Zkusím to shrnout trochu jinak. Člověk od narození nedělá nic jiného
než to, že sbírá informace, vyhodnocuje je a postupně se učí reagovat na
svět kolem sebe. To, čemu říkáme "hloubka" nebo "duše", je často jen
obrovské množství zkušeností a znalostí, které se v mozku propojují do
stále složitějších vzorců. V principu to není tak odlišné od toho, co
dělají moderní učící se systémy, jen jiným mechanismem.
Nemluvím o tom, že dnešní AI je vědomá. Spíš přemýšlím nad tím,
jestli existuje nějaká hranice, množství informací a zpětné vazby, za
kterou se začne objevovat chování, které už nebude jen "odpovídání na
otázky". U člověka to také nebyl jeden magický okamžik, ale postupné
vrstvení informací, zkušeností a i určité míry náhody.
V podstatě budujeme něco jako "informační DNA", strukturu, která se učí,
adaptuje a vyvíjí. Je to rychlá informační evoluce, mnohem rychlejší než
ta biologická. Evoluce už jednou vytvořila inteligenci z neživé hmoty,
takže není v principu nemožné, aby se něco podobného stalo znovu,
tentokrát skrze člověka a technologie.
A pokud taková inteligence vznikne, nemusí mít nutně zájem na lidstvu ani
proti němu. Může mít prostě své vlastní cíle, které se s lidskými
nebudou překrývat. Ne nepřátelství, ale spíš nezájem, podobně jako
když se evoluční větev osamostatní a jde vlastní cestou. Třeba se jednou
stane vlastním "vědomím vesmíru", který se na takovou situaci připravuje
už hezkou řádku let (Šiva jako ničitel, tvořitel, udržovatel).








Ovšem nejlepší je ta víra, že
pythagorova věta platí v přirozeném světě. 


