Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

zkus to dát ještě jednou prosím.

To by tě měl prohlížeč načíst tak jako jinou stránku.
http://soucet.wz.cz/jung/projekce.htm

tak nový pokus a objevil se mi tento nápis:

HTTPS není dostupné
Šifrovaný protokol HTTPS je dostupný pouze v prémiových variantách.

Má to však řešení — jste li majitel stránek, aktivujte si prémiový program ve své administraci služeb.

Jo aha, tak to máš prohlížeč nastavený tak, že načítá jen zabezpečené stránky. To není nutné, povol v nastavení prohlížeče načítání i nezabezpečených stránek (přenášených přes protokol HTTP), a pak se na tu stránku dostaneš.

Nebo vlastně ani nemusíš to nastavení měnit, ale jen můžeš nastavit výjimku. Když mi řekneš, jaký máš prohlížeč, tak ti ukážu, jak to udělat.

Nemůžete si to vyřizovat ve vzkazníku? Nebo na příslušném DF?

Třeba by to pomohlo i jiným uživatelům.

Na DF - PC poradna by to mohlo zajímat i jiné lidi.
Na DF Ateisté je to OT.

To je zajímavý, že ti nevadí příspěvky plné vulgarit, které tady zaplňují celou stránku a trvají několik stránek po sobě a jejichž obsahem je jenom vylíčení toho, jaká je Kroky. To tady za OT nepovažuješ, ale pomoc při nalezení materiálu, který se týká tématu této místnosti, to za OT považuješ.

A vyřešil to tak že začal mazat moje zcela nezávadné příspěvky aby se zavděčil všem tyranům a despotům?

Ti všichni se jenom za církev schovávají ... a církev jim ochotně pomáhá v páchání barbarství.

Ta církev jsi v tomto případě Ty ?
Así jsi to jenom špatně zavěsil:-)

A je to účinné.

Tak jsem to dal na jiný hosting, snad by to mělo fungovat
https://soucet.github.io/jung/projekce.htm

teď už funguje

a vzala jsem si toto:
V souladu s tím jde o proces disimilace, při němž se subjektivní obsahy odcizují subjektu a jsou tak říkajíc vtěleny do objektu. Subjekt se zbavuje nepřijatelných, bolestivých obsahů tím, že je projikuje.308

To je vlastní podstata projekce, je to citace z Jungovo kapitoly definic. knihy, v níž seznamuje se svou vytvořenou typologií (v ní přišel s rozlišením na introvertní a extrovertní typ). Celý text definice projekce je takový:

Projekce znamená přesunutí subjektivního pochodu do objektu. Je to protiklad introjekce (viz). Projekce je tedy proces disimilace, jímž se subjektivní obsah odcizuje subjektu a v jistém smyslu se přivtěluje objektu. Bývají to obsahy trapné, nekompatibilní, kterých se subjekt projekcí zbavuje, ale právě tak pozitivní hodnoty, které jsou subjektu z nějakého důvodu nedostupné, např. proto, že se podceňuje. Projekce stojí na archaické identitě (viz) subjektu a objektu, ale za projekci ji můžeme označit jen v tom případě, kdy vyvstala nutnost zrušit identitu s objektem. Tato nutnost nastává, když začne být identita rušivá, tzn. když se projikovaného obsahu nedostává k přizpůsobení, které je tudíž výrazně narušeno, a je žádoucí navrátit projikovaný obsah do subjektu. Tímto okamžikem nabývá dosavadní parciální identita povahy projekce. Výraz „projekce“ tedy označuje stav identity, který získal zjevnost, a tak se stal předmětem kritiky, ať už ze strany vlastního subjektu, nebo ze strany někoho jiného.

Můžeme rozlišovat projekci pasivní a aktivní. Pasivní projekce je obvyklá forma všech patologických a mnoha normálních projekcí, které nevznikají se záměrem, ale jsou pouze automatickým děním. Aktivní projekce je podstatnou součástí aktu vcítění. Vcítění (viz) je jako celek procesem introjekce, neboť slouží k uvedení objektu do intimního vztahu k subjektu. Pro ustavení tohoto vztahu od sebe subjekt odděluje obsah, např. cit, vkládá jej do objektu, čímž objekt oživuje, a tímto způsobem objekt vtahuje do subjektivní sféry. Avšak aktivní forma projekce vystupuje též jako akt usuzování, jehož cílem je oddělení subjektu a objektu. V tom případě se subjektivní úsudek odděluje od subjektu jako platný faktický stav a je přesazen do objektu, čímž se subjekt od objektu distancuje. Projekce je tedy proces introverze, který v protikladu k introjekci nenavozuje zahrnutí a připodobnění, nýbrž odlišení a oddělení subjektu od objektu. Proto hraje projekce hlavní roli v paranoii, která obvykle vede k totální izolaci subjektu.

