posteli, polohování den a noc. Jenže člověk fakticky ležák nemá dost podnětů.
Mají málo personálu?
Manželka s kolegyněmi při každé možné příležitosti, pokud to počasí
dovolí, tak vyvedou/vyvezou celé oddělení. - zůstanou tam jen 2-3
"ležáky".
Pro jedny i druhé je to lepší, než být vevnitř.

ad ratka:
kdyby se jednalo o onemocneni, zacal bych budovat spojeni do budoucna a
kuprikladu vytvoril "pametove sesity" se sdilenymi vzpominkami - demence je
bohuzel progresivni stav.. drzim palce!
Podotknul bych, že teta Kateřina by to glosovala " člověk je dvakrát dítětem, jako kůň dvakrát hříbětem".
Tak vědomí sebe sama je jenom vědění o sobě samém, takové vědění automaticky neimplikuje perfektní mentální výkon. A mentální výkon úplně nezávisí na vůli člověka, protože se při něm uplatňují psychické funkce, které vůli ovlivnitelné nejsou (paměť, intelekt...). Co se týče negativních reakcí, člověk má prostě tu nevýhodu, že si svých selhání a nedostatků je vědom (díky tomuto vědění), narozdíl od zvířat, ty si z takových věcí nedělají hlavu. Nicméně ve 100 letech je určitá míra mentálních (a nejen jich) selhání a nedostatků normální.
A je schopen to ten stoletý člověk rozlišit a akceptovat? Problém je asi v akceptaci vlastního stavu.
To ale spíš bude individuální. Samozřejmě když si náhle všimnu, že
mi už nejde to, co mi dříve šlo, tak je překvapení a určitá nevole nad
tím přirozená. Ale to, jak se s tím člověk vnitřně vypořádá; ta míra
přijetí toho a smíření se s tím bude asi individuální.
Koneckonců vždyť se můžeš maminky zeptat, co prožívá, co umí rozlišit
a co vnímá jako problém.