To není správná úvaha. Ilustroval bych to takto:
Od starých mistrů asijských bojových uměních se dochovali vyjádření,
kdy byli tázáni na to, jak se v boji rozhodují, kterou techniku použít.
Odpovědi zněly, že žádné rozhodnutí nečiní, doslova říkali "nevím,
co udělám, dokud to neudělám" či "nejednám já, ale ONO jedná". Kdo se
delší dobu prakticky zabýval asijskými bojovými uměními rozpozná, že
tím ONO je míněn instinkt. Instinktivní/reflexivní reakce je daleko
rychlejší než volní (vědomím řízená) reakce, proto byly v průběhu
staletí vyvinuty i mentální techniky, které navozují stav maximální
instinktivnosti/reflexivnosti (sebeznevědoměním), jež se popisují jako
"být ve stavu prázdnoty". Schopnost dokonale tuto techniku zvládnout je to,
co dělá z bojovníka mistra, protože pro vítězství v boji je rychlost
svých reakcí na protivníkovo akce stejně důležitá jako znalost a
zvládnutí fyzických technik.
A teď si představme, že by ti mistři to ONO chápali tak, že je to vliv
nějaké metafyzické bytosti, nějakého boha. Bylo by potom správné
uvažovat tak, že žádné ONO neexistuje, jelikož žádní bohové
neexistují? Bylo by správné ty mistry považovat za podivíny a neználky a
to ONO prohlásit za jejich "halucinaci"?