Důležitý je poznatek, že projekce stojí na identitě subjektu a objektu, tedy na jejich nedostatečném rozlišení. Tím se mezi objektem a subjektem nevědomě ustavuje vazba a psychika člověka se tak iluzorně rozšiřuje i na vnější svět, přičemž člověk svou psychickou činnost vnímá na objektech, které tím modifikuje,když získávají jakousi "tvářnost". Díky tomu, že se to děje neuvědoměle, tak člověk nabývá dojmu, že nazírá objekt takový, jaký je sám o sobě, a tu svou psychickou činnost, která na objektu ulpívá, tak považuje za atribut objektu. Jen kontrastní situace, když se výrazně změní jeho vztah k objektu, např. při prudké změně nálady, nabízejí možnost rozpoznat tuto iluzi, pokud si člověk všímá, že předměty změnili svou tvářnost a tudíž že to nemůže být jejich atribut.

Pro úplnost, pro pojmenování oné identity existuje pojem Participation mystique:

Pojem převzatý z antropologie. Participation mystique je stav mystického spojení nebo identity subjektu s objektem.

[Participation mystique] spočívá ve skutečnosti v tom, že subjekt není schopen zcela odlišit sám sebe od objektu, ale zůstává s ním spojen vztahem, který je částečnou identitou ... Mezi civilizovanými lidmi se obvykle vyskytuje takový vztah pouze mezi osobami, zřídka mezi osobou a věcí. V prvním případě jde o přenosový vztah ... Ve druhém případě jde o podobný vztah k věci, nebo dokonce o identifikaci s touto věcí nebo s představou o ní.283

[Identita] je charakteristická pro primitivní mentalitu a je skutečným základem participation mystique, což je pozůstatek původní nerozlišenosti subjektu a objektu, prvotního nevědomého stavu. Rovněž duševní stav raného dětství a konečně i nevědomí dospělých civilizovaných osob vykazuje tyto rysy284

(fr. participation: účast; fr. mystique: tajuplný)
Termín participation mystique Jung převzal od antropologa Levy-Brühla, aby označil zvláštní druh psychologického spojení (viz identita) subjektu s objektem. Spočívá v tom, „že subjekt se nedokáže od objektu jasně odlišit, ale je s ním spojen bezprostředním vztahem, který můžeme označit jako parciální identitu“. (Jung, GW 6, § 856) Častěji k ní dochází mezi osobami, řidčeji mezi osobou a věcí. Participation mystique není patologická, ale odpovídá archaickému vidění světa, magicko-mytickému (viz mytologická apercepce, magie, mýtus) prožívání, které může být výrazem stadia vývoje vědomí ve společnostech nebo ve vývoji dětského já z primárního vztahu nebo také výrazem přechodných změn vědomí, jako např. v zamilovanosti, pod vlivem silných afektů (viz komplex) nebo v regresivních procesech. Schopnost identifikace je základem důležitých sociálních funkcí, na ní spočívají empatie, soucítění, solidarita, sociální cítění (viz kolektiv), pocit sounáležitosti s druhými. V určitém – oslabeném – smyslu jsou všechny objekty, které označujeme slovem „moje“, výrazem participation mystique: mé dítě, můj partner, můj dům, mé auto. To je zřejmé podle toho, že při útoku na „mé“, se mnou spojené objekty často reagujeme, jako bychom byli sami napadeni a ohroženi. Patologické formy mohou být výrazem traumatizace.

Pochopení této identity, této nerozlišenosti, která je výrazem neuvědomělosti, je podstatné k pochopení vzniku mýtů a náboženských či metafyzických představ včetně různých duchovních bytostí.

je to stav jednoty objektu a subjektu, kdy třeba malíř maluje obraz v hlubokém zanícení... stává se jedním s obrazem a obraz má v sobě vtisknuté nitro (subjekt) svého autora.

Nebo když muzikant hraje... on a nástroj sjou v jednotě a splývají. Lze takhle i psát, pohroužit se do psaného textu...

Ano, i to je stav identity. Ten může být také záměrně navozovaný (např. při uměleckém tvoření, v bojovém umění pro navození max. koncentrace, nebo při kontemplaci), ale pro náboženství má význam přirozený stav identity. Viz Jungovo definice:

O identitě mluvím v případě psychologické totožnosti. Je to vždy nevědomý fenomén, neboť vědomá identita by znamenala vždy vědomí dvou věcí, které jsou navzájem totožné. Jejím předpokladem je tedy oddělení subjektu a objektu, což by ovšem znamenalo zrušení fenoménu identity. Předpokladem psychologické identity je nevědomost o ní. Je charakteristická pro primitivní mentalitu a je vlastním základem participation mystique. Ta totiž není nic jiného než zbytek prapočáteční psychické nerozlišenosti subjektu a objektu, tedy primordiálního nevědomého stavu. Mimoto je charakteristická pro raně infantilní stav ducha, a konečně je charakteristická pro nevědomí dospělého kulturního člověka, které, dokud se nestalo obsahem vědomí, existuje trvale ve stavu identity s objekty. Na identitě s rodiči spočívá identifikace (viz) s rodiči; kromě toho na ní stojí možnost projekce a introjekce (viz).

Identita je v první řadě nevědomá totožnost s objekty. Není to ztotožňování, není to identifikace, je to apriorní totožnost, která vůbec nikdy nebyla předmětem vědomí. Z identity vychází onen naivní předsudek, že psychologie jednoho je stejná jako psychologie druhého; že všude platí tytéž motivy; že co je příjemné mně, musí samozřejmě těšit také druhého; že co je pro mě nemorální, musí být nutně nemorální také pro druhého; atd. Z identity vychází obecně rozšířená snaha zlepšit na druhém to, co bychom měli změnit u sebe. Na identitě spočívá též možnost sugesce a psychické „nákazy“. Mimořádně jasně vychází identita najevo v patologických případech, např. v paranoidním vztahovém bludu, v němž člověk u druhého jako samozřejmost předpokládá svůj vlastní subjektivní obsah. Identita je však také možnost vědomého kolektivismu, vědomého sociálního zaměření, které došlo svého nejvyššího vyjádření v ideálu křesťanské lásky k bližnímu.

Fylogeneticky totiž směřujeme od sebe-nevědomého stavu k sebe-vědomému, stále více a více se rozšiřujícímu, takže od onoho počátku, o němž referují mýty, se náš přirozený stav identity už dost vytratil, ačkoliv pořád je přítomen ve významné míře.

no to je hezké, ale co s tím? Jsou to informace stylem, voda teče, strom roste.

Samozřejmě je původně zde jednota... vidíme to na malých dětech. Kdo vychovával děti, má vznik identity v přímém přenosu.

My si taky pamatujeme náš život od momentu, kdy jsme se "vyloupli" z celku a začali žít subjektivní identitu.

Co s tím - identita coby nerozlišení vnitřního a vnějšího je "prostředím" pro vznik mýtů a metafyziky. Viz ještě Jungovo vymezení pojmu Konkretismus.

Pojmem „konkretismus“ rozumím určitou svébytnou vlastnost myšlení a cítění, která je protikladem abstrakce. Konkrétní vlastně znamená „srostlý“. Konkrétně myšlený pojem je pojem, který si představujeme jako srostlý či slitý s jinými pojmy. Takový pojem není abstraktní, není myšlen odděleně a sám o sobě, nýbrž ve vztahu a směsi. Není to pojem diferencovaný, dosud vězí ve smyslově zprostředkovaném názorném materiálu. Konkretistické myšlení se pohybuje ve výhradně konkrétních pojmech a názorech, má trvalý vztah ke smyslovosti. Právě tak ani konkretistické cítění se nikdy neodlučuje od svého vztahu k smyslovosti.

Primitivní myšlení a cítění je výhradně konkretistické, vždy se vztahuje ke smyslovosti. Primitivova myšlenka nemá oddělenou samostatnost, protože ulpívá na materiálním jevu. Pozvedá se nanejvýš na stupeň analogie. Rovněž primitivní cítění se vždy vztahuje k materiálnímu jevu. Myšlení a cítění se zakládají na percepci a jen málo se od ní odlišují. Konkretismus je tedy archaismus (viz). Magický vliv fetiše se neprožívá jako subjektivní citový stav, nýbrž percipuje se jako magické působení. To je konkretismus citu. Primitiv nezakouší myšlenku božství jako subjektivní obsah – posvátný strom je pro něj sídlem boha, ba přímo bohem samotným. To je konkretismus myšlení. U kulturního člověka spočívá konkretismus myšlení např. v neschopnosti myslet si něco jiného než smyslově podávaná bezprostředně názorná fakta nebo v neschopnosti rozlišovat subjektivní cítění od smyslově daného objektu cítění.

Konkretismus je pojem, který spadá pod obecnější pojem participation mystique (viz). Jestliže participation mystique představuje směšování individua s vnějšími objekty, potom konkretismus představuje směšování myšlení a cítění s percepcí. Konkretismus způsobuje, že předmět myšlení a cítění je vždy zároveň i předmětem percipování. Toto směšování zabraňuje diferenciaci myšlení a cítění a zadržuje obě tyto funkce ve sféře percepce, tzn. vztahu ke smyslovosti. Proto se z nich nikdy nemohou vyvinout čisté funkce a stále následují percepci. Tak vzniká převaha faktoru percepce v psychologické orientaci.

Mýty jsou "projektivní" směsicí psychického a fyzického dění, metafyzika je psychické dění pojímané konkretisticky (a nikoliv symbolicky).

metafyzika je psychické dění pojímané konkretisticky (a nikoliv symbolicky).

nebo tedy ani ne tak psychické dění, jako spíš psychické obrazy (kteréžto ale stejně vyjadřují nějaké vnitřní dění či proces).

Pro úplnost heslo Konkretismus z "modrého" slovníku:

(lat. concretio: zhuštění, tělesnost)
Jako konkretismus se označuje určité pojetí způsobu existence toho, co nahlížíme v imaginacích, snech a vizích nebo co pojmenováváme pojmy a symboly. Konkretisticky chápány, případně pojímány jsou sny a vize tehdy, jestliže člověk věří, že přitom vidí něco, co je schopno samostatné existence: reálné (konkrétní) věci a osoby. Na dnešní rovině vědomí chápeme sny a vize obrazně (symbolicky): jako výtvory nevědomí, ve kterých se znázorňují nenázorné – většinou psychické – záležitosti. V dřívějších fázích evoluce vědomí jsou takřka všechny výtvory nevědomí pojímány konkretisticky (apercipovány), protože jsou vnímány ještě výlučně v projekci (percipovány). Z tohoto způsobu apercepce vzešel dualistický archaický obraz světa s jeho rozlišováním mezi vezdejším světem a zásvětím. Věřilo se, že zásvětní bytosti mohou ve snu navštívit duši, ukázat se člověku ve vizi (zjevení) nebo vůbec přechodně přenést jeho duši do zásvětí (uchvácení). Definitivně je tento druh konkretismu překonán – a tím archaické vidění světa v průběhu zkoumání nevědomí. Rozhodující objev pochází od Junga, totiž důkaz, že také při vizi spontánní dojem klame. Rozhodující pro překonání archaického světového názoru je tento důkaz proto, že statek víry v náboženstvích – i v křesťanství – vznikl především z (konkretisticky chápaných) vizí.

Jiný druh konkretismu – pojmový konkretismus – existuje ve fyzické větvi evoluce vědomí. Když se Řekové (kolem roku 600 př. n. l.) naučili vytvářet a používat pojmy (abstrakta), kladli již velmi záhy otázku po jejich způsobu existence. Platón chápe abstrakta ještě konkretisticky: jako ideje (řec. eidos), které existovaly už před vznikem věcí a nacházejí se v jakémsi nebi idejí (viz archetyp). Tehdy se také ještě věřilo, že nikoli člověk, ale kosmos myslí, a člověk na tom participuje. V dějinách filozofie se Platónův pojmový konkretismus označuje obvykle jako realismus (lat. res: věc). Překonán byl již v generaci po Platónovi následující Aristotelem. Ten zastával názor, že pojmy existují jen v našich hlavách stejně jako ve věcech, ze kterých jsou abstrahovány. Toto pojetí se později označovalo jako nominalismus (lat. nomen: jméno, slovo, označení). Aristotelovo hledisko zprvu nebylo – kvůli rearchaizaci následující po řecké klasice – obecným vědomím přijato. K vypořádání mezi oběma pojetími došlo teprve ve scholastice – v takzvaném sporu o univerzálie. Nominalismem byl vytvořen trvalý předpoklad vzniku přírodních věd – a tím konečně objevení nevědomí a hlubinné psychologie.

Není tím řečeno, že by náboženská víra byla špatně, poněvadž ve výsledku je jedno, jestli ty psychické faktory jsou brány v potaz napřímo, anebo v projekci. Neboli ve výsledku je jedno, jestli člověka ke správné činnosti přivede znalost principu svého fungování, anebo příběh, co ten princip obrazně vystihuje.

jen bych chtěla doplnit, že ke správné činnosti nebo ke správnému vnitřnímu nastavení (cítění, vnímání)

Ano, přesně tak to bylo myšleno.