To je vlastní podstata projekce, je to citace z Jungovo kapitoly definic.
knihy, v níž seznamuje se svou vytvořenou typologií (v ní přišel s
rozlišením na introvertní a extrovertní typ). Celý text definice projekce
je takový:
Projekce znamená přesunutí subjektivního pochodu do objektu. Je to
protiklad introjekce (viz). Projekce je tedy proces disimilace, jímž se
subjektivní obsah odcizuje subjektu a v jistém smyslu se přivtěluje objektu.
Bývají to obsahy trapné, nekompatibilní, kterých se subjekt projekcí
zbavuje, ale právě tak pozitivní hodnoty, které jsou subjektu z nějakého
důvodu nedostupné, např. proto, že se podceňuje. Projekce stojí na
archaické identitě (viz) subjektu a objektu, ale za projekci ji můžeme
označit jen v tom případě, kdy vyvstala nutnost zrušit identitu s objektem.
Tato nutnost nastává, když začne být identita rušivá, tzn. když se
projikovaného obsahu nedostává k přizpůsobení, které je tudíž výrazně
narušeno, a je žádoucí navrátit projikovaný obsah do subjektu. Tímto
okamžikem nabývá dosavadní parciální identita povahy projekce. Výraz
„projekce“ tedy označuje stav identity, který získal zjevnost, a tak se
stal předmětem kritiky, ať už ze strany vlastního subjektu, nebo ze strany
někoho jiného.
Můžeme rozlišovat projekci pasivní a aktivní. Pasivní projekce je
obvyklá forma všech patologických a mnoha normálních projekcí, které
nevznikají se záměrem, ale jsou pouze automatickým děním. Aktivní
projekce je podstatnou součástí aktu vcítění. Vcítění (viz) je jako
celek procesem introjekce, neboť slouží k uvedení objektu do intimního
vztahu k subjektu. Pro ustavení tohoto vztahu od sebe subjekt odděluje obsah,
např. cit, vkládá jej do objektu, čímž objekt oživuje, a tímto způsobem
objekt vtahuje do subjektivní sféry. Avšak aktivní forma projekce vystupuje
též jako akt usuzování, jehož cílem je oddělení subjektu a objektu. V
tom případě se subjektivní úsudek odděluje od subjektu jako platný
faktický stav a je přesazen do objektu, čímž se subjekt od objektu
distancuje. Projekce je tedy proces introverze, který v protikladu k introjekci
nenavozuje zahrnutí a připodobnění, nýbrž odlišení a oddělení subjektu
od objektu. Proto hraje projekce hlavní roli v paranoii, která obvykle vede k
totální izolaci subjektu.
Důležitý je poznatek, že projekce stojí na identitě subjektu a objektu,
tedy na jejich nedostatečném rozlišení. Tím se mezi objektem a subjektem
nevědomě ustavuje vazba a psychika člověka se tak iluzorně rozšiřuje i na
vnější svět, přičemž člověk svou psychickou činnost vnímá na
objektech, které tím modifikuje,když získávají jakousi "tvářnost". Díky
tomu, že se to děje neuvědoměle, tak člověk nabývá dojmu, že nazírá
objekt takový, jaký je sám o sobě, a tu svou psychickou činnost, která na
objektu ulpívá, tak považuje za atribut objektu. Jen kontrastní situace,
když se výrazně změní jeho vztah k objektu, např. při prudké změně
nálady, nabízejí možnost rozpoznat tuto iluzi, pokud si člověk všímá,
že předměty změnili svou tvářnost a tudíž že to nemůže být jejich
atribut.