Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

To rozpolcení osobnosti přináší víra i v jiném směru. Děti věřících navštěvují zpravidla náboženskou výuku a pokud tam poslouchají nějakého místního Visitora s jeho názory na evoluci druhů, pak zase v přírodopise a v dějepise probírají vývoj podle vědeckých názorů, tak mají v hlavách solidní zmatek.

Výchova ve dvou "pravdách".
Ale i tohle většina dětí zvládne, pochopitelně s pomocí rozumných a inteligentních rodičů, nebo pěstounů.

Z vlastní zkušenosti . můj děd mi vyprávěl pohádky k večeru (černá hodinka) a na dobrou noc.
Pro mladé : černá hodinka je dob večerního stmívání, než se zapálí petrolejka.
No a zřejmě jsem se coby tříletý třásl strachy nad sežráním Karkulky a tak mi děd vysvětlil, že příběh pohádky se ve skutečnosti nestal a stát nemůže. Že vodníci, jezinky, ježíškové, draci, ježibaby, paní Smrtka, andělé, mikuláši a ani čerti neexistují, že pohádka je jen jako-by. Pozděj mi také vysvětloval svět pobožných katolíků, že ti věří také v existenci neskutečných bytostí a dějů i v dospělosti.

Zkrátka, jako dítě jsem byl konfrontován s pohádkami, s románovými postavami a s realitou a měl tak školu života ve které jsem se učil rozpoznat pravdu od lži, výmyslu a ideologie. Jsem za to dědovi vděčný. Děd byl antikomunista a tak se doma mluvilo také jinak, než se mluvilo ve škole. Babička říkala, že "to, co se doma upeče, se také doma sní". Žil jsem prakticky současně v několika světech - v komunistickém, antikomunistickém, ateistickém a pohádkovém.

Tvůj děda byl formát a osobnost. Jsem rád, že můžu totéž napsat o svém. Byl legionář v Rusku a vracel se kolem celého světa. Taky byl uznávaný soukromý rolník se všemi problémy, které to v minulé době přinášelo. Hodně četl, a to jsem zdědil po něm. Jinak ale byla naše rodina, hlavně všechny ženské, dost silně věřící. Snaží se v tomto směru ovlivnit i vnoučata. Takže si ty dva názory taky zažijí.
Teď jsem děda já a myslím, že vcelku oblíbený. Navíc mám dostatek argumentů, mj. i z těchto diskusí. Tak si myslím, že to i ti nejmladší zvládnou. Rozumně a s klidem.

Můj děda byl na italské frontě v Dolomitech jako horský kanonýr. Zima, laviny, hlad, nulová hygiena. Těžké granáty od Taljánů, jedovatý plyn, rozleptané sliznice. Po špitálu dokončil válku někde v Maďarsku jako lapiduch a hrobník. Říkal že to bylo strašný, křik a sténání zraněných, volání po mamince. Vymýval hnijící rány, převazoval a pohřbíval dvacetileté kluky, kteří mu umírali pod rukama.

No a legionáři v Rusku to neměli ani o chlup snadnější.

Babička sice nebyla ateistka, hromničky nezapalovala, pověrčivá nebyla, ale do kostela si zašla párkrát do roka. Její otec, můj praděda, ten chodil do kostela každou neděli, ale mám podezření, že hlavně okukoval ženský a pak si v hospodě dopřál pivo. Doma žádnej křížek, nebo svatý obrázek na zdi.

No a sestra dědy, ta byla vdaná za kostelníka a nám nadávala do neznabohů. Jednou mne učila "andělíčku můj strážníčku ..." v kleče u postele. To mi byly tak 3-4 roky a nezanechalo to na mně žádné postižení.

Já bych řekl, že ty naše ženské to praktikování víry berou jako tradici, v které byly vychované a už si to moc nedovedou představit jinak. Setkávají se ve sboru, nacvičují písně na mše, organizují výlety na poutní místa... trochu to připomíná zájmovou činnost. Vnoučata sestry jsou pokřtěná, moje už ne.
Děda nám jako dětem pomohl vytvořit si názor nejen na náboženství, ale i na válku, ve které jsme jako kluci chtěli vidět jen okázalé hrdinství a dobrodružství. Ta realita byla ve skutečnosti velmi krutá.
Taky mi málem narušil kádrový profil, když na jedné besedě, kde na dotaz o zážitcích z legií popsal, jak hnali bolševiky ze sibiřské magistrály. To bylo začátkem sedmdesátých let a já byl tehdy na pedagogické fakultě. Naštěstí i tehdy se našli rozumní lidé, kteří to nijak neřešili.

Asi tak, prostě klub pod záštitou respekt a autoritu požívajícího kněze.

Některý typ lidí se cítí lépe pod dozorem a pod ochranou nějakého náčelníka. I diktatura má něco do sebe a dokáže ztmelit spolek lidí pod vedením diktátora.